23 Cdo 1969/2025-217USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Borkovcem, advokátem se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 258, proti žalovanému M. V., zastoupenému Mgr. Kateřinou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, V Ráji 1722, o zaplacení 75 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 120 C 13/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 2. 2025, č. j. 18 Co 326/2024-189, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 5. 2025, č. j. 18 Co 326/2024-203, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2024, č. j. 120 C 13/2022-159, zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 75 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení původně částky 208 975 Kč z titulu nevrácené zápůjčky. Žalobce podle svého tvrzení půjčil žalovanému částku 500 000 Kč, na důkaz čehož žalovaný vystavil ve prospěch žalobce vlastní směnku. Účastníci dále uzavřeli dvě dohody o uznání závazku a splátkovém kalendáři, a to dne 2. 11. 2007, v níž žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 500 000 Kč z titulu zápůjčky a zavázal se tuto částku uhradit ve splátkách, a dne 16. 4. 2012, v níž žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 547 000 Kč z titulu zápůjčky a zavázal se tuto částku uhradit ve splátkách. Pro částečné zpětvzetí žaloby bylo řízení zastaveno co do částky 133 975 Kč s příslušenstvím a předmětem řízení nadále zůstala pouze částka 75 000 Kč s příslušenstvím. 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci 75 000 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). 4. Odvolací soud konstatoval, že jelikož byly mezi účastníky uzavřeny dohody o uznání dluhu ze dne 2. 11. 2007 a ze dne 16. 4. 2012, nemusel již věřitel (žalobce) prokazovat vznik závazku, ani jeho právní důvod či jeho trvání. Naopak bylo na dlužníkovi (žalovaném), aby vyvrátil domněnku, že závazek v době uznání dluhu trval, v souladu s § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 133 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný v řízení domněnku o trvání závazku v době uznání dluhu nevyvrátil, naopak měl odvolací soud ze skutkových zjištění za prokázané, že žalobce žalovanému přinejmenším částku 75 000 Kč zapůjčil. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. K přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. uvedl, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, a usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 3312/16, a to jestliže nemodifikoval důkazní břemeno a zatížil žalovaného prokazováním, že neobdržel žalobcem tvrzenou zápůjčku. Dále se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť vyvratitelnou právní domněnku stanovenou v § 2053 o. z. považoval za nevyvratitelnou. 6. Žalovaný dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil závěr o uzavření dohody o uznání dluhu mezi účastníky, neboť žalovaný byl k podpisu dohody žalobcem donucen, a že žalovaný od žalobce tvrzenou částku nikdy neobdržel, neboť žalobce byl nemajetný. Odvolací soud se podle žalovaného nevypořádal s jeho argumentací, čímž zasáhl do práva žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 7. Žalovaný uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. 8. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné. 10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 13. Dovolání není přípustné. 14. První otázka přípustnost dovolání nezaloží, neboť odvolací soud se při posouzení otázky rozložení důkazního břemene v případě uznání dluhu od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Dovolatel v první položené otázce namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, jestliže nemodifikoval rozložení důkazního břemene a zatížil žalovaného prokazováním tvrzení, že tvrzený dluh neexistuje. 15. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Jeho důsledkem tak je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá (třebas i závažná) pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. V řízení tak mohou nastat jen dvě možné situace – buď má soud skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). Je-li vznesena námitka, podle níž byla tato domněnka vyvrácena, je na soudu, aby se zabýval tím, zda tato námitka byla vznesena důvodně, zda obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 337/2023, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, a ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3549/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1933/2023). 16. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud v projednávané věci aplikoval § 2053 o. z. na zjištěný skutkový stav s tím, že uznáním dluhu dochází k přesunu důkazního břemena na žalovaného, na němž bylo, aby prokázal, že uznaný dluh v době uznání vůči žalobci neexistoval. Založil-li odvolací soud, po zhodnocení všech v řízení provedených důkazů, své rozhodnutí na tom, že žalovaný domněnku existence uznaného dluhu nevyvrátil (srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí), pak se od shora citovaných závěrů judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. 17. Dovolatelem citovaná rozhodnutí pak na projednávanou věc nedopadají, neboť se netýkají rozložení důkazního břemene v případě existence uznání dluhu. 18. Odvolací soud navíc (oproti tvrzení dovolatele) nepřistupoval k vyvratitelné domněnce existence dluhu v době jeho uznání ve smyslu § 2053 o. z., jako by byla nevyvratitelná. Odvolací soud měl toliko za to, že se žalovanému tuto domněnku vyvrátit nepodařilo, nikoliv že tuto domněnku není možné vyvrátit (srov. bod 11 napadeného rozhodnutí). Námitka žalovaného se proto míjí s posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2211/2020). 19. Ve zbytku pak dovolatel namítá svým dovoláním správnost skutkových závěrů odvolacího soudu o nátlaku učiněném žalobcem na žalovaného a o předání finanční částky žalobcem žalovanému. Zmíněnými námitkami dovolatel ve skutečnosti neformuluje žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. právní otázku, kterou by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů. Přitom námitky zpochybňující samotnou správnost skutkových zjištění odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 20. K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry odvolacího soudu v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 21. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací, mimo jiné vztahující se k neurčitosti splátkového kalendáře, nátlaku učiněného na žalovaného či že žalovaný zápůjčku splatil. Námitka dovolatele týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku představuje námitku vad řízení spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Ta sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017). 22. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). 23. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. Žalovaný spolu s dovoláním podal rovněž návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaného samostatně nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021). 25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu