23 Cdo 1697/2025-123 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně CARPATHIA WOOD s.r.o., se sídlem v Návsí, č. p. 234, identifikační číslo osoby 08084971, zastoupené Ing. Mgr. Miroslavem Šperkou, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, proti žalované DREWPOL SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ SPÓŁKA KOMANDYTOWA, se sídlem v Jordanówě, Przemysłowa 235, Polská republika, registrační číslo osoby 356474819, zastoupené JUDr. Wiesławem Firlou, advokátem se sídlem v Ostravě, Křížkovského 617/10, o zaplacení částky 581.973,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 213/2024, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 22 Co 16/2025-95, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 12. 2024, č. j. 12 C 213/2024-72, rozhodl, že se řízení zastavuje (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Současně rozhodl, že se žalobkyni vrací část hodnoty soudního poplatku ze žaloby (výrok III). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 3. 2025, č. j. 22 Co 16/2025-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. 3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadené usnesení tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně, a současně uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení. 5. Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. 6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ustanovení § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 10. Dovolání není přípustné. 11. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Nesprávnou aplikaci tohoto jurisdikčního pravidla spatřuje ve skutečnosti, že z napadeného usnesení nevyplývá, že by se odvolací soud zabýval existencí smluvního ujednání o místě plnění závazku. Tímto postupem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 2. 2010, Car Trim, C-381/08) uvádí, že výraz „pokud nebylo dohodnuto jinak“ obsažený v čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“; kdy výklad poskytnutý Soudním dvorem je platný i pro čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis v rozsahu, v němž lze kvalifikovat tato ustanovení jako rovnocenná – srov. například rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 6. 2017, Saale Kareda proti Stefanu Benkömu, C-249/16, bod 27) nasvědčuje tomu, že se smluvní strany mohou dohodnout na místě plnění závazku pro účely použití tohoto ustanovení. Navíc podle čl. 5 odst. 1 písm. b) první odrážky nařízení Brusel I, který uvádí výraz „podle smlouvy“, je místem dodání zboží v zásadě místo stanovené smluvními stranami ve smlouvě. Při posuzování mezinárodní příslušnosti na základě tohoto pravidla je proto třeba nejprve zkoumat, zda místo dodání vyplývá ze smluvních ustanovení. 12. Tato námitka však v poměrech řešené věci přípustnost dovolání nezakládá. Odkazuje-li totiž dovolatelka na výklad jurisdikčního pravidla čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis a metodologický postup jeho aplikace nastolený Soudním dvorem Evropské unie, nelze přehlédnout, že tato východiska přijal pro účely svého posouzení rovněž odvolací soud ve věci zde vedené (srov. odstavce 13–15 napadeného rozhodnutí). Jeho další postup a závěr o mezinárodní příslušnosti českých soudů (srov. odstavec 16 napadeného rozhodnutí) je přitom třeba nahlížet v mezích požadavků kladených na rozsah dokazování při přezkumu mezinárodní příslušnosti ve smyslu tohoto nařízení. 13. Z judikatury dovolacího soudu, opírající se o závěry rozsudku Soudního dvora ze dne 28. 1. 2015, Harald Kolassa proti Barclays Bank plc, C-375/13, vyplývá, že pokud má odvolací soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle dostupných informací, včetně předložených tvrzení žalované, není nutné již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provádět podrobné dokazování tak, jak by je soud prováděl před rozhodnutím ve věci samé (srov. například dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod číslem 94/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2207/17). Zejména v rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I bis není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2503/2016). 14. Z obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí se přitom nepodává, že by odvolací soud nedostál požadavku zohlednit jemu dostupné informace, pakliže při svém posouzení mezinárodní příslušnosti vycházel jak z předložených listin, tak ze skutkových tvrzení obou účastnic. Protože mu však nepříslušelo provádět rozsáhlé dokazování za účelem odstranění sporných skutečností o sjednaném místě dodání zboží, nelze v jeho postupu – vycházejícím z faktického místa dodání – spatřovat rozpor se závěry ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora a na ni navazující praxe dovolacího soudu v otázce aplikace jurisdikčního pravidla čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis. 15. Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolací námitka extrémního rozporu skutkových závěrů s důkazy nacházejícími se ve spise, čímž měl podle přesvědčení žalované odvolací soud překročit meze zásady volného hodnocení důkazů, jeho postup měl nést znaky libovůle a vedl k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod žalované, zejména práva na spravedlivý proces. 16. Extrémní rozpor spatřuje dovolatelka zejména ve skutečnosti, že odvolací soud předjímal skutkové závěry, které žalobkyní dosud nebyly v řízení prokázány; že otázka uzavření smlouvy, jejího obsahu a otázka dodání zboží je nadále mezi stranami otázkou spornou; že dodací listy neobsahují informace o tom, kde mělo k údajnému převzetí zboží dojít a žalovaná pravost těchto dodacích listů rozporuje. Dále odvolacímu soudu vytýká, že bez náležitého důkazního podkladu předjímá skutečnosti, které měly být předmětem dokazování až v návaznosti na to, zda bude splněna podmínka řízení spočívající v existenci pravomoci českých soudů. 17. Této námitce však nelze přisvědčit, neboť již výše (srov. odstavec 13) byla připomenuta ustálená rozhodovací praxe, podle níž není soud povinen při určování mezinárodní příslušnosti podle nařízení Brusel I (bis) provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Při zkoumání podmínek řízení jde navíc o postup soudu v řízení, a nikoliv o zjišťování skutkového stavu věci, neprovádí se dokazování ve smyslu § 120 a násl. o. s. ř., nýbrž šetření, tedy postup méně formální, při němž se ustanovení upravující postup soudu při dokazování použijí jen přiměřeně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2915/2022, ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4053/2015, nebo ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1119/2025). Ani v tomto směru však dovolací soud neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak v posuzovaném případě nejedná. 18. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda v případě, kdy je mezi dvěma subjekty uzavřena kupní smlouva, přičemž v souvislosti s dodáním zboží z této kupní smlouvy je současně mezi prodávajícím v postavení odesílatele a kupujícím v postavení přepravce uzavřena přepravní smlouva, jejímž předmětem je přeprava zboží z České republiky na adresu sídla kupujícího v zahraničí, lze pro účely ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis považovat za dohodnuté místo plnění již místo, kde došlo k předání zboží k přepravě, nebo až místo, kam mělo být zboží v souladu s dohodou stran přepraveno. 19. Na řešení této otázky totiž rozhodnutí odvolacího soudu, jak vyplývá z vysloveného závěru ve vztahu k první dovolací námitce, nezávisí. Podle § 237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Z tohoto důvodu také nevznikla Nejvyššímu soudu povinnost iniciovat řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce u Soudního dvora Evropské unie, jak navrhovala žalovaná ve svém dovolání. 20. Rozhodnutí odvolacího soudu stejně tak nezávisí na žalovanou vznesené otázce, zda v případě, kdy je mezi dvěma subjekty uzavřena kupní smlouva, přičemž v souvislosti s dodáním zboží z této kupní smlouvy je současně mezi prodávajícím v postavení odesílatele a kupujícím v postavení přepravce uzavřena přepravní smlouva, jejímž předmětem je přeprava zboží z České republiky na adresu sídla kupujícího v zahraničí, nabývá kupující právo nakládat se zbožím jako vlastník již v okamžiku, kdy zboží převezme od prodávajícího a před samotným splněním přepravní smlouvy, nebo až ve chvíli, kdy splní svůj závazek vyplývající z přepravní smlouvy. Ani tato dovolací otázka proto přípustnost dovolání nezakládá. 21. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu