23 Cdo 1501/2025-78 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně A. Z., zastoupené JUDr. Adamem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Blanická 1008/28, proti žalovanému I. Z., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 34 C 149/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2024, č. j. 28 Co 262/2024-56, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení žalobou ze dne 29. 5. 2024 domáhala vypořádání společného jmění manželů s tvrzením, že její manželství s žalovaným bylo rozvedeno rozhodnutím moldavského soudu v Drochia ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 2 1156/2023, 2-23127062-26-2-04. V žalobě uvedla, že rodinný dům na adrese XY (jako jednu ze součástí společného majetku, který chtěla žalobou vypořádat), v němž mají oba účastníci evidovaný trvalý pobyt, užívá výlučně žalovaný, neboť žalobkyně nebyla při posledním návratu do České republiky vpuštěna žalovaným do tohoto rodinného domu a od října 2023 byla nucena se i s nezletilými dětmi přestěhovat zpět do Moldavska, čímž ji vznikly nemalé náklady, a že v Moldavsku také spolu s nezletilými dětmi bydlí. Navrhovala přikázání rodinného domu do vlastnictví žalovaného s vyplacením finančního plnění žalobkyni, případně prodej rodinného domu a rozdělení výtěžku. 2. Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 23. 8. 2024, č. j. 34 C 149/2024-38, zastavil řízení o vypořádání společného jmění manželů (výrok pod bodem I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II). 3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením uvedeným výše v záhlaví potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud posuzoval námitky žalobkyně, která (mimo jiné) nesouhlasila s aplikací Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Smlouvy o právní pomoci v občanských věcech mezi Českou republikou a Rumunskem publikovaného pod č. 1/1996 Sb. při určení pravomoci soudů České republiky a příslušnost českých soudů dovozovala (stejně jako v žalobě) z čl. 25 odst. 1 ve spojení s čl. 37 vyhlášky č. 95/1983 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (dále jen „smlouva o právní pomoci se SSSR“), neboť oba účastníci (mimo jiné občané Moldavské republiky) mají dosud trvalé bydliště v České republice a hlavní majetek (rodinný dům) se nachází v České republice. Podpůrně argumentovala též možnou aplikací čl. 6 písm. a) a b) nařízení Rady (EU) 2016/1103 ze dne 24. 6. 2016, provádějícího posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (dále jen „nařízení č. 2016/1103“) s poukazem též na rumunské občanství obou účastníků a obvyklý pobyt, resp. poslední společný obvyklý pobyt manželů v České republice. 5. Odvolací soud zjistil, že oba účastníci jsou občany Moldavské republiky i Rumunska. Konstatoval, že Česká republika je signatářem nařízení č. 2016/1103, které bylo přijato v režimu posílené spolupráce a toto nařízení platí na území České republiky. Této posílené spolupráce se však neúčastní Rumunsko a ani Moldavská republika, která není členem Evropské unie, a proto je v souladu s čl. 62 odst. 1 nařízení namístě postupovat podle mezinárodní smlouvy o právní pomoci a neuplatní se čl. 62 odst. 2 nařízení (podle kterého se mezi signatářskými členskými státy navzájem přednostně použije toto nařízení). V souladu s bodem 50 preambule nařízení dovodil, že odkazuje-li nařízení na státní příslušnost jakožto na hraniční určovatel, je otázka posouzení osob s vícenásobnou státní příslušností otázkou přenechanou vnitrostátnímu právu. Na základě § 28 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, určil, že rozhodnou státní příslušností pro toto řízení je moldavská státní příslušnost účastníků s ohledem na jejich bližší vztah k Moldavské republice (v níž též mají společný majetek), než k Rumunsku. Proto aplikoval smlouvu o právní pomoci se SSSR, která je podle sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 16/2009 Sb. m. s. považována za platnou i ve vztazích mezi Českou republikou a Moldavskou republikou. 6. Odvolací soud poukázal na čl. 25 smlouvy o právní pomoci se SSSR, podle kterého se právní vztahy manželů řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území mají společné bydliště (odst. 1). Má-li jeden z manželů bydliště na území jedné smluvní strany a druhý na území druhé smluvní strany a mají-li přitom oba manželé stejné státní občanství, řídí se jejich vztahy právním řádem té smluvní strany, jejímiž jsou občany (odst. 2). Je-li jeden z manželů občanem jedné smluvní strany a druhý druhé smluvní strany a má-li jeden z nich bydliště na území jedné a druhý na území druhé smluvní strany, řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem smluvní strany, na jejímž území měli své poslední společné bydliště (odst. 3). Neměli-li manželé, na něž se vztahuje ustanovení odstavce 3, společné bydliště na území žádné ze smluvních stran, použije se právního řádu smluvní strany, jejímuž soudu byl podán návrh (odst. 4). K řízení o osobních a majetkových vztazích manželů je dána pravomoc orgánů smluvní strany, jejíž právní řád má být použit podle odstavců 1, 2 a 3. V případě uvedeném v odstavci 4 je dána pravomoc soudů obou smluvních stran (odst. 5). 7. Odvolací soud konstatoval, že žalobce žije ve společném rodinném domě v České republice, žalobkyně již od října 2023 bydlí s dětmi v Moldavské republice, kam podle vlastních tvrzení byla „nucena“ se přestěhovat. Při rozvodu manželství v Moldavské republice bylo též soudem určeno bydliště nezletilých dětí u žalobkyně. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2855/2020, posuzoval existenci rozhodných skutečností (společného bydliště účastníků) ke dni okamžiku zániku majetkových vztahů mezi manžely (ke dni rozvodu manželství). Ze žaloby a z dokladů předložených žalobkyní dovodil, že účastníci již neměli společné bydliště a není tedy dána pravomoc českých soudů podle společného bydliště ve smyslu čl. 25 odst. 1 a 5 smlouvy o právní pomoci se SSSR. S ohledem na čl. 25 odst. 2 a 5 této smlouvy dospěl k závěru, že na projednávaný případ je třeba použít právní řád Moldavské republiky, neboť žalobkyně měla bydliště na území Moldavské republiky a žalovaný na území České republiky, a tím je dána i pravomoc moldavských soudů pro řízení v této věci. 8. Proti usnesení odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně včasné dovolání, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci. Navrhla napadené usnesení zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k novému projednání. Kromě toho navrhla dovolacímu soudu, aby uložil České republice povinnost uhradit jí náklady právního zastoupení (a též náklady dovolacího řízení), neboť nesprávné právní posouzení věci nelze dávat k tíží žalovanému. 9. Žalobkyně nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že v době zániku majetkových vztahů se nenacházelo bydliště obou účastníků v České republice a že bydliště žalobkyně bylo v Moldavské republice. Tyto závěry považovala za rozporné „se stávající rozhodovací praxí Nejvyššího soudu“. Odvolací soud podle ní nezohlednil, že má trvalý pobyt na území České republiky a že v době rozvodu se nenacházela na území Moldavské republiky v podstatě dobrovolně. Zdůraznila, že byla nucena odjet s dětmi k rodičům do Moldavska z důvodu, že jí žalovaný nevpustil do společného rodinného domu a ona neměla dostatek prostředků, aby si zajistila v České republice jiné bydlení, a to i s ohledem na skutečnost, že se nachází na rodičovské dovolené. Poukazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 11 Td 26/2011, ze kterého vyplývá, že podstatné pro určení bydliště nějaké osoby je mimo jiné existence úmyslu trvale na tomto místě bydlet. Měla za to, že závěr odvolacího soudu o jejím bydlišti na území Moldavské republiky neodpovídá definici bydliště ve smyslu § 80 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť neměla úmysl bydlet a dlouhodobě se zdržovat na území Moldavské republiky, naopak se chtěl zdržovat v České republice ve společném domě se žalovaným. Měla za to, že problematika posouzení místa bydliště v případě nedobrovolného zdržování jednoho z účastníků v Moldavské republice nebyla Nejvyšším soudem rozhodována. 10. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Brojila-li žalobkyně v dovolání mimo jiné proti výroku o náhradě nákladů řízení a požadovala-li uložení povinnosti České republice nahradit jí náklady právního zastoupení, patrně přehlédla, že proti výrokům napadeného usnesení odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 14. Ve vztahu k té části dovolání směřující proti výroku o věci samé Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že prostřednictvím dovolací argumentace a předložené právní otázky žalovaná brojila výlučně proti té části právního posouzení věci, v níž odvolací soud dospěl k závěru o nesplnění podmínek aplikace čl. 25 odst. 1 smlouvy o právní pomoci se SSSR a naopak aplikoval čl. 25 odst. 2 této smlouvy. Závěr o vyloučení aplikace článků nařízení č. 2016/1103 upravujících mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů členských států žalobkyně v dovolání nezpochybnila, a tudíž dovolacímu přezkumu nemůže podléhat. 15. Dovolání není přípustné pro řešení otázky posouzení místa bydliště žalobkyně, resp. společného bydliště účastníků ke dni rozvodu manželství, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 16. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že obsah pojmu bydliště, jak ho užívá občanský soudní řád nebo (dříve platný) zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí místo, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004). 17. Tyto závěry zastává judikatura Nejvyššího soudu též ve vztahu k výkladu § 80 odst. 1 věty první o. z., v němž jsou stanovena kritéria pro určení bydliště, přičemž se vychází z tradičního pojetí, že rozhodují aspekty faktické, nikoliv administrativní. Jedná se o soukromoprávní pojem pro účely občanskoprávních plnění, nikoliv pro evidenční účely ve smyslu veřejného práva. Pro určení bydliště člověka je tedy stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt, že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezonní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016, a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3314/2017). 18. Od výše uvedených závěrů se odvolací soud v nyní posuzované věci neodchýlil, uzavřel-li na základě posouzení konkrétních okolností této věci vycházejících z obsahu žaloby (tj. tvrzení samotné žalobkyně) a dokladů žalobkyní předložených, že žalobkyně neměla se žalovaným v době rozvodu manželství společné bydliště v předmětném rodinném domě a že její bydliště bylo v Moldavské republice. Z uvedených okolností bylo možno objektivně usuzovat na existenci jednotlivých výše uvedených hledisek charakterizujících bydliště člověka podle § 80 odst. 1 věty první o. z. Žalobkyně totiž v žalobě tvrdila, že od října 2023 byla nucena se i s nezletilými dětmi přestěhovat zpět do Moldavska (poté co při návratu do České republiky nebyla žalovaným vpuštěna do společného rodinného domu) a že v Moldavsku také spolu s nezletilými dětmi bydlí. Odvolací soud vyšel též ze zjištění, že v rozhodnutí o rozvodu manželství účastníků vydaném moldavským soudem bylo k návrhu žalobkyně určeno bydliště nezletilých dětí právě u žalobkyně (na adrese v Moldavské republice). Z uvedených skutečností tedy bylo zřejmé, že žalobkyně pod vlivem daných okolností zjevně akceptovala stav, v němž bydlí v Moldavské republice na adrese uvedené výše v záhlaví, kam se i s dětmi přestěhovala, s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale. Z uvedených skutečností se nepodávalo, že by si poté, co nebyla vpuštěna žalovaným do společného rodinného domu, takto zajistila ubytování pouze dočasného charakteru (např. na ubytovně či hotelu) a že by se fakticky domáhala obnovení možnosti svého bydlení v předmětném společném rodinném domě účastníků. Ostatně i z obsahu žaloby na vypořádání společného jmění (jejího následného chování) bylo zřejmé, že žalobkyně neměla reálný zájem v uvedeném rodinném domě žít, navrhovala-li jeho přikázání do vlastnictví žalovaného s vyplacením finančního plnění žalobkyni, případně jeho prodej a rozdělení výtěžku. Odvolací soud tedy nepostupoval při určení bydliště žalobkyně pouze formalisticky, jak namítla žalobkyně v dovolání. Vycházel-li z obsahu žaloby a dokladu předložených žalobkyní přihlížel tím v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k jedinečným skutkovým okolnostem posuzované věci, z nichž zřejmě (byť to nevyjádřil výslovně) dovodil úmysl žalobkyně zdržovat se v době rozvodu manželství trvale již v Moldavské republice (s výhradou změny okolností), byť takto žalobkyně jednala pod vlivem předchozích okolností způsobených podle jejího tvrzení žalovaným. 19. Odvolací soud též nepostupoval v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neakceptoval-li jako rozhodné tvrzení žalobkyně, že má v České republice na adrese předmětného rodinného domu evidován svůj trvalý pobyt (stejně jako žalovaný). Údaj o evidovaném trvalém pobytu, jež má charakter pouze administrativní, totiž podle výše uvedených judikaturních závěrů nemusí odpovídat bydlišti, pro které jsou naopak rozhodující aspekty faktické. 20. K dovolací argumentaci žalobkyně založené na tvrzení, že rozhodně neměla v době rozvodu manželství v úmyslu bydlet a dlouhodobě se zdržovat na území Moldavské republiky, naopak se chtěla zdržovat v České republice na adrese rodinného domu v Tuchoměřicích, z něhož byla „vyhozena“, lze dodat, že takto žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení na základě vlastního skutkového závěru o svém úmyslu, který odvolací soud neučinil (ve vztahu k úmyslu jako vnitřnímu psychickému stavu a jeho prokazování – jako skutkového zjištění – prostřednictvím dovozování z okolností objektivní povahy, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 4 Tdo 267/2023, uveřejněné pod číslem 34/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3358/2011). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ovšem nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). 21. K poukazu žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Td 26/2011 lze pro úplnost dodat, že pobyt ve věznici v důsledku odsouzení (tj. dočasný pobyt nařízený státní autoritou) je skutkově odlišný od situace v nyní posuzované věci, v níž se žalobkyně vlivem vnějších okolností rozhodla přestěhovat a bydlet i s dětmi v Moldavské republice. 22. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 5. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu