23 Cdo 1411/2026-317 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou se sídlem ve Vizovicích, Masarykovo nám. 1007, proti žalovaným 1) V. B. a 2) N. B., oběma zastoupeným Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o zaplacení 89 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 260/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2025, č. j. 60 Co 282/2025-236, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 430 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení po žalovaných domáhal zaplacení částky celkem 89 300 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou mu měli žalovaní způsobit tím, že sami svévolně z nemovitosti na ulici XY vystěhovali movité věci náležející do společného jmění manželů žalobce a P. P., které pak uložili na žalobci neznámé místo. 2. Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 26. 6. 2025, č. j. 35 C 260/2023-200, zastavil řízení podle § 96 o. s. ř., když žalobce vzal se souhlasem žalovaných žalobu zpět (výrok pod bodem I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II). 3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit každému z žalovaných náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 026,75 Kč (výrok II). 4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen proti potvrzujícímu výroku o zastavení řízení. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně měl za to, že odvolací soud nesprávně posoudil tyto otázky: - Zda lze zpětvzetí žaloby vzít dalším úkonem zpět a odvolat je a navrátit tak řízení do původního stavu, dostalo-li se již usnesení o zpětvzetí žaloby do dispozice adresáta? (dále jen „první otázka“) - Zda lze posuzovat dohodu o narovnání uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným jako platné právní jednání pro absenci souhlasu a absenci podpisu této dohody manželkou žalobce, když žalovaný nárok žalobce spadá do společného jmění manželů, či část majetku je ve výlučném vlastnictví manželky žalujícího? (dále jen „druhá otázka“) 5. Ve vztahu k uvedeným otázkám žalobce namítl, že po vydání usnesení o zastavení řízení soudem prvního stupně se odvoláním domáhal pokračování v soudním řízení, když zjistil, že došlo k porušení dohody ze dne 25. 6. 2025 uzavřené se žalovanými, na jejímž základě vzal žalobu zpět. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 3065/11, a ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 210/02, vyjádřil přesvědčení, že soud musí respektovat právo účastníka řízení na to, aby soud rozhodl o věci samé, pokud k tomu existuje legitimní důvod. Tvrdil, že dohodou nedošlo k platnému vyřešení sporu mezi ním a žalovanými a že vážné důvody opodstatňující „nesouhlas se zpětvzetím žaloby“ zpravidla spočívají v tom, že „žalobce“ či jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto a předpokladem těchto vážných důvodů je, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešeni věci dohodou účastníků (k tomu odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 371/2003). Odvolacímu soudu vytýkal, že odmítl posoudit, zda došlo k platnému mimosoudnímu vyrovnání a nepřihlédl ke skutečnému vážnému zájmu na straně žalobce a nezabýval se jeho „skutečnými důvody na neúčinnost zpětvzetí žaloby“, čímž mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV ÚS 128/05, a ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, dodal, že „zásadní právní význam napadeného rozhodnutí“ je dán rovněž tehdy jestliže v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces. 6. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dovolání podle nich nesplňuje požadavky pro projednání z důvodu absence řádného vymezení jeho přípustnosti. Napadené rozhodnutí měli za správné, a dovolání za zjevně bezdůvodné. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. První otázka nezaloží přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, podle které zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem účastníka, jehož účinky nastávají tím, že se dostane soudu do dispozice. Došlo-li k tomu, nelze již zpětvzetí žaloby vzít dalším úkonem zpět a navrátit tak řízení do původního stavu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1081/96, či ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1211/99, příp. nález Ústavního soudu ze dne 11.12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 295/97). Tím spíše nelze vzít dalším úkonem zpět již soudu doručené zpětvzetí žaloby (odvolat zpětvzetí žaloby) ani později poté, co již soud na jeho základě rozhodl o zastavení řízení a toto rozhodnutí doručil žalobci, jak tomu bylo v nyní posuzované věci. 10. Namítal-li žalobce v rámci dovolací argumentace odchýlení odvolacího soudu od jím výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pak odkazy na tato rozhodnutí jsou nepřípadné a nemohou založit přípustnost dovolání. V citovaných rozhodnutích totiž byla posuzována jiná otázka, a to, kdy může soud rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby pro nesouhlas žalovaného (tj. odlišné procesní strany, která není oprávněna disponovat se žalobou) se zpětvzetím žaloby. Na řešení takové otázky však v nyní posuzované věci napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť žalovaní se zpětvzetím žaloby žalobcem souhlasili. Závěry této judikatury se (oproti přesvědčení žalobce) netýkají situace, v níž s vlastním zpětvzetím žaloby následně nesouhlasí sám žalobce (chce zpětvzetí žaloby již doručené soudu následně odvolat a pokračovat v řízení). Usnesení odvolacího soudu proto nemohlo být v rozporu s uvedenou judikaturou. K založení přípustnosti dovolaní podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017). V tomto ohledu pak nemůže vést k založení přípustnosti dovolání ani argumentace žalobce o porušení práva na spravedlivý proces, které v dovolání spojoval právě s údajným odchýlením odvolacího soudu od jím výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. 11. Druhá otázka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud tuto otázku neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezáviselo. Pro potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby nebyl určující závěr o platnosti dohody (kterou žalobce považoval za neplatnou pro absenci podpisu své manželky a jejíž uzavření mělo být podle jeho tvrzení pohnutkou pro zpětvzetí dovolání), ale závěr o tom, že žalobce vzal svou žalobu podáním ze dne 25. 6. 2025 (jednostranným procesním úkonem) zcela zpět a žalovaní s tím souhlasili, v důsledku čehož byly splněny všechny podmínky pro zastavení řízení podle § 96 o. s. ř. Odvolací soud tedy neměl důvod posuzovat platnost dohody, vyšel-li ze závěru, že z hlediska podmínek pro zastavení řízení podle § 96 o. s. ř. není významný motiv (pohnutka) zpětvzetí žaloby. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 12. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 1. 7. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu