23 Cdo 1378/2025-168 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce D. F., zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, proti žalovanému T. I., zastoupenému JUDr. Jiřím Sobčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 545/166, o zaplacení 1 169 315 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 297/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2025, č. j. 11 Co 6/2023-151, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal zaplacení částky 1 333 146 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Tvrdil, že jako kupující s žalovaným jako prodávajícím uzavřel dne 2. 9. 2013 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky v katastrálním území XY, obec XY, mimo jiné též pozemek, jehož součástí byla rozestavěná stavba (tzv. hrubá stavba) rodinného domu (dále též jen „předmětný dům“ či „dům“). Žalobce dále uvedl, že v důsledku protiprávního jednání žalovaného (nekvalitního provedení hrubé stavby předmětného domu a zatajení závažných vad stavby domu při jeho prodeji žalobci) musel zaplatit novým majitelům, kterým dům po jeho dokončení prodal, částku 100 000 Kč jako slevu z kupní ceny (na základě dodatku kupní smlouvy ze dne 16. 11. 2015), částku 169 315 Kč jako náhradu nákladů soudního řízení vedeného o nárocích vzešlých z vad domu proti žalobci novými majiteli, částku 1 000 000 Kč na základě dohody o narovnání uzavřené mezi žalobcem a novými majiteli domu formou soudního smíru po vydání pravomocného mezitímního rozsudku v uvedeném soudním řízení. Domáhal se též náhrady škody za částky uhrazené za znalecké posudky (znalecký posudek Ing. Jaromíra Maláska – 26 620 Kč, statické posouzení Ing. Aleše Fialy – 2 000 Kč, statické vyjádření Ing. Jaromíra Ferdiana – 1 452 Kč, znalecký posudek doc. Ing. Jaroslava Solaře, Ph.D., včetně dodatku – 12 000 Kč a 5 000 Kč, znalecké posudky Ing. Františka Císaře – 8 894 Kč a 7 865 Kč). 2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 34 C 297/2021-88, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1 333 146 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 79 424,40 Kč (výrok pod bodem II). 3. Krajský soud v Ostravě nejprve rozsudkem ze dne 20. 3. 2023, č. j. 11 Co 6/2023-117 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. Toto jeho rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, č. j. 23 Cdo 2682/2023-133, v rozsahu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí o zamítnutí žaloby co do požadavku na zaplacení částky 1 169 315 Kč s příslušenstvím (se stávající z výše uvedených částek 169 315 Kč a 1 000 000 Kč) a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (ve zbylém rozsahu bylo dovolání žalobce odmítnuto). 4. Krajský soud v Ostravě poté v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ohledně částky 1 169 315 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, jakož i ve výroku pod bodem II (výrok I) a uložil žalobci povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení žalovanému ve výši 50 033 Kč (výrok II). 5. Žalobce napadl v záhlaví citovaný rozsudek odvolacího soudu včasně podaným dovoláním, v němž namítl nesprávné právní posouzení věci. Navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení … otázek hmotného práva či procesního práva, které doposud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny“. 6. Konkrétně žalobce považoval za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu otázky, zda: - je vyloučeno, že by kupujícímu stavby (žalobce) podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (tedy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění) byla způsobena škoda v příčinné souvislosti s jednáním prodávajícího (žalovaného), „který stavbu zhotovil do fáze tzv. hrubé stavby a prodal mu ji, a za situace, kdy při zjištění některých odstranitelných vad této hrubé stavby po uzavření kupní smlouvy neohrožujících statiku této hrubé stavby kupující (žalobce) neučiní žádné faktické úkony ke zjištění, co je příčinou těchto vad či tuto příčinu přes její zjišťování nezjistí, následně stavbu jako součást nemovité věci prodá dalšímu nabyvateli a tento další nabyvatel zjistí další skryté vady hrubé stavby zhotovené původním prodávajícím (žalovaným), které se následně projeví, a další nabyvatel úspěšně uplatní právo z odpovědnosti za vady prodané věci (tedy získá plnění z odpovědnosti za vady) vůči svému smluvnímu partnerovi – kupujícímu (žalobci), který mu stavbu jako součást nemovité věci prodal“ (dále jen „první otázka“), - je splnění povinnosti prodávajícího (žalobce) poskytnout kupujícím slevu z kupní ceny z důvodu své odpovědnosti za vady prodané věci hlavní příčinou zmenšení žalobcova majetku, která by vylučovala možnost úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči žalovanému, neboť při vědomosti o nedostatcích a vadách, které stavba vykazovala a o kterých byl žalobce informován, a za situace, kdy si žalobce musel či měl být vědom zákonné objektivní odpovědnosti za vady prodané věci, měl před prodejem stavby třetím osobám provést taková opatření, aby veškeré vady odstranil, včetně vad skrytých (dále jen „druhá otázka“). 7. V rámci první otázky žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že hlavní a převažující příčinou vzniku škody (ve výši 1 169 315 Kč) nemohlo být žalobcem tvrzené protiprávní jednání žalovaného (zatajení informací o předmětu koupě a provedení základů a dalších částí hrubé stavby v rozporu s projektovou dokumentací) a že je vyloučeno, aby škoda vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného. Ve vztahu k tomuto závěru též namítal extrémní rozpor skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Žalobce zdůraznil, že v řízení tvrdil porušení povinnosti žalovaného provést řádně stavbu předmětného domu, konkrétní výši škody, příčinnou souvislost mezi nimi a též skutečnost, že jemu známé vady předmětného domu před prodejem novým majitelům odstranil a neměl racionální očekávání ohledně jejich opětovného vzniku, což v řízení též prokazoval. 8. Ve vztahu k druhé otázce měl žalobce za to, že je vyloučeno, aby zanikla odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou vadou domu z důvodu, že žalobce při prodeji předmětného domu novým nabyvatelům neodstranil jeho skryté vady. Požadavek na odstranění skrytých vad žalobcem podle něj odporuje logice, neboť o takových vadách nevěděl, a nemohl je tedy odstranit. Za hlavní příčinu vzniku škody považoval nesprávné provedení hrubé stavby domu žalovaným. 9. Žalobce namítl též překvapivost napadeného rozhodnutí z důvodu absence poučení soudu v souvislosti se změnou skutkových a právních závěrů odvolacím soudem oproti závěrům soudu prvního stupně. Tvrdil, že nebyl vyzván k doplnění tvrzení a důkazů, jde-li o kvalitu provedených prací, a rovněž vyjádřil nesouhlas se zjištěním odvolacího soudu, podle kterého nepátral po příčinách vad předmětného domu a neprovedl jejich opravy. 10. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 11. Dovolací soud předně posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že žalobce jím fakticky brojí pouze proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé, neboť zrušení nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí se žalobce domáhá pouze z důvodu jejich závislosti na rozhodnutí ve věci samé. Ostatně proti těmto výrokům rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Dovolání není přípustné pro řešení první a druhé otázky, jejichž prostřednictvím žalobce brojí proti závěrům odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti žalovaným a vznikem škody, jejíž náhradu žalobce v řízení požadoval. 14. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá v určení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, uveřejněný pod číslem 79/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, nebo ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 29 Cdo 3840/2023). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu může být příčinou škody jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl (condicio sine qua non). Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, a ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1619/2012). 15. Otázka právního posouzení příčinné souvislosti tedy nepředstavuje otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Při jejím posouzení se v nyní řešené věci odvolací soud od výše uvedených judikaturních závěrů neodchýlil. Odvolací soud při vymezení skutkových okolností, mezi nimiž se zjišťuje vztah příčiny a následku, postupoval v souladu s uvedenými judikaturními závěry, zabýval-li se tím, zda je dána příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a škodou, jejíž náhrady se žalobce v řízení po žalované domáhal, a dospěl-li k závěru, že tomu tak není. 16. Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že žalobcem tvrzené protiprávní jednání žalovaného nelze považovat za příčinu vzniku škody, neboť škoda vznikla až v důsledku prodeje předmětného domu žalobcem novým majitelům, přičemž vycházel ze zjištění, že žalobce si byl již od 20. 9. 2013 (tj. krátce po koupi rozestavěného domu od žalovaného) vědom vad předmětného domu, který následně sám dostavěl a přistoupil k jeho prodeji, aniž by jeho nedostatky odstranil. Odvolací soud neměl v řízení za zjištěné skryté vady stavby, za něž podle mínění žalobce odpovídal žalovaný (pro jeho žalobcem tvrzené protiprávní jednání), které na stavbě přetrvaly i po opravách provedených žalobcem, aniž je bylo možno i přes veškeré úsilí žalobce před dalším prodejem domu odhalit, naopak měl za zjištěné, že žalobce po příčině poruch základové desky více nepátral a ke své újmě řádně neuplatnil svůj nárok z odpovědnosti za vady jemu prodané věci vůči žalovanému, ačkoliv tvrdil, že mu náležel. 17. Za takto zjištěného skutkového stavu věci není v rozporu s výše citovanou judikaturou závěr odvolacího soudu, že uhrazení částky 1 169 315 Kč žalobcem novým majitelům je důsledkem jím učiněného následného prodeje předmětného domu s vadami (při vědomosti o nedostatcích předmětného domu a neodstranění vad) a existence jeho zákonné povinnosti z odpovědnosti za vady vůči kupujícím (novým majitelům), nikoliv bezprostředně protiprávním jednáním žalovaného tvrzeným žalobcem. 18. Nadto žalobce v dovolání ohledně první a druhé otázky vychází z vlastní verze skutkového stavu (o tom, že si nebyl vědom vad předmětného domu, resp. že jemu známé vady předmětného domu odstranil). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). 19. Dovolací soud neshledal ani žalobcem namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ohledně příčiny vzniku škody, vycházel-li odvolací soud mimo jiné z obsahu předávacího protokolu mezi žalobcem a žalovaným ze dne 20. 9. 2013, jehož součástí byl též zápis z kontrolního dne s datem 14. 5. 2013, v němž byla popsána existence trhlin v podkladním betonu základu a jeho mírné vyboulení, z protokolu o provedení kontrolní prohlídky poruchy stavby M. V. (z roku 2013), v němž bylo (mimo jiné) konstatováno, že konstrukce základové desky vykazuje závažné poruchy a musí být provedena taková opatření, aby nedocházelo k dalším, opakujícím se problémům a vadám, či z rozsudku Okresního soudu v Karviné ve sporu mezi žalobcem a novými majiteli domu, v němž byly specifikovány vady žalobcem prodávaného domu spočívající ve vychýlení podélného základu z jižní strany domu, nesprávném provedení úpravy spáry sádrokartonu s omítkou, nerespektování dilatace mezi monolitickou podlahovou vrstvou a obvodovým zdivem v nášlapné vrstvě podlahy a nevyztužení omítky v místě uložení materiálů s různou objemovou hmotností a nasákavostí. V daném řízení tedy nejde o situaci, v níž by zjištění skutkového stavu bylo prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět a takový postup by ve svém důsledku představoval porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že se v posuzované věci nejedná o výjimečný případ, v němž by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 20. Námitkou překvapivosti napadeného rozhodnutí (z důvodu absence procesního poučení při změněných skutkových a právních závěrech odvolacího soudu) žalobce fakticky namítá existenci vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobce o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). 21. Nadto lze k dodat, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí přisvědčil závěrům soudu prvního stupně o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody, a to na podkladě skutkového stavu zjištěného již soudem prvního stupně. O žalobcem namítanou změnu skutkového a právního posouzení věci odvolacím soudem, jež by mohla založit překvapivost rozhodnutí, proto nešlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2980/2016). 22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 4. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu