23 Cdo 1451/2025-487 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Teplárna Kladno s.r.o., se sídlem v Kladně, Dubská 257, identifikační číslo osoby 26735865, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalované TEPO s.r.o., se sídlem v Kladně, Mostecká 3210, identifikační číslo osoby 49827065, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o změnu závazku ze smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 28 C 63/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 21 Co 215/2024-456, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 022 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení vůči žalované domáhala, aby soud změnil závazek ze smlouvy o dodávkách tepelné energie, kterou spolu účastnice uzavřely dne 7. 12. 2020. Tvrdila, že se smlouvou zavázala dodávat žalované tepelnou energii v období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2030 za cenu, jejíž výše se podle ujednání ve smlouvě pro každý kalendářní rok upravuje podle vzorce zohledňujícího aktualizované údaje o ceně emisních povolenek, o přírůstku průměrného ročního indexu spotřebitelských cen, o přírůstku průměrného ročního indexu cen průmyslových výrobců a o ceně elektřiny. Ujednáním v čl. 12.2 smlouvy však byla nejvyšší možná míra zvýšení či snížení ceny podle vzorce omezena hranicí 3 % ročně v letech 2022 a 2023 a 5 % ročně v letech 2024 a 2025. Po uzavření smlouvy však došlo podle tvrzení žalobkyně k nepředvídatelnému nárůstu všech ve vzorci zohledněných položek, zejména cen emisních povolenek a žalobkyně namísto zisku generuje ztrátu. Požádala proto žalovanou o nové jednání o ceně tepla pro rok 2023, žalovaná však její zvýšení nad smluvně sjednanou hranici ročního růstu odmítla. 2. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 28 C 63/2022-429, zamítl žalobu na určení, že cena tepla dodaného žalobkyní žalované na základě smlouvy o dodávkách tepelné energie, uzavřené mezi nimi dne 7. 12. 2020, pro období od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 činí 511,57 Kč/GJ (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na změnu smlouvy o dodávkách tepelné energie uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 7. 12. 2020 s účinností od 1. 1. 2023 tak, že se z ní bez náhrady vypouští čl. 12.2., tj. namísto stávajícího textu aby byl v čl. 12. 2. uveden text „vypuštěno“ (výrok pod bodem II), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 15 427,50 Kč (výrok pod bodem III). 3. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (výrok pod bodem II). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle jeho obsahu směřovalo jen proti výroku o věci samé. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala předně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „zda lze správně určit skutečnou vůli stran, která má z textu smlouvy plynout pouze implicitně (tedy není v ní vyjádřena explicitně), výlučně aplikací jazykové metody výkladu smlouvy, anebo zda má soud v této souvislosti provést komplexní výklad předmětného právního jednání v intencích všech standardních (občanským zákoníkem předepsaných) výkladových pravidel“. Tvrdila, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezjistil skutečnou vůli stran a ani se o to nepokusil. 5. Podle žalobkyně učinil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) skutková zjištění v příkrém rozporu s předloženými důkazy a další navrhované důkazy (účastnické výslechy) neprovedl, což zakládá porušení zásady volného hodnocení důkazů a jde o natolik zásadní procesní pochybení, že je v něm třeba spatřovat porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, které může obstát jako samostatný právní důvod (odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019). Tímto postupem se měly podle žalobkyně soudy obou stupňů odchýlit od „ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“. 6. Žalovaná považovala dovolání za nepřípustné i nedůvodné a navrhla Nejvyššímu soudu jeho odmítnutí, případně zamítnutí. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 10. Otázka týkající se určení vůle stran tak, jak ji žalobkyně v dovolání formuluje, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (nebylo pro napadené rozhodnutí určující). Žalobkyní předloženou otázku vycházející z předpokladu, že odvolací soud (i soud prvního stupně) při výkladu smlouvy aplikoval pouze její jazykový výklad, aniž by zohlednil ostatní výkladové metody, odvolací soud neměl důvod posuzovat, neboť oproti přesvědčení žalobkyně výklad smlouvy provedl komplexně. Jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně totiž při výkladu smlouvy nevycházely jen z jejího jazykového znění, ale při zjišťování vůle stran přihlížely i k průběhu kontraktačního procesu (jeho vývoji), tj. k tomu, co uzavření smlouvy předcházelo. Vyšly též ze systematického, logického a teleologického výkladu smlouvy (srov. zejména úvahy soudu prvního stupně v odstavcích 22, 25 a 26 odůvodnění jeho rozhodnutí, s nimiž se odvolací soud ztotožnil). Své rozhodnutí pak odvolací soud na základě takto provedeného výkladu založil na zjištění, že skutečnou vůlí stran bylo ujednat v čl. 12.2 smlouvy pro cenu plnění převzetí nebezpečí změny okolností ovlivňujících cenu tepelné energie nad ujednanou hranici 3 %, respektive 5 %, a to pro roky 2022 až 2025. Skutečnou vůli stran tedy zjišťoval a též zjistil. 11. Směřovala-li žalobkyně prostřednictvím uvedené otázky fakticky ke zpochybnění samotného postupu odvolacího soudu při výkladu právního jednání (smlouvy mezi účastnicemi uzavřené), pak lze s ohledem na výše uvedené uzavřít, že odvolací soud při výkladu smlouvy postupoval zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu týkající se interpretace právního jednání podle § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017). 12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ (ať již vymezené uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2925/2018, ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 412/2020, a ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022). 13. Namítala-li žalobkyně porušení práva na spravedlivý proces s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, podle kterého lze v dovolání jako dovolací důvod uplatnit námitku porušení práva na spravedlivý proces, pak ve vztahu k této námitce žalobkyně řádně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Uvedla sice některá procesní pochybení, jichž se údajně dopustily soudy nižších stupňů, s tím, že se odchýlily od „ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“, avšak z obsahu dovolání není patrné, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tímto postupem měly odchýlit. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu (odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 314/2019 žalobkyně vymezila jako dovolací důvod porušení práva na spravedlivý proces). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, je způsobilým dovolacím důvodem, což však nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit i ve vztahu k takové námitce některý z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a to mimo jiné například tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (či Nejvyššího soudu), od níž se podle jeho přesvědčení odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel v dovolání též vymezit (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). 14. Pro úplnost lze k námitce žalobkyně o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy uvést, že o tzv. extrémní rozpor jde obvykle v situaci, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl nikdy dospět při respektování základních zásad hodnocení důkazů podle § 132 a násl. o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018). V posuzované věci se však nejedná o případ, v němž by skutková zjištění soudů nižších stupňů byla natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16). Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy (zejm. smlouvou a jejími dodatky, e-mailovou korespondencí mezi účastnicemi, zápisy z jednání mezi účastnicemi a jinými listinnými důkazy) a zjištěními soudů nižších stupňů ohledně shodné vůle stran sjednat v čl. 12.2 smlouvy pro cenu plnění převzetí nebezpečí změny okolností ovlivňujících cenu tepelné energie nad ujednanou hranici 3 %, respektive 5 %, a to na roky 2022 až 2025. V posuzované věci tedy nejde o výjimečný případ, v němž by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání. 15. Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobkyně nesouhlasí. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobkyní na podkladě vlastního subjektivního hodnocení některých v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor nepřestavuje. Pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3493/2019). 16. Prostřednictvím námitky neprovedení účastnických výslechů jednatelů žalobkyně a výslechu bývalého jednatele žalobkyně, kteří se za žalobkyni podíleli na kontraktaci smlouvy, žalobkyně fakticky v dovolání tvrdí existenci vady řízení před soudem prvního stupně (kterou odvolací soud nenapravil). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem, k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nadto lze k této námitce dodat, že není povinností soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), pokud ve svém rozhodnutí vyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sen. zn. 29 NSČR 90/2015, z judikatury Ústavního soudu srov. například nález ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03). V nyní posuzované věci přitom soud prvního stupně nepřipuštění zmíněných důkazů řádně odůvodnil (srov. odstavec 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž uvedl, že tyto důkazy neprovedl, neboť byly navrhovány k prokázání konkrétního tvrzení žalobkyně, které by i v případě jeho prokázání nebylo pro věc významné). 17. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. 4. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu