23 Cdo 2540/2025-328 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, 28. října 184, proti žalovaným 1) M. S. a 2) N. S., oběma zastoupeným Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o zaplacení 52 061 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 317/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 23 Co 73, 74/2024-294, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 441 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalovaných zaplacení částky 130 050 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovaným vzniknout tím, že po dobu od 25. 2. 2021 do 6. 6. 2022 bez právního důvodu užívali ¼ spoluvlastnický podíl v žalobě označených nemovitých věcí ve vlastnictví žalobce. Žalovaní se uplatněnému nároku bránili tvrzením, že jejich právních důvodem pro užívání nemovitostí byla kupní smlouva ke spoluvlastnickému podílu, kterou se žalobcem uzavřeli dne 19. 2. 2021 a která obsahovala mimo jiné ujednání, podle něhož byli žalovaní oprávněni bezúplatně užívat danou nemovitost ode dne 25. 2. 2021 do okamžiku zápisu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí. K převodu vlastnického práva však nakonec došlo až na základě nové kupní smlouvy uzavřené dne 2. 6. 2022 a obsahující obdobné ujednání o bezplatném užívání spoluvlastnického podílu. 2. Okresní soud v Berouně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 18 C 317/2022-185, ve spojení s usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 18 C 317/2022-204, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 52 061 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení částky 77 989 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení (výrok III) a vůči státu (výroky IV a V). 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných (svým v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 23 Co 73/2024-238, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním napadených výroků I, III, IV a V (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalovaných rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 22 Cdo 3071/2024-269, zrušil rozsudek odvolacího soudu na č. l. 238 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Odvolací soud následně (svým v pořadí druhým) rozsudkem opět potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 6. V pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu napadli v rozsahu výroku I žalovaní dovoláním, v němž namítali, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a nesrozumitelný, neboť není dostatečně odůvodněný. Tím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Odvolací soud podle žalovaných rovněž nezohlednil všechny okolnosti případu tak, aby věc byla náležitě individuálně posouzena, když pouze paušálně odkázal na (dle žalovaných) nedostatečné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 7. Žalovaní v dovolání dále namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost, resp. „materiální vykonatelnost“ kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2021, a proto dospěl k nesprávnému závěru, že žalovaní používali v rozhodném období předmětné nemovitosti bez právního důvodu. Podle žalovaných výpůjčka sjednaná v rámci kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2021 trvala až do uzavření druhé kupní smlouvy ze dne 2. 6. 2022, a odmítli proto takový výklad první kupní smlouvy, podle něhož by platnost výpůjčky (případně platnost celé kupní smlouvy) byla časově omezena na dobu trvání advokátní úschovy. Podle žalovaných soud prvního stupně v tomto směru nesprávně na věc aplikoval ustanovení § 1747 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. 8. Žalovaní konečně v dovolání odmítli přiléhavost závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4492/2014, na které ve svém rozhodnutí odkazoval soud prvního stupně, na projednávanou věc, a zpochybnili rovněž způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedený důkaz (výpověď svědkyně M.). Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a uvedl, že dovolání žalovaných je nedůvodné, a navrhl proto dovolacímu soudu, aby je zamítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Žalovaní v první řadě nesouhlasili s výkladem kupní smlouvy uzavřené dne 19. 2. 2021, který provedly soudy nižších stupňů. Ty vyložily předmětnou kupní smlouvu tak, že v ní sjednané právo žalovaných bezúplatně užívat ¼ předmětných nemovitostí bylo omezeno na dobu, než dojde k nabytí vlastnického práva žalovaných k předmětnému spoluvlastnickému podílu na základě uvedené kupní smlouvy, tedy nikoliv na základě jiného (libovolného) právního důvodu. Namítají-li žalovaní, že kupní smlouva ze dne 19. 2. 2021 je opravňovala k bezplatnému užívání předmětného spoluvlastnického podílu až do jeho nabytí na základě (další) kupní smlouvy uzavřené dne 2. 6. 2022, staví tím svou dovolací argumentaci na kritice výsledku výkladu právního jednání (kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2021), k němuž dospěl odvolací soud. 15. Nejvyšší soud však ve své judikatuře opakovaně uvádí (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, nebo ze dne 19. 8. 2025. sp. zn. 23 Cdo 813/2025), že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. 16. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že odvolací soud vyhověl požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z odůvodnění jeho rozhodnutí (včetně odkazu na přiléhavou argumentaci soudu prvního stupně) vyplývá, že se zevrubně zaobíral otázkou výkladu kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2021, a to i v kontextu sjednaných pravidel o úhradě kupní ceny a učinil rovněž skutková zjištění týkající se následného chování stran, z nichž usuzoval na jejich skutečnou vůli (srov. bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku). V této souvislosti odvolací soud hodnotil rovněž skutečnost, že právní vztah založený kupní smlouvou ze dne 19. 2. 2021 zanikl, že kupujícím byla z advokátní úschovy vrácena kupní cena a že strany následně uzavřely dne 2. 6. 2022 novou kupní smlouvu. 17. Nad rámec výše uvedeného lze v souvislosti s argumentací dovolatelů poznamenat, že jejich výtka týkající se nesprávné aplikace § 1747 o. z. na uvedenou věc se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť ten sice přitakal úvaze soudu prvního stupně o tom, že se žalobce chtěl, pokud jde o právo bezplatného užívání spoluvlastnického podílu na nemovitostech žalovanými, zavázat spíše méně než více, avšak svůj vlastní závěr o obsahu právního jednání (kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2021) odvolací soud nezaložil, jak výše uvedeno, výlučně na aplikaci ustanovení § 1747 o. z., nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití i dalších zákonných interpretačních pravidel. Uvedená námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. 18. S ohledem na uvedené pak nelze přisvědčit ani další argumentaci dovolatelů, jíž chtěli zpochybnit přiléhavost závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4492/2014, na projednávanou věc. Uvedenou argumentaci totiž staví na tvrzení, že právní důvod pro jejich (bezplatné) užívání předmětného spoluvlastnického podílu neodpadl. Ve skutečnosti tak opět zpochybňují výsledek, k němuž soudy nižších stupňů dospěly výkladem právního jednání, který ovšem není řešením otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. například již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). 19. Zpochybňují-li dovolatelé dále závěr soudu prvního stupně, jemuž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přitakal, že se kupní smlouva ze dne 19. 2. 2021 v důsledku vrácení kupní ceny z advokátní úschovy po šesti měsících stala „materiálně nevykonatelnou“, nemůže tato jejich námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit již proto, že na ní odvolací soud své rozhodnutí výlučně nezaložil. Ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku vyšel odvolací soud primárně ze závěru o výkladu právního jednání (kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2021), který se však žalovaným z důvodů uvedených výše zpochybnit nepodařilo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (v souvislosti s rozsudkem soudu prvního stupně) navíc zřetelně plyne, že soudy hodnotily závazek žalovaných z kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2021 k zaplacení kupní ceny po uplynutí šesti měsíců za nesplnitelný, neboť po uplynutí této doby již nebylo možné uhradit kupní cenu kupujícími způsobem ve smlouvě stanoveným (srov. bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že soud prvního stupně důvod zániku závazku z tohoto důvodu namísto následné nemožnosti plnění chybně označil jako „materiální nevykonatelnost“, nemůže nic změnit na závěru, že po 19. 8. 2021 již závazek k zaplacení kupní ceny nebylo lze podle smlouvy splnit, a že smluvní vztah jí založený proto zanikl (srov. bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalovaných, podle níž soudy nižších stupňů nesprávně zhodnotily v řízení provedenou svědeckou výpověď svědkyně M. Nejvyšší soud totiž již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci. 21. Namítají-li konečně žalovaní, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a odvolací soud jej nedostatečně odůvodnil, čímž měl zasáhnout do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, uplatňují tím ve skutečnosti vady řízení, k nimž by bylo možné přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ale není případ projednávané věci. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalovaných proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vady řízení samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). 22. Uvedené závěry nelze zvrátit ani tvrzením žalovaných, že namítanými vadami řízení bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv. V této souvislosti dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), která jsou součástí právního řádu. I v tomto kontextu je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pokud dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3871/2023, ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1277/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1127/2025). 23. Rozhodovací praxe je navíc ustálena v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Nejvyšší soud má za to, že v projednávané věci představuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dostatečnou oporu k tomu, aby měli žalovaní možnost proti němu v dovolání formulovat své námitky, což ostatně také učinili. 24. K dalším výtkám žalovaných na adresu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je pak možno konstatovat, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání (přesněji řečeno při potvrzení rozhodnutí soudu nižšího stupně) v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. nález ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněný pod číslem 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový flagrantní nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelným. Napadený rozsudek odvolacího soudu takovými nedostatky netrpí, neboť jeho rozhodnutí srozumitelně vysvětluje podstatné důvody, na nichž je založeno. Odvolacímu soudu nelze ani vyčítat, že se v určitém rozsahu ztotožnil s právní argumentací soudu prvního stupně a v důsledku toho ji zčásti formulačně vzal za základ svého rozhodnutí (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, a ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 299/09, uveřejněným pod číslem 142/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v nich uvedenou judikaturu). Nedošlo tedy k tvrzenému zásahu do práva žalovaných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 25. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných proti napadenému rozsudku odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto usnesení, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu