23 Cdo 2533/2025-1441 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně IFIS investiční fond, a.s., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, identifikační číslo osoby 24316717, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalované NAREX Ždánice, spol. s r.o., se sídlem ve Ždánicích, Městečko 250, identifikační číslo osoby 25576909, zastoupené JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, o zaplacení 10 269 478,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 283/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2025, č. j. 74 Co 32/2024-1338, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 59 133 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Žalobkyně (jako postupník) se v řízení po žalované domáhala zaplacení 10 269 478,88 Kč s příslušenstvím z titulu ručení za pohledávku ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 1. 10. 2007 mezi předchůdkyní žalobkyně UNIBON – spořitelní a úvěrové družstvo „v likvidaci“ (dále jen „družstvo UNIBON“) a společností FOCUS DEVELOPMENT, a. s. (dále jen „dlužník“). Tvrdila, že žalovaná se v Prohlášení o ručitelském závazku ze dne 1. 10. 2007 (dále jen „Prohlášení“) zavázala, že uspokojí pohledávku z titulu smlouvy o úvěru, pokud ji neuspokojí dlužník ve lhůtě splatnosti ani v dodatečné přiměřené lhůtě. Kopii této listiny soudu předložila. Žalovaná v průběhu řízení potvrdila, že dne 1. 10. 2007 podepsala prohlášení o ručitelském závazku, v němž však byl její ručitelský závazek časově omezený do 30. 9. 2008. Opis listiny (dále jen „Opis“) v tomto znění soudu předložila. Opis obsahoval vidimaci provedenou notářkou JUDr. Hanou Jankovičovou. 2. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 14 C 283/2014-1152 (druhým v pořadí vydaným poté, co usnesením ze dne 7. 9. 2021, č. j. 47 Co 111/2019-904, Krajský soud v Brně zrušil předchozí rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 11. 2018, č. j. 14 C 283/2014-816, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni ve výši 2 095 578,68 Kč a České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně ve výši 48 548,60 Kč (výroky pod bodem II a III). 3. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 10 269 478,88 Kč s tam specifikovaným úrokem a úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žalobkyni ve výši 3 424 035,20 Kč a České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně ve výši 60 574,86 Kč (výroky II a III) a rovněž o povinnosti žalované zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 513 474 Kč (výrok IV). 4. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně „v plném rozsahu“) napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí. Podle žalované se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu při řešení těchto otázek: - „naplnění zákonných podmínek pro zadání revizního znaleckého posudku“ (dále jen „první námitka“). Žalovaná tvrdila, že odvolací soud zadal zpracování revizního znaleckého posudku v rozporu s procesními předpisy, a zdůraznila (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 600/22), že nesouhlas jedné ze stran sporu se závěry znaleckého posudku nezakládá automaticky povinnost soudu nechat zpracovat revizní znalecký posudek. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 348/2014, a ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, či nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08, prezentovala názor, že měl-li odvolací soud znalecké posudky (posudek předložený žalovanou vypracovaný znalcem Ing. Vladimírem Sittou, MBA, a posudek a jeho doplnění vypracované soudem ustanoveným znalcem RNDr. Miloslavem Musilem, z jejichž závěrů vycházel soud prvního stupně při zjištění, která z listin „Opis“ a „Prohlášení“ je falzifikátem) za nejasné či neúplné, měl požádat znalce o vysvětlení, a teprve poté případně přistoupit k zadání revizního znaleckého posudku. V postupu soudu spatřovala porušení práva na spravedlivý proces a rovnost zbraní v řízení a na rychlé a hospodárně vedené řízení. - „zákonnosti revizního znaleckého posudku ve smyslu § 28 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech … s ohledem na formální a obsahové náležitosti znaleckých posudků“ (dále jen „druhá námitka“). Podle žalované revizní znalecký posudek trpí zásadními formálními a obsahovými vadami a vycházel-li z něj odvolací soud, napadené rozhodnutí „zatížil vadou nezákonnosti“. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 718/2013, a ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007. - „souladnosti hodnocení důkazů vzájemně rozpornými znaleckými posudky se zásadou volného hodnocení důkazů včetně dodržení procesní povinnosti soudu odstranit tyto rozpory (neprovedení důkazu výslechem znalců, konfrontací znalců a případným zadáním superrevizního znaleckého posudku při existujících zásadních rozporech mezi třemi znaleckými posudky a jedním revizním znaleckým posudkem …“ (dále jen „třetí námitka“) a „opomenutí důkazů žalované“ (dále jen „čtvrtá námitka“). Žalovaná argumentovala ve prospěch názoru, že bylo povinností odvolacího soudu při dokazování rozpornými znaleckými posudky znalce vyslechnout a k odstranění případných rozporů provést konfrontaci znalců (odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08, na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019, ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3653/2019, a ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017). Odvolací soud podle jejího názoru dostatečně neodůvodnil, proč některé důkazy neprovedl (v této souvislosti odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, či na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, a ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09), a též se nedostatečně vypořádal s jejími důkazními návrhy na výslech svědků T. Š. a R. C., čímž měl porušit její právo na spravedlivý proces (odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07). Právo žalované na spravedlivý proces a též zásadu rovnosti stran a zásadu dvojinstančnosti řízení měl odvolací soud porušit i tím, že nepřistoupil k zadání dalšího (superrevizního) znaleckého posudku (žalovaná v dovolání citovala z „nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010“, či odkazovala na již výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014). - „nevypořádání se s námitkami účastníků řízení proti pravosti a věcné správnosti listin“ (dále jen „pátá námitka“). Žalovaná brojila proti postupu odvolacího soudu, který označil její námitky proti pravosti a věcné správnosti rámcové smlouvy a auditu pohledávek družstva UNIBON za účelové. Takové vyřízení námitek měla za formální a rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž odkazovala na rozsudek ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, a „rozsudek“ (správně jde o usnesení – poznámka Nejvyššího soudu) ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1110/2019. - „upření procesních práv žalované (zejména práva vyjádřit se) v návaznosti na změnu právního názoru odvolacího soudu“ (dále jen „šestá námitka“). Odvolacímu soudu vytýkala (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20) vydání tzv. překvapivého rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces, čímž měl odvolací soud zatížit řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neumožnil-li žalované vyjádřit se k předběžnému pracovnímu názoru, který sdělil na jednání dne 21. 3. 2025 po provedení dokazování zejména revizním znaleckým posudkem a výslechem revizní znalkyně a který byl „přímo opačný“ od právního názoru soudu prvního stupně (žalovaná žádala o přiměřenou lhůtu k vyjádření a k případným návrhům na doplnění dokazování). - „souladnosti hodnocení svědeckou výpovědí notářky JUDr. Jankovičové se zásadou volného hodnocení důkazů (extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem)“ (dále jen „sedmá námitka“). Žalovaná se domnívala, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3278/2010, uveřejněného pod číslem 55/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a od nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 446/22, nezohlednil-li část výpovědi svědkyně, z níž vyplývalo, že v minulosti rozpoznala padělanou listinu předloženou k vidimaci, kterou proto neprovedla. 5. Žalovaná tvrdila též porušení práva na zákonného soudce, neboť podle jejího názoru byla projednávaná věc přidělena odvolacímu senátu 74 Co v rozporu s rozvrhem práce v důsledku mylného přidělení dvou věcí tomuto senátu v únoru 2024, což narušilo přidělování nápadu věcí podle rozvrhu práce (dále jen „osmá námitka“). 6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Podle jejího názoru v dovolání není vymezena žádná otázka hmotného či procesního práva, přičemž dovolací námitky se týkají především žalovanou tvrzených vad řízení nebo jsou založeny na „skutkovém“ dovolacím důvodu. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaná avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že žalovaná jím fakticky napadá pouze výrok I, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, a že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku a proti výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek za žalobu ve skutečnosti dovolání nesměřuje. Ve vztahu k těmto výrokům totiž v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalovaná se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. 10. Prostřednictvím většiny z výše uvedených námitek žalovaná v dovolání fakticky namítala vady řízení. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o těchto údajných procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). 11. Nejvyšší soud k jednotlivým námitkám uvádí následující. 12. K první námitce lze uvést, že Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že vypracování revizního znaleckého posudku je namístě zejména tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012). Odvolací soud nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, odůvodnil-li v napadeném rozhodnutí zadání revizního znaleckého posudku tím, že shledal na základě odvolacích námitek (v napadeném rozhodnutí podrobně popsaných a vycházejících z provedených důkazů) nesrovnalosti v dosud zpracovaných znaleckých posudcích, tj. měl-li oproti soudu prvního stupně (i přes výslech soudem ustanoveného znalce provedený soudem prvního stupně a doplnění znaleckého posudku – srov. odstavce 27 a 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí) pochybnosti o správnosti provedených znaleckých posudků. 13. Namítla-li žalovaná v této souvislosti, že znalci Ing. Vladimíru Sittovi nebyl dán žádný prostor k tomu, aby se vyjádřil k výtkám proti svému znaleckému posudku, parně přehlédla, že žalovaná odvolacímu soudu předložila podání, v němž se uvedený znalec vyjádřil k reviznímu znaleckému posudku a doplnil své závěry uvedené v původním znaleckém posudku (srov. odstavec 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Též za účelem vypořádání uvedených námitek vznesených proti závěrům revizního znaleckého posudku pak odvolací soud provedl výslech Ing. Martiny Luňákové (osoby pověřené zpracovatelem revizního znaleckého posudku, tj. znaleckým ústavem Ministerstva vnitra – Kriminalistickým ústavem) a v odůvodnění svého rozhodnutí se i s takovými námitkami vypořádal (srov. zejména odstavce 61 a 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 14. K druhé námitce Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud se zabýval námitkami žalované týkajícími se formálních a obsahových náležitostí revizního znaleckého posudku a v odstavci 62 napadeného rozhodnutí se s nimi podrobně vypořádal. V žalovanou citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud zdůraznil, že znalec se nesmí omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Těmto judikaturním požadavkům revizní znalecký posudek (tj. písemný posudek doplněný výslechem zpracovatelky) dostál. 15. Ke třetí a čtvrté námitce lze doplnit, že Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází ze závěru, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998). Nejvyšší soud dále opakovaně zdůrazňuje, že o tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl či k nim nepřihlédl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). V nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, Ústavní soud zdůraznil, že pokud soud provedení důkazu odmítne, je nezbytné odmítnutí návrhu na provedení důkazu odůvodnit. V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu podrobně vysvětlil, proč další navržené důkazy neprováděl (srov. odstavce 86 až 90 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Neměl-li odvolací soud po provedení výslechu zpracovatelky revizního znaleckého posudku o jeho správnosti žádné pochybnosti, a to i v návaznosti na obsah dalších v řízení provedených důkazů, nelze neprovedení konfrontace znalců či nařízení dalšího (superrevizního) znaleckého posudku považovat za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 16. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává k odkazu žalované na „nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010“, že není zřejmé, které rozhodnutí takto žalovaná v dovolání měla na mysli citovat. Odkazovala-li snad na rozsudek Nejvyššího soudu vydaný výše uvedeného dne pod zmíněnou spisovou značkou, pak v něm nelze nalézt závěry, které žalovaná v dovolání cituje. Ostatně též části textu prezentované v dovolání žalovanou jako citace z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017, či z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, zcela neodpovídají textu uvedených rozhodnutí. 17. V rozhodnutích, na která žalobkyně odkazovala v rámci páté námitky, Nejvyšší soud řešil otázku důkazního břemene v situaci, kdy účastník popře pravost podpisu na soukromé listině. V nyní posuzované věci přitom odvolací soud na základě hodnocení všech provedených důkazů neměl pochybnosti o pravosti a obsahové správnosti předmětných listin (audit pohledávek a rámcová smlouva) a o prokázání skutečností z nich vyplývajících. Od závěrů rozhodnutí citovaných žalovanou se tak odchýlit nemohl, nevycházel-li ze závěru o neunesení důkazního břemene některou ze stran. Označil-li odvolací soud námitky žalované vznesené proti pravosti a věcné správnosti těchto listin za účelové, současně řádně odůvodnil, v čem zmíněnou účelovost spatřoval (žalovaná v předchozím průběhu řízení na rámcovou smlouvu sama odkazovala, předložila ji ve stejné verzi jako žalobkyně a vystavěla na ni svou obranu; zjištění učiněná z auditu pohledávek byla podle odvolacího soudu v souladu s ostatními provedenými důkazy a likvidátor družstva UNIBON a ani zhotovitel auditu neměl zájem na výsledku sporu). 18. K šesté námitce Nejvyšší soud uvádí, že odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, není případný, neboť v tam posuzované věci se Ústavní soud vyjadřoval k provádění důkazu audiovizuálním záznamem v situaci, kdy z postupu soudu nemohlo být stranám zřejmé, jaká skutková zjištění z něj budou soudem učiněna. Ústavní soud zdůraznil, že „povaha provádění tohoto důkazního prostředku je zcela jiná než přečtení listiny“, a konstatoval, že „městský soud na kamerovém záznamu viděl něco, co tam nebylo“. V tom, že za takové situace soud uvedl na základě promítnutí audiovizuálního záznamu své zjištění až v odůvodnění rozhodnutí, spatřoval Ústavní soud překvapivost rozhodnutí. O takovou situaci však nešlo v nyní posuzované věci, v níž byl odvolacím soudem proveden k důkazu revizní znalecký posudek, který měla žalovaná již před soudním jednáním k dispozici, a kdy za účasti žalované odvolací soud též provedl výslech zpracovatelky posudku a k těmto důkazům měla žalovaná možnost se při jednání soudu vyjádřit. Žalovaná měla dostatečný časový prostor, aby se s posudkem a jeho závěry (podle nichž byla padělkem listina Opis předložená žalovanou) seznámila a vyjádřila se k němu, což také opakovaně činila, jak vyplývá z obsahu spisu [revizní znalecký posudek byl žalované doručen dne 19. 3. 2025 (srov č. l. 1249 spisu), poté žalovaná nahlížela do spisu (č. l. 1263 spisu), podala vyjádření k reviznímu znaleckému posudku (srov. č. l. 1284 spisu), předložila vyjádření k reviznímu znaleckému posudku od znalce Ing. Vladimíra Sitty (srov. č. l. 1288 spisu)]. Jestliže po provedení tohoto důkazu (a výslechu zpracovatelky) odvolací soud účastníky řízení při jednání upozornil, že má (na rozdíl od soudu prvního stupně) za prokázané, že padělkem je listina Opis předložená žalovanou a že ručení bylo sjednáno bez časového omezení, nelze jeho následné rozhodnutí vycházející z takového hodnocení důkazů soudem považovat za překvapivé. Nadto skutečnost, že zásadní pro posouzení věci bude právě řešení otázky, která z předložených listin (Prohlášení či Opis) je falzifikátem, bylo účastnicím zřejmé již z předchozího průběhu řízení a obě účastnice se k této otázce měly možnost opakovaně vyjádřit a navrhovat důkazy, což také činily. Žalovaná tak nebyla zbavena možnosti skutkově a právně argumentovat a nemohla být zaskočena (překvapena) skutečností, že odvolací soud na základě hodnocení obsahu jí známých důkazů provedených odvolacím soudem, k nimž se též vyjadřovala, učinil skutkový závěr (a v návaznosti na něj též právní závěr) odlišný od závěru soudu prvního stupně, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil (k překvapivosti rozhodnutí srov. též nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, a ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1426/2019). 19. Prostřednictvím sedmé námitky žalovaná ve skutečnosti zpochybňovala hodnocení provedených důkazů a z něj vyplývající skutkové závěry, které odvolací soud učinil mimo jiné i z výslechu svědkyně (notářky JUDr. Hany Jankovičové). Skutkový stav a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a nemůže tak být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněno. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Dovolací soud též neshledal, že by byla v extrémním rozporu s výpovědí této notářky skutková zjištění odvolacího soudu, podle kterých notářka při výslechu potvrdila, že nemohla poznat, pokud by s originálem (konkrétní) listiny ručitelského prohlášení (předloženým jí k vidimaci) bylo technicky manipulováno (což podle odvolacího soudu odpovídalo i závěrům revizního znaleckého posudku o značně odborném způsobu padělání listiny), nebo že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalovaná nesouhlasí. Odlišná verze skutku prosazovaná žalovanou na podkladě vlastního subjektivního hodnocení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor představovat nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, či ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). V posuzované věci se tak nejedná o výjimečný případ, v němž skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 20. Osmá námitka je podle svého obsahu námitkou tzv. zmatečností vady řízení [srov. § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], která nemůže být dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.) a k jejíž existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Přípustnost dovolání námitka takové vady řízení založit nemůže, k jejímu prověření (k posouzení její důvodnosti) slouží žaloba pro zmatečnost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013, ze dne 30. 1. 2019, sen. zn. 29 NSČR 165/2018, nebo ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2861/2018). 21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. 22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 12. 5. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu