22 Cdo 983/2026-398 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně D. B., zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze, Nádražní 58/110, proti žalovaným 1) P. B. a 2) K. B., zastoupeným JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 36/2024, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2025, č. j. 23 Co 157/2025-369, 23 Co 158/2025, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Každý ze žalovaných je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 672,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 9 C 36/2024-312, určil, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky následujících nemovitých věcí vymezených geometrickým plánem č. 4787-16/2010, vyhotoveným Ing. Evou Kozovou, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a to pozemku parc. č. XY, XY, XY, XY a pozemku parc. č. XY včetně stavby bez č. p./č. e., vše v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), přičemž každý z účastníků je vlastníkem podílu o velikosti 1/3 na předmětných nemovitých věcech (výrok I). Dále určil, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky stavby domu č. p. XY, který je samostatnou věcí stojící na pozemku parc. č. XY, stavby bez č. p./č. e., která je samostatnou věcí stojící na pozemku parc. č. XY, stavby pergoly s částečným zastřešením venkovní kuchyně, tj. stavby bez č. p./č. e., která je samostatnou věcí stojící na pozemku parc. č. XY, a dále stavby skladu zahradní techniky a nářadí s dřevníkem, tj. drobné stavby nezapisované do katastru nemovitostí, které jsou samostatnými věcmi stojícími na pozemku parc. č. XY, všechny vymezeny geometrickým plánem č. 4787-16/2010, vyhotoveným Ing. Evou Kozovou, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, v k. ú. XY, přičemž žalobkyně je vlastníkem podílu o velikosti 4/6 na těchto nemovitých věcech a každý ze žalovaných je vlastníkem podílu o velikosti 1/6 na těchto nemovitých věcech (výrok II). Poté žalobu zčásti zamítl (výroky III a IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI). Usnesením ze dne 15. 5. 2025, č. j. 9 C 36/2024-344, s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby následně zrušil své předchozí rozhodnutí ve výrocích III a IV (výrok I), řízení v předmětné části zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2025, č. j. 23 Co 157/2025-369, 23 Co 158/2025, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I), změnil v nákladových výrocích V a VI (výroky II a III), potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost a důvodnost zdůvodnili odkazem na nesprávné řešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 1) Odvolací soud se měl nesprávně vypořádat s otázkou vzniku vlastnického práva k rozestavěné stavbě financované do doby postavení prvního nadzemního podlaží výlučně z finančních prostředků zůstavitele (otce žalovaných a manžela žalobkyně). Podle jejich názoru došlo k transformaci majetku zůstavitele, který stavbu financoval z prostředků získaných z prodeje jeho akcií. 2) Namítli, že soudy nikterak nezkoumaly vůli zůstavitele, přestože dospěly k závěru o jeho vůli nabýt stavby do společného jmění manželů, a důkazní návrhy žalovaných, z nichž by měl úmysl a vůle zůstavitele vyplynout, soud prvního stupně odmítl provést. Odvolací soud se pak tímto rozporem odmítl zabývat a v napadeném rozsudku se s tím nevypořádal. Tím došlo k zásadnímu porušení práva na spravedlivý proces. 3) Uvedli, že došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za zjevně neopodstatněné a navrhla jeho odmítnutí. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“)není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolatelé předložili dovolacímu soudu k posouzení otázku vzniku vlastnického práva k rozestavěné stavbě financované do doby postavení prvního nadzemního podlaží výlučně z finančních prostředků zůstavitele. 9. Tato otázka není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť jejím prostřednictvím žalovaní zpochybňují skutkový stav věci, jenž dovolací soud není v dovolacím řízení oprávněn jakkoli přezkoumat. 10. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 11. Odvolací soud učinil skutkový závěr, že na výstavbu rodinného domu do 28. 7. 2006, tj. do doby vzniku stavby, byly použity jak výlučné prostředky zůstavitele, tak i společné prostředky manželů (bod 36 odůvodnění rozsudku). Napadené rozhodnutí se proto na otázce vzniku stavby financované toliko jedním z manželů z jeho výlučných prostředků nezakládá. Jestliže dovolatelé tvrdí, že stavba do daného okamžiku byla financována pouze z výlučných prostředků zůstavitele, nepřípustně tím rozporují zjištěný skutkový stav věci. 12. Byla-li stavba rodinného domu financována taktéž z prostředků ve společném jmění manželů, pak nelze vůlí manželů bez náležité formy (srov. § 143a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) vyčlenit vzniklá aktiva z režimu společného jmění manželů. V řízení přitom bylo postaveno najisto a žalovanými nebylo zpochybňováno, že společné jmění manželů zůstavitele a žalobkyně nebylo jakkoli modifikováno. Ani druhá otázka předložená žalovanými proto za této situace nemůže založit přípustnost dovolání, neboť i kdyby (eventuálně) byla tato skutková otázka (zjištění obsahu vůle zůstavitele) posouzena nesprávně v důsledku nesprávného procesního postupu nalézacích soudů, nic by to nezměnilo na závěru, že její řešení je pro výsledek tohoto sporu irelevantní. 13. Konečně dovolání žalovaných je v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení. 14. Jelikož dovolání žalovaných není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 29. 4. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu