23 Cdo 1353/2025-441 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce S. Ch., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 960/81, proti žalovanému M. F., zastoupenému JUDr. Kamilem Mattesem, advokátem se sídlem v Moravském Krumlově, Smetanova 167, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 43 C 17/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2024, č. j. 15 Co 61/2024-412, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 345 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení žalobou podanou dne 5. 4. 2022 domáhal určení neúčinnosti darovací smlouvy (spojené se smlouvou o zřízení věcného břemene – doživotního bezúplatného užívacího práva pro dárce) ze dne 5. 4. 2017, kterou žalobcův dlužník Z. F. (otec žalovaného) daroval žalovanému nemovité věci v katastrálním území XY. Žalobce tvrdil existenci svých vykonatelných pohledávek proti dlužníku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 2 509 277 Kč a 207 510 Kč s tím, že darovací smlouva byla uzavřena v úmyslu zkrátit věřitele. 2. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 43 C 17/2022-376, žalobu zamítl (výrok po bodem I) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 34 394 Kč (výrok pod bodem II). 3. Krajský soud v Brně rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I (výrok I), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 39 422 Kč (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (výrok III). 4. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) včasným dovoláním, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a též rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal nesprávné právní posouzení věci a k přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu (otázky A, B, C, D a F), resp. jedné otázky, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena (otázka E). Formuloval tyto otázky: A) Má rozsudek o žalobě na náhradu škody účinky deklaratorní nebo konstitutivní? B) Lze se ve smyslu § 590 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), dovolat neúčinnosti právního jednání, jestliže odporované právní jednání bylo nejprve učiněno a až následně poté vznikne pohledávka žalujícího věřitele a stane se vykonatelnou? C) Lze se ve smyslu § 590 odst. 1 o. z. dovolat neúčinnosti právního jednání, jestliže odporovaným právním jednáním došlo též ke zkrácení věřitele odlišného od osoby dovolatele, který měl v době učiněného právního jednání za dlužníkem již existující pohledávku? D) Je neexistence pohledávky, popř. neexistence její vykonatelnosti, v době uskutečnění odporovaného právního jednání překážkou pro posouzení úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele a vědomí druhé strany o tomto úmyslu, s případnou aplikací § 590 odst. 1 písm. a) o. z.? E) Postačí žalobci pro dovolání se neúčinnosti právního jednání ve smyslu § 590 odst. 1 písm. a) o. z. prokázat alespoň nepřímý úmysl dlužníka? F) Jak má být ve smyslu § 590 odst. 1 písm. a) o. z. vykládáno slovní spojení „byl-li takový úmysl druhé straně znám“ a jakou vědomost druhé strany musí žalobce v případném řízení prokázat? 5. K otázce A) žalobce namítal odchýlení od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II ÚS 2149/17, dovodil-li odvolací soud, že v době uzavření darovací smlouvy neměli věřitelé dlužníka Z. F. (žalobce a společnost NAVOS, a. s., která vůči dlužníku soudně vymáhala od roku 2005 pohledávku na náhradu škody) soudem přiznané pohledávky, a proto nebylo lze konstatovat, že by v té době byl Z. F. de facto dlužníkem jakéhokoliv z věřitelů. Poukázal na to, že rozsudek o povinnosti nahradit škodu má povahu deklaratorní, a tudíž uzavřením darovací smlouvy sledoval dlužník zkrácení minimálně již existujícího věřitele NAVOS, a. s. 6. V rámci argumentace k otázkám B), C) a D) žalobce odvolacímu soudu vytýkal, že se nezabýval úmyslem dlužníka zkrátit věřitele a vědomím druhé strany (žalovaného) o tomto úmyslu, s ohledem na svůj (nesprávný) závěr, že Z. F. v době uzavření darovací smlouvy de facto ještě nebyl dlužníkem jakéhokoliv z věřitelů (ačkoliv ve skutečnosti některé pohledávky věřitelů již existovaly). Vyjádřil přesvědčení, že se tím odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, podle kterého se lze neúčinnosti právního jednání podle § 590 odst. 1 o. z. dovolat, i když v době napadeného jednání ještě pohledávka věřitele nebyla vykonatelnou a že vykonatelná pohledávka, pro kterou věřitel odporuje bezúplatnému právnímu jednání dlužníka podle § 591 o. z. může vzniknout i po účinnosti (provedení) právního jednání, jemuž se odporuje. Žalobce s poukazem na komentářovou literaturu doplnil, že úmysl zkrátit se nemusí týkat jen jednoho (žalujícího) věřitele, ale kteréhokoliv věřitele. 7. K dosud (podle žalobce) judikaturou neřešené otázce E) žalobce s odkazem na komentářovou literaturu prezentoval názor, že pro aplikaci § 590 odst. 1 písm. a) o. z. věřiteli postačí prokázat pouze nepřímý úmysl, tj. že dlužník věděl, že může věřitele zkrátit a s případným zkrácením byl srozuměn. Měl za to, že dlužník Z. F. měl minimálně takový zkracující úmysl, věděl-li, že je vůči němu vedeno soudní řízení za účelem náhrady škody společností NAVOS, a. s., a vedl-li též několik soudních řízení se žalobcem. Žalobce poukazoval i na trestní minulost dlužníka. 8. K otázce F) žalobce uvedl, že odvolací soud nezkoumal vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele, avšak soud prvního stupně tuto podmínku neměl za splněnou, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1625/2016, podle kterého stačí prokázat, že druhá strana musela vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku, a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit její upokojení. To podle žalobce ve vztahu k žalovanému bylo prokázáno, věděl-li žalovaný o vedení soudních řízení vůči dlužníku a též o jeho trestní minulosti. Žalobce též poukazoval na § 4 odst. 2 o. z. a na komentářovou literaturu, podle níž se požaduje vědomost dlužníka o možnosti zkrácení věřitele. 9. Žalovaný ve vyjádření k dovolání považoval napadený rozsudek za správný a souladný s judikaturou Nejvyššího soudu. Měl za to, že se odvolací soud zabýval tím, zda při uzavření darovací smlouvy jednal dlužník v úmyslu zkrátit své věřitele a dospěl k závěru, že nikoliv, byla-li smlouva uzavřena krátce po smrti jeho manželky v době, kdy se dlužník potýkal s vážnými zdravotními problémy a kdy podle výsledku probíhajících soudních řízení pohledávky dlužníka převyšovaly pohledávky žalobce vůči dlužníkovi. Navrhl odmítnutí, příp. zamítnutí dovolání. 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 11. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobce avizoval, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném svém rozsahu“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku o věci samé (výrok I) a že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalobce se tak zjevně domáhá i jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 14. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 15. Přípustnost dovolání nemohou založit otázky A), B) a D), neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (jejich řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující). Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěrech, že rozsudek o náhradě škody má konstitutivní účinky a že se nelze dovolávat neúčinnosti právního jednání, došlo-li ke vzniku pohledávky žalujícího věřitele, resp. stala-li se vykonatelnou, až po uskutečnění právního jednání, jemuž je odporováno, jak se mylně domnívá žalobce v dovolání. Odvolací soud považoval za určující pro možnou úspěšnost žaloby současné naplnění dvou podmínek obsažených v § 590 odst. 1 písm. a) o. z., tj. uskutečnění právního jednání dlužníka (uzavření darovací smlouvy) v úmyslu zkrátit věřitele a skutečnost, že odpůrci (žalovanému) byl tento úmysl dlužníka znám. Naplnění právě těchto podmínek pak posuzoval a dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by dlužník jednal v úmyslu předmětnou darovací smlouvou zkrátit věřitele, a i kdyby tomu tak (hypoteticky) bylo, pak neměl za prokázané (ve shodě se závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil), že žalovanému byl, příp. též musel být, takový úmysl dlužníka znám. Lichá je tedy námitka, že se odvolací soud nezabýval zkracujícím úmyslem dlužníka a vědomostí žalovaného o něm. Vyjadřoval-li se přitom odvolací soud k pohledávkám žalobce a dalšího věřitele (NAVOS, a. s.) vůči dlužníku a porovnával-li jejich výši s pohledávkami dlužníka v návaznosti na zjištěný stav v té době probíhajících (i zčásti pravomocně skončených) soudních řízení, činil tak (i přes ne příliš vhodně zvolené slovní vyjádření) výlučně ve vztahu k tomu, jak se existence a výše takových pohledávek mohla s ohledem na průběh a stav uvedených soudních jednání jevit dlužníku v době uzavření darovací smlouvy. Proto též odvolací soud uvedl, že není z hlediska posuzování citovaných podmínek § 590 odst. 1 písm. a) o. z. významné, jak tato soudní řízení později po uzavření darovací smlouvy a po zásahu dovolacího soudu dopadla. Jinak řečeno odvolací soud nevycházel ze závěru o tom, že by objektivně některé dosud soudně nepřiznané pohledávky neexistovaly (že by snad soudní rozhodnutí ve vztahu k nim měla mít konstitutivní účinek), nýbrž pouze posuzoval, jak na existenci těchto pohledávek v době uzavření darovací smlouvy mohl nahlížet dlužník s ohledem na jemu tehdy známé okolnosti, tedy na stav a průběh složitých soudních řízení (v dané době byla nepravomocným soudním rozhodnutím přiznána pohledávka žalobce vůči dlužníku, naopak dlužník měl vůči žalobci v uvedené době již pravomocně přiznané pohledávky výrazně převyšující pohledávku žalobce a řízení o pohledávce společnosti NAVOS, a. s., probíhající již od roku 2005 bylo v uvedené době přerušené poté, co žaloba této společnosti vůči dlužníku byla dříve zamítnuta a uvedené rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem). Posuzoval takto tedy objektivní skutečnosti, z nichž bylo možno usuzovat na případný zkracující úmysl dlužníka v dané době (ve vztahu k úmyslu jako vnitřnímu psychickému stavu a jeho prokazování prostřednictvím dovozování z okolností objektivní povahy srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 4 Tdo 267/2023, uveřejněné pod číslem 34/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3358/2011). 16. Odvolací soud též neposuzoval (neměl důvod posuzovat), zda odporovaným právním jednáním současně došlo ke zkrácení jiného (nežalujícího) věřitele, zabýval-li se naplněním podmínek skutkové podstaty uvedené v § 590 odst. 1 písm. a) o. z., pro kterou je rozhodující pouze existence zkracujícího úmyslu dlužníka a vědomost druhé strany o něm, nikoliv to, zda současně došlo ke zkrácení jiného věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, uveřejněný pod číslem 127/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Napadené rozhodnutí tedy nezáviselo na řešení otázky C), jejíž formulace předpokládá posouzení, že uvedeným právním jednáním dlužníka současně již došlo ke zkrácení věřitele odlišného od osoby žalujícího věřitele. 17. Pro úplnost lze dodat k odkazu žalobce na závěry komentářové literatury týkající se jiné právní otázky, a to zda se úmysl zkrátit věřitele uvedený v § 590 odst. 1 a písm. a) o. z. musí týkat jen jednoho (žalujícího) věřitele, či kteréhokoliv věřitele, že k takové otázce žalobce v dovolání řádně nevymezil žádný předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Nadto lze k této námitce doplnit, že odvolací soud se při posouzení existence zkracujícího úmyslu dlužníka vyjádřil i k pohledávce jiného věřitele, jak bylo uvedeno již výše. 18. Přípustnost dovolání nezaloží ani otázka E), která již byla v rozhodovací praxi vyřešena a od uvedeného řešení se odvolací soud neodchýlil. V rozsudku ze dne 16. 3. 2026, sp. zn. 29 Cdo 867/2025, Nejvyšší soud uzavřel, že pro naplnění předpokladu spočívajícího v existenci úmyslu dlužníka zkrátit právním jednáním věřitele (cum animo fraudandi) postačuje zavinění ve formě nepřímého úmyslu. To je dáno tehdy, jestliže jednající (dlužník) věděl, že svým jednáním může zkrátit věřitele, a pro případ, že tento následek způsobí, s ním byl srozuměn. Na srozumění jednajícího (dlužníka) se způsobením následku ve formě zkrácení jeho věřitelů lze usuzovat tehdy, jestliže jednající (dlužník) nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit. V nyní posuzované věci odvolací soud vycházel při posouzení existence úmyslu dlužníka ze zjištění o tom, že v době darování byly jeho vzájemné pohledávky se žalobcem i pohledávka společnosti NAVOS, a. s., vůči němu předmětem soudních sporů a uzavřel, že s ohledem na tehdejší (dlužníku známý) stav těchto řízení (již výše popsaný) nebylo lze uzavřít, že by mohl být vůbec dlužníkem (zjevně nahlíženo subjektivně z pohledu dlužníka vzhledem k tehdejšímu stavu projednávání uvedených řízení). Z uvedených závěrů je zřejmé, že za takto zjištěných skutkových okolností odvolací soud nedovozoval byť jen srozumění dlužníka s tím, že by předmětnou darovací smlouvou mohl zkrátit své věřitele. Od uvedených judikaturních závěrů se tudíž neodchýlil. 19. Závěr o přípustnosti dovolání není způsobilá založit ani otázka F), neboť odvolací soud se nemohl odchýlit od žalobcem zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1625/2016. Žalobce totiž přehlíží, že jím citované závěry tohoto rozsudku se nezabývaly výkladem podmínek uvedených v § 590 odst. 1 písm. a) o. z., nýbrž výkladem dřívější právní úpravy odporovatelnosti, konkrétně § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, který neobsahoval skutkové podstaty neúčinnosti právního jednání vymezené totožným způsobem jako § 590 odst. 1 o. z., jež vymezuje tři různé skutkové podstaty odlišné též, co do posuzování vědomosti druhé strany o úmyslu dlužníka zkrátit právním jednáním věřitele. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se podmínek obsažených v § 590 odst. 1 písm. a) o. z. je přitom vyžadována prokázaná vědomost druhé strany o úmyslu dlužníka zkrátit právním jednáním věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2026, sp. zn. 29 Cdo 867/2025). Pro naplnění podmínek skutkové podstaty vymezené v § 590 odst. 1 písm. a) o. z. tedy nepostačuje pouze to, že dlužník „musel vědět“ o tomto úmyslu, jak se mylně domnívá žalobce v dovolání. Od uvedených judikaturních závěrů se přitom odvolací soud neodchýlil, ztotožnil-li se se závěrem soudu prvního stupně, který na základě podrobně zjištěného skutkového stavu o okolnostech uzavření darovací smlouvy dovodil, že žalovanému nebylo v době uzavírání darovací smlouvy známo, že by snad dlužník (jeho otec) tuto smlouvu uzavíral v úmyslu zkrátit věřitele. Dospěl-li [již nadbytečně z pohledu podmínek § 590 odst. 1 písm. a) o. z.] současně k závěru, že nebylo ani prokázáno, že by žalovanému takový úmysl dlužníka případně musel být znám (lhostejno, zda je tento jeho závěr správný či nikoliv), již to na závěru o absenci splnění podmínky obsažené v § 590 odst. 1 písm. a) o. z. nic změnit nemůže. 20. Nadto lze dodat, že závěr o tom, že druhé straně byl znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele je závěrem skutkovým. Zpochybňoval-li tedy žalobce v dovolání samotný tento závěr, prostřednictvím vlastního hodnocení provedených důkazů, nemohou takové námitky založit přípustnost dovolání. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015) 21. Žalobce v dovolání též argumentoval i ve vztahu k posouzení závěru odvolacího soudu o neexistenci úmyslu dlužníka při uzavření darovací smlouvy mezi ním a žalovaným vlastním hodnocením provedených důkazů. Žalobce tak v dovolání prezentoval svou verzi posouzení skutkového stavu věci, která však v řízení soudy nižších stupňů nebyla učiněna. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). 22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu