23 Cdo 1070/2026-709 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CT&IG, s.r.o., se sídlem v Praze 3, Pod Lipami 2505/57, Žižkov, identifikační číslo osoby 05663024, zastoupené Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalované MONIVET, s.r.o., se sídlem v Kamenici, Táhlá 1816, Těptín, identifikační číslo osoby 26734303, zastoupené JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 1008/28, o zaplacení 274 477,42 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení 362 580,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 24 C 259/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2025, č. j. 21 Co 216/2025-593, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, č. j. 24 C 259/2021-532, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 274 477,42 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl vzájemný návrh o zaplacení 362 580,86 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení slevy z důvodu vad díla (po zohlednění nedoplatků ceny díla) podle smlouvy o dílo uzavřené dne 23. 7. 2017, jejímž předmětem byl závazek žalované jako zhotovitelky provést dílo spočívající ve výstavbě rodinného domu. Žalovaná se vzájemným návrhem domáhala zaplacení doplatku ceny za provedení tohoto díla. 3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Měl za to, že dílo vykazovalo žalobkyní tvrzené vady, za které žalovaná odpovídá, tyto vady žalobkyně u žalované řádně uplatnila a provedla volbu práva z vadného plnění spočívajícího ve slevě z ceny díla, jejíž požadovaná výše odpovídá míře narušení ekvivalence plnění podle konkrétních okolností věci. Pohledávku žalované uplatněnou vzájemným návrhem shledal odvolací soud na základě námitky žalobkyně za promlčenou. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a o. s. ř. a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti. 8. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 10. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 11. Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1755/2017). 12. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 13. Nejvyšší soud dospěl v projednávané věci k závěru, že dovolání trpí vadami, neboť nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Ačkoli dovolatelka zpochybňuje z vícera důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu, u žádného z těchto důvodů neuvádí, které z kritérií přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Dovolatelka pouze uvádí, v čem považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Její dovolání tak představuje pouhou polemiku s některými závěry odvolacího soudu, nad rámec čehož dovolatelka nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, kterou by ve shora uvedeném smyslu porovnávala s dosavadním stavem rozhodovací praxe dovolacího soudu. 14. Pro úplnost pak lze ve vztahu k té části dovolání, v níž dovolatelka namítá existenci vad řízení, dodat, že námitka vady řízení sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017), což v projednávané věci není. To platí i u takových vad řízení, v nichž dovolatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť i tvrzený zásah do základního práva nebo svobody může založit přípustnost dovolání pouze na základě náležitě vymezené právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). 15. Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, je k tomu třeba uvést, že dovolací soud ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 16. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání nesplňuje náležitosti požadované zákonem a trpí tak vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované pro vady odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 17. Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí samostatně nezabýval. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu