23 Cdo 1270/2026-1239 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce R. G., zastoupeného Mgr. Patrikem Lukešem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 155/86, proti žalovanému J. R., zastoupenému JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem se sídlem v Humpolci, Nerudova 185, o zaplacení 930 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 12 C 87/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 1. 2026, č. j. 15Co 158/2024-1214, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 930 000 Kč s příslušenstvím z titulu zápůjčky, kterou poskytl žalovanému na úhradu plateb společnosti KAPLET-G, s.r.o. v konkursu (identifikační číslo osoby 27938999, dříve podnikající pod obchodní firmou „GREGOR CZ, s.r.o.) za prováděné práce související s projektem „Útěchovice pod Strážištěm – odbahnění rybníka 'U Mlýna'“. Žalovaný nárok žalobce neuznal s tím, že od žalobce zápůjčku nepožadoval, listinu, na níž byla vyhotovena smlouva o zápůjčce, mu žalobce „podstrčil“ mezi dalšími dokumenty a doklady vztahujícími se k žádosti o dotaci, jejíž podání žalobce pro žalovaného zajišťoval a v souvislosti s níž byl žalobce rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 5 To 54/2020-1397, pravomocně uznán vinným ze zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku. 2. Okresní soud v Pelhřimově jako soud prvního stupně (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 12 C 87/2018-456, uložil žalovanému zaplatit částku 930 000 Kč s příslušenstvím (výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II prvního rozsudku soudu prvního stupně). 3. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře následně k odvolání žalovaného jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 6. 2020, č. j. 15 Co 88/2020-488, zrušil první rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Soud prvního stupně poté (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 19. 11. 2021, č. j. 12 C 87/2018-943, žalobu o zaplacení 930 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně). 5. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 24. 6. 2022, č. j. 15 Co 146/2022-994, druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Soud prvního stupně nato (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 12 C 87/2018-1104, opět zamítl žalobu o zaplacení 930 000 Kč s příslušenstvím (výrok I třetího rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III třetího rozsudku soudu prvního stupně. 7. Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 15 Co 158/2024-1148, (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 9. 2025, č. j. 23 Cdo 267/2025-1186, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9. Odvolací soud následně napadeným rozsudkem opětovně potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 10. Uvedený (v pořadí druhý) rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (výslovně v rozsahu všech výroků) dovoláním, jež požadoval za přípustné, neboť odvolací soud se (spolu se soudem prvního stupně) „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, kdy dovolacím soudem by měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Žalobce v dovolání zpochybnil způsob, jakým odvolací soud aplikoval § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, jenž by měl představovat pouze výjimečný korektiv, použitelný jako ultima ratio, nikoli prostředek k odepření ochrany jinak platnému a existujícímu smluvnímu nároku jen proto, že okolnosti případu působí „nesprávně“ (jak podle žalobce plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1878/2017). 11. Dovolatel v dané souvislosti namítal, že uplatnění práva na vrácení jistiny ze zápůjčky sleduje legitimní hospodářský účel, tedy uspokojení existující pohledávky, a nikoli poškození žalovaného; proto nemůže jít bez dalšího o zjevné zneužití práva. Podle judikatury Nejvyššího soudu (představované např. rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1070/2021) je zjevným zneužitím práva pouze takový výkon práva, který nesleduje účel a smysl právní normy a je v krajním případě veden přímým úmyslem způsobit druhé straně újmu; samotné sledování zajištění či vymožení pohledávky takové závěry neodůvodňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3639/2022). Dovolatel závěrem uvedl, že odvolací soud nepřípustně rozšířil použití § 8 o. z., nedostatečně prokázal „zjevnost“ zneužití práva a fakticky poskytl žalovanému ochranu proti řádně uplatněnému nároku z platné smlouvy. Jeho právní posouzení tak bylo zjevně nepřiměřené. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 930 000 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení před soudy všech stupňů. 12. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil. 13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). 14. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 17. Žalobce v dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobou uplatněný nárok na vrácení částky 930 000 Kč spolu s příslušenstvím, jež byla poskytnuta žalovanému jako zápůjčka, představoval zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. 18. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Úprava obsažená v § 8 o. z. je přitom obecně aplikovatelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). 19. Ustanovení § 8 o. z. přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). 20. Odvolací soud v projednávané věci založil své úvahy o zjevném zneužití práva na tom, že žalobce sice žalovanému předmětnou částku poskytl, učinil to ale pouze za účelem doložení vlastních zdrojů žalovaného pro získání dotace na projekt odbahnění rybníka. Prostředky poskytnuté jako zápůjčku nadto žalovaný obratem uhradil na účet žalobcovy společnosti KAPLET-G, s.r.o. v konkursu, v níž žalobce (kvůli svému zákazu vykonávat funkci člena voleného orgánu obchodní korporace) působil jako prokurista. Současně to byl právě žalobce, kdo projekt administrativně i fakticky řídil, připravoval podklady k podpisu, slíbil zajistit dotaci i provedení díla, avšak své závazky nesplnil. Žalobce si taknechal (přes společnost KAPLET-G, s.r.o. v konkursu) zaplatit podstatnou část ceny díla, práce však nebyly provedeny v odpovídajícím rozsahu, žalovaný musel projekt dokončit na vlastní náklady a byla mu navíc uložena stoprocentní „finanční oprava dotace“ (viz body 12 až 14 odůvodnění napadeného rozsudku). Uzavřel-li odvolací soud za daných okolností, že popsané jednání představuje zjevné zneužití práva, jímž se žalobce snažil těžit z poměrů, které sám vyvolal svým nepoctivým a protiprávním jednáním, a proto (s ohledem na § 6 odst. 2 a § 8 o. z.) nepožívá ochranu, nelze tyto závěry z pohledu judikatury dovolacího soudu považovat za zjevně nepřiměřené. Se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu je tak napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu, a uvedená dovolací námitka žalobce proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 21. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výroku I napadeného rozsudku v části, v níž byl potvrzen výrok I (v pořadí třetího) rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 22. Nejvyšší soud rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani objektivně přípustné. 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu