23 Cdo 2270/2025-148 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce M. D., zastoupeného Mgr. Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1871/5, proti žalovaným 1) J. M., 2) K. M. a 3) S. D., všem zastoupeným JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o zaplacení 3 048 617,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 345/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2025, č. j. 58 Co 128/2025-111, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal po žalovaných zaplacení částky 3 048 617,44 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že se na základě smlouvy o postoupení pohledávky stal věřitelem již zaniklé společnosti DM Agro spol. s r. o., identifikační číslo osoby 44792611, přičemž za tuto společnost uhradil část jejího závazku vůči společnosti BELT Enterprises Ltd. Uváděl, že společnost DM Agro spol. s r.o. následně svůj dluh vůči žalobci uznala co do důvodu i výše písemným uznáním dluhu ze dne 12. 3. 2002, v němž byla sjednána splatnost dluhu do 31. 12. 2013. Žalobce tvrdil, že uznaná pohledávka souvisela s obchodem mezi společností DM Agro spol. s r.o. a společností BELT Enterprises Ltd., o dodávce ovcí a beranů, který probíhal na území Spolkové republiky Německo. Dále tvrdil, že žalovaní byli v různých obdobích postupně jednateli zaniklé společnosti, přičemž při výkonu funkce nepostupovali s péčí řádného hospodáře, a proto odpovídají za její závazky. Žalovaný J. M. jako likvidátor navíc provedl likvidaci společnosti, aniž by se s pohledávkou řádně vypořádal. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 1. 2025, č. j. 40 C 345/2023-86, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 048 617,44 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost vymezil toliko tím, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která má být ve smyslu § 237 o. s. ř. posouzena jinak. Dovolatel soudům nižších stupňů především vytýkal nesprávné právní posouzení právního režimu závazku, přičemž dovozoval, že písemným uznáním dluhu ze dne 12. 3. 2002 vznikl samostatný závazek s odlišným právním režimem. Uznání dluhu považoval za novaci závazku, jež měla za následek počátek běhu nové promlčecí doby podle § 110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, a věc proto měla být posouzena podle tohoto právního předpisu, nikoli podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“. 5. Dovolatel dále namítal, že soudy nižších stupňů vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, zejména pokud dovodily existenci kupní smlouvy ze dne 20. 3. 1997, od níž odvozovaly počátek běhu promlčecí doby. Podle dovolatele tato smlouva nevznikla, neboť objednávka měla být učiněna až dne 23. 6. 1997. Současně také poukazoval na tvrzené nesrovnalosti týkající se měny plnění. 6. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Ve vyjádření k dovolání žalovaní zpochybnili dovolací argumentaci žalobce a uvedli, že z dovolání není patrné, kterou právní otázku vztahující se k projednávané věci má dovolací soud posoudit jinak. Zdůraznili, že žalobce řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, jestliže toliko citoval § 237 o. s. ř., ztotožnili se se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně je zamítl jako nedůvodné, a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Nejvyšší soud předně podotýká, že v souladu s § 242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel k doplnění dovolání ze dne 2. 10. 2025, neboť žalobce dané podání učinil až po uplynutí dovolací lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1001/2020, a ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3377/2023). 10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 14. Ve vztahu k námitce, že uznání dluhu ze dne 12. 3. 2002 založilo samostatný závazek podléhající úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, neboť představovalo novaci závazku, v jejímž důsledku začala běžet nová promlčecí doba podle § 110 odst. 1 obč. zák., je dovolání vadné, neboť žalobce nedostál požadavku stanovenému v § 241a odst. 2 o. s. ř., když řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 15. V projednávané věci žalobce v dovolání pouze obecně uvedl, že dovolání považuje za přípustné proto, že právní otázka, na níž napadené rozhodnutí závisí, má být dovolacím soudem posouzena jinak. Nejvyšší soud k tomu dodává, že má-li být dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2406/2022, ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3946/2023, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 962/2024). 16. Požadavek žalobce, aby dovolací soud právní otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. významově neodpovídá. Tvrzení žalobce, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je samotným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a nikoliv vymezením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 26 Cdo 759/2023). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019). Dovolatel se ve svém dovolání projednávané věci k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu vůbec nevyjádřil, resp. v dovolání nereflektoval žádnou judikaturu Nejvyššího soudu. 17. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, pak Ústavní soud konstatoval, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2321/2022). Obdobně pak i námitka porušení ústavně garantovaných práv dovolatele může být předmětem dovolacího přezkumu jen za předpokladu, že dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1.11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). 18. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že zpochybňoval-li žalobce svými námitkami rovněž samotná skutková zjištění soudů nižších stupňů (resp. jimi dovolacímu soudu podsouval vlastní verzi skutkového stavu věci), pak Nejvyšší soud podotýká, že správnost samotného skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 173/2025). 19. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1983/2024, ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025, či ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 813/2025). Ani tato námitka žalobce tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. 20. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce dílem pro vady, dílem jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 21. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje a nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). V Brně dne 3. 3. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu