23 Cdo 1730/2025-171 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Janem Filou, advokátem se sídlem v Brně, Šámalova 743/101, proti žalované D. G., zastoupené Mgr. Robertem Pšenko, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 169/24, o zaplacení 491 010,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 179/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2024, č. j. 17 Co 229/2023-141, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, č. j. 17 C 179/2020-106, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku ve výši 433 000 Kč s příslušenstvím a dále částku ve výši 58 010,19 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobce v řízení tvrdil, že částka 433 000 Kč představuje nevrácené zápůjčky, které žalované poskytl na účet v období od 30. 5. 2017 do 23. 2. 2018. V uvedené době byli žalobce a žalovaná v partnerském vztahu. Poskytnutí finančních částek nebylo mezi stranami sporné. Existenci smluv o zápůjčce však žalobce v řízení neprokázal a odvolací soud dospěl k závěru, že částka byla poskytnuta žalované na základě darovacích smluv. Částku 58 010,19 Kč pak žalobce požadoval z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezúplatném užívání bytové jednotky ve vlastnictví žalobce žalovanou. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná užívala předmětnou bytovou jednotku bezúplatně se souhlasem žalobce s ohledem na jejich partnerský vztah. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně (i) Otázky nesprávného posouzení důkazních břemen a nepřiznání žalobci nároku z bezdůvodného obohacení; (ii) Otázky nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, opomenutí tvrzení a důkazů žalobce; (iii) Otázky nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, opomenutí tvrzení a důkazů žalobce; (iv) Otázky nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti rozsudků ve vztahu k nároku za neoprávněné užívání bytu žalovanou. 5. Ve vztahu k otázkám (ii) a (iii) dovolatel dále namítá, že namítaným postupem soudů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel dále namítá překvapivost a nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. 6. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť žalobce v něm dovolacímu soudu nepředkládá žádnou otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, a toliko rozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Dovolání proto navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Dovolání není přípustné. 13. Otázka (i) přípustnost dovolání nezakládá, neboť na uvedené otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatel odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a namítá, že jestliže se neprokázal právní důvod nabytí finančních prostředků žalovanou, měl žalobce nárok na vrácení těchto finančních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení. Podle dovolatele odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) pochybil, pokud nezohlednil nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení, neboť bylo na žalované, aby prokázala důvod nabytí těchto prostředků, což se nestalo. 14. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu konstantně zastává názor, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že sporná částka byla poskytnuta na základě smlouvy o zápůjčce a žalovaný ve lhůtě splatnosti příslušný obnos nevrátil, avšak podle názoru soudu existence dané smlouvy není prokázána a jiný důvod přesunu hodnot mezi účastníky řízení není tvrzen, nepředstavuje změnu skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících právo na vydání bezdůvodného obohacení (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2021, sen. zn. 29 ICdo 122/2019, nebo jeho usnesení ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1983/2019, a ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3405/2023). 15. Odvolací soud však v projednávané věci nezaložil své rozhodnutí (na rozdíl od případů v dovolatelem citovaných rozhodnutí dovolacího soudu) výlučně na závěru, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy o zápůjčce mezi účastníky. Odvolací soud učinil rovněž závěr, že žalovaná nabyla finanční prostředky z titulu darovací smlouvy. Odvolací soud svůj závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem vztáhl pouze k jeho tvrzení, že finanční prostředky byly žalované poskytnuty právě z titulu zápůjčky. 16. Jinak řečeno, napadené rozhodnutí nebylo založeno na závěru, že se v řízení (vůbec) nepodařilo prokázat titul nabytí finančních prostředků žalovanou (jak tvrdí dovolatel a namítá, že v takové situaci by tížilo důkazní břemeno žalovanou, nikoliv žalobce), nýbrž (pouze) na závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že nabývacím titulem byla zápůjčka (bod 21 a násl. napadeného rozsudku). V souladu se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu však byl zároveň v řízení zjištěn jiný důvod nabytí finančních prostředků žalovanou, a to darovací smlouva (resp. darovací smlouvy). Odvolací soud tak nezaložil své rozhodnutí na posouzení důsledků neprokázání rozhodujících skutečností v řízení některým z účastníků (za tzv. stavu non liquet), resp. na neunesení důkazního břemena, nýbrž dospěl k (pozitivnímu) skutkovému závěru o existenci darovací smlouvy (resp. darovacích smluv) mezi účastníky. 17. Napadené rozhodnutí tak nezávisí na otázce dělení důkazního břemene v případě prokazování bezdůvodného obohacení, neboť odvolací soud nedospěl k závěru, že v projednávané věci absentuje titul k nabytí finančních prostředků žalovanou jako předpoklad aplikace skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, nýbrž že v daném případě žalovaná finanční částky nabyla z titulu darovacích smluv, a nikoliv z titulu zápůjčky. Otázku dělení důkazního břemene v případě prokazování bezdůvodného obohacení odvolací soud proto neřešil (řešit nemusel). Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 18. V této souvislosti netrpí napadené rozhodnutí ani extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, jak tvrdí dovolatel. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) s ohledem na konkrétní skutková zjištění vedly dokazování směrem ke zjištění skutečného úmyslu jednajícího (jednajících), při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností a dospěly k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena darovací smlouva (resp. darovací smlouvy) a že nebylo úmyslem žalobce poskytnout žalované v době trvání jejich partnerského vztahu finanční částky z titulu zápůjčky. Odvolací soud v projednávané věci přesvědčivě, srozumitelně, logicky a v souladu s provedenými důkazy předestřel, jak dospěl k závěru, že účastníci uzavírali darovací smlouvy a nikoli smlouvy o zápůjčce. Žalobce svými námitkami dále pouze polemizuje s tímto závěrem a rozporuje daná skutková zjištění. 19. Stejný závěr pak platí ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětné bytové jednotky žalovanou, kde soudy rovněž dospěly k (pozitivnímu) skutkovému zjištění, že žalovaná užívala tento byt ve vymezeném období bezúplatně se souhlasem žalobce. Ani v této části řízení nezaložil odvolací soud své rozhodnutí na otázce dělení a neunesení důkazního břemeně některým z účastníků řízení a jeho závěry nejsou ve shora uvedeném smyslu ani nikterak extrémní či svévolné. 20. Otázky (ii), (iii) a (iv) přípustnost dovolání nezakládají. Dovolatel v odůvodnění k otázkám namítá, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil napadené rozhodnutí, že se nevypořádal s tvrzeními a důkazními návrhy dovolatele, že je rozhodnutí nepřezkoumatelné a překvapivé. Tyto námitky pak přenáší rovněž proti zjištěním soudu prvního stupně, která odvolací soud potvrdil a z nichž při svém posouzení vycházel. 21. Zmíněnými námitkami dovolatel ve skutečnosti neformuluje žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. otázku, kterou by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž překládá dovolacímu soudu námitku vad řízení, tedy vady v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů, konkrétně vady odůvodnění napadeného rozsudku. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není. 22. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci přitom z obsahu dovolacích námitek vyplývá, že dovolateli bylo z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, jak odvolací soud rozhodl a na základě jaké úvahy, neboť jeho právní posouzení v dovolání podrobně zpochybňoval. 23. K dovolatelově námitce porušení práva na spravedlivý proces je třeba uzavřít, že dovolatel svými námitkami, jejichž prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny. 24. Dovolatel dále v dovolání podrobně a rozsáhle rozporuje skutkový stav zjištěný soudy na základě hodnocení důkazů provedených v řízení. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, neboť dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019). 25. K dovolatelově námitce, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, dovolací soud uzavírá, že v projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. vadou opomenutého důkazu, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Soud prvního stupně (s jehož skutkovými zjištěními se odvolací soud ztotožnil) přitom ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč další navržené důkazy (pro nadbytečnost) neprovedl, a jeho rozhodnutí je i z tohoto hlediska srozumitelné a logické a nikoli svévolné. 26. Nad rámec toho dovolací soud podotýká, že se nelze ztotožnit ani s argumentací dovolatele, že je napadené rozhodnutí překvapivé tím, že se odvolací soud v závěru o uzavření darovací smlouvy odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování či účastníky o tomto postupu poučil. Titul nabytí finančních částek žalovanou byl předmětem dokazování již před soudem prvního stupně, který shodně (ačkoliv dovolatel v podaném dovolání tvrdí opak) dospěl k závěru, že žalovaná finanční částky řádně (a trvale) nabyla na základě platného nabývacího titulu (srov. bod 82 rozhodnutí soudu prvního stupně), jenž odvolací soud právně kvalifikoval jako darovací smlouvu. 27. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu