23 Cdo 1275/2025-521 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně IT credit, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Pernerova 502/50, identifikační číslo osoby 26444437, zastoupené Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Lazaretní 925/9, proti žalované FORTIS Bohemia, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Čerčanská 633/20, identifikační číslo osoby 48592161, zastoupené Mgr. Lucií Kačerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 127/20, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 19/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 91 Co 260/2024-466, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 136 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se jako postupník pohledávek žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 12. 2018 do zaplacení. Tvrdila, že mezi její právní předchůdkyní, společností Artesa, spořitelní družstvo, se sídlem v Praze 2, Škrétova 490/12, identifikační číslo osoby 25778722 (dále jen „družstvo Artesa“), jako věřitelem a společnostmi GLOBALICA a.s., se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 1518/9, identifikační číslo osoby 27065871 (dále jen „ společnost GLOBALICA“), a žalovanou jako dlužníky byla dne 14. 3. 2012 uzavřena úvěrová smlouva, na základě které byl poskytnut úvěr v celkové výši 76 000 000 Kč, který však dlužníci nespláceli řádně a včas. Žalobou byly požadovány tři smluvní pokuty po 50 000 Kč za porušení povinností podle smlouvy o úvěru (za neuhrazení úroků z úvěru, za neuhrazení poplatku za vedení účtu a za neuhrazení závazků z úvěru včas). 2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 38 C 19/2019-391, zamítl žalobu o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 138 968,50 Kč (výrok pod bodem II). 3. Městský soud v Praze rozhodnutím uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (výrok I) a ve výroku pod bodem II (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 908 Kč (výrok III). 4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, včasně podaným dovoláním, v němž navrhla, aby jej dovolací soud zrušil co do výroku III a aby jej změnil ve výroku I a II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 150 000 Kč s příslušenstvím, příp. navrhla zrušení napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobkyně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K přípustnosti dovolání žalobkyně uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu a že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. 5. Žalobkyně konkrétně předložila dovolacímu soudu tyto otázky: 1) Může soud při zjišťování vůle stran právního jednání zohledňovat i vůli osoby, jejíž vůle neměla dopad na vznik, trvání, změnu či zánik práv a povinností stran z tohoto právního jednání? Může soud učinit závěr o vůli stran právního jednání na základě vůle osoby, která nebyla účastníkem právního jednání ani zástupcem účastníka tohoto právního jednání? Může soud založit právní posouzení na základě skutkových zjištění, která objektivně nemohou sloužit jako základ pro právní posouzení z nich učiněné? Může soud zamítnout důkazní návrh účastníka (pro nadbytečnost) a ve věci meritorně rozhodnout s odůvodněním, že skutkový stav považuje za dostatečně zjištěný na základě účastnických výpovědí a výpovědi svědka, která nebyla v souvislosti s postavením svědka způsobilá být pramenem pro soudem učiněná skutková zjištění a související právní posouzení? 2) Je-li přímým důsledkem poskytnutí finančních prostředků (úvěru) ze strany družstevní záložny za účelem vyplacení věřitelů nečlena záložny, kterému je dlužen člen záložny (úvěrovaný), zánik (splnění) dluhů člena záložny vůči nečlenovi, lze určit, že takto poskytnuté finanční prostředky (úvěr) slouží potřebám dlužného člena záložny, a nejsou takto poskytnuty v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrových družstvech“), a právní jednání, na základě kterého byly finanční prostředky poskytnuty, není z tohoto důvodu neplatné pro rozpor s tímto zákonem či obcházení zákona, ačkoliv tito věřitelé nečlena záložny rovněž nejsou členy záložny? 6. K otázce 1) žalobkyně: - vytýkala odvolacímu soudu nesprávný postup při výkladu smlouvy o úvěru podle § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“), neboť podle ní nedostatečně zjistil vůli stran úvěrové smlouvy, zabýval-li se pouze okolnostmi před a při uzavření smlouvy (a přitom vycházel ze subsidiárních důkazních prostředků) a nepřihlédl-li při posuzování její neplatnosti k následnému chování stran, tj. ke skutečnosti, jak bylo s úvěrem naloženo a pro čí potřeby měly finanční prostředky poskytnuté družstvem Artesa sloužit (neprovedl-li důkaz účetnictvím společnosti GLOBALICA), čímž se měl odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, a ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3211/2017. - namítala, že odvolací soud nerespektoval zásadu, že v pochybnostech se na právní jednání má hledět spíše jako na platné než neplatné, a zdůraznila, že žalovaná a další osoby z úvěrové smlouvy zavázané namítaly její neplatnost až po řadě let a dříve se jí cítily vázány a požívaly z ní plynoucích výhod. V nesprávném výkladu a posouzení úvěrové smlouvy jako neplatné odvolacím soudem spatřovala porušení práva na svobodné jednání, na ochranu vlastnického práva a zásady pacta sunt servanda v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 882/16, ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 3033/17, a ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19). - považovala výpověď svědka Č. (obchodníka družstva Artesa) za nezpůsobilý podklad pro skutková zjištění soudů z důvodu nesprávné představy soudu o procesu tvorby vůle právnické osoby (družstva Artesa) a jejího vyjádření, neboť tento svědek nemohl vytvářet vůli družstva Artesa a jeho představy o obsahu smlouvy nemohly svědčit o vůli stran. Analogicky odkazovala na judikaturu týkající se tvorby vůle obce a měla za to, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/14, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 999/2015 (uveřejněného pod číslem 38/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“), ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014, ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019. - měla za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 21 Cdo 678/2021, a ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010, či od nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, a ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, vycházel-li z výpovědi svědka Č. a ne osob, které se přímo podílely na procesu tvorby vůle družstva Artesa, tj. tím, že nerespektoval zásadu přímosti a též tím, že vycházel primárně z účastnických výpovědí osob na straně žalované (jednatele žalované a též předsedkyně představenstva společnosti GLOBALICA, na jejíž výpověď by podle žalobkyně také mělo být materiálně nahlíženo jako na výpověď účastnickou), tj. jen ze subsidiárních důkazních prostředků. - tvrdila extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, vycházel-li odvolací soud z objektivně nezpůsobilého důkazu – výpovědi svědka Č. a ze subsidiárních důkazních prostředků současně při zamítnutí objektivního důkazního návrhu (účetnictví) pro nadbytečnost. Tím měl věc posoudit způsobem vykazujícím znaky libovůle a odchýlit se od nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09, a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13. 7. K otázce 2), kterou žalobkyně považovala za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, poukazovala na to, že prostředky z úvěru čerpal výhradně člen záložny společnost GLOBALICA a sloužily jeho potřebám, neboť byly využity k zániku jeho dluhů vůči žalované jako nečlenu záložny (k vypořádání ceny stavebních prací provedených žalovanou pro společnost GLOBALICA). Podle ní tato skutečnost byla mimo jiné zjistitelná z účetnictví, jehož provedení bylo soudy zamítnuto pro nadbytečnost. Společnost GLOBALICA, která byla výlučným vlastníkem a disponentem s prostředky na úvěrovém účtu takto využitím prostředků z úvěru plnila dluh za žalovanou (jiného) jako způsob plnění vlastních dluhů vůči žalované. V tom žalobkyně spatřovala skutečnost vylučující neplatnost (části) úvěrové smlouvy (ve výši úvěru 5 898 965 Kč a 6 176 800 Kč určeného pro uhrazení dluhů žalované vůči jejím věřitelům) pro rozpor se zákonem či pro obcházení zákona. Domnívala se, že lze-li dovodit, že z povahy věci takto poskytnutý úvěr měl sloužit potřebám člena záložny, jeho poskytnutí nebylo v rozporu se smyslem a účelem § 3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. 8. Žalobkyně též namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto ohledu s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1891/18, a ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, měla za to, že nebyl splněn žádný z předpokladů pro zamítnutí důkazu účetnictvím a že odvolací soud nedostatečně odůvodnil jeho zamítnutí. S odkazem (mimo jiné) na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, a ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21, odvolacímu soudu takto též vytýkala, že se nevypořádal s jejími námitkami ve vztahu k vypořádání vzájemných závazků žalované a společnosti GLOBALICA prostřednictvím úvěru. 9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla jeho objektivní nepřípustnost, neboť ve věci bylo rozhodováno o třech smluvních pokutách jako nárocích se samostatným skutkovým základem, z nichž žádný nepřevyšoval 50 000 Kč. Vyjádřila též přesvědčení, že veškeré dovolací otázky jsou založeny na skutkových závěrech formulovaných žalobkyní odlišně od skutkových závěrů soudu prvního stupně nebo soudu odvolacího. Navrhla dovolání žalobkyně odmítnout. 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobkyně avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání žalobkyně ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalobkyně se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 13. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 14. Dovolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že dovolání není objektivně přípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 15. V posuzované věci byla předmětem řízení částka 150 000 Kč skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu (tři smluvní pokuty po 50 000 Kč za rozdílná tvrzená porušení smluvní povinnosti), tedy šlo o tzv. nároky se samostatným skutkovým základem. Rozhodnutí o každém z těchto nároků mělo charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání by bylo obecně třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007 a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009. V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, které bylo uveřejněno pod číslem 74/2024 Sb. rozh. obč., však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). V pochybnostech o tom, zda dovoláním otevřená právní otázka vychází ze společného skutkového základu uplatněných nároků, nemůže dovolací soud dovolání odmítnout podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předmětem řízení je (totiž) peněžité plnění v souhrnu převyšující 50 000 Kč a výjimku z pravidla jdoucí nad rámec dikce § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zkoumáním samostatného skutkového základu nároků je nutno vykládat restriktivně (v hraničních případech ve prospěch přípustnosti dovolání co do hodnotového censu). 16. Povaha právních otázek uplatněných žalobkyní v dovolání se týká důvodů, pro které byla její žaloba zamítnuta a který byl společný pro všechny žalobou uplatněné nároky (neplatnost smlouvy o úvěru a nedůvodnost akcesorických nároků na smluvní pokutu), omezení přípustnosti dovolání v podobě hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se tak neuplatní. 17. Dovolání však není přípustné pro nesplnění podmínek § 237 o. s. ř. 18. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka 1) ani žádná z dovolacích námitek formulovaných v jejím rámci. 19. Oproti přesvědčení žalobkyně se odvolací soud při výkladu smlouvy o úvěru neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (citované žalobkyní v dovolání) týkající se aplikace výkladových pravidel podle § 266 obch. zák. Odvolací soud při výkladu smlouvy vzal náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s uzavřením smlouvy o úvěru, včetně jednání o uzavření smlouvy a také včetně následného chování stran, neboť přihlížel i k nesporně zjištěné skutečnosti, že úvěr byl v celém rozsahu poskytnut společnosti GLOBALICA na její žádost a na její účet a že o úvěru účtovala pouze tato společnost. Žalobkyně též přehlíží, že výklad smlouvy podle judikatury týkající se § 266 obch. zák. směřuje ke zjištění společné vůle stran o obsahu smlouvy v době jejího uzavření, jinak řečeno ke zjištění úmyslu, který byl nebo musel být znám oběma smluvním stranám v době uzavření smlouvy. Dovoláním byl takto zpochybňován výklad smlouvy ve vztahu ke sjednání účelu úvěru (jeho části) a osob oprávněných úvěr čerpat a žádat o jeho poskytnutí. I v tomto ohledu odvolací soud nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, nepovažoval-li za rozhodná tvrzení žalobkyně o rozsahu závazků a pohledávek mezi žalovanou a společností GLOBALICA a tvrzení ohledně způsobu jeho vypořádání mezi uvedenými společnostmi, nebylo-li v řízení zjištěno, že by takový způsob vypořádání vztahu žalované a společnosti GLOBALICA, k němuž mělo podle tvrzení žalobkyně dojít po poskytnutí úvěru, byl již při uzavření smlouvy znám (nebo musel být znám) též poskytovateli úvěru (družstvu Artesa). 20. K námitce žalobkyně o nezpůsobilosti výpovědi svědka Č. – obchodníka družstva Artesa, který podle ní netvořil vůli poskytovatele úvěru, lze uvést, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o obsahu výpovědi tohoto svědka, v níž se svědek vyjadřoval k tomu, co vnímal jako osoba přítomná na jednání o poskytnutí úvěru před uzavřením smlouvy o obsahu a průběhu těchto jednání, jež zčásti proběhla i za přítomnosti předsedy představenstva družstva Artesa. Jinak řečeno uvedený svědek se vyjadřoval k obsahu jednání o uzavření smlouvy, tj. k okolnostem rozhodným při výkladu smlouvy podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vycházel-li tedy odvolací soud při výkladu smlouvy o úvěru i z uvedené svědecké výpovědi, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil. Pro úplnost lze dodat, že žalobkyní odkazovaná judikatura týkající se tvorby vůle obce není přiléhavá daným skutkovým poměrům a odvolací soud se od ní odchýlit nemohl. 21. Žalobkyně ve své námitce [a při formulaci otázky 1)] též přehlíží, že podle zjištění soudu prvního stupně učiněných z výpovědi předsedy představenstva družstva Artesa byl uvedený svědek osobou, která měla úvěr za družstvo Artesa dojednávat. Při formulaci otázky 1) tedy žalobkyně vychází z vlastních skutkových závěrů o postavení svědka Č. odlišných od skutkových závěrů, z nichž vycházel odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ovšem nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. Na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a jím provedeného hodnocení důkazů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). 22. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že soudy nižších stupňů primárně vycházely z účastnických výpovědí na straně žalované, mezi něž měla být podle žalobkyně řazena kromě výpovědi jednatele žalované též výpověď předsedkyně představenstva společnosti GLOBALICA. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, hodnotil-li výpověď předsedkyně představenstva společnosti GLOBALICA, která nebyla účastníkem řízení, jako výpověď svědeckou ve smyslu § 126 o. s. ř. (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1015/2018). Nelze tak přesvědčit ani tvrzení žalobkyně, že soudy nižších stupňů vycházely primárně z účastnických výpovědí, tj. jen ze subsidiárních důkazních prostředků (vycházely též z dalších důkazů včetně např. žádosti o úvěr). 23. K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka o porušení zásady přímosti. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Zásada bezprostřednosti (přímosti) občanského soudního řízení není naplněna ani tehdy, jestliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly (je-li její provedení možné), spokojí s písemným (čestným) prohlášením takové osoby, tj. s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela, nebo jinak bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede důkaz (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022). Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil, vycházel-li při zjišťování výkladu smlouvy o úvěru mimo jiné i z výpovědi svědků a z účastnických výpovědí statutárních zástupců účastníků (či jejich předchůdců) osobně zúčastněných při sjednávání smlouvy o úvěru. 24. Prostřednictvím posledně uvedené námitky žalobkyně v dovolání fakticky rozporovala též samotné hodnocení těchto provedených důkazů (včetně posouzení věrohodnosti jednotlivých výpovědí) a správnost skutkového závěru, který na základě jejich hodnocení odvolací soud učinil o vůli stran. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). 25. Dovolací soud přitom v posuzované věci neshledal, že by závěr odvolacího soudu o vůli stran týkající se obsahu sjednané smlouvy o úvěru spočíval v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nebo že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli, tj. že by zjištění skutkového stavu bylo prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl nikdy dospět při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.). Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobkyně nesouhlasí a že neprovedl důkaz, jehož neprovedení též řádně odůvodnil (jak bude též popsáno níže). Odlišná verze skutku prosazovaná žalobkyní na podkladě vlastního tvrzení a subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor představovat nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, či ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že se v posuzované věci nejedná o výjimečný případ, v němž by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 26. K odkazu žalobkyně na zásadu vyjádřenou zejména v judikatuře Ústavního soudu, podle níž je jedním ze základních principů výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, lze uvést, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s výše uvedenou zásadou (a tudíž i s judikaturou Ústavního soudu), měl-li s ohledem na nepochybně zjištěnou vůli stran při uzavírání smlouvy za to, že není možný jiný výklad smlouvy než ten, že sjednaným účelem smlouvy bylo poskytnout úvěr (v určitém rozsahu) i nečlenu družstevní záložny na úhradu jeho dluhů. Stejně tak nemůže přípustnost dovolání založit tvrzení žalobkyně, že neplatnost smlouvy o úvěru žalovaná (a další osoby) namítala až řadu let po jejím uzavření. V posuzované věci totiž odvolací soud ve shodě se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2197/2021, a ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2629/2021, dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru (její části) podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, pro rozpor s § 3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrových družstvech (jehož účelem je i ochrana třetích osob – členů spořitelního a úvěrového družstva). Pro závěr o absolutní neplatnosti smlouvy (její části) tedy bylo nerozhodné, zda, kdy a kým byla taková neplatnost později namítána. Žalobkyní citovaná judikatura Ústavního soudu tak nebyla přiléhavá pro odlišnost nyní posuzované věci od věcí tam řešených, v nichž šlo zejména o posouzení výkladu smlouvy či některých smluvních ujednání vedoucího k závěru o neurčitosti smlouvy, či výkladu nerespektujícího vůli stran směřující k uzavření nepojmenované smlouvy. 27. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 28. Přípustnost dovolání nezaloží otázka 2), neboť takovou otázku odvolací soud neřešil (její řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující). Žalobkyně totiž při její formulaci vychází z vlastního skutkového stavu (neodpovídajícího skutkovému stavu, který zjistil odvolací soud), podle něhož účelem části úvěru ve výši 5 898 965 Kč a 6 176 800 Kč určené k uhrazení dluhů žalované vůči jejím věřitelům mělo být uhrazení (vypořádání) dluhů společnosti GLOBALICA vůči žalované. Teprve na základě takto tvrzeného skutkového stavu pak žalobkyně v dovolání dovozovala, že poskytnutí úvěru bylo i v této části fakticky sjednáno ve prospěch společnosti GLOBALCA jako člena družstva Artesa, a proto ve vztahu k této části úvěru nemohla být odvolacím soudem shledána smlouva neplatnou pro rozpor s § 3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrových družstvech. Existenci takové společné vůle všech stran smlouvy o úvěru (tj. včetně družstva Artesa) již při jejím uzavření ohledně účelu úvěru, jež měl být poskytnut, však odvolací soud v řízení nezjistil, uzavřel-li, že úvěr byl ve smlouvě o úvěru účelově vázán na konkrétně specifikované potřeby, přičemž ohledně uvedených dvou částek šlo o úhradu závazků žalované u Finančního úřadu Praha 4 a o refinancování závazků žalované u „EKVITA INVEST“. Jak již bylo uvedeno výše, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. Na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. 29. Prostřednictvím námitky nepřezkoumatelnosti pak žalobkyně odvolacímu soudu vytýká nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí a namítá vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). 30. Nadto lze doplnit, že oproti přesvědčení žalobkyně odvolací soud zamítnutí provedení důkazu účetnictvím řádně odůvodnil nejen jeho nadbytečností (mezi účastníky nebyla sporná skutečnost, že úvěr ve skutečnosti čerpala jen společnost GLOBALICA na svůj účet a že také ona sama jej vykazovala v účetnictví), ale též tím, že takový důkaz jednak nebyl způsobilým k prokázání skutečného rozsahu závazků a pohledávek mezi žalovanou a společností GLOBALICA a způsobu jejich vypořádání, a též tím, že samotný rozsah vzájemných pohledávek žalované a společnosti GLOBALICA a způsob jejich vypořádání (i kdyby z účetnictví mohl být zjištěn) nebyl pro posouzení věci relevantní. Jak již bylo uvedeno výše, v řízení nebylo zjištěno, že takové tvrzené následné faktické vypořádání dluhů společnosti GLOBALICA vůči žalované prostřednictvím uhrazení dluhů žalované u třetích osob z úvěrových prostředků (jež mělo být podle žalobkyně zjištěno z účetnictví) by mělo odpovídat též vůli poskytovatele úvěru – družstva Artesa (jemu deklarovanému účelu čerpání úvěru, o který bylo žádáno) při uzavření smlouvy. Odvolací soud se tedy s námitkami žalobkyně v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal a nepostupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou žalobkyně odkazovala v dovolání. 31. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. 32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 28. 4. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu