23 Cdo 1974/2025-244 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Effectivity s. r. o., se sídlem v Bratislavě, Námestie pri sýpke 1, Slovenská republika, registrační číslo osoby 35852160, proti žalované Kaufland Česká republika v. o. s., se sídlem v Praze 6, Bělohorská 2428/203, identifikační číslo osoby 25110161, zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, o zaplacení 28 617 256,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 380/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 39 Co 335/2024-198, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. 3. 2025, č. j. 39 Co 335/2024-211, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 62 037 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení 28 617 256,33 Kč s příslušenstvím [9 333 192,96 Kč jako kupní ceny za žalobkyní dodané a žalovanou nezaplacené zboží, 3 113,44 Kč jako kapitalizovaného úroku z prodlení za pozdní platbu části kupní ceny za dodané zboží, 15 068 444,16 Kč jako náhrady škody za prodlení žalované s převzetím zbývajícího (nedodaného) zboží, 912 685,77 Kč jako náhrady škody za náklady skladování nepřevzatého zboží a 3 299 820 Kč jako odměny za poskytnuté marketingové služby] na základě kupní smlouvy a smlouvy o poskytování služeb při vytváření reklamní kampaně, které mezi sebou účastnice uzavřely. Žalobkyně považovala za účelové a neúčinné odstoupení od kupní smlouvy (jež mělo za následek též ukončení smlouvy o poskytování služeb při vytváření reklamní kampaně), které učinila žalovaná z důvodu nedodání zboží žalobkyní ve smlouvou stanovených termínech. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 28 C 380/2022-146, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 9 333 192,96 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a 3 113,44 Kč (výrok pod bodem II), zamítl žalobu o zaplacení 15 068 444,16 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem III) a 912 685,77 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem IV), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3 299 820 Kč (výrok pod bodem V), zamítl žalobu o zaplacení tam specifikovaného úroku z prodlení z částky 3 299 820 Kč (výrok pod bodem VI), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 61 482 Kč (výrok pod bodem VII) a o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 částku 32 685 Kč za soudní poplatek (výrok pod bodem VIII). 3. Městský soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví (ve znění opravného usnesení) připustil rozšíření žaloby v nároku na náhradu skladného na (celkovou) částku 1 161 031,98 Kč a o 15% úrok (z prodlení) z částky 901 998,82 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení (výrok I), odmítl odvolání žalobkyně proti výroku pod bodem V rozsudku soudu prvního stupně (výrok II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích pod body III a IV ve znění odpovídajícím změně žaloby a ve výroku pod bodem VII o náhradě nákladů řízení (výrok III), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem VI tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení z částky 3 299 820 Kč od 4. 7. 2022 do zaplacení (výrok IV), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 159 030,30 Kč (výrok V) a nařídil soudu prvního stupně podle § 222 odst. 3 o. s. ř. provést opravu výroku pod bodem IV jeho rozsudku v částce, z níž byl určen tam specifikovaný úrok z prodlení (výrok VI). 4. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho výroku III a V) napadla žalobkyně včasným dovoláním (v zastoupení tehdejším advokátem), v němž navrhla jeho zrušení v daném rozsahu, také zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítla nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že: - odvolací soud neprávně posoudil intenzitu tvrzeného porušení kupní smlouvy (porušení podstatné vs. nepodstatné), přičemž zcela pominul, resp. nesprávně vyložil opakovaně projevenou vůli smluvních stran při vzniku a v průběhu trvání závazkového vztahu, čímž se měl odchýlit při řešení otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“, nebo ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, či jeho usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017). Odvolacímu soudu vytýkala, že při zjišťování okolností rozhodných pro posouzení, zda bylo možno porušení smluvní povinnosti žalobkyní kvalifikovat pro jeho intenzitu jako podstatné ve smyslu § 2002 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nezkoumal komplexně a v souvislostech, jaká byla skutečná vůle stran. Akcentovala, že závazkový vztah mezi účastnicemi vznikl již na základě jejich dohody v prosinci 2021 a nikoliv až uzavřením písemné kupní smlouvy ze dne 24. 3. 2022 – dále jen „otázka výkladu právního jednání pro posouzení intenzity porušení smluvní povinnosti jako podstatného ve smyslu § 2002 odst. 1 o. z.“. - rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně, resp. aprobovanými odvolacím soudem. Podle žalobkyně oba soudy zcela pominuly část důkazního řetězce a následně učinily závěry, které jsou v logickém rozporu s provedeným dokazováním. V takovém postupu spatřovala flagrantní vykročení z mantinelů provádění důkazů a jejich následného hodnocení v rámci zásady volného hodnocení důkazů, resp. zásadní pochybení stran dokazování, které vykazuje až prvky rozhodovací svévole [odkazovala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018, ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3278/2010, uveřejněný pod číslem 55/2012 Sb. rozh. obč., a na „nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 1575/08“ (správně zřejmě usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1575/08“ – poznámka Nejvyššího soudu)]. Extrémní rozpor dokumentovala na tom, že podle ní nalézací soudy zcela rezignovaly na posouzení a vyhodnocení vzniku závazkového vztahu již v prosinci 2021 a opomněly zohlednit kontext tohoto vzniku (zahájení výroby, uhrazení zálohy na kupní cenu, výrobu zboží v Asii a jeho následnou přepravu do Evropy), že nesprávně (izolovaně a nikoliv v kontextu ostatních důkazů a celého závazkového vztahu) interpretovaly písemnou konsenzuální komunikaci o termínech jednotlivých dodávek zboží a opomněly zohlednit dobrou víru žalobkyně při tomto jednání (žalovaná nikdy nevznesla výtku či nesouhlas s žalobkyní navrženými termíny), že nesprávně interpretovaly důvod pro odstoupení od kupní smlouvy, ačkoliv bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že věrnostní program v žádném momentě jeho trvání (až do konce května 2022) nebyl ohrožen, že nesprávně interpretovaly i časový aspekt odstoupení od smlouvy (nenaplnění podmínky „bez zbytečného odkladu“) a nezohlednily skutkové okolnosti týkající se jednotlivých dodávek zboží, časový rámec projektu a počínání žalovaného, který namítal prodlení žalobce od 25. 3. 2022, ale od kupní smlouvy odstoupil až 3. 5. 2022 – dále jen „námitka extrémního rozporu provedených důkazů a skutkových závěrů“. - v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda je „s ohledem na § 562 ve spojení § 564 … (o. z.) možné změnit obsah písemně sjednaného závazkového vztahu (kupní smlouvy) oboustranným konsenzuálním písemným (e-mailovým) právním jednáním oprávněných zástupců smluvních stran o změně termínů dodání zboží, kdy via facti dojde ke změně tzv. milníků stanovených v kupní smlouvě, pokud znění kupní smlouvy změnu obsahu závazku písemnou formou výslovně připouští“. Měla za to, že oboustranné opakované vzájemně odsouhlasené změny termínů jednotlivých dodávek zboží (e-mailovými zprávami) „fakticky i logicky“ překonaly tzv. milníky stanovené v čl. 3 písm. c) kupní smlouvy a že smluvní strany s vědomím tohoto „překonání“ dále konsenzuálně právně jednaly a pokračovaly v plnění kupní smlouvy s písemně odsouhlasenými termíny pro jednotlivé dodávky zboží do skladů žalované a že tím byla naplněna podmínka uvedená v čl. XVII písm. a) kupní smlouvy, podle které veškeré změny a dodatky smlouvy musely být provedeny písemně – dále jen „otázka přípustnosti změny obsahu písemně sjednaného závazku učiněné rovněž v písemné formě“. - v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda je „s ohledem na znění § 1968 věty druhé (o. z.), resp. § 6 odst. 2 (o. z.) možné aplikovat institut podstatného porušení smlouvy dle § 2002 (o. z.) za situace, kdy věřitel (kupující) svým vědomým jednáním, resp. nekonáním, znemožní dlužníkovi (prodávajícímu) splnění závazku, aby se věřitel, který sám porušuje povinnost plynoucí ze smlouvy, tohoto následně dovolal při odstoupení od smlouvy pro toto tvrzené podstatné porušení ze strany dlužníka“. Měla za to, že odepření součinnosti ze strany žalované jí nemůže zakládat právo na odstoupení od smlouvy, tedy žalovaná nemůže s ohledem na princip poctivosti těžit z toho, že k porušení smlouvy došlo jejím vlastním přičiněním. Zdůraznila, že od 21. 4. 2022, resp. 25. 4. 2022 přestala žalovaná přebírat dodávané zboží, aniž v tomto okamžiku odstoupila od kupní smlouvy, a proto žalobkyně nemohla naplnit tzv. finální milník, tj. dodat 100 % zboží do 29. 4. 2022, ačkoliv k tomu byla připravena již 25. 4. 2022. Podle žalované závěr odvolacího soudu, který aproboval postup žalované, jež nejprve znemožnila žalobkyni plnit kupní smlouvu, aby následně nedodání zboží použila jako důvod pro odstoupení od kupní smlouvy pro její podstatné porušení, nemůže být souladný se zásadou poctivosti podle § 6 odst. 1 o. z., se zákazem těžit ze svého nepoctivého jednání podle § 6 odst. 2 o. z. a se zákazem zjevného zneužití práva podle § 8 o. z. K tomu žalobkyně odkazovala na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, konkrétně na „rozhodnutí ze dne 18. srpna 2022, sp. zn. 23 Cdo 1048/2021, a ze dne 14. října 2020, sp. zn. 22 Cdo 1538/2020, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. května 2014, sp. zn. I. ÚS 3512/13“ (žádné z výše uvedených rozhodnutí však neodpovídá svou spisovou značkou, příp. dnem vydání ani obsahem citace části textu, kterou žalobkyně též uvedla v dovolání, konkrétnímu existujícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu – poznámka Nejvyššího soudu) – dále jen „otázka poctivosti při odstoupení od smlouvy“. 5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Podle žalované zkresluje žalobkyně skutečnosti, které byly zjištěny soudem prvního stupně i soudem odvolacím, byly projednány a prokázány. Měla za to, že žalobkyně z větší části v dovolání polemizuje se skutkovými zjištěními, což však nemůže založit přípustnost dovolání. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 9. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř nemůže založit otázka výkladu právního jednání pro posouzení intenzity porušení smluvní povinnosti jako podstatného ve smyslu § 2002 odst. 1 o. z., neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Žalobkyně v dovolání s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vytýká odvolacímu soudu, že neposuzoval skutečnou vůli stran za účelem posouzení, zda byly naplněny podmínky, aby porušení smluvní povinnosti žalobkyní svou intenzitou naplnilo předpoklady podstatného porušení smlouvy ve smyslu § 2002 odst. 1 o. z. (že strana porušující smlouvu věděla již v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy). Odvolací soud však nezaložil své rozhodnutí na posuzování intenzity porušení smluvních povinností žalovanou jako podstatného ve smyslu § 2002 odst. 1 o. z., tj. na naplnění podmínek podstatnosti porušení smluvní povinnosti, jak vyplývají z výše uvedeného ustanovení, jak se mylně domnívá žalobkyně v dovolání. Odvolací soud totiž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých si strany sjednaly, jakou situaci považují za podstatné porušení smlouvy, pro které je možné od smlouvy odstoupit, tj. že za podstatné porušení smlouvy, pro které lze od smlouvy odstoupit, považovaly dodání menšího množství zboží, než bylo objednané (srov. odstavce 30 a 133 a 134 rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Písemným odstoupením od smlouvy ze dne 3. 5. 2022 pak žalovaná od smlouvy odstoupila právě z důvodu (který byl mezi účastnicemi sjednán jako důvod pro odstoupení), že bylo k jednotlivým tzv. milníkům dodáno méně zboží, než bylo objednáno. Nezaložil-li tedy odvolací soud své rozhodnutí na posouzení kritérií podstatnosti porušení smlouvy podle § 2002 odst. 1 o. z., neměl důvod zabývat se ani skutečnou vůlí stran při uzavření smlouvy ve vztahu k naplnění těchto kritérií (takové posouzení pro jeho rozhodnutí nebylo určující). 10. Nadto lze k uvedené otázce pro úplnost dodat, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které podmínky pro odstoupení od smlouvy mohou být mezi stranami sjednány odlišně od podmínek zákonných (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2637/2020, a ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2541/2021, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023, uveřejněný pod číslem 15/2025 Sb. rozh. obč.). 11. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka extrémního rozporu provedených důkazů a skutkových závěrů. Dovolací soud v posuzované věci neshledal, že by skutkové závěry odvolacího soudu spočívaly v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nebo že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). V posuzované věci nejde o případ, v němž by skutková zjištění soudů byla natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. o situaci, kdy by zjištění skutkového stavu bylo prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobkyně nesouhlasí. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobkyní na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor představovat nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, či ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). 12. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky přípustnosti změny obsahu písemně sjednaného závazku učiněné rovněž v písemné formě. Při její formulaci žalobkyně vychází z vlastního skutkového závěru, že (e-mailová) právní jednání stran o termínech a množství zboží v rámci jednotlivých dodávek, via facti překonávala tzv. milníky stanovené v kupní smlouvě. Odvolací soud však vyšel z odlišného skutkového závěru, podle kterého vůlí stran nebylo v uvedených e-mailových zprávách měnit termíny dodání zboží (jednotlivé milníky) uvedené v písemné kupní smlouvě, tj. termíny, do jejichž uplynutí vždy mělo být žalobkyní dodáno určité procentuální množství z celkového objednaného množství zboží (50 % od každého typu zboží do 25. 3. 2022, dalších 25 % do 4. 4. 2022 a zbylých 25 % do 29. 4. 2022). Celá e-mailová komunikace mezi pracovníky účastnic se týkala pouze objednávek na termíny závozu zboží žalobkyně do skladů žalované, tj. konkrétních podmínek předání a převzetí zboží ve skladech žalované (s ohledem na vytíženost těchto skladů). Pouze ze skutečnosti, že takto žalovaná akceptovala v některých případech i opožděné dodávky zboží (oproti milníkům) a převzala opožděně dodané zboží, podle odvolacího soudu nebylo lze dovodit změnu kupní smlouvy. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). 13. Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na řešení otázky poctivosti při odstoupení od smlouvy, jak ji žalovaná v dovolání formulovala. Žalobkyně totiž argumentovala v rámci této otázky tím, že žalovaná jako věřitel, která sama svým vědomým jednáním, resp. nekonáním (nepřebíráním zboží) žalobkyni znemožnila jako dlužníkovi splnění závazku (naplnění tzv. finálního milníku dodat 100 % zboží do 29. 4. 2022), se nemůže dovolávat takového nesplnění závazku žalobkyní při odstoupení od smlouvy jako podstatného porušení smlouvy. Patrně však přehlédla, že odvolací soud při posouzení důvodnosti odstoupení od smlouvy vyšel výlučně z toho, že žalobkyně byla v prodlení již s plněním předchozích dvou milníků dodávek (50 % od každého typu zboží do 25. 3. 2022, dalších 25 % do 4. 4. 2022), a právě tuto skutečnost, tj. že žalobkyně zboží v prvních dvou termínech ve sjednaném množství nedodala (nikoliv prodlení se splněním posledního milníku) považoval za skutečnost, pro kterou považoval písemné odstoupení žalované od smlouvy ze dne 3. 5. 2022 za důvodné (srov. odstavec 33 odůvodnění napadeného rozsudku). Pro rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebyl určující závěr o nedodání 100 % zboží v termínu posledního milníku, a proto nebylo určující ani posouzení otázky týkající se poctivosti jednání žalované, které mělo spočívat v odstoupení od smlouvy pro nenaplnění termínu posledního milníku. Pro úplnost lze dodat, že podle zjištění odvolacího soudu (i podle tvrzení žalobkyně v dovolání) žalovaná žalobkyni poskytovala součinnost v době, kdy měla žalobkyně dodat zboží podle předchozích dvou milníků (tj. do 4. 4. 2022). 14. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobkyně avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku III, kterým bylo též potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a ve výroku V, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, Nejvyšší soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti těmto nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalobkyně se tak zjevně domáhá (též) jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 24. 6. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu