23 Cdo 1328/2026-1020 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce V. Z., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, proti žalované E. B., zastoupené Mgr. Markem Jirmanem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Poštovní 18, o zaplacení 373 000 Kč, o žalobě pro zmatečnost a žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 86/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 23 Co 155/2021-903, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou pro zmatečnost ze dne 1. 8. 2016 se žalovaná domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č. j. 4 C 86/2013–256, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 22 Co 386/2014–314, jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci 373 000 Kč jako peněžitou náhradu ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. Žalobu pro zmatečnost odůvodnila tvrzením o podjatosti soudců Okresního soudu v Rakovníku. Žalobou ze dne 1. 2. 2017 se pak žalovaná domáhala obnovy řízení s tvrzením, že jsou tu nové skutečnosti a důkazy ohledně stavu a hodnoty nemovitosti, jež byla předmětem odporovatelného úkonu, které vyšly najevo až po skončení řízení. 2. Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 8. 4. 2021, č. j. 4 C 86/2013-860, zamítl žalobu pro zmatečnost (výrok pod bodem I) i žalobu na obnovu řízení (výrok pod bodem II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III). 3. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II a ve výroku pod bodem III jej změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení povoluje splácet do rukou zástupce žalobce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto usnesení v měsíčních splátkách po 1 000 Kč pod ztrátou výhody splátek (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Usnesení odvolacího soudu (v rozsahu potvrzující části jeho výroku I) napadla žalovaná dovoláním, které následně doplnila podáními ze dne 5. 4. 2022 a ze dne 15. 4. 2026. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla napadené usnesení zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s tvrzením, že jí neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozí závažná újma. V dovolání odkázala na § 237 občanského soudního řádu a uplatnila dvě dovolací námitky. V prvním a druhém doplnění dovolání pak formulovala dvě významově obdobné právní otázky, fakticky právní otázku jedinou, která podle ní dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla vyřešena. 5. První námitkou žalovaná odvolacímu soudu vytýkala neúplné a nesprávné právní posouzení věci o žalobě pro zmatečnost, tj. že aproboval postup soudu prvního stupně, který ve svém rozhodnutí ohledně zamítnutí žaloby pro zmatečnost vyšel toliko z rozhodnutí nadřízených soudů, které se zabývaly námitkou podjatosti dotčených soudců. Podle žalované se soudy řádně nezabývaly jejími tvrzeními a důkazními návrhy svědčícími o tom, že je dána podjatost soudců předmětných soudů. Měla za to, že jí vytýkaná pochybení soudců v předchozím řízení, která nebyla známa v době, kdy byla vydána rozhodnutí vyšších soudů zabývající se námitkou podjatosti, na která odvolací soud odkazoval, jsou takové povahy (při objektivním celkovém hodnocení), že postačují k tomu, aby vzbudila pochybnosti o nepodjatosti soudců. 6. Prostřednictvím druhé námitky žalovaná odvolacímu soudu vytýkala nesprávné posouzení věci o žalobě na obnovu řízení, konkrétně nesprávné posouzení otázky, „zda za důkaz, který účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení, lze považovat takový důkaz (takové důkazy), který v rámci řízení o obnově předkládá či navrhuje ten účastník, který v původním řízení neměl procesní povinnost (důkazní povinnost, povinnost tvrzení) důkaz přinést, ale naopak tuto povinnost měla protistrana, která jí nedostála, přičemž soud rozhodující ve věci nedostál řádně své povinnosti, aby tuto protistranu ke splnění procesní povinnosti důsledně vedl (vyzval a poučil o povinnosti tvrdit a/nebo důkaz předložit).“ Žalovaná měla za to, že bylo úkolem žalobce, aby v původním řízení tvrdil a prokazoval hodnotu nemovitosti a že sama nejednala nedbale, pokud hodnotu neznala a nezjišťovala. Podle žalované šlo o situaci odlišnou od situace posuzované v řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, na které poukazoval odvolací soud. Žalovaná akcentovala, že v předchozím řízení neměla povinnost předkládat důkazy (k hodnotě nemovitosti) a že ani z procesního poučení (druhé straně) nemohla seznat, že v řízení je třeba řešit právě i takovou otázku (hodnotu nemovitosti), k jejímuž objasnění nový důkaz slouží. 7. Jako neřešenou v judikatuře dovolacího soudu považovala žalovaná v doplnění dovolání otázku „nakolik se ustanovení § 140a a § 140b insolvenčního zákona uplatní v případě žaloby na obnovu řízení a v případě žaloby pro zmatečnost, které byly podány ve věci, v níž bylo rozhodnuto ohledně pohledávky, která se uspokojuje v insolvenčním řízení (tj. dopad citovaných ustanovení ins. zákona na řízení o mimořádných opravných prostředcích podaných ve věci pohledávky, která je či má být předmětem uspokojení v ins. řízení)“, resp. v druhém doplnění dovolání formulovala významově obdobnou otázku, „zda se občanské soudní řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení přerušuje podle ustanovení § 140a ins. zákona“. Namítala nesprávnost postupu odvolacího soudu předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí, neboť došlo s ohledem na insolvenční řízení, které bylo proti ní vedeno u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS 14952/2021, k přerušení řízení podle § 140a insolvenčního zákona, případně se uplatnil účinek dle § 140b insolvenčního zákona, tj. zákaz vydat rozhodnutí, okamžikem zveřejnění usnesení o úpadku. Po zveřejnění rozhodnutí o úpadku (dne 3. 9. 2021) se tak podle žalované již nemělo konat jednání o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemělo být vyhlášeno ani doručeno. Tento nesprávný postup odvolacího soudu podle ní měl dopad na průběh a výsledek řízení, neboť respektoval-li by odvolací soud, že k přerušení řízení došlo, odvolací řízení by pokračovalo až po skončení insolvenčního řízení ve zcela jiné situaci, kdy sporná pohledávka byla v podmínkách insolvence uspokojena, což by odůvodňovalo i jiný procesní postup žalované (např. zpětvzetí odvolání či žalob pro zmatečnost a na obnovu řízení) a případně i odlišný postup při rozhodování o nákladech řízení. 8. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 10. Nejvyšší soud předně uvádí, že napadené rozhodnutí bylo žalobkyni řádně doručeno po skončení insolvenčního řízení dne 26. 3. 2026. Včasnými jsou proto i obě doplnění dovolání. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje (pro každou z dovolacích námitek) za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. obsahujícího čtyři vzájemně se vylučující kritéria přípustnosti dovolání. Z dovolání tedy musí být zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (příp. Ústavního soudu) se v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní právní otázky, či která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva dosud judikaturně neřešená má být dovolacím soudem vyřešena, která konkrétní již opakovaně judikaturně řešená otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována vzájemně rozdílně, případně od kterého svého dříve přijatého řešení se dovolací soud má nyní při řešení konkrétní právní otázky odklonit, tj. vyřešit ji nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“, nebo ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). 14. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019). 15. Těmto požadavkům žalovaná nedostála ve vztahu k první a druhé námitce, jejichž prostřednictvím uplatnila toliko dovolací důvody. Ve vztahu k první námitce neformulovala žádnou konkrétní právní otázku, ani některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. Pouhý obecný odkaz na § 237 o. s. ř. v úvodu dovolání nepostačuje. V rámci druhé námitky sice žalovaná formulovala konkrétní právní otázku, avšak z obsahu dovolání není zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k ní měla za splněný. Odkazoval-li v rámci argumentace ke druhé námitce na řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, činila tak výlučně z důvodu tvrzené nepřiléhavosti tam řešené situace na nyní posuzovanou věc. Takto argumentovala na podporu svého tvrzení o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, který (mimo jiné) odkazoval i na rozhodnutí vydané Nejvyšším soudem právě ve zmiňované věci. Z takového vyjádření, ani z dalšího obsahu dovolání, není patrné, jaký je podle žalobkyně vztah judikatury Nejvyššího soudu k jí formulované právní otázce. 16. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. 17. Prostřednictvím významově obdobných dvou otázek formulovaných v doplnění dovolání žalovaná fakticky namítala existenci vady řízení před odvolacím soudem, spočívající v tom, že odvolací soud pokračoval v odvolacím řízení (o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení) a vydal a doručil napadené rozhodnutí, ačkoliv odvolací řízení bylo již od 3. 9. 2021 přerušeno podle § 140a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2014 (postup soudu, který pokračuje v řízení a vydá rozhodnutí v době, v níž bylo řízení přerušeno, je podle judikatury vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, uveřejněný pod číslem 74/2001 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněný pod číslem 95/2011 Sb. rozh. obč.). 18. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem, k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v posuzované věci není naplněno. Samotné tvrzení žalované o takovém procesním pochybení (o vadě řízení) tudíž přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby se jej odvolací soud dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). 19. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost, zčásti též pro vady. 20. Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 6. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu