23 Cdo 1991/2025-583 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LUMINEX,společnost s ručením omezeným, se sídlem v Praze 4, Petra Rezka 10/1203, identifikační číslo osoby 41191455, zastoupené Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 1191/9, proti žalovanému A. R., zastoupenému Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, o ochranu před nekalosoutěžním jednáním, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 Cm 7/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2025, č. j. 4 Cmo 74/2024-485, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 715,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, č. j. 74 Cm 7/2021-387, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo žalovanému uloženo, aby se žalobkyni veřejně omluvil (výrok I), zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 100 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu, aby bylo žalobkyni přiznáno právo na zveřejnění pravomocného rozsudku v této právní věci ve zkráceném znění ve formě inzerátu v rozměru nejméně čtvrtiny novinové strany, a to v denících MF DNES, Lidové noviny, Právo a Hospodářské noviny, na náklady žalovaného (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany před nekalou soutěží, které se měl dopustit žalovaný jako bývalý zaměstnanec žalobkyně sérií jednání poté, co ukončil pracovní poměr u žalobkyně a nastoupil do pracovního poměru u konkurující společnosti AULIX lighting spol. s r.o. 3. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III (první výrok), ve výroku IV změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). 4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že tvrzené jednání žalovaného nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže ve smyslu § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Žalobkyně tvrdila, že žalovaný měl zneužít interní informace, ke kterým získal přístup v době trvání jeho pracovního poměru u žalobkyně, a tyto informace předat obchodním partnerům žalobkyně, zneužít tyto informace k přetažení jejích zaměstnanců, zneužít informace za účelem dosažení slevy pro nového zaměstnavatele žalovaného a dalšími způsoby zneužít neveřejné informace, stejně jako očerňovat žalobkyni u jejích zaměstnanců, s cílem získat prospěch pro svého nového zaměstnavatele na úkor žalobkyně jako jeho bývalého zaměstnavatele. Žalobkyně neprokázala, že žalovaný v rámci tvrzených jednání zneužil interní informace, k nimž dostal přístup v době, kdy byl zaměstnaný u žalobkyně, že by žalovaný nepravdivě očerňoval žalobkyni u jejích zaměstnanců, že by tvrzená jednání byla motivována cílem poškodit žalobkyni či že by byla jinak v rozporu s dobrými mravy soutěže. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny či při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně: (i) Zda může být jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže jednání osoby (rušitele), kdy tento rušitel oslovuje zaměstnance svého bývalé zaměstnavatele jako soutěžitele, aby jim svým prostřednictvím zprostředkoval zaměstnání u svého nového zaměstnavatele, který je konkurujícím soutěžitelem ve vztahu k jeho bývalému zaměstnavateli (soutěžiteli); (ii) Zda může být jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže jednání osoby (rušitele), kdy tento rušitel zastupuje jednoho ze dvou konkurujících soutěžitelů a využívá pro toto jednání a dosažení cílů a výhod pro zastoupeného soutěžitele neveřejná data druhého soutěžitele, která nabyl v době, kdy byl u tohoto druhého soutěžitele zaměstnán; (iii) Zda se má za předání neveřejných dat soutěžitele třetí osobě také ten případ, kdy rušitel jako bývalý zaměstnanec soutěžitele tyto údaje využívá pouze při jednání se soutěžitelem a kde současně rušitel jedná za třetí osobu a tato třetí osoba tak v důsledku toho z užití vědomosti rušitelem profituje; (iv) Zda může být jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže jednání osoby (rušitele) dané komplexem většího počtu jeho jednání, kterých se rušitel dopustil v navazujícím čase a s cílem získat výhodu v soutěži na úkor jednoho z těchto soutěžitelů; (v) Zda se rozhodovací praxe dovolacího soudu o nepřípustnosti zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene, když důkazní návrh byl zamítnut jako nadbytečný, aplikuje také na případy, kdy soud důkaz neprovede pro údajné pozdní uplatnění důkazního návrhu vzhledem ke koncentraci řízení a/nebo pro údajnou nejasnost prokazovaných tvrzení, ačkoliv tomu tak není. 6. Žalobkyně namítla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a o. s. ř. a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu, nebo aby napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Dovolací soud nepřihlédl k podání dovolatelky ze dne 14. 7. 2025, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3666/2007, a ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1720/2022). 8. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnout. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolání není přípustné. 11. Dovolatelka u otázek (i) až (iv) namítá, že odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že jednání žalovaného nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže. 12. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k dobrým mravům soutěže jako jedné z podmínek generální klauzule nekalé soutěže ve smyslu § 2976 odst. 1 o. z. vyplývá, že dobré mravy soutěže proto představují zvláštní kategorii odlišnou od dobrých mravů jako takových a spjatou s principy poctivého hospodářského styku. Soutěžení na trhu připouští určitou míru agresivity, avšak ani zde se nelze dopouštět jednání, které je ve vztahu k ostatním soutěžitelům zákeřné, podvodné či parazitující nebo předstupuje před spotřebitele a zákazníky s klamavými údaji (srov. obdobně již podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3338/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1962/2015). 13. Za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže je rozhodovací praxí i právní teorií ustáleně považováno rovněž takové jednání, jež je založeno na nepoctivém využití soutěžních výkonů jiného soutěžitele či na soutěžním těžení za účelem získání prospěchu, jehož by jinak soutěžitel (vůbec nebo nikoli za jím skutečně vynaložené náklady) nedosáhl. Nekalou soutěží tak nemusí být pouze parazitování na pověsti závodu, výrobku nebo služby jiného soutěžitele ve smyslu § 2982 o. z., nýbrž i nekalé využití dalších hodnot spojených se závodem jiného soutěžitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020, či ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod č. 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 14. Za nekalosoutěžní je proto nutno považovat i takové jednání, při němž jeden soutěžitel těží z úsilí a nákladů druhého soutěžitele, neboť tak získává soutěžní výhodu spočívající v tom, že sám nemusí takové náklady vynakládat (srov. též pojem „free riding“). Není při tom nutné, aby soutěžní výkon prvního soutěžitele byl nadprůměrný nebo nějak zvláštní (srov. obdobně na základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2962/2009, či na základně aktuálně účinné právní úpravy rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod č. 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Zároveň dovolací soud ve svém rozhodování dovozuje, že posouzení, zda určité jednání naplňuje znaky generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 o. z., a tudíž je zakázaným jednáním v hospodářské soutěži, je třeba vždy učinit na základě individuálního posouzení a s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo obdobně na základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1125/2006, uveřejněný pod číslem 96/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 16. V rámci otázky (i) dovolatelka shledává nekalosoutěžní jednání žalovaného v tom, že oslovil její zaměstnance z pozice bývalého zaměstnance se zdůvodněním vlastního odchodu údajně negativními poměry u žalobkyně, ačkoli tyto okolnosti podléhaly mlčenlivosti nebo nebyly pravdivé. 17. Dovolatelka v této souvislosti dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, a namítá, že odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že oslovování zaměstnanců žalobkyně žalovaným nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže. Dovolatelkou citované rozhodnutí však neřeší problematiku komunikace mezi současnými či bývalými zaměstnanci soutěžitelů nebo oslovování zaměstnanců konkurence. Pokud dovolatelka na citované rozhodnutí odkazuje toliko ve vztahu k obecným východiskům dobrých mravů soutěže, pak se odvolací soud od těchto shora uvedených východisek neodchýlil. 18. Dovolatelka staví svou otázku na předpokladu, že žalovaný v rámci komunikace se zaměstnanci žalobkyně použil informace, ohledně nichž byl vázán mlčenlivostí či které byly nepravdivé. Dovolatelka tak při formulaci otázky vychází z odlišného skutkového stavu, než z jakého při svém právním posouzení vycházel odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). 19. Odvolací soud (a soud prvního stupně, na jehož skutková zjištění odvolací soud odkázal) v této souvislosti dospěl k závěru, že nabídka žalovaného směřující k zaměstnancům žalobkyně byla prostý dotaz bez soutěžního rozměru (bod 107 napadeného rozsudku a body 18 a 20 rozsudku soudu prvního stupně), aniž by obsahem hovoru byly interní či nepravdivé informace. Žalobkyni se tak podle odvolacího soudu nepodařilo prokázat, že žalovaný zneužil interní informace žalobkyně, či že by užil při komunikaci se zaměstnanci žalobkyně jinou nepoctivou metodu ve smyslu shora uvedených závěrů rozhodovací praxe. Vyšel-li pak odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu věci a na jeho základě po přihlédnutí ke všem konkrétním okolnostem dospěl k závěru, že jednání žalovaného nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 20. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého obecně formulovaná nabídka výhodnějších služeb či například lepších podmínek v pracovním poměru - pokud operuje se soutěžně nezávadnými údaji a zejména neklame - neznamená nekalou soutěž, i když jejím důsledkem může být neobnovení některých dříve uzavřených smluv či dokonce jejich předčasné ukončení a změna v dosavadním obchodním spojení. O odlákání pracovníků z konkurenčního podniku jako formu nekalosoutěžní zabraňovací soutěže nepůjde, když byla pouze využita volná nabídka na trhu pracovních sil. Sama nabídka lepších pracovních (platových a jiných) podmínek není nekalým soutěžním jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1464/2006). 21. Otázka (i) tudíž přípustnost dovolání nezakládá. 22. Otázky (ii), (iii) a (iv) přípustnost dovolání nezakládají, neboť dovolatelka při jejich formulaci vychází z odlišného skutkového stavu, než z jakého při svém právním posouzení vyšel odvolací soud. Dovolatelka v otázkách předkládá tvrzení, že žalovaný využil neveřejná data žalobkyně [otázky (ii) a (iii)] či že žalovaný jednal ve snaze získat pro svého nového zaměstnavatele prospěch na úkor žalobkyně za pomocí dat, která získal u žalobkyně [otázka (iv)], přičemž porušení dobrých mravů soutěže dovolatelka dovozuje z těchto v řízení neprokázaných tvrzení. 23. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyni se v souvislosti s žádným tvrzeným jednáním žalovaného nepodařilo prokázat, že bylo činěno za využití neveřejných dat žalobkyně či jiným žalobkyní tvrzeným nekalým způsobem (mj. body 109, 111, 113, 115, 118, 122, 125, 127, 129 a 132 napadeného rozsudku). 24. Uvádí-li žalobkyně, že žalovaný zneužil neveřejné informace, ke kterým získal přístup v rámci pracovního poměru u žalobkyně, vychází z odlišného skutkového stavu, než z jakého při svém právním posouzením vycházel odvolací soud. Dovolací soud je však vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil odvolací soud, jak uvedeno shora. Předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, či ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1455/2024). 25. Otázkou (v), kterou dovolatelka namítá, že soudy neoprávněně zamítly její důkazní návrhy, pak dovolatelka ve skutečnosti neformuluje žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. otázku, kterou by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž překládá dovolacímu soudu námitku vad řízení, tedy vady v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů, konkrétně vady dokazování. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není. 26. Nad rámec dovolací soud poznamenává, že dovolatelka v otázce namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže zamítl důkaz pro nadbytečnost a zároveň konstatoval, že žalobkyně neunesla břemeno dokazování. Důkazy svědeckou výpovědí P. S., I. H. a P. K. však nebyly zamítnuty pro nadbytečnost, nýbrž proto, že žalobkyně neuvedla, jaká tvrzení mají být důkazy prokazována (bod 98 napadeného rozhodnutí). Důkaz svědeckou výpovědí K. B. nebyl proveden z důvodu, že byl navržen až po koncentraci řízení (bod 118 napadeného rozhodnutí). Námitky, které v této souvislosti uvádí dovolatelka, se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. 27. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. 28. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu