KSPL 58 INS 24485/2019 58 ICm 3703/2023 22 ICdo 1/2026-470 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, za účasti městské části Praha 10, se sídlem v Praze, Vinohradská 3218/169, IČO: 00063941, jako vedlejší účastnice na straně žalobce, obou zastoupených Mgr. Daliborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená 97/29, proti žalovanému Mgr. Milanu Edelmannovi, se sídlem v Praze, Petržilkova 2707/38, IČO 66455189, jako insolvenčnímu správci dlužníka Davida Forejta, o určení vlastnického práva, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 58 ICm 3703/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Davida Forejta, IČO 71113053, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 58 INS 24485/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2025, č. j. 58 ICm 3703/2023, 106 VSPH 728/2024-425 (KSPL 58 INS 24485/2019), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2025, č. j. 106 VSPH 728/2024-425, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stručné odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2024, č. j. 58 ICm 3703/2023-338, určil, že vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ stavby č. p. 561 (dále též „předmětná stavba“), stavby stojící na pozemku parc. č. 2977, v k. ú. Michle, (dále též „předmětný pozemek“) je žalobce (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2025, č. j. 58 ICm 3703/2023, 106 VSPH 728/2024-425 (KSPL 58 INS 24485/2019), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ předmětné stavby je žalobce, zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž formuloval jedenáct otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo v ní dosud nebyly řešeny. Jde o otázky: 1) zda je přípustné, aby odvolací soud přezkoumával skutečnosti, které soud prvního stupně označil jako nesporné mezi účastníky, a tato skutečnost nebyla žalovaným jako odvolatelem rozporována, a to ani v odvolání, 2) zda na obec může přejít pozemek, ke kterému bylo zřízeno právo stavby ve prospěch fyzické osoby (na základě kterého byla na pozemku vybudována stavba) podle § 2 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 172/1991 Sb., 3) zda souhlasné prohlášení mezi dovolatelem a státem a úkon podání návrhu na zápis vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku lze považovat za úkon chopení se držby, 4) zda mohla předmětná stavba tvořící součást stavebního práva (přičemž byla i takto popsána v kupní smlouvě) přejít kupní smlouvou z 18. 4. 1958 na právní předchůdkyni dlužníka, 5) zda může kupní smlouva z roku 1958, kde je výslovně uvedeno, že se převádí stavební právo s předmětnou stavbou, a jsou zde odkazy na omezení se stavebním právem související, založit dobrou víru kupujícího a řádně založit běh vydržecí lhůty, 6) zda fyzická osoba mohla na podkladě kupní smlouvy z roku 1958 po uplynutí 10 let pozemek vydržet, a to s ohledem na přijetí zákona č. 40/1964 Sb., který držbu a institut vydržení neupravoval, 7) zda byl dlužník po celou dobu trvání vydržecí lhůty v dobré víře, že mu předmětná stavba náleží, pokud dostal relevantní informace dobrou víru zpochybňující od jiné osoby, než vlastníka předmětného pozemku, 8) zda se má na předmětnou věc aplikovat zákon č. 88/1947 Sb., o právu stavby, 9) zda měl soud posoudit právo stavby jako právo obligační a nikoliv jako právo věcné, 10) zda lze korektivem dobrých mravů retroaktivně „zneplatnit“ smluvní ujednání o přechodu stavby po zániku práva stavby, a tím obejít historický věcněprávní režim, a zda odvolací soud v předmětné záležitosti správně aplikoval korektiv dobrých mravů na bod 10 smlouvy o právu stavby, resp. zda byl odvolací soud oprávněn jako za absolutně neplatné posoudit celé ujednání bodu 10 smlouvy o právu stavby, 11) zda vydáním napadeného rozsudku nedošlo k porušení základní zásady legitimního očekávání. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a aby odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku.1. 2. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dál jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 4. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 5. Dovolání žalobce nemůže být přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení ani jedné z jedenácti vymezených otázek, resp. z vymezení těchto otázek tak, jak je dovolatel formuluje a odůvodňuje, není z dovolání zřejmá argumentace, která by mohla vést k závěru vyjádřenému v žalobním návrhu. 6. Dovolací soud vychází z předmětu sporu tak, jak jej žalobce vymezil v žalobě, tj. jde o nárok na určení, že je žalobce vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na předmětné stavbě. Z obsahu dovolání však není patrná žádná argumentační linie, na základě které by bylo možné učinit závěr, že je žalobce vlastníkem podílu k samostatné stavbě. Naopak ze všech vymezených otázek se podává, že žalobce dovozuje nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku a nemožnost nabytí předmětné stavby dlužníkem a jeho předchůdci. Žádná z těchto linií však, i kdyby byla argumentace důvodná, neodůvodňuje závěr, že by žalobce mohl být vlastníkem podílu na předmětné stavbě jako samostatné věci. Jinými slovy, kdyby dovolací soud posoudil věc podle dovolací argumentace nejpříznivěji pro žalobce, tedy že by se snad stal vlastníkem předmětného pozemku a bylo by možné uvažovat, že po skončení práva stavby mohl nabýt i předmětnou stavbu (i když ani taková argumentace z dovolání žádným způsobem nevyplývá), byla by dnes již stavba součástí pozemku a nikoliv samostatnou věcí (ke znění žalobního petitu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016).1. 2. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 3. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/)]. 4. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. V Brně dne 29. 1. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu