22 Cdo 941/2026-522 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO 44992785, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, proti žalovaným 1) J. A., zastoupenému JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Okružní 433/1, a 2) M. P., zastoupené Mgr. Marcelou Štraitovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 300/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2025, č. j. 49 Co 73/2024-495, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 620,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2023, č. j. 29 C 300/2016-416, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce, žalovaného 1) a žalované 2) k pozemku parc. č. XY o výměře 816 m2 v k. ú. XY (dále jen „pozemek“) – (výrok I). Pozemek rozdělil na nové pozemky: parc. č. XY o výměře 408 m2, který přikázal do vlastnictví žalobce, parc. č. XY o výměře 204 m2, který přikázal do vlastnictví žalovaného 1), a parc. č. XY o výměře 204 m2, který přikázal do vlastnictví žalované 2) – (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V). 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2025, č. j. 49 Co 73/2024-495, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výroku II změnil tak, že pozemek rozdělil na nové pozemky: parc. č. XY o výměře 408 m2, který přikázal do vlastnictví žalobce, parc. č. XY o výměře 204 m2, který přikázal do vlastnictví žalovaného 1), a parc. č. XY o výměře 204 m2, který přikázal do vlastnictví žalované 2) – (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). 3. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vymezuje dvě otázky hmotného práva, které podle něj nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. 1) Zda je pozemek, který je veřejným prostranstvím, věcí, která má jako celek sloužit k určitému účelu, a jejíž rozdělení proto není ve smyslu § 1142 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) dobře možné. 2) Zda skutečnost, že je pozemek veřejným prostranstvím, představuje při vypořádání podílového spoluvlastnictví důvod pro jeho přikázání za přiměřenou náhradu do vlastnictví obce. Žalobce namítl, že rozdělení předmětného pozemku není dobře možné, protože žalovaní by nemohli nově vzniklé části pozemku řádně užívat, neboť umístění pozemku v areálu sídliště podstatně omezuje skutečné využití pozemku žalovanými, fakticky vylučuje jeho držbu i realizaci vlastnického práva v širším smyslu. Analogicky odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se restitucí, která se vyjadřuje k nemožnosti individuálního užívání veřejných prostranství, což představuje důvod pro nevydání předmětného pozemku v restitucích, neboť by nastal právní stav neslučitelný s účelem restituce. Podle žalovaného by se měly soudy i v této věci zabývat otázkou kvality možného využití nově vzniklých pozemků. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku II a v navazujících výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaný 1) se k dovolání žalobce nevyjádřil. 5. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné. Reálné rozdělení věci je prvním a přednostním způsobem vypořádání spoluvlastnictví, při kterém jsou nejvíce šetřena práva spoluvlastníků. Předmětný pozemek je veřejným prostranstvím, jeho rozdělením však nebude tato funkce narušena. Namítla, že žalobce se z pozice obce staví do role jakéhosi privilegovaného vlastníka, který by měl mít na pozemek vyšší nárok než ostatní spoluvlastníci; tento přístup by však porušoval princip rovnosti v soukromoprávních vztazích. Zařazení předmětného pozemku do plochy veřejného prostranství přitom nemusí být definitivní. Dále uvedla, že žalobcem předkládaná judikatura týkající se vydávání pozemků na danou věc vůbec nedopadá, neboť se týká restitučních nároků, nikoliv zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení. 6. Dovolání žalobce trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. 7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Žalobce v dovolání sice řádně formuloval otázku hmotného práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a sice zda je pozemek, který je veřejným prostranstvím, společnou věcí, která má jako celek sloužit k určitému účelu, a jejíž rozdělení proto není dobře možné. Nicméně k této právní otázce již řádně nevymezil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. jako jednu z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. 10. Žalobce v projednávané věci po celou dobu řízení usiluje o přikázání celého společného pozemku do svého výlučného vlastnictví, přičemž za tímto účelem argumentuje reálnou nedělitelností pozemku z toho důvodu, že daný pozemek plní funkci veřejného prostranství, tedy že se jedná o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu ve smyslu § 1142 odst. 1 o. z., a jejíž rozdělení tudíž z tohoto důvodu není dobře možné. V rámci dovolání sice žalobce mění terminologii z „veřejného prostranství“ na „veřejný statek“, nicméně jeho argumentace nadále směřuje k témuž účelu, tedy že má být předmětný pozemek z tohoto důvodu shledán reálně nedělitelným ve smyslu § 1142 odst. 1 o. z. 11. V rámci vymezení dovolacího důvodu však žalobce již k dané právní otázce neuvádí, z jakého důvodu má za to, že by po rozdělení předmětného pozemku nemohly nově vzniklé části pozemku funkci veřejného prostranství nadále plnit, a tedy proč by měl být předmětný pozemek z tohoto důvodu považován za nedělitelný. 12. Odvolací soud v bodě 15 napadeného rozhodnutí naopak uzavřel, že veřejným prostranstvím mohou být po rozdělení předmětného pozemku i jednotlivé pozemky, které rozdělením nově vzniknou. Skutečnost, že část pozemku, který je žalobcem (dle územního plánu) předurčen k plnění účelu veřejného prostranství, změní vlastníka, se nijak nedotkne možného dalšího využití takové části k tomuto veřejně prospěšnému účelu. Veřejné prostranství na takové části pozemku (tj. na nově vzniklých pozemcích žalovaných) může být i nadále, žalovaní dokonce v průběhu řízení opakovaně deklarovali zájem v takovém užívání nově vzniklých pozemků pokračovat. V takovém případě rozdělením nemovitosti nedojde k jakémukoliv žalobcem tvrzenému narušení funkce nemovitosti jako celku. V bodě 16 napadeného rozhodnutí pak odvolací soud doplnil, že v řízení nebylo zjištěno, že by přikázání celé nemovitosti žalobci bylo pro zachování a další realizaci jejího aktuálního účelu nezbytné. 13. S výše uvedeným určujícím závěrem odvolacího soudu však dovolání nikterak nepolemizuje a v otázce plnění veřejně prospěšného účelu se omezuje toliko na jediné obecné konstatování, že pokud je daný pozemek veřejným prostranstvím, má takový pozemek sloužit veřejnému užívání celý, a proto se jedná o věc, která je reálně nedělitelná ve smyslu § 1142 odst. 1 o. z. K důvodům, pro které by jednotlivé části pozemku po jeho rozdělení neměly být schopny plnit funkci veřejného prostranství, však dále neuvádí ničeho. Veškerá další dovolací argumentace se totiž týká již pouze možného budoucího využití jednotlivých pozemků žalovanými, k čemuž žalobce nastínil, že reálné rozdělení pozemku v daném případě není dobře možné proto, že by žalovaní nově vzniklé části pozemku nemohli řádně užívat, neboť skutečnost, že dané pozemky jsou veřejným prostranstvím, brání skutečnému individuálnímu využití žalovanými a realizaci jejich vlastnického práva. Uvedené se nicméně nijak nevztahuje k žalobcem formulované právní otázce a ani v dovolání citovaná judikatura týkající se restitučních nároků a možného – individuálního – využití pozemků plnící veřejně prospěšný účel pak není žalobcem vymezené právní otázce vůbec přiléhavá. Takové vymezení dovolacího důvodu je tudíž zcela nedostatečné, a to tím spíše, pokud se má podle dovolatele jednat o právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. 14. Nad rámec lze rovněž poznamenat, že argumentace kvalitou využití jednotlivých částí rozděleného pozemku žalovanými ze strany žalobce není vůbec případná, neboť jak správně uvedl již odvolací soud v napadeném rozhodnutí, argumentace týkající se řádného užívání nově vzniklých pozemků by byla relevantní pouze tehdy, pokud by se vztahovala k té části pozemku, která má připadnout žalobci, nikoliv žalovaným. Veškeré námitky týkající se řádného užívání či faktického stavu nově vzniklých věcí i podle rozhodovací praxe dovolacího soudu může každý spoluvlastník uplatňovat zásadně pouze ve vztahu k věci, která mu po rozdělení připadne do jeho vlastnictví [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1338/2021 (dostupný na www.nsoud.cz)]. 15. K tomuto dovolací soud dodává, že uvedené platí tím spíše, pokud byl v řízení ze strany žalovaných opakovaně vyjádřen souhlas s tím, že rozdělením nově vzniklé pozemky v této podobě a v tomto stavu do svého vlastnictví chtějí přijmout a počítají s případnými omezeními v jejich individuálním užívání, která s sebou aktuálně veřejně prospěšný účel předmětných pozemků přináší, přičemž opakovaně výslovně uvedli, že jsou připraveni nové pozemky užívat v rámci stávajícího způsobu využití jakožto veřejné prostranství. Možnému rozdělení pozemku tedy nebrání ani stanovisko žalovaných, přičemž hodnocení kvality možného využití nově vzniklých částí pozemku žalovanými žalobci nepřísluší. Pro úplnost pak v této souvislosti dovolací soud dodává, že Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 2541/25, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 4, str. 119-121, mimo jiné uvedl, že souhlasil-li vlastník pozemku s jeho veřejným užíváním, je takový souhlas neodvolatelný a zavazuje i právního nástupce původního vlastníka. 16. S ohledem na to, že v projednávané věci nebyl relevantně zpochybněn závěr o možném reálném rozdělení předmětného pozemku jakožto primárním způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví ve smyslu § 1144 odst. 1 o. z., je bezpředmětné posouzení druhé v dovolání předložené otázky, a sice zda skutečnost, že je pozemek veřejným prostranstvím, představuje při vypořádání podílového spoluvlastnictví důvod pro jeho přikázání za přiměřenou náhradu do vlastnictví obce. K této otázce navíc žalobce již vůbec nijak nevymezuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. 17. Jelikož dovolání žalobce trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 7. 5. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu