23 Cdo 1647/2025-113 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně O. R. P., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 960/81, proti žalovaným 1) H. Š. a 2) B. Š., oběma zastoupeným Mgr. Hanou Marešovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Litovelská 1340/2c, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 94/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 2. 2025, č. j. 69 Co 277/2024-79, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku celkem 10 566 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaných. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že žalovaná 2) je vlastníkem specifikovaných nemovitých věcí – rodinného domu se zahradou (dále jen „nemovitosti“), a to z důvodu neplatnosti darovací smlouvy uzavřené dne 25. 9. 2020 mezi oběma žalovanými, kterou měla žalovaná 2) – jako matka žalobkyně a žalované 1) – uzavřít v duševní poruše, event. určení, že žalovaná 2) je vlastníkem nemovitostí, a to z důvodu, že darovací smlouva byla neplatným simulovaným právním jednáním fakticky obcházejícím kogentní ustanovení § 1585 a 1598 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a sledujícím účel institutu vydědění. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnila tím, že na základě darovací smlouvy je jako dcera dárkyně a jako potenciální neopominutelný dědic ohrožena na svých právech a právním jednáním spočívajícím v uzavření darovací smlouvy by mohla být vystavena újmě. Jako další důvod, v němž žalobkyně spatřovala naléhavý právní zájem, tvrdila existenci své vyživovací povinnosti vůči žalované 2), kterou by musela plnit podle § 910 odst. 1 a 4 a § 915 odst. 2 o. z. za předpokladu, že se žalovaná 2) darovací smlouvou zbavila svého jediného majetku a může být její schopnost zajistit svou výživu a své poměry zásadně ohrožena či omezena. Konečně tvrdila, že určení vlastnictví soudem se stane podkladem pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. 2. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 21 C 94/2024-42, zamítl žalobu na určení, že žalovaná 2) je výlučným vlastníkem nemovitých věcí tam specifikovaných, event., že žalovaná 2) je výlučným vlastníkem nemovitých věcí tam specifikovaných (výrok pod bodem I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 1) a 2) náhradu nákladů řízení ve výši 10 520 Kč (výrok pod bodem II). 3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 1) a 2) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 26 640 Kč (výrok pod bodem II). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen proti výroku ve věci samé. Namítala v něm nesprávné právní posouzení věci a navrhla napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala žalobkyně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (první a třetí otázka) a jedné otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak (druhá otázka). Konkrétně žalobkyně formulovala tyto otázky: - „Zda je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovité věci potomku vlastníka této nemovité věci, který se svého vlastnictví zbavuje neplatným právním jednáním, neboť je tento vlastník nesvéprávný pro duševní poruchu, která vylučuje, že je způsobilý takto právně jednat, kdy potomek má obecně vyživovací povinnost ke svému předkovi navíc trpícího nemocemi spojenými s věkem“ (dále jen „první otázka“). - „Zda má žalobkyně jako potencionální (nepominutelný) dědic naléhavý právní zájem na tom, aby se její potencionální zůstavitel nezbavoval majetku ve prospěch třetí osoby právním jednáním činěným v duševní poruše, tedy právním jednání neplatným pro nedostatek zůstavitelovy svéprávnosti“ (dále jen „druhá otázka“). - „Zda je případná existence dohody účastníků, na jejímž základě se žalobkyně společně s žalovanou č. 1 v pozůstalostním řízení po otci žalobkyně a žalované č. 1 vzdaly práva na předmětné nemovitosti, přičemž na základě této dohody získala žalobkyně příslib (a tedy je i v legitimním očekávání), že v případě smrti žalované č. 2 bude dědicem předmětných nemovitostí, dostatečným důvodem pro odlišné posouzení případu žalobkyně oproti obdobným případům řešených judikaturou Nejvyššího soudu“ (dále jen „třetí otázka“). 5. Žalobkyně v dovolání rovněž namítala, že přípustnost dovolání je dána i z důvodu, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena nepřezkoumatelností, neboť soudy obou stupňů se nevypořádaly s nosnou částí žaloby týkající se naléhavého právního zájmu z důvodu ochrany nesvéprávného předka společně s postavením potomka povinného k výživě, čímž se měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2028/2017) a zasáhnout do práv žalobkyně v ústavní rovině. 6. Žalovaná 1) a 2) ve vyjádření k dovolání navrhly jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Dovolání považovaly za nepřípustné a nedůvodné. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. První otázka týkající se naléhavého právního zájmu na požadovaném určení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při posouzení otázky naléhavého právního zájmu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu, podle které naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2589/98, ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2506/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 146/97). Vztahuje-li žalobkyně argumentaci k první otázce obecně k existenci své vyživovací povinnosti, kterou má ze zákona (§ 910 odst. 1 a 4 a § 915 odst. 2 o. z.) vůči žalované 2), přehlíží, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně (srov. odstavec 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí), podle kterých bylo prokázáno, že obsahem smlouvy darovací a o zřízení věcného břemene ze dne 25. 9. 2020 bylo i zajištění věcného zaopatření žalované 2), v jejíž prospěch bylo zřízeno doživotní bezplatné právo užívání předmětných nemovitostí, tj. neměl za to, že by již existoval vztah vyžadující plnění vyživovací povinnosti žalobkyně vůči žalované, v němž by mohla být žalobkyně ohrožena či vystavena konkrétní újmě. Žalobkyně v dovolání argumentovala vlastním obecným skutkovým tvrzením o teprve potenciální budoucí potřebě své vyživovací povinnosti vůči žalované 2). Uváděla, že v budoucnu se bude pravděpodobně zhoršovat zdravotní stav žalobkyně 2), která může být do budoucna odkázána na pomoc třetí osoby, přičemž nemusí mít prostředky k zajištění odborné péče, a to i vzhledem k pravděpodobnému nárůstu cen energií a nákladům spojeným s bydlením v předmětné nemovitosti. Odvolací soud se však neodchýlil od výše uvedených judikaturních závěrů, podle kterých je při určení existence naléhavého právního zájmu podstatné, zda bez soudního určení hrozí žalobci ohrožení jeho práva nebo nejistota v již existujícím právním vztahu, neměl-li za rozhodnou pouhou obecnou možnost budoucí (potencionální) vyživovací povinnosti žalobkyně. 10. Nadto žalobkyně stavěla svou dovolací argumentaci k první otázce na předpokladu, že žalovaná 2) je nesvéprávná. Avšak zjištění o nesvéprávnosti žalované 2) soudy nižších stupňů neučinily. Ani sama žalobkyně v průběhu řízení netvrdila, že by bylo soudem rozhodnuto o omezení svéprávnosti žalované 2), fakticky tvrdila jen neschopnost žalované 2) právně jednat (uzavřít darovací smlouvu) pro duševní poruchu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „R 4/2014“ a „Sb. rozh. obč.“ – nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Pro úplnost lze dodat k tvrzení žalobkyně o naléhavém právním zájmu z důvodu, že žalobu na určení vlastnického práva podávala za účelem hájení zájmů žalované 2) jako nesvéprávné osoby, která je se žalobkyní v blízkém příbuzenském vztahu, že žalobkyně v řízení ani netvrdila, že byla na základě soudního rozhodnutí o omezení svéprávnosti žalované 2) určena soudem jako její opatrovník, který by takovou žalobu mohl podávat za účelem hájení zájmů opatrované osoby. 11. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani pro řešení druhé otázky, neboť i při posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně s ohledem na její postavení žalobkyně jako potencionálního dědice žalované 2) se odvolací soud neodchýlil od výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se existence naléhavého právního zájmu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není. I ve vztahu k tomuto tvrzenému postavení žalobkyně jako potenciální dědičky žalované 2) nešlo o již existující právní vztah, v němž by mohla být ohrožena, případně vystavena konkrétní újmě. Z okolnosti potencionálního dědictví, resp. potencionálního právního nástupnictví, které dosud nenastalo a není ani jisto, zda v budoucnu vůbec nastane, nelze u žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. dovozovat (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2973/2014, ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2017, ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1239/2022). Dovolací soud přitom ani v dovolací argumentaci žalobkyně neshledává žádné důvody, pro které by měl svou dosavadní rozhodovací praxi měnit a rozhodnout v nyní posuzované věci jinak. 12. Třetí otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (nebylo pro napadené rozhodnutí určující). Žalobkyní předložená otázka vychází ze skutkového předpokladu, že mezi účastnicemi existovala dohoda, v níž měla být žalobkyně žalovanými ujištěna, že se v budoucnu stane dědičkou žalované 2), čímž tato dohoda měla založit legitimní očekávání žalobkyně ohledně budoucího nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a na základě této dohody se žalobkyně měla vzdát vlastnického práva na pozůstalosti po svém otci (kterou tvořily právě předmětné nemovitosti). Převedením nemovitosti v rozporu s touto údajnou dohodou měly podle žalobkyně žalované postupovat lstivě a v rozporu s principem poctivosti. Odvolací soud však takto formulovanou otázku neměl důvod posuzovat, nebyl-li v řízení učiněn skutkový závěr o existenci takové žalobkyní tvrzené dohody. Žalobkyně uvedenou otázku staví na vlastním skutkovém tvrzení, což v dovolacím řízení činit nelze (srov. již výše zmíněné R 4/2014 nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Ostatně ani případná existence takové dohody ničeho nemohla změnit na pouze potenciální existenci budoucího postavení žalobkyně jako dědičky žalované 2), měl-li být jejím obsahem příslib nabytí dědického práva žalobkyně. 13. Dovolací soud nadto poukazuje na vnitřní rozporuplnost tvrzení žalobkyně, která na jednu stranu v dovolání argumentovala údajnou nesvéprávností své matky – žalované 2), příp. duševní poruchou, pro kterou nebyla schopna právně jednat, zároveň však v argumentaci ke třetí otázce dovozovala, že totéž právní jednání bylo i jejím lstivým a nepoctivým jednáním, tj. jednáním s nepoctivým úmyslem. 14. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí lze uvést, že jejím prostřednictvím žalobkyně v dovolání fakticky uplatňuje námitku údajné vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K odkazu žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2028/2017, pak lze dodat, že z napadeného rozhodnutí je zjevné, že odvolací soud se tvrzením žalobkyně o naléhavém právním zájmu založeném na její vyživovací povinnosti zabýval, a i toto tvrzení měl za nedůvodné. V odstavci 9 svého odůvodnění výslovně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je nutné při posuzování naléhavého právního zájmu vyjít z toho, zda by bez určení bylo ohroženo právo žalobce, kdy však musí jít o právní vztah (právo) již existující, přičemž z odůvodnění soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud v odstavci 6 napadeného rozhodnutí ztotožnil, vyplývá, že též odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) závěr o absenci naléhavého právního zájmu posuzoval i ve vztahu k obecnému tvrzení žalobkyně o existenci její vyživovací povinnosti a vycházel ze zjištění, že žalované 2) bylo smluvně zajištěno věcné zaopatření prostřednictvím doživotního a bezplatného práva užívání předmětných nemovitostí, a tudíž nevyvstala potřeba její výživy ze strany žalobkyně. Za této situace proto nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za nepřezkoumatelné, neboť odůvodnění jeho rozhodnutí nikterak nekrátilo žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). 15. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalovaná 1) a 2) domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 23. 6. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu