22 Cdo 990/2026-175 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Josefem Heydukem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 1150/32, proti žalované obci L., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Zborovská 1023/21, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 31 C 8/2025, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2025, č. j. 56 Co 208/2025-146, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. 2. Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 31 C 8/2025-106, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 6. 2025, č. j. 31 C 8/2025-117, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., parc. č. XY a parc. č. XY, které vznikly oddělením od pozemku parc. č. XY, a dále vlastníkem pozemku parc. č. XY, který vznikl oddělením od pozemku parc. č. XY, geometrickým plánem č. 908-97/2023 ověřeným úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem Ing. Janem Gajdošem dne 19. 5. 2023 pod č. 139/2023, vše v k. ú. XY (výrok I). Učinil nedílnou součástí tohoto rozsudku geometrický plán č. 908-97/2023 ověřený úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem Ing. Janem Gajdošem dne 19. 5. 2023 pod č. 139/2023 (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 56 Co 208/2025-146, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž vymezila dvě otázky, které dovolací soud ještě neměl řešit. 1) Je jednání držitele, spočívající v podání žádosti o odkoupení sporného pozemku od jeho vlastníka, právně relevantní pro posouzení existence či absence nepoctivého úmyslu podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)? Podle odvolacího soudu skutečnost, že žalobce v roce 2023 požádal žalovanou o odkoupení sporného pozemku, sama o sobě nezpochybňuje splnění podmínek mimořádného vydržení a není právně významná pro posouzení jeho úmyslu. Žalovaná tento náhled spatřuje právně nedostatečným a vnitřně rozporným. Žádost o odkoupení pozemku podle ní značí, že žalobce uznává existenci cizího vlastnického práva, tj. považuje se za osobu, která není vlastníkem. Takový držitel nemůže být v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu, resp. nezasahuje do cizích práv. Navíc byl zápis vlastnického práva žalované v katastru nemovitostí jednoznačný. Jako rozpornou a nepřezkoumatelnou spatřuje úvahu odvolacího soudu, že na jednu stranu rozdíl mezi skutečným rozsahem užívání a stavem zapsaným v katastru nemovitostí nebyl natolik zjevný, aby jej žalobce musel zaznamenat, a na druhou stranu žalobce nesoulad rozpoznal v roce 2023 při nahlédnutí do projektové dokumentace. I předchozí nenahlédnutí do dokumentace by podle žalované mělo být hodnoceno jako nepřímý úmysl – měl k dispozici veřejný seznam a byl srozuměn, že jeho užívání může zasahovat do cizích práv. 2) Může pasivita vlastníka – územně samosprávného celku, spočívající v nedostatečném udržování pozemku, založit nebo podporovat závěr o absenci nepoctivého úmyslu držitele ve smyslu § 1095 o. z.? Z ochrany vlastnického práva neplyne, že by měl vlastník povinnost věc aktivně užívat. Za následek by to mělo oslabení ochrany obecního majetku. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. 6. Dovolání žalované není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Žalovaná vymezila otázku, zda je jednání držitele, spočívající v podání žádosti o odkoupení sporného pozemku od jeho vlastníka, právně relevantní pro posouzení existence či absence nepoctivého úmyslu. Dále vymezila otázku, zda může pasivita vlastníka – územně samosprávného celku, spočívající v nedostatečném udržování pozemku, založit nebo podporovat závěr o absenci nepoctivého úmyslu držitele. 10. Ani jedna z otázek nezakládá přípustnost dovolání. 11. Problematikou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) se dovolací soud zabýval podrobně v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 [ze závěrů tohoto rozsudku vyšel i v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, nebo usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022 (tato i všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Tam vyslovil: „Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani – pro dobu držby před 1. 1. 2014 – držba oprávněná (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - „obč. zák.“), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna. 12. Dále se v tomto rozhodnutí uvádí, že v § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od § 1095 o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou). Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Dovolací soud souhlasí s tím, co je uvedeno in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 101 ohledně držby v „nepoctivém úmyslu“: „Občanský zákoník se odchýlil od úpravy držby v o. z. o. též tím, že pro mimořádné vydržení implicitně zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v ‚nepoctivém úmyslu‘ (§ 1095). Zatímco o. z. o. vyžadoval i pro mimořádné vydržení poctivou držbu, občanský zákoník ji nahradil ‚držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, přičemž důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného vydržení dovolává“. 13. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163). Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Potud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, na jehož podrobné odůvodnění se odkazuje. 14. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). 15. V projednávané věci nalézací soudy uzavřely, že žalobce splnil podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně k 1. 1. 2019, neboť prokázal, že se držby sporného pozemku ujal v roce 2012 v omluvitelném omylu, že sporné pozemky jsou součástí pozemku, který získal darovací smlouvou v roce 2012 a který ve stejném rozsahu užíval jeho právní předchůdce od roku 1996. V řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce a jeho právní předchůdce ujali držby sporných pozemků v nepoctivém úmyslu, tedy že jejich jednání při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé. Nepřehlédly také, že při obvyklé péči o majetek by žalovaná nepochybně přistoupila k řešení věci, pokud by sama měla již dříve za to, že žalobce neoprávněně užívá její pozemek. 16. K první otázce. Závěr soudů, že se žalobce chopil držby v nikoliv nepoctivém úmyslu, žalovaná zpochybňuje poukazem na jeho návrh na odkoupení pozemků z roku 2023. Z této okolnosti dovozuje, že žalobce nemohl být o svém vlastnictví přesvědčen. Dovolací soud však připomíná, že pro mimořádné vydržení je klíčová absence nepoctivého úmyslu při samotném uchopení držby. Namítaná skutečnost, že držitel po uplynutí vydržecí doby, tedy poté, co se již stal vlastníkem sporných nemovitostí, navrhne jejich odkup, je pro posouzení jeho (ne)poctivého úmyslu při vstupu do držby v zásadě bez významu. Soudy na základě ní totiž neučinily závěr, že žalobce věděl o držbě sporných pozemků při jejich nabytí v roce 2012. Nabídka odkupu učiněná po mnoha letech držby by mohla sloužit nanejvýš jako nepřímý a podpůrný důkaz, a to pouze v případě, že by v souhrnu s dalšími prokázanými skutečnostmi nasvědčovala nepoctivému záměru držitele již v době vzniku držby; sama o sobě však takovou vypovídací hodnotu nemá. Postup soudů nižších stupňů tak plně koresponduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 17. Z rozhodovací činnosti je navíc dovolacímu soudu známo, že případy, kdy se držitelé (vydržitelé) obracejí na „vlastníka“ po uplynutí vydržecí doby např. právě s požadavkem na smluvní převod příslušného sporného pozemku, nejsou v soudní praxi nijak výjimečné. Držitelé tak postupují např. ve snaze dosáhnout změnu stavu zápisu v katastru nemovitostí právě v důsledku splnění podmínek vydržení, někdy jsou motivováni i ochotou daný pozemek za úplatu získat, i když jsou přesvědčeni o tom, že podmínky pro vydržení vlastnického práva splnili např. proto, že cena, kterou jsou ochotni zaplatit, je z jejich pohledu přijatelná ve snaze vyhnout se nákladnému a dlouhému soudnímu sporu, v některých případech jako osoby bez právního vzdělání nedokáží vzniklou situaci právně vyhodnotit a posoudit a komunikace s dosavadním vlastníkem se jim z tohoto pohledu jeví jako logická, vstřícná a rozumná apod. Ostatně bez komunikace s dosavadním katastrálním vlastníkem nelze ani mimosoudně dosáhnout změnu stavu zápisu práva v katastru nemovitostí a je logické, že se vydržitelé chtějí soudnímu sporu vyhnout. Proto samotnou komunikaci s vlastníkem po uplynutí vydržecí doby bez dalšího soudní praxe nepovažuje za okolnost, která by sama o sobě měla mimořádnému vydržení bránit. 18. K druhé otázce dovolací soud uvádí, že se již zabýval případy, v nichž jako původní vlastník pozemku vystupovala veřejnoprávní korporace, a akceptoval, že její nečinnost je faktorem, který může podporovat, resp. nevyvracet závěr o absenci nepoctivého úmyslu držitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023). Napadené rozhodnutí proto není ani v tomto aspektu v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V této věci navíc nebyla tato okolnost stěžejním argumentem, pro závěr soudů o absenci nepoctivého úmyslu žalobce; ten byl učiněn, protože v řízení nebyl takový úmysl v okamžiku chopení se držby zjištěn. 19. Vzhledem k tomu, že dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 5. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu