23 Cdo 2121/2025-351 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně DESIGNSTAV KARLOVY VARY s.r.o., se sídlem v Nové Roli, Mezirolí 161, identifikační číslo osoby 01486381, zastoupené JUDr. et PhDr. Jiřím Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, proti žalované W.T.C. PLUS, a.s., se sídlem v Praze 9, Čakovice, Cukrovarská 34, identifikační číslo osoby 25445308, zastoupené Mgr. Vojtěchem Metelkou, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 608/8, o zaplacení 1 702 721,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 68 C 265/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, č. j. 35 Co 110/2025-284, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 864 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 1 702 721,54 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi účastnicemi byla dne 9. 4. 2021 uzavřena Smlouva o dílo č. 3/2021, na jejímž základě se jako zhotovitel zavázala provést bourací práce na stavbě „OC Plaská 7, Plzeň-Bolevec stavební úpravy, změna užívání části objektu, nástavba“, zatímco žalovaná se jako objednatel zavázala zaplatit cenu díla ve výši 3 309 877,49 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Uváděla, že cenu provedených prací žalované vyúčtovala dílčí fakturou č. 2021013 ze dne 13. 5. 2021 na částku 643 518,70 Kč, která byla podle jejího tvrzení odsouhlasena zástupcem žalované, a dále fakturou č. 2021021 ze dne 18. 6. 2021 na částku 1 059 202,84 Kč. Dále tvrdila, že dílo bylo dne 2. 6. 2021 žalovanou převzato s drobnými vadami, které nebránily jeho užívání, tyto vady byly následně odstraněny a dne 18. 6. 2021 bylo staveniště žalobkyní vyklizeno. Přesto žalovaná přes převzetí díla a vystavení uvedených faktur zbývající část ceny díla neuhradila. 2. Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 68 C 265/2021-249, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 702 721,54 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 643 518,70 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části rozsudek ve výroku I změnil tak, že se žaloba co do částky 1 059 202,84 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, v němž předně namítala, že se odvolací soud při posouzení podmínek pro uplatnění jejího nároku ze smlouvy o dílo, konkrétně z čl. 5.3, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 341/2009, když nepřípustně upřednostnil tvrzenou vůli žalované před jazykovým vyjádřením smlouvy a dospěl k závěru, že žalobkyně měla povinnost spolu s konečnou fakturou předložit i objednatelem podepsaný protokol o předání a převzetí díla bez vad a nedodělků, ačkoliv taková povinnost ze smlouvy podle jejího názoru nevyplývá. 5. Žalobkyně dále namítla, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud bez zopakování dokazování, zejména soupisem vyfakturovaných prací, stavebním deníkem, předávacími protokoly a svědeckou výpovědí R. J., dospěl k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, když uzavřel, že k faktuře č. 2021021 neexistoval žalovanou odsouhlasený soupis prací, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4419/2011. 6. Přípustnost dovolání žalobkyně dále spatřovala v řešení otázky procesního práva, která má mít podle ní zásadní právní význam, a to zda lze po zhotoviteli k prokázání splatnosti ceny díla požadovat předložení objednatelem odsouhlaseného soupisu prací a předávacího protokolu, jestliže se soud prvního stupně těmito námitkami objednatele již zabýval a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nejsou důvodné, resp. zda lze po účastníku požadovat zahájení nového řízení k vyřešení otázky, která již byla v nalézacím řízení posouzena. 7. Žalobkyně rovněž namítla, že odvolací soud nesprávně vyložil její procesní úkony, a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, například od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2615/2022. Tvrdila, že v řízení uvedla existenci soupisu prací ke konečné faktuře, tento soupis předložila a označila jej k důkazu, a vytkla odvolacímu soudu, že v rozporu s obsahem spisu dovodil, že takový dokument neexistoval, resp. že jím nedisponovala. 8. Podle žalobkyně se odvolací soud při posouzení právního významu jednání žalované a jejího zástupce spočívajícího v převzetí soupisu prací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, a ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 788/2008. Tvrdila, že převzetí soupisu prací ke konečné faktuře a absence námitek ze strany žalované představovaly projev vůle směřující k jeho odsouhlasení, a vytkla odvolacímu soudu, že dospěl k závěru, že odsouhlasení nebylo prokázáno. 9. Žalobkyně konečně namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když přihlédl k tvrzení žalované o nesplatnosti faktury č. 2021021, ačkoliv toto tvrzení bylo uplatněno před soudem prvního stupně až po koncentraci řízení. V této souvislosti odkázala zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2575/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4368/2016. 10. Ze shora uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 11. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně, ztotožnila se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a žalované přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 13. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (dovolacím soudem dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Požadavek na vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro niž má dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Toliko z vylíčení dovolacího důvodu nelze usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit výše popsaný požadavek, aby se vyjádřil k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. bod 39 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 992/2024). 15. Těmto požadavkům žalobkyně ve vztahu k námitce, jíž brojila proti právnímu posouzení podmínek pro prokázání splatnosti ceny díla (srov. bod 6 odůvodnění shora), nedostála. Ve vztahu k této námitce dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a omezila se toliko na polemiku s procesním postupem odvolacího soudu. V rozsahu uvedené námitky tak dovolání trpí vadou spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. 16. Nejvyšší soud proto v části dotčené námitky dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady, a dále zkoumal přípustnost dovolání ve zbývající části. 17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 643 518,70 Kč s příslušenstvím, je dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť v této části napadeného rozsudku nebyla žalobkyni způsobena žádná újma na jejích právech, která by byla odstranitelná zrušením uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2459/2023, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 20. Nejvyšší soud proto ve shora uvedeném rozsahu dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl a dále se zabýval přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu. 21. Námitka žalobkyně, že se odvolací soud při posouzení podmínek pro uplatnění nároku žalobkyně vyplývajících ze smlouvy o dílo odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. bod 4 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na řešení dané otázky odvolací soud napadený rozsudek nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž své rozhodnutí (potažmo závěr o tom, že žalobkyně neprokázala splatnost pohledávky z faktury č. 2021021) nezaložil na tom, že by žalobkyně byla povinna předložit objednatelem podepsaný protokol o předání a převzetí díla bez vad a nedodělků, nýbrž na závěru, že žalobkyně nepředložila soupis provedených prací k této faktuře odsouhlasený zástupcem objednatele ve věcech technických (viz body 21 až 23 odůvodnění napadeného rozsudku). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3176/2022, a ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 882/2025). Námitka žalobkyně proto přípustnost dovolání založit nemůže. 22. Ze stejného důvodu ani dovolatelkou vymezená námitka nesprávného posouzení právního jednání z hlediska vážnosti projevu vůle, resp. jeho případné zdánlivosti pro nedostatek vážné vůle ve smyslu § 552 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, (srov. bod 8 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru, že by jednání žalované představovalo právní jednání učiněné bez vážné vůle, tedy zdánlivé právní jednání, nýbrž na skutkovém závěru, že nebylo prokázáno odsouhlasení soupisu prací k předmětné faktuře (viz body 21 až 23 odůvodnění napadeného rozsudku). Odkaz dovolatelky na judikaturu týkající se zdánlivých (simulovaných) právních jednání proto není přiléhavý. Takto vymezená otázka se míjí s právním posouzením odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž založit nemůže. 23. Jestliže pak uvedenou námitkou žalobkyně hodlala zpochybnit správnost skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, tj. zpochybnit závěr odvolacího soudu, že soupis prací k faktuře č. 2021021 nebyl žalovanou podepsán, přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu přezkoumávat. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobkyně k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, či ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1257/2025). 24. Namítala-li žalobkyně, že v řízení tvrdila existenci soupisu prací ke konečné faktuře, tento soupis soudu předložila a označila jej k důkazu, a že odvolací soud v rozporu s obsahem jejích podání dovodil, že takový dokument neexistoval, resp. že jím nedisponovala (srov. bod 7 odůvodnění shora), brojí tím proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem a jím učiněným skutkovým zjištěním. Nadto odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nepředložila „odsouhlasený“ soupis prací. 25. Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností, což ale není případ projednávané věci, a ostatně ani dovolatelka takové pochybení odvolacímu soudu nevytýká, nýbrž toliko polemizuje s výsledky hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotná skutková zjištění soudů nižších stupňů pak v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) (viz odůvodnění v bodu 23 výše). Ani tato námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 26. Námitky žalobkyně, že odvolací soud přihlížel k tvrzení žalované o nesplatnosti faktury č. 2021021, ačkoli bylo uplatněno až po uplynutí koncentrační lhůty (srov. bod 9 odůvodnění shora), stejně jako její výtky, že bez zopakování dokazování, zejména soupisem vyfakturovaných prací, stavebním deníkem, předávacími protokoly a svědeckou výpovědí R. J., dospěl k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně (srov. bod 5 odůvodnění shora), rovněž nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalobkyně těmito námitkami nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž poukazuje na možné vady řízení, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalobkyně proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). Přípustnost dovolání by vada řízení mohla založit pouze zcela výjimečně za předpokladu, že by šlo o tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2377/19), což v daném případě není splněno již z toho důvodu, že odvolací soud pro své rozhodnutí zopakoval podstatnou část v řízení již provedených listinných důkazů (srov. body 11 až 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 27. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, tak, že se žaloba co do částky 1 059 202,84 Kč s příslušenstvím zamítá, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost). 28. Nejvyšší soud rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II napadeného rozsudku) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani objektivně přípustné. 29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). V Brně dne 22. 4. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu