22 Cdo 969/2026-409 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, proti žalovaným 1) J. K. a 2) I. K., oběma zastoupeným Mgr. Danielem Matušenkem, advokátem se sídlem v Praze 6, V Sadech 15/4, o zaplacení částky 532 362 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 250/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2025, č. j. 28 Co 186/2025-376, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení proti žalovaným domáhala zaplacení částky 532 362 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se žalovaným mělo dostat bezesmluvním užíváním pozemku parc. č. XY o výměře 249 m2 v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“) v období let 2018 až 2022. Tvrdila, že na části předmětného pozemku, jehož je žalobkyně výlučnou vlastnicí, se nachází stavba rodinného domu č. p. XY, kterou mají žalovaní ve společném jmění manželů, a zbývající část tohoto pozemku se rozkládá v oploceném areálu užívaném žalovanými. Ohledně náhrady za užívání pozemku – jak uvedeno níže – není rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu. 2. Žalovaní se vzájemnou žalobou domáhali určení, že jsou v režimu společného jmění manželů vlastníky předmětného pozemku s odůvodněním, že na ně přešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku od předchozího vlastníka na základě kupní smlouvy ze dne 14. 11. 1996. Uvedli rovněž, že splnili podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku mimořádným vydržením. 3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 29 C 250/2021-307, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 466 416 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), co do částky 65 946 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV, V a VI). Dále zamítl vzájemnou žalobu na určení vlastnického práva žalovaných k předmětnému pozemku (výrok VII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě (výrok VIII). 4. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných (vyjma výroku II) rozsudkem ze dne 24. 11. 2025, č. j. 28 Co 186/2025-376, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VII a VIII potvrdil (výrok I) a ve výrocích I, III, IV, V a VI zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaných nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení o vzájemné žalobě ve výši 1 200 Kč (výrok III). 5. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel stran požadavku na určení vlastnického práva žalovaných k předmětnému pozemku ze zjištění, že rodinný dům, k němuž nabyli žalovaní vlastnické právo (v režimu společného jmění manželů) na základě kupní smlouvy ze dne 14. 11. 1996, je situován na části předmětného pozemku a na části sousedního pozemku parc. č. XY. Výlučným vlastníkem předmětného pozemku je dle evidence katastru nemovitostí žalobkyně. Odvolací soud shledal, že předmětný pozemek vznikl rozdělením pozemku parc. č. XY, přičemž původně se jednalo o část parcely dle PK č. XY. Konstatoval, že z kupní smlouvy ze dne 14. 11. 1996 se podává, že jejím předmětem je toliko dům, o němž samotná smlouva výslovně uvádí, že stojí na cizí stavební parcele č. XY. Dovodil proto, že žalovaní si v době uzavírání kupní smlouvy ze dne 14. 11. 1996 byli vědomi toho, že dům, který kupují, se nachází na cizím pozemku, a že je předmětný pozemek ve vlastnictví žalobkyně. Dále dospěl k závěru, že žalovaní nenabyli předmětný pozemek ani na základě vydržení řádného a ani mimořádného, neboť se fakticky nikdy držby předmětného pozemku neujali. Rovněž zdůraznil, že na straně žalovaných absentovala držební vůle (úmysl držet předmětný pozemek pro sebe), neboť v roce 1997 uzavřeli s městskou částí XY nájemní smlouvu o užívání pozemku parc. č. XY, jenž je domem v jejich vlastnictví rovněž částečně zastavěn, a s Pozemkovým fondem ČR neplatnou nájemní smlouvu o užívání pozemku předmětného. 6. Proti výrokům I a III rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Mají za to, že dovolání je přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda je dána „nutnost intabulace kupní smlouvy k nemovitosti v letech 1958–1967.“ Odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval textací rozhodnutí Státního notářství v Praze ze dne 6. 10. 1967, které dle názoru žalovaných potvrzuje jejich tvrzení uvedené již ve vzájemné žalobě, a to, že v roce 1958 došlo k vyměření pozemku tehdy označeného dle PK č. XY o výměře 615 m2 a k převodu vlastnického práva k tomuto pozemku z obce XY na právního předchůdce žalovaných. Domnívají se, že k tíži žalovaných a ani jejich právního předchůdce nemůže jít následná nesprávnost zápisu vlastnického práva do evidence (katastru) nemovitostí, neboť hospodářský zákoník platný v 50. a 60. letech minulého století neznal intabulační princip. Upozorňují, že právní předchůdce žalovaných užíval pozemek tehdy označený dle PK č. XY o výměře 615 m2 v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soud změnil tak, že určí, že žalovaní jsou v režimu společného jmění manželů vlastníky předmětného pozemku, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaných označila rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl, popřípadě zamítl. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.). 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolání žalovaných není přípustné již jen proto, že na dovolateli vymezené otázce není dovoláním dotčený rozsudek založen, a v poměrech projednávané věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015 – zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). 11. Odvolací soud totiž v poměrech projednávané věci nebyl vůbec postaven před řešení otázek souvisejících s převodem vlastnického práva k pozemku dle PK č. XY, neboť předmětem řízení byl předmětný pozemek coby část původního pozemku dle PK č. XY, respektive později část pozemku parc. č. XY, nikoli pozemku dle PK č. XY. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nezávisí na řešení námitek týkajících se pozemku dle PK č. XY; proto je odvolací soud také neřešil. 12. Nad rámec řečeného je namístě podotknout, že z obsahu dovolání žalovaných není zřejmé, že by si vůbec uvědomili, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém zjištění, že předmětný pozemek vznikl z části pozemku parc. č. XY, která byla původně pozemkem dle PK č. XY. Měla-li snad dovolací argumentace žalovaných vést ke zpochybnění konkluze odvolacího soudu stran v minulosti provedeného členění pozemku dle PK č. XY, sluší se dodat, že tím neuplatňují jediný možný zákonný dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci, ale námitky skutkového rázu. Dovolacímu soudu ovšem nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6 odůvodnění, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 odůvodnění; tato usnesení, stejně jako dále označené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), přičemž ani k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud přitom v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by soudy učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci přitom nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 686/21, ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 1265/24, nebo ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25). 13. Jelikož dovolání žalovaných není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu