23 Cdo 2674/2025-348 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému V. S., zastoupenému Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, o zaplacení 7 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 70 C 118/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2025, č. j. 18 Co 131/2025-310, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 47 856 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 7 700 000 Kč s příslušenstvím, přičemž výši uplatněného nároku v průběhu řízení opakovaně měnil. Nárok původně uplatňoval i vůči společnosti KRAJNYKOVO CZ, s.r.o., identifikační číslo osoby 27408922, a tvrdil, že s uvedenou společností, za niž jednal žalovaný, uzavřel ústní dohodu o rekonstrukci v žalobě blíže specifikované nemovitosti, v souvislosti s níž zasílal finanční prostředky na účty sdělené žalovaným. Namítal, že dílo nebylo řádně dokončeno, nedošlo k jeho řádnému předání ani vyúčtování, a současně pojal důvodné podezření, že účty, na něž byly platby poukazovány, nepatřily společnosti KRAJNYKOVO CZ, s.r.o. Z těchto skutečností dovozoval, že žalovaný přijal předmětné finanční prostředky bez právního důvodu a je proto povinen je vydat jako bezdůvodné obohacení. V průběhu řízení žalobce vzal žalobu vůči společnosti KRAJNYKOVO CZ, s.r.o. zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Dále bylo řízení vedeno pouze proti žalovanému, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný uplatněný nárok neuznal a tvrdil, že mezi ním a žalobcem byla uzavřena ústní dohoda, na jejímž základě pro žalobce prostřednictvím živnostníků zajišťoval rekonstrukční práce, které žalobce průběžně kontroloval a hradil, přičemž přijaté finanční prostředky byly použity k úhradě těchto prací. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 12. 2024, č. j. 70 C 118/2023-272, zamítl žalobu o zaplacení částky 7 700 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkových závěrů, jež jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, v důsledku čehož mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a dále v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. 5. Dovolatel předně namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně uzavřely, že mezi účastníky vznikla ústní dohoda spočívající v zajištění rekonstrukčních prací na předmětné nemovitosti prostřednictvím živnostníků, kteří měli být placeni žalovaným z prostředků zasílaných žalobcem. Namítl, že z provedeného dokazování nevyplývá existence takového smluvního vztahu ani jeho obsah. 6. Dovolatel dále zpochybnil skutkové závěry odvolacího soudu, podle nichž byly práce na objektu odvedeny a žalobci se dostalo protiplnění. Namítl, že nebylo prokázáno dokončení díla, jeho předání ani vyúčtování. 7. Dovolatel rovněž namítl, že na základě provedených nepřímých důkazů nebylo možné bez rozumných pochybností dospět k závěru o existenci tvrzeného smluvního ujednání a jeho splnění a že žalovaný neprokázal právní důvod přijetí plnění od žalobce ani oprávnění si přijatou částku ponechat. 8. Dovolatel dále namítl, že nebylo prokázáno, že rekonstrukční práce na předmětné nemovitosti prováděly osoby zajištěné žalovaným, které byly žalovaným hrazeny z prostředků poskytnutých žalobcem, ani že tyto práce byly žalobcem průběžně kontrolovány a financovány. 9. Podle dovolatele rovněž odvolací soud nesprávně vyhodnotil jeho tvrzení jako nekonzistentní, ačkoliv podle jeho názoru byla po celou dobu řízení vnitřně souladná. 10. Dovolatel konečně namítal, že odvolací soud pochybil, když v důsledku zpětvzetí žaloby vůči společnosti KRAJNYKOVO CZ, s.r.o. nepřihlédl k jeho tvrzením o nepředání díla a nevyúčtování, přestože je dovolatel považoval za významná i pro posouzení věci vůči žalovanému. 11. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 12. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů a navrhl, aby dovolání podané žalobcem bylo zamítnuto, shledá‑li je dovolací soud přípustným, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. 13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 14. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností. 15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 17. Dovolatel v prvé řadě napadá závěr odvolacího soudu, že soudy nižších stupňů nesprávně uzavřely, že mezi účastníky vznikla ústní dohoda o zajištění rekonstrukčních prací prostřednictvím živnostníků [viz bod 5 odůvodnění shora]. Podle dovolatele však z provedeného dokazování nevyplývá, že by mezi účastníky vznikl smluvní vztah, na jehož základě by žalovaný byl oprávněn přijímat předmětná plnění, přičemž závěr soudů nižších stupňů o existenci i obsahu takové ústní dohody nemá oporu v provedených důkazech. 18. Nejvyšší soud ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, jež jsou výsledkem interpretace právního jednání, vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a při použití zákonných interpretačních pravidel k odstranění pochybností o obsahu právního jednání, tedy o skutečné vůli stran jím projevené, nepředstavuje řešení otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jež by bylo možno poměřovat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze tehdy, pokud by byl vadný samotný postup, jímž k závěru o obsahu právního jednání dospěl – například pokud by nevyužil příslušné výkladové metody nebo by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy logickou chybou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci; ostatně ani žalobce odvolacímu soudu vadnost postupu při výkladu právního jednání nevytýkal. 19. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že odvolací soud (potažmo soud prvního stupně, s jehož právním hodnocením věci se odvolací soud ztotožnil) přitom vyhověl požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že se soudy zabývaly obsahem ústní dohody mezi žalobcem a žalovaným týkající se zajištění rekonstrukčních prací na objektu v Praze-Libni, přičemž přihlédly ke skutkovým zjištěním týkajícím se toho, že následně byly mezi stranami řešeny i reklamace díla, jakož i ke spolupráci při rekonstrukci jiného objektu v Liberci. 20. Námitka dovolatele, kterou zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, podle nichž byly práce na objektu odvedeny a žalobci se dostalo protiplnění, a současně namítá, že nebylo prokázáno dokončení díla, jeho předání ani vyúčtování [viz bod 6 odůvodnění shora], přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Dovolatel svou polemiku s právními závěry odvolacího soudu staví na skutkových premisách, které nejsou v souladu se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Ve skutečnosti tak předkládá vlastní verzi skutkového stavu, odlišnou od skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno a z nichž odvolací soud vyšel při posouzení, zda žalovaný přijal plnění na základě právního důvodu, či bez právního důvodu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů formuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1983/2024, či ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 23 Cdo 748/2025). 21. Namítá-li dále dovolatel, že nebylo prokázáno, že rekonstrukční práce prováděly osoby zajištěné žalovaným a jím hrazené [viz bod 8 odůvodnění shora], pak touto námitkou ve skutečnosti toliko polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Skutková zjištění soudů nižších stupňů přitom v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu tudíž dovolatel nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod. Skutkové námitky pak ani nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022). 22. Dovolatel dále tvrdil, že na základě provedených nepřímých důkazů nebylo možné bez rozumných pochybností dospět k závěru o existenci tvrzeného smluvního ujednání mezi účastníky a jeho splnění, a že žalovaný neprokázal právní důvod přijetí plnění ani oprávnění si přijatou částku ponechat [viz bod 7 odůvodnění shora]. Současně namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho skutková tvrzení jako nekonzistentní, ačkoliv podle jeho názoru byla po celou dobu řízení vnitřně souladná [viz bod 9 odůvodnění shora]. Těmito námitkami však dovolatel ve skutečnosti brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a proti skutkovým zjištěním, k nimž tyto soudy dospěly. 23. Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022). 24. O takový případ jde i v projednávané věci. Dovolatel totiž uvedenými námitkami toliko zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a skutkové závěry z nich vyvozené. Odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, vycházel z provedených důkazů, zejména ze svědecké výpovědi osoby podílející se na provádění rekonstrukčních prací, z listinných důkazů o provedených platbách a z e-mailové komunikace mezi účastníky, přičemž tyto důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Na tomto základě dospěl ke skutkovým závěrům o průběhu spolupráce účastníků, o realizaci rekonstrukčních prací a o existenci smluvního vztahu mezi nimi (srov. body 47, 48, 53 až 55, 61 až 64 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 12 až 14 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud při hodnocení provedených důkazů též neopomněl přihlédnout k tomu, že žalovaný byl na rozdíl od žalobce ve svých skutkových tvrzeních konzistentní (srov. bod 7 odůvodnění napadeného rozsudku). 25. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že neshledal, že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli, ani že by byl dán dovolatelem tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněný pod č. 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud nevybočil ze zákonných standardů dokazování a jeho hodnocení důkazů není výrazem zjevného logického excesu. Odvolací soud přitom vycházel z provedených důkazů, které hodnotil v kontextu zjištěného průběhu spolupráce účastníků a dalších okolností, jež v řízení vyšly najevo. Dovolací soud proto neshledal, že by v řízení došlo k zásahu do základních práv dovolatele. 26. Námitka dovolatele, že odvolací soud při rozhodování o odvolání nezohlednil jeho tvrzení o nepředání díla a nevyúčtování prací s odůvodněním, že žaloba byla vůči společnosti KRAJNYKOVO CZ, s.r.o., vzata zpět [viz bod 10 odůvodnění shora], rovněž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Dovolatel touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, ale pouze zpochybňuje to, jak odvolací soud posoudil relevanci jeho skutkových tvrzení po částečném zpětvzetí žaloby. K takto namítané vadě řízení může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné pouze tehdy, pokud rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného nebo procesního práva. Námitka dovolatele proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu však takovou otázkou není. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 676/2022, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 386/2025). 27. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 28. Nejvyšší soud rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II napadeného rozsudku) dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani objektivně přípustné. 29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu