22 Cdo 988/2026-202 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně SUOPELOS s.r.o., se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, IČO 27845541, zastoupené JUDr. Marcelou Kleinbauerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, náměstí I. P. Pavlova 1785/3, proti žalovaným 1) V. H., zastoupenému Mgr. Davidem Bascherim, advokátem se sídlem v Praze 8, Trojská 334/50, a 2) L. K., o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 327/2024, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2025, č. j. 84 Co 207/2025-175, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného 1) na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2025, č. j. 84 Co 207/2025-175, se zamítá. III. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 25 591,50 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Marcely Kleinbauerové, advokátky se sídlem v Praze 2, náměstí I. P. Pavlova 1785/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mostě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, č. j. 15 C 327/2024-133, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, a k pozemku parc. č. XY, zahrada, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY – dále „předmětné nemovitosti“ (výrok I). Dále nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi účastníky podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech, tedy žalobkyni náleží jedna čtvrtina výtěžku, žalovanému 1) jedna polovina výtěžku a žalovanému 2) jedna čtvrtina výtěžku (výrok II). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok III) i státu (výroky IV, V a VI). 2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného 1) rozsudkem ze dne 3. 12. 2025, č. j. 84 Co 207/2025-175, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 1) dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími) při řešení otázky, za jakých podmínek není spoluvlastník oprávněn žádat zrušení spoluvlastnictví. Zdůrazňuje, že v projednávané věci je nutno poměřovat práva a chráněné zájmy spoluvlastníků. Uvádí přitom, že žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem směřuje k újmě žalovaného 1). Předně poukazuje na jednání žalobkyně, která nabyla spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech v dražbě, aniž by zjišťovala faktický stav užívání předmětných nemovitostí, a nyní se domáhá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Toto jednání považuje za spekulativní, žalobkyně podle žalovaného 1) pouze využívá bezbrannosti jiných osob a snaží se prostřednictvím takového postupu získat finanční prostředky. Takový postup pokládá za nemravný představující zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“). Žalovaný 1) se tak domnívá, že jsou zde s ohledem na jeho vysoký věk, citové vazby k předmětným nemovitostem i sociální a ekonomickou situaci okolnosti opodstatňující zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Nadto namítá, že vzhledem k podstatnému rozdílu mezi postavením žalovaného 1) a žalobkyně se jeví jako zjevně nespravedlivé, aby posouzení újmy vzniklé žalovanému 1) v důsledku zrušení spoluvlastnictví bylo vázáno na dočasnost jeho subjektivních poměrů. V tomto směru vyjadřuje přesvědčení, že je namístě ve vztahu k žalovanému 1) přihlédnout k jeho stáří, zranitelnosti, citové zakotvenosti v místě bydliště a majetkovým poměrům neumožňujícím trvalou změnu bydliště. V souvislosti s těmito námitkami zakládá přípustnost dovolání na vyřešení právní otázky, která by podle jeho mínění měla být posouzena jinak, než jak byla dosud řešena dovolacím soudem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje i odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. 4. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalovaného 1) ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) odmítl. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného 1) přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání žalovaného 1) pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné. 8. Podle § 1140 odst. 1 o. z., jakož i podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4755/2015, uveřejněný pod číslem 98/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 661/2016 – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. 9. Podle § 1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. 10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16, jež je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že pro posouzení, zda by některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla zrušením spoluvlastnictví újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. Uvedl, že námitky některého ze spoluvlastníků proti oddělení ze spoluvlastnictví či proti jeho zrušení pro vznik újmy „se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví ‚pro tentokrát‘ namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny, v důsledku které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví.“ Dovodil, že okolnosti jako vyšší věk, s tím související zdravotní stav či úzké citové vazby na dům nejsou obecně okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Nejedná se tudíž o okolnosti, za kterých by bylo možné zamítnout žalobu ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 851/2017). 11. Vedle důvodů pro zamítnutí žaloby podle § 1140 odst. 2 o. z. přijala judikatura dovolacího soudu závěr (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014), že lze žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví výjimečně zamítnout podle § 8 o. z. pro zjevné zneužití práva, neboť aplikace § 8 o. z. není vyloučena v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jen pro existenci speciálních důvodů pro zamítnutí podle § 1140 odst. 2 o. z., protože § 8 o. z. je obecným ustanovením pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku. V uvedeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud dále zdůraznil, že otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou. 12. Uplatnění institutu zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. se v poměrech podílového spoluvlastnictví může prosadit například tam, kde by šlo o důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí žaloby podle § 1140 odst. 2 o. z., ale šlo by ze strany spoluvlastníka domáhajícího se zrušení spoluvlastnictví o zjevné zneužití práva [srovnej Králík, M. § 1140. In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 678]. Takovými okolnostmi zpravidla nebudou důvody trvalé povahy, jako je vyšší věk, zdravotní stav spoluvlastníka, nutnost řešit potřebu bydlení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 324/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/16), skutečnost, že spoluvlastník v předmětných nemovitostech dlouhodobě i se svou rodinou bydlí či jeho nízký příjem zakládající neschopnost zaplatit přiměřenou náhradu žalobci (srovnej např. dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). 13. Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2903/2015, poukázal z hlediska dobrých mravů, resp. tvrzeného zneužití práva v souvislosti s podáním žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, na skutečnost, že koupě podílu na nemovitostech představuje realizaci práva nabývat majetek s tím, že právě zrušení spoluvlastnictví soudem je institutem, který chrání práva všech spoluvlastníků a zajišťuje spravedlivé vypořádání vztahů ke společné věci. Samotné nabytí podílu v exekuční dražbě (případně i za nižší cenu) nelze klást k tíži nabyvatele, neboť skutečnost, že se v dražbě nenašel zájemce, který by nabídl vyšší cenu než nabyvatel, nezakládá okolnost negativně přičitatelnou nabyvateli. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 15. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019, ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4856/2017, či ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3009/2024. 14. Ustanovení § 1140 odst. 2 i § 8 o. z. představují právní normy s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normy, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zamítnutí žaloby na zrušení nebo oddělení ze spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 2 o. z.) by tak dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl zpochybnit jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 324/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 787/2020). 15. Závěr odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci nedošlo k naplnění důvodů pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. V daném případě nebyly zjištěny okolnosti dočasného charakteru, které by vedly k újmě žalovaného 1), popřípadě ke konkluzi o nevhodné době ke zrušení spoluvlastnictví. Odvolací soud proto správně uzavřel, že zde nejsou překážky zrušení spoluvlastnictví podle § 1140 odst. 2 o. z. Žalovaným 1) namítané okolnosti (vyšší věk, nutnost řešit potřebu bydlení, dlouhodobá vazba na užívané nemovitosti) pak samy o sobě nepředstavují ani důvod pro zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva podle ustanovení § 8 o. z. Jedná se sice o skutečnosti, které jsou pro žalovaného 1) nepochybně tísnivé, ovšem – a to ani ve vzájemném souhrnu – jimi nelze hodnotit jednání žalobkyně jako šikanózní či zneužívající právo, jestliže podala žalobu na zrušení spoluvlastnictví a využila tak svého práva, jež je jí zákonem zaručeno, neboť nic nevypovídá o tom, že by měla žalobkyně nepatrný, nebo dokonce žádný skutečný, zájem na výkonu jejího práva, respektive že by smyslem jednání žalobkyně bylo záměrné poškození žalovaného 1). Nadto jde o skutečnosti, které se ve spoluvlastnických poměrech (ať již ve svém souhrnu nebo jednotlivě) objevují poměrně často a jejich samotná objektivní existence není průkazem toho, že požadavek na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v situaci, kdy spoluvlastníci nedospěli k dohodě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, představuje zjevné zneužití práva. 16. Dovolací soud připomíná, že posuzování otázek spojených s uspokojováním potřeby bydlení je imanentní vždy při zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu, přičemž již prvorepubliková judikatura, kterou dovolací soud akceptuje, vycházela výslovně z toho, že prodeji společné nemovitosti není na závadu ani to, že spoluvlastník „pozbude bytu a že za bytové tísně nebude s to, by si opatřil nový byt“ [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 2. 1931, sp. zn. Rv II 31/30 (publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce)]. 17. Důvod pro zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva podle § 8 o. z. nezakládá ani okolnost, jestliže by nabytí podílu na předmětných nemovitostech ze strany žalobkyně nebylo primárně motivováno realizací práva spoluvlastníka nemovitosti užívat, ale bylo založeno ekonomickou úvahou směřující k odkupu podílu ostatních spoluvlastníků nebo naopak k nabídce prodeje nabytého spoluvlastnického podílu se závěrem, že v případě absence dohody o nabytí nebo prodeje podílu bude situace řešena uplatněným požadavkem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Dovolací soud považuje v posuzované věci za důležité především zohlednit, že koupě podílu na nemovitostech představuje realizaci práva nabývat majetek s tím, že právě zrušení spoluvlastnictví soudem je institutem, který chrání práva všech spoluvlastníků a zajišťuje spravedlivé vypořádání vztahů ke společné věci. Samotné nabytí podílu v exekuční dražbě nelze klást k tíži žalobkyně jakožto jeho nabyvatelky. Ostatně ani ostatním spoluvlastníkům předmětných nemovitostí nic nebránilo v tom, aby příslušný spoluvlastnický podíl v exekuční dražbě nabyli. Z obsahu spisu je rovněž zřejmé, že se žalobkyně pokusila před zahájením tohoto řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se žalovanými na vypořádání spoluvlastnictví dohodnout, avšak bezúspěšně (k tomu viz bod 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 18. Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani prostřednictvím polemiky žalovaného 1), podle níž by otázka, zda důvody pro zamítnutí žaloby ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. lze vázat na okolnosti toliko dočasného charakteru, měla být posouzena jinak, než jak je řešena v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. 19. Žalovaný 1) v dovolání svými námitkami brojí proti nyní již ustálené judikatuře dovolacího soudu, kterou z hlediska ústavnosti aproboval Ústavní soud a z níž vyplývá, že zatímco pro posouzení nevhodné doby k požadavku na zrušení spoluvlastnictví jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků), pro újmu některého spoluvlastníka (spoluvlastníků) jsou podstatné jejich subjektivní poměry přechodné povahy (srovnej opětovně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 324/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/16; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 661/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 793/18). 20. Nejvyšší soud neshledává důvody k přehodnocení této své dosavadní rozhodovací praxe (k jinému posouzení v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené právní otázky), k němuž neskýtá prostor ani dovolací argumentace žalovaného 1), nadto v situaci, kdy jde o závěry, jež jsou jako ústavně konformní hodnoceny i rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz shora citovaná rozhodnutí). Žalovaný 1) přehlíží, že platná právní úprava vychází z premisy, že nikdo nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu. Je proto nepochybné, že důvody pro zamítnutí žaloby (pro tentokrát) musí mít pouze přechodný charakter, neboť v případě opačného výkladu by byla nedůvodně upozaděna až negována dispozice obsažená v § 1140 odst. 1 a 2 větě prvé o. z. Úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb. přitom nerezignovala ani na možnosti odstranění případné nepřiměřené tvrdosti a nespravedlnosti v konkrétním případě. Jinak řečeno, zákonná úprava vychází z pravidla, že spoluvlastnický vztah se má zrušit a vypořádat, nejsou-li výjimečně dány důvody pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Zákon č. 89/2012 Sb. v této souvislosti obsahuje vícero omezení možnosti domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V první řadě nesmí spoluvlastník o oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (§ 1140 odst. 2 věta druhá o. z.). Dále si podle § 1154 a § 1157 o. z. mohou spoluvlastníci ujednat, že nebudou žádat oddělení ze spoluvlastnictví nebo zrušení spoluvlastnictví po určitou dobu, nejvýše však po dobu deseti let. Podle § 1155 odst. 1 ve spojitosti s ustanovením § 1157 o. z. může soud na návrh spoluvlastníka odložit oddělení ze spoluvlastnictví či jeho zrušení, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky. V neposlední řadě podle § 1155 odst. 2 ve spojení s § 1157 o. z. může být oddělení ze spoluvlastnictví či jeho zrušení odloženo pořízením pro případ smrti. Judikatura pak k těmto speciálním důvodům doplnila obecný korektiv, jímž je zákaz zneužití práva dle § 8 o. z. [k výjimkám blíže viz opětovně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, nebo Králík, M. § 1140. In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 670]. 21. Jelikož dovolání žalovaného 1) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalovaného 1) na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 23. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 25. 5. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu