23 Cdo 172/2026-221 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Bc. Pavla Kroupy, se sídlem ve Vonoklasech, Konečná 88, identifikační číslo osoby 60474645, proti žalované PT servis konzervárna spol. s r.o., se sídlem v Táboře, Purkyňova 1000/4, identifikační číslo osoby 46352481, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, o zaplacení částky 90.750 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 216/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 8. 2025, č. j. 15 Co 143/2025-197, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 8. 2025, č. j. 15 Co 143/2025-197, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhal proti žalované zaplacení částky 90.750 Kč z titulu poskytnuté a dosud neuhrazené právní služby. 2. Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 4 C 216/2023-150, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 17.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 8. 2024 do zaplacení (výrok I). Co do částky 73.750 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 28. 7. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 17.000 Kč od 28. 7. 2023 do 29. 8. 2024 žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce poskytl žalované právní služby ve smyslu zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, když na základě plné moci ze dne 19. 3. 2020 převzal její zastoupení ve věci podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu. Protože se však žalobci nepodařilo prokázat existenci písemné dohody o právním zastoupení, od níž svůj žalobní nárok odvíjel a v níž měla být sjednána smluvní odměna ve výši 3.000 Kč za hodinu, byl poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zda bude nárokovat žalovanou částku z jiného titulu. Na toto poučení zareagoval žalobce podáním ze dne 22. 8. 2024, označeným „Vyjádření žalobce, změna žaloby“, v němž uvedl, že „jelikož nebyla prokázána smluvní odměna žalobce, je nutné [postupovat] dle předpisů o mimosmluvní odměně, tj. dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. [o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]“. Odměnu advokáta za poskytnuté právní služby proto přepočetl dle advokátního tarifu s tím, že tato činí částku 169.560 Kč, avšak i přesto nadále požaduje pouze částku 90.750 Kč. 4. Žalovaná se změnou žaloby nesouhlasila a namítla promlčení s tvrzením, že pokud žalobce v původní žalobě účtoval hodiny, zatímco ve změněné žalobě účtuje úkony, jedná se o nová skutková tvrzení. Proto pakliže k ukončení poskytování právní služby došlo nabytím právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dne 21. 1. 2021 a žalobce navrhl změnu žaloby až dne 22. 8. 2024, stalo se tak po uplynutí promlčecí lhůty. 5. Soud prvního stupně námitce žalované nepřisvědčil. Žalobce od samého počátku uplatňuje nárok na zaplacení jím poskytnutých právních služeb žalované. Jedná se tedy o tentýž nárok vyplývající ze stejných skutkových tvrzení, jímž byl uplatněn, a nově uváděné skutečnosti, tj. mimosmluvní odměna namísto odměny smluvní, vychází co do podstaty ze stejných a dosud uváděných skutečností. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že podání žalobce ze dne 22. 8. 2024 – byť je takto nazváno – není svou podstatou změnou žaloby a že pokud rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nabylo právní moci dne 21. 1. 2021 a žaloba byla podána dne 11. 7. 2023, není nárok žalobce promlčen. 6. K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 10.200 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl (první výrok), a ve výroku II v části, jíž byla žaloba o zaplacení částky 73.750 Kč s příslušenstvím zamítnuta, potvrdil (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok). 7. Odvolací soud uvedl, že „došlo ke změně vylíčení skutkových okolností, podle kterých [žalobce] uplatněný nárok nepožaduje z titulu smluvní odměny, ale odměny mimosmluvní“, takže „jde… o dva různé nároky, vycházející z odlišných skutkových tvrzení“, kdy „rozdílnost těchto dvou nároků žalobce… plyne i z poněkud rozdílného vymezení konkrétních činností (úkonů) advokáta, za které byla původně požadována smluvní odměna a po změně žaloby odměna mimosmluvní (zde např. včetně požadavku na navýšení odměny dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu či náhrady hotových výdajů ve formě režijních paušálů)“. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto podání žalobce ze dne 22. 8. 2024 kvalifikoval jako změnu žaloby, a protože otázku promlčení je v tomto případě třeba posuzovat k okamžiku, kdy žalobce podal návrh na změnu žaloby, je zřejmé, že uplynula tříletá promlčecí lhůta, a tudíž je jeho nárok promlčen. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 9. Dle dovolatele v okamžiku, kdy se mu nepodařilo prokázat existenci smluvního ujednání o výši odměny za poskytnuté právní služby, avšak bylo prokázáno, že právní služby žalované poskytl, bylo otázkou právního posouzení věci (právní kvalifikace), zda a z jakého právního důvodu soud žalobci právo na úhradu odměny přizná. Jestliže tedy soud nemohl pro námitku pravosti vycházet z žalobcem předkládané dohody o poskytnutí právních služeb, bylo povinností soudu na věc automaticky aplikovat advokátní tarif, neboť v souladu se zásadou iura novit curia je výlučně odpovědností soudu, jak žalobcem vylíčené skutkové okolnosti právně kvalifikuje. Proto pokud žalobce ve svém podání ze dne 22. 8. 2024 soudu sděluje, že na základě dosavadního průběhu řízení požaduje úhradu své odměny ve výši určené advokátním tarifem, je nutné takové podání interpretovat toliko jako sdělení vlastní, pro soud nezávazné představy o právní kvalifikaci skutkového stavu, resp. sdělení o tom, že žalobce svou dosavadní představu o právní kvalifikaci přehodnotil. Skutkový stav věci však zůstal tímto podáním nezměněn, a proto se nejedná o změnu žaloby. 10. Dovolatel rovněž nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že podáním žalobce došlo ke změně uplatňované normy, na jejímž základě žalobce požaduje plnění. Namítá, že ačkoliv nebyla prokázána existence žalobcem tvrzené písemné dohody o poskytnutí právních služeb, jejímž obsahem by bylo ujednání o smluvní odměně v žalobcem tvrzené výši, došlo mezi stranami ke konkludentnímu uzavření příkazní smlouvy ve smyslu § 2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Tento titul se podáním žalobce nikterak nezměnil. Advokátní tarif tedy slouží v poměrech řešené věci pouze jako prostředek pro náhradní určení výše odměny advokáta v případě neexistence ujednání o smluvní odměně, nikoliv jako samostatný právní titul pro přiznání práva na odměnu žalobci. 11. Současně dovolatel brojí proti argumentaci odvolacího soudu, kterou de facto ztotožňuje změnu právního titulu se změnou žaloby. Takový postup podle dovolatele odporuje koncepci tzv. faktické jednoty, která nevychází výlučně ze znaků skutkové podstaty nárokové normy, nýbrž základ procesního nároku vymezuje všemi skutečnostmi, které spolu souvisejí natolik, že tvoří jednotný skutkový komplex (tzv. životní událost). 12. Konečně dovolatel namítá porušení svého ústavně garantovaného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které spatřuje v absenci řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci v napadeném rozhodnutí. 13. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 14. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nedůvodné, a proto navrhuje dovolacímu soudu, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, která má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 16. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 17. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 18. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 19. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda v průběhu řízení uplatněný požadavek na zaplacení mimosmluvní odměny advokáta za poskytnuté právní služby v případě, kdy se nepodařilo prokázat existenci ujednání o smluvní odměně, představuje změnu žaloby ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 20. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 21. Podle § 79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. 22. Podle § 95 odst. 1 věty první o. s. ř. může žalobce (navrhovatel) za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. 23. Podle § 22 odst. 1, část věty před středníkem, zákona o advokacii se advokacie vykonává zpravidla za odměnu. 24. Podle § 22 odst. 3 zákona o advokacii způsob určení odměny a náhrad advokáta, který vykonává advokacii samostatně nebo společně s jinými advokáty (§ 11 odst. 1), případně i jejich výši, stanoví Ministerstvo spravedlnosti po předchozím vyjádření Komory vyhláškou. 25. Podle § 1 odst. 1 advokátního tarifu, se odměna advokáta za poskytování právních služeb (dále jen „odměna advokáta“) řídí jeho smlouvou s klientem (dále jen „smluvní odměna“); není-li odměna advokáta takto určena, řídí se ustanoveními této vyhlášky o mimosmluvní odměně. 26. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že předmětem civilního sporného řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který se skládá ze základu procesního nároku (žalobcem tvrzených právně významných skutečností) a předmětu procesního nároku (žalobního petitu). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022, a ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016). Ve vztahu k totožnosti základu procesního nároku pak platí, že jsou-li skutkové přednesy ve srovnávaných případech stejné, je dána identita základů předmětu sporu, a to i přesto, že na ně lze aplikovat skutkové podstaty dvou nebo více nárokových norem. V procesní nauce a v soudní praxi se tak uplatňuje koncepce „faktické jednoty“, jež nebere v potaz znaky skutkové podstaty nárokové normy, nýbrž základ procesního nároku vymezuje těmi skutečnostmi, které spolu souvisejí natolik, že tvoří jednotný skutkový komplex, či, jinak vyjádřeno, představují stejnou „životní událost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3124/2022, a ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022). 27. Změna žaloby je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce v civilním řízení sporném oprávněn svými dispoziční úkony vymezit (mimo jiné) předmět řízení. O změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. jde tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž tak i v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021, a ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015). 28. O změnu žaloby naopak nejde v případě, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně po právní stránce kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje také z bezdůvodného obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu (v duchu zásady iura novit curia); žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2440/2022, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006). 29. Návrh na změnu žaloby je podáním ve věci samé, s nímž jsou proto spojeny hmotněprávní a procesněprávní účinky. V případě nově uplatněné části nároku nastávají hmotněprávní účinky dnem, kdy soudu došla změna žaloby, nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu. Tímto okamžikem se pak běh promlčecí lhůty staví, pročež je též rozhodný pro posuzování, zda promlčecí lhůta marně uplynula. Pro stanovení promlčecí lhůty či počátku jejího běhu pak nemá právní význam okamžik zahájení původního řízení, popř. okamžik připuštění změny návrhu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2006/2023, nebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3633/2021, a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 175/2023). 30. Při promítnutí výše uvedených závěrů do poměrů věci zde řešené nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že podání žalobce ze dne 22. 8. 2024 představuje svým obsahem změnu žaloby, neboť v situaci, kdy zůstalo zachováno jak tvrzení žalobce vztahující se k jednání žalované, která mu ničeho neuhradila, ačkoliv jí žalobce poskytl právní služby v souvislosti s řízením o kasační stížnosti, tak jeho tvrzení o následku, jímž je vznik povinnosti uhradit příslušnou částku jako odměnu za tyto služby, zakládá tento závěr rozpor s uplatňovanou koncepcí „faktické jednoty“. 31. Jak uvádí sám odvolací soud v odstavci 14 napadeného rozhodnutí, žalobce od samého počátku řízení požaduje po žalované odměnu za právní služby, které jí poskytl na základě udělené plné moci. Přitom skutečnost, že s ohledem na průběh dokazování, kdy se žalobci nepodařilo prokázat existenci ujednání o smluvní odměně, a proto požadoval mimosmluvní odměnu za konkrétní úkony právní služby podle advokátního tarifu, nepředstavuje ani změnu žaloby co do jejího skutkového základu, ani se nejedná o změnu uplatňované normy, na jejímž základě žalobce požaduje plnění. 32. V obou případech vyplývá zásadní úplatnost výkonu advokacie, tedy právo advokáta na odměnu za poskytnutí právních služeb, z ustanovení § 22 zákona o advokacii, přičemž advokátní tarif jej ve smyslu ustanovení § 22 odst. 3 téhož zákona provádí a upravuje toliko „způsob určení odměny a náhrad advokáta“. Vztah smluvní a mimosmluvní odměny lze přitom, vzhledem ke znění ustanovení § 1 odst. 1 advokátního tarifu, označit jako vztah subsidiarity mimosmluvní odměny, neboť odkazované ustanovení počítá v prvé řadě s odměnou, na níž se smluvní strany dohodly, a je tudíž výrazem jejich smluvní volnosti, a teprve nedohodnou-li se smluvní strany na konkrétní odměně (nebo není-li taková jejich dohoda platná), nastupuje nevyvratitelná domněnka, že se dohodly na mimosmluvní odměně. Tentýž závěr platí rovněž v situaci, kdy se žalobci nepodařilo prokázat jím tvrzenou výši smluvní odměny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5288/2009). 33. Lze tak uzavřít, že podání žalobce ze dne 22. 8. 2024 nebylo v poměrech věci zde vedené změnou žaloby ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř. Odvolacím soudem učiněné právní posouzení otázky totožnosti skutku je tudíž nesprávné, což mělo za následek rovněž nesprávný závěr v otázce promlčení žalobcem uplatněného nároku. 34. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami zatíženo nebylo. Závěr 35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (srov. § 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 36. Odvolací soud je ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. 37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (srov. § 243g odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu