23 Cdo 1966/2025-192 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Stroykomplekt Ltd., se sídlem v Sofii, A. P. Chehov 58A, Bulharská republika, identifikační číslo osoby 831847364, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, proti žalované U plus U, spol. s r. o., se sídlem v Opavě, Kylešovice, Hlavní 1495/2e, identifikační číslo osoby 25875060, zastoupené JUDr. Jiřím Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 6, Tychonova 264/10, o zaplacení 94 972,22 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 140 C 10/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2025, č. j. 15 Co 187/2024-162, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 94 972,22 EUR s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé v důsledku ztráty zásilky žalovanou při provádění mezinárodní přepravy. Uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že na základě rámcové přepravní smlouvy ze dne 25. 6. 2019 se zavázala pro společnost Mondelez Europe GmbH provést mezinárodní přepravu zboží (čokoládových výrobků) z Lörrachu v Německu do Gara Elin Pelin v Bulharsku. Provedení přepravy žalobkyně zadala maďarské společnosti Genial Sped Kft., která dne 2. 10. 2019 přepravu objednala u žalované. Žalovaná téhož dne zásilku převzala v německém Lörrachu, avšak dne 7. 10. 2019 ji vyložila na adrese Madáchová 17, Nána, Slovenská republika, kde zásilku předala neznámé osobě. Společnost Mondelez Europe GmbH svůj nárok na náhradu škody způsobené ztrátou zásilky postoupila společnosti AGCS Marine Insurance Company (dále jen „AGCS“), jež zásilku pojistila. Rozsudkem Zemského soudu Freiburg v Breisgau ze dne 28. 10. 2022, sp. zn. 12 O 78/20 KfH, a usnesením téhož soudu ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 12 O 78/20, byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit AGCS částku 67 390,86 EUR s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 7 678,22 EUR; na základě dohody uzavřené po právní moci uvedeného rozsudku žalobkyně společnosti AGCS uhradila (na jistinu a příslušenství přisouzené pohledávky) částku 74 000 EUR. Jelikož žalovaná porušila své povinnosti z přepravní smlouvy a způsobila ztrátu předmětné zásilky, domáhala se vůči ní žalobkyně náhrady škody sestávající z jistiny a příslušenství přisouzené pohledávky ve výši 74 000 EUR, náhrady nákladů řízení ve výši 7 678,22 EUR a nákladů právního zastoupení žalobkyně ve shora uvedeném řízení ve výši 13 294 EUR. 2. Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 140 C 10/2023-54, žalobu o zaplacení 94 972,22 EUR zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II napadeného rozsudku) a vůči státu (výrok III napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výrocích I a II dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Žalobkyně svými námitkami obecně brojila proti závěru odvolacího soudu, podle něhož se v projednávané věci nejednalo o přepravu prováděnou postupně několika dopravci ve smyslu čl. 34 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikované jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“). 5. Žalobkyně konkrétně namítla, že odvolací soud pochybil při hodnocení důkazů, jestliže shledal, že mezi žalovanou a Genial Sped Kft. byla uzavřena samostatná přepravní smlouva, ačkoliv o jejím uzavření svědčí toliko žalovanou předložená objednávka (ze dne 2. 10. 2019) společnosti Genial Sped Kft., jež je přitom „pouze výtiskem z počítače a není opatřena žádným podpisem ani razítkem jednajících osob“. Odvolací soud podle žalobkyně důkazy hodnotil v rozporu s pravidly logického myšlení, měl-li za to, že obsah přepravní smlouvy vyplývá jak z předmětné objednávky, tak z mezinárodního nákladního listu, ačkoliv údaje o místě dodání obsažené v těchto listinách jsou v rozporu (podle nákladního listu měla být zásilka dodána do Gara Elin Pelin v Bulharsku, podle objednávky měla být dodána na adresu Madáchova 17, Nána, Slovenská republika). Odvolací soud tak dle žalobkyně nesprávně hodnotil „sílu“ dotčených důkazů, přičemž správně měl „upřednostnit“ obsah mezinárodního nákladního listu; nepodepsanou objednávkou podle žalobkyně nemůže být vyvrácena právní domněnka obsažená v čl. 9 odst. 1 Úmluvy CMR. 6. Dále žalobkyně namítla, že objednávka přepravy ze dne 2. 10. 2019 není způsobilým návrhem smlouvy o přepravě, neboť neobsahuje základní náležitosti přepravní smlouvy, které přitom podle žalobkyně nelze dovozovat z mezinárodního nákladního listu; podle žalobkyně je tak jediným dokladem o uzavření přepravní smlouvy mezinárodní nákladní list a údaje v něm obsažené. 7. Jelikož podle žalobkyně v řízení nebyla prokázána existence samostatné přepravní smlouvy mezi žalovanou a společností Genial Sped Kft., potažmo „nebyl prokázán jiný obsah nákladního listu CMR nebo nesprávnost údajů v něm uvedených, svědčících o uzavření smlouvy o přepravě“, stala se žalovaná smluvní stranou (jediné) přepravní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společností Mondelez Europe GmbH. Odvolací soud proto pochybil, neposuzoval-li věc podle ustanovení o přepravě prováděné postupně několika dopravci, tedy dle čl. 34 a násl. Úmluvy CMR. Jestliže žalovaná zásilku dodala na adresu Madáchová 17, Nána, Slovenská republika, porušila své povinnosti vyplývající z přepravní smlouvy a odpovídá žalobkyni za škodu způsobenou ztrátou zásilky. 8. Ze shora uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně, uvedla, že žalobkyně uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť zpochybňuje skutková zjištění a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně aby je zamítl, a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Námitka žalobkyně, že odvolací soud pochybil při hodnocení důkazů, neboť v řízení provedené důkazy hodnotil v rozporu s pravidly logického myšlení (viz bod 5 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 15. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022). Vzhledem k tomu, že civilní soudní řízení je ovládáno (mimo jiné) zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud tak může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení nebo odporuje obecné zkušenosti, tj. je-li zjevně nepřiměřené (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 947/2020, a ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3162/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů pak v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze, neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen pouze otázkám právním, a ke zpochybnění skutkových zjištění tudíž dovolatelka nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, či ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2338/2025). 16. V projednávané věci odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, vycházel jednak ze shodných tvrzení stran řízení, jednak z provedených listinných důkazů, a sice z mezinárodního nákladního listu a objednávky přepravy společnosti Genial Sped Kft. ze dne 2. 10. 2019, přičemž tyto důkazy hodnotil samostatně i v jejich vzájemné souvislosti a přihlížel přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo a co uvedly strany řízení. Z napadeného rozsudku a rozsudku soudu prvního stupně je přitom patrné, že soudy své závěry o tom, že mezi žalovanou a společností Genial Sped Kft. došlo k uzavření samostatné přepravní smlouvy, jíž se žalovaná zavázala zásilku přepravit z Lörrachu v Německu na adresu Madáchova 17, Nána, Slovenská republika, učinily vycházeje ze shodných tvrzení stran řízení, z nichž (mimo jiné) vyplývá, že společnost Genial Sped Kft. písemnou objednávkou objednala realizaci přepravy u žalované, která dne 2. 10. 2019 zásilku na smluveném místě převzala a vyložila ji na výše uvedené adrese ve Slovenské republice (jak ostatně tvrdila sama žalobkyně; viz žaloba na č. l. 2 spisu); dále soudy vycházely i z obsahu uvedené objednávky, v níž dala společnost Genial Sped Kft. žalované pokyny k uskutečnění přepravy, přičemž jako místo převzetí zásilky uvedla Lörrach v Německu a místo dodání obec Nána na Slovensku, jakož i z obsahu mezinárodního nákladního listu, podle něhož (a tam obsaženého otisku razítka společnosti Genial Sped Kft.) žalovaná v souladu se shora uvedeným zásilku v obci Nána na Slovensku předala společnosti Genial Sped Kft. (viz bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a body 3 a 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 17. Nejvyšší soud tak v projednávané věci nemá žádné pochyby o tom, že hodnocení důkazů není založeno na libovůli, ani není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněný pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, nevybočil ze zákonných standardů dokazování a jím učiněné hodnocení důkazů není výrazem zjevného logického excesu. Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že požadovala-li žalobkyně, aby odvolací soud „upřednostnil“ důkaz mezinárodním nákladním listem s ohledem na jeho důkazní sílu, patrně přehlíží, že v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) soud hodnotí důkazy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, a jednotlivým důkazům není předem přiřazena určitá důkazní síla (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006). Pouhý nesouhlas žalobkyně s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2685/2023). 18. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že objednávka přepravy ze dne 2. 10. 2019 neobsahuje základní náležitosti přepravní smlouvy, a není proto způsobilým návrhem smlouvy o přepravě (viz bod 6 odůvodnění shora), neboť touto námitkou žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o obsahu dotčeného právního jednání. Nejvyšší soud přitom ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, jež jsou výsledkem interpretace právního jednání, vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 82/2025, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci. 19. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že odvolací soud (potažmo soud prvního stupně, s jehož právním hodnocením věci se odvolací soud ztotožnil) přitom vyhověl požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z odůvodnění rozhodnutí totiž vyplývá, že se zevrubně zaobíral otázkou obsahu objednávky společnosti Genial Sped Kft. ze dne 2. 10. 2019, tak obsahu samotného nákladního listu (srov. zejména bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku) a učinil rovněž skutková zjištění týkající se následného chování stran přepravní smlouvy v tom směru, že dne 7. 10. 2019 si přepravované zboží společnost Genial Sped Kft. skutečně převzala v místě sjednané vykládky, tj. v obci Nána na Slovensku (srov. bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku), čehož rovněž usuzoval na skutečnou vůli stran. 20. Pro úplnost Nejvyšší soud dále dodává, že nákladní list podle čl. 4 Úmluvy CMR není přepravní smlouvou, nýbrž dokladem (potvrzením) o uzavření přepravní smlouvy. Článek 9 odst. 1 Úmluvy CMR, podle něhož nákladní list, pokud není prokázán opak, je věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, stanoví vyvratitelnou právní domněnku (domněnku, jež připouští důkaz opaku; srov. § 133 o. s. ř.) jak o tom, že přepravní smlouva byla uzavřena, tak o jejím obsahu, přičemž mezi náležitostmi nákladního listu vymezenými v článku 6 odst. 1 Úmluvy CMR je pod písmenem d) též místo a datum převzetí zásilky a místo jejího určení. Znamená to, že nákladní list je důkazem o obsahu přepravní smlouvy, včetně místa dodání zásilky, nebude-li ovšem prokázáno, že obsah přepravní smlouvy (to, co bylo ujednáno) je ve skutečnosti jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3724/2018, a ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5051/2009; dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4407/2010). To se přitom stalo v posuzované věci, neboť soudy nižších stupňů měly za prokázané, že mezi žalovanou a společností Genial Sped Kft. byla uzavřena přepravní smlouva, jíž se žalovaná zavázala provést mezinárodní přepravu zboží, přičemž jako místo určení byla sjednána adresa Madáchová 17, Nána, Slovenská republika. Jinak řečeno, v řízení bylo prokázáno, že obsah dotčené přepravní smlouvy (jde-li o místo určení zásilky) byl ve skutečnosti jiný, než jaký vyplývá z mezinárodního nákladního listu, a domněnka obsažená v čl. 9 odst. 1 Úmluvy CMR tudíž byla vyvrácena (viz body 19 a 20 odůvodnění napadeného rozsudku). 21. Z judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že pokud jde o charakter přepravy, na níž se podílí více dopravců, jsou možné dva přístupy, a sice přeprava prováděná postupně několika dopravci, kdy Úmluva CMR stanoví, že přeprava je prováděna na základě jediné přepravní smlouvy tak, že si přepravovaný náklad dopravci postupně předávají a každý z nich přejímá odpovědnost za provedení celé přepravy. Druhý a další dopravce se převzetím zásilky a nákladního listu stávají smluvní stranou původní přepravní smlouvy za podmínek stanovených v nákladním listě. Od tohoto postupu je nutno odlišit případy, kdy dopravce sám přepravu neprovádí, ale pověří jejím provedením jiného dopravce, který příslušný přepravní výkon fakticky realizuje, kdy v těchto případech dochází zpravidla ke sjednávání dalších přepravních smluv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4039/2008, a ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 569/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3249/2014). 22. Odvolací soud v projednávané věci shledal, že mezi žalovanou a společností Genial Sped Kft. byla uzavřena samostatná přepravní smlouva, jež byla zcela nezávislá na přepravní smlouvě uzavřené žalobkyní (která přepravu sama neprováděla) a společností Mondelez Europe GmbH, a přeprava tak nebyla prováděna na základě jediné přepravní smlouvy a provedením přepravy byl pověřen jiný dopravce, tj. žalovaná. Jestliže za daných okolností odvolací soud uzavřel, že se v posuzované věci nejedná o případ přepravy prováděné postupně několika dopravci ve smyslu čl. 34 a násl. Úmluvy CMR, a žalobkyni tak vůči žalované nesvědčí právo postihu podle čl. 37 Úmluvy CMR (viz body 21 až 23 odůvodnění napadeného rozsudku), učinil tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. 23. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 24. Nejvyšší soud rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II napadeného rozsudku) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani objektivně přípustné. 25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost uhradit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) činí [z tarifní hodnoty 2 342 490 Kč (při kurzu České národní banky k datu podání vyjádření 24,665 Kč/EUR)] částku 17 700 Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč; celkem tedy 18 150 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu