23 Cdo 1834/2025-225 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce K. J., zastoupeného Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, proti žalované M. M., zastoupené Mgr. Přemyslem Markem, advokátem se sídlem v Praze 7, Partyzánská 18/23, o zaplacení 107 585,424 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 165/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2025, č. j. 19 Co 69/2025-183, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 559 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení vůči žalované domáhal zaplacení částky 107 585,424 EUR jako bezdůvodného obohacení. Tvrdil, že žalobce a žalovaná jsou každý vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 na (v žalobě označených) nemovitých věcech nacházejících se v XY, přičemž žalovaná tyto nemovitosti užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu a žalobci za to ničeho nehradí. Veškeré poplatky a náklady související s vlastnictvím a užíváním dotčených nemovitých věcí přitom hradí za žalovanou žalobce. Uplatněný nárok tak představuje jednak náhradu za nadužívání spoluvlastnického podílu žalovanou, jednak náhradu nákladů souvisejících s vlastnictvím a užíváním nemovitostí, které žalobce vynakládá ve prospěch žalované. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 8. 2024, č. j. 18 C 165/2024-96, řízení zastavil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobě napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení). 4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku mezinárodní příslušnosti soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), jestliže uzavřel, že „místem, kde došlo ke škodné události“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, je pouze místo, kde se nacházejí nemovitosti, jejichž nadužíváním se má žalovaná dle žalobních tvrzení na žalobci obohacovat. Uvedený závěr je podle žalobce nesprávný, neboť pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ zahrnuje jak místo, kde vznikla škoda, tak i místo příčinné události, v níž má tato škoda původ. Místem vzniku škody je pak místo, kde se tvrzená škoda skutečně projevila. Tímto místem je podle žalobce v projednávané věci Česká republika, neboť zde se nachází jak bydliště žalobce, tak i centrum jeho majetkových zájmů, přičemž žalobcem tvrzená škoda spočívá výlučně ve finanční ztrátě, která se jako přímý majetkový úbytek projevila na bankovním účtu žalobce vedeného u banky sídlící v České republice. 5. Dovolání je podle žalobce přípustné, neboť napadené usnesení závisí na vyřešení „otázky mezinárodní příslušnosti ve věci projednání nároku na vydání bezdůvodného obohacení z titulu výlučného užívání jednotky“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně se má jednat o otázku, jež by měl dovolací soud „posoudit jinak“. Žalobce v dovolání rovněž uvedl, že odvolací soud vyložil pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ obsažený v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, v rozporu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“), resp. se související judikaturou Nejvyššího soudu. 6. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se řízení nezastavuje, a aby žalobci přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 7. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobce, označila jím prosazovaný výklad ustanovení nařízení Brusel I bis za nesprávný a účelový, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 10. Ačkoliv žalobce v dovolání uvedl, že je považuje za přípustné proto, že se jedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, resp. o otázku, kterou by měl dovolací soud „posoudit jinak“, potažmo o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Soudního dvora a na ni navazující judikatury Nejvyššího soudu (viz body 2, 4, 5, 21 a 50 dovolání), z celkového obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) Nejvyšší soud dovodil, že ve skutečnosti žalobce uplatnil kritérium přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení jím vymezené otázky procesního práva odchýlil od ustálené judikatury Soudního dvora, na niž v dovolání hojně odkazoval, a z ní vycházející judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku mezinárodní příslušnosti soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud uvedenou otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která vychází z judikatury Soudního dvora. 14. Z ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora předně vyplývá, že pravidla o zvláštní příslušnosti soudů stanovená v čl. 7 a 8 nařízení Brusel I bis, která jsou odůvodněna úzkou vazbou mezi soudem a právním sporem nebo jinak usnadňují řádný výkon spravedlnosti, je třeba interpretovat restriktivně, a to v tom smyslu, že neumožňují výklad, který přesahuje případy výslovně předvídané uvedeným nařízením (srov. například rozsudky Soudního dvora ze dne 16. 7. 2009, ve věci Zuid-Chemie BV proti Philippo’s Mineralenfabriek NV/SA, C-189/08, nebo ze dne 18. 7. 2013, ve věci ÖFAB, Östergötlands Fastigheter AB proti Frank Koot a Evergreen Investments BV, C-147/12; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4162/2019). Cílem nařízení Brusel I bis je zajistit, aby žalobce snadno určil soud, ke kterému může podat návrh a současně, aby žalovaný mohl rozumně předvídat, u kterého soudu může být žalován. Nařízení není nakloněno tomu, aby byl prováděn takový výklad příslušnosti, který by, krom případů, jež výslovně předvídá, vedl k určení příslušnosti soudu dle bydliště (sídla) žalobce (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 6. 2004, ve věci Rudolf Kronhofer proti Marianne Maier a dalším, C-168/02; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2826/2015, uveřejněné pod číslem 94/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ obsažený v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je přitom nezbytné vykládat autonomně (tedy používat výklad, který nevychází ze zažitého významu tohoto pojmu ve vnitrostátním právu, ale ze specifického významu v kontextu daného předpisu), a to především s ohledem na systém a cíle tohoto nařízení, za účelem zajistit jeho jednotné použití ve všech smluvních státech (srov. například rozsudky Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, ve věci Athanasios Kalfelis proti Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, C-189/87, a ze dne 25. 10. 2011, ve spojených věcech eDate Advertising GmbH proti X a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, C-509/09 a C-161/10, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1217/2022). Výraz „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ obsažený v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis pak Soudní dvůr vnímá jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby (návrhy), jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného (směřují k určení odpovědnosti žalovaného) a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 13. 3. 2014, ve věci Marc Brogsitter proti Fabrication de Montres Normandes EURL a Karsten Fräßdorf, C-548/12, ze dne 21. 4. 2016, ve věci Austro-Mechana Gesellschaft zur Wahrnehmung mechanisch-musikalischer Urheberrechte Gesellschaft mbH proti Amazon EU Sàrl a dalším, C-572/14, a ze dne 16. 6. 2016, ve věci Universal Music International Holding BV proti Michael Tétreault Schilling a dalším, C-12/15, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 957/2022, ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 723/2024, ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1848/2025, a ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 23 Cdo 2882/2025. 16. Kvazideliktem ve smyslu nařízení Brusel I bis tak může být nárok z jednatelství bez příkazu nebo právě z bezdůvodného obohacení, a to za podmínky, že nesouvisí se smlouvou podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne19. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2327/2022, uveřejněné pod číslem 63/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 63/2024“). Soudní dvůr přitom ve své rozhodovací praxi rozlišuje mezi bezdůvodným obohacením, které úzce souvisí se smluvním vztahem mezi stranami [kde má žalobce na výběr danou mezinárodní příslušnost soudu podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis], bezdůvodným obohacením, k němuž došlo v souvislosti s deliktním či kvazideliktním jednáním žalovaného (u něhož má žalobce na výběr danou mezinárodní příslušnost soudu podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis), a bezdůvodným obohacením, které nesouvisí se smluvním vztahem mezi stranami a zároveň nemá původ v deliktním či kvazideliktním jednání žalovaného, přičemž u tohoto typu bezdůvodného obohacení žalobce nemá k dispozici na výběr danou příslušnost a musí se řídit obecným pravidlem pro určení mezinárodní příslušnosti stanoveným v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 12. 2021, ve věci HRVATSKE ŠUME d. o. o., Zagreb proti BP Europa SE, C-242/20; dále srov. R 63/2024, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 723/2024). 17. Co se týče určení místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, které je hraničním určovatelem mezinárodní příslušnosti ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, z judikatury Soudního dvora a na ni navazujících rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že slovní spojení „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, uvedené v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, se vztahuje k místu, kde došlo k újmě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10, ze dne 16. 5. 2013, ve věci Melzer proti MF Global UK Ltd, C- 228/11, a ze dne 3. 4. 2014, ve věci Hi Hotel HCF SARL proti Uwe Spoering, C-387/12, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3032/2023, ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1848/2025, či ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 23 Cdo 2882/2025). 18. Z ustálené judikatury Soudního dvora, z níž ve svém rozhodování vychází též Nejvyšší soud, dále vyplývá, že pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ nelze vykládat rozšiřujícím způsobem tak, že by zahrnoval každé místo, kde mohou být pociťovány škodlivé následky skutečnosti, která způsobila škodu, jež ve skutečnosti vznikla v jiném místě, a tento pojem nezahrnuje místo bydliště žalobce, kde se nachází centrum jeho majetkových zájmů, jen ze samotného důvodu, že zde utrpěl peněžní újmu vyplývající ze ztráty části jeho majetku, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném členském státě (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 6. 2004, ve věci Rudolf Kronhofer proti Marianne Maier a dalším, C-168/02, ze dne 16. 6. 2016, ve věci Universal Music International Holding BV proti Michael Tétreault Schilling a dalším, C-12/15; dále srov. již citované usnesení R 63/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 957/2022). Takové určení příslušnosti je naopak odůvodněné, je-li žalobcovo bydliště skutečně místem příčinné události nebo místem, kde došlo k újmě (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 12. 9. 2018, ve věci Helga Löber proti Barclays Bank plc, C-304/17, a ze dne 28. 1. 2015, ve věci Harald Kolassa proti Barclays Bank plc, C-375/13; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 957/2022). Takovým místem je pak podle judikatury Soudního dvora a na ni navazující judikatury Nejvyššího soudu místo, kde se tvrzená škoda konkrétně projeví (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 5. 2015, ve věci Cartel Damage Claims Hydrogen Peroxide SA proti Akzo Nobel NV a dalším, C-352/13; dále srov. usnesení R 63/2024 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 957/2022). 19. Jakkoliv je pravdou, že Soudní dvůr ve své judikatuře (na níž v dovolání žalobce odkazoval) dovodil, že soudy místa, kde má bydliště žalobce, jsou příslušné z titulu vzniku újmy k rozhodnutí o takové žalobě, nastane-li uvedená újma přímo na bankovním účtu tohoto žalobce u banky mající sídlo v obvodu těchto soudů (srov. bod 55 odůvodnění rozsudku Soudního dvora ze dne 28. 1. 2015, ve věci Harald Kolassa proti Barclays Bank plc, C-375/13; dále srov. R 63/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 30 Nd 220/2020), je třeba mít na zřeteli, že uvedený závěr Soudní dvůr následně upřesnil, přičemž poukázal na to, že tento závěr byl učiněn ve specifickém kontextu dané věci, jenž se vyznačoval existencí dalších konkrétních okolností svědčících ve prospěch určení příslušnosti uvedených soudů (srov. body 36 až 40 odůvodnění rozsudku Soudního dvora ze dne 16. 6. 2016, ve věci Universal Music International Holding BV proti Michael Tétreault Schilling a dalším, C-12/15, či body 29 a 30 odůvodnění rozsudku Soudního dvora ze dne 12. 9. 2018, ve věci Helga Löber proti Barclays Bank plc, C-304/17; srov. též bod 16 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, uveřejněného pod číslem 49/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pravidlo příslušnosti stanovené v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis se totiž zakládá na existenci zvláště úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Z toho, že identifikace jedné z vazeb uznaných judikaturou musí umožnit založit příslušnost toho soudu, který má objektivně nejlepší předpoklady pro posouzení, zda skutečnosti zakládající odpovědnost žalované osoby jsou splněny, vyplývá, že platně může rozhodnout pouze soud, v jehož obvodu se nachází relevantní vazba (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 957/2022, a ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3273/2014, jakož i tam odkazovanou judikaturu Soudního dvora), 20. Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že ve stadiu ověření mezinárodní příslušnosti soud, jemuž byla věc předložena, neposuzuje přípustnost ani opodstatněnost žaloby podle pravidel vnitrostátního práva, ale identifikuje pouze vazbu se státem, v němž má soud sídlo, odůvodňující jeho příslušnost (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 10. 2012, ve věci Folien Fischer AG a Fofitec AG proti Ritrama SpA, C-133/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1217/2022). 21. V projednávané věci odvolací soud při posuzování otázky mezinárodní příslušnosti vycházel z obsahu žaloby a v ní obsažených tvrzení, přičemž shledal, že žalobce v řízení uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jenž nesouvisí se smluvním vztahem mezi účastníky a má původ v kvazideliktním jednání žalované (jež má nadužívat svůj spoluvlastnický podíl a nepodílet se na společných nákladech), a jde tedy o „věc týkající se kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. V návaznosti na to odvolací soud uzavřel, že „místem, kde došlo ke škodné události“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je projednávané věci místo, kde se společné nemovitosti nacházejí, tj. Francie, neboť žalobcem tvrzeného prospěchu žalovaná nabývá v tomto místě a tamtéž dochází k odpovídající újmě žalobce. Totéž pak dle odvolacího soudu platí ve vztahu k nákladům souvisejícím s vlastnictvím či užíváním nemovitostí, jelikož povinnost k jejich úhradě je spojena právě s dotčenými nemovitostmi a samotný vznik tvrzeného bezdůvodného obohacení pak souvisí s jednáním samotné žalované, jež se na těchto nákladech nepodílí (viz body 12 až 14 odůvodnění napadeného usnesení). Dospěl-li tak odvolací soud k závěru o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, jež přitom nemůže být (při neexistenci jiných vazeb) založena pouze tím, že má žalobce v České republice bydliště, potažmo tím, že zde sídlí banka, u níž má žalobce vedený bankovní účet (viz bod 13 in fine a bod 14 odůvodnění napadeného usnesení), učinil tak v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora a Nejvyššího soudu. Námitka žalobce tak ze shora uvedených důvodů přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 22. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku I napadeného usnesení, jíž odvolací soud potvrdil výrok I usnesení soudu prvního stupně, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 23. Nejvyšší soud rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (části výroku I napadeného usnesení, jíž odvolací soud potvrdil výrok I usnesení soudu prvního stupně, a výroku II napadeného usnesení) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani objektivně přípustné. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost uhradit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) činí [z tarifní hodnoty 2 675 112 Kč (při kurzu České národní banky k datu podání vyjádření 24,865 Kč/EUR)] částku 19 020 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve výši 4 089 Kč; celkem tedy 23 559 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). V Brně dne 17. 3. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu