23 Cdo 2751/2025-213 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Pivovar Hubertus, a. s., se sídlem v Praze, Na Zámecké 1518/9, identifikační číslo osoby 27438104, zastoupené Mgr. Tomášem Vávrou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, proti žalované GIARDINO s. r. o., se sídlem v Holicích, náměstí T. G. Masaryka 17, identifikační číslo osoby 05195560, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích – Semtíně, č. p. 81, o zaplacení částky 60.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 107 C 32/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 6. 2025, č. j. 23 Co 141/2025-192, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 6. 2025, č. j. 23 Co 141/2025-192, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 107 C 32/2022-122, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). 2. Soud prvního stupně přitom vyšel z toho, že: a) Mezi účastníky byla ke dni 1. 9. 2020 uzavřena smlouva o podpoře prodeje č. 3/2019 (dále též jen „Smlouva“), dle které se žalovaná jako zákazník zavázala odebrat a zaplatit v provozovně Caffe V zahradě objem piva alespoň ve výši nákupních cen piva sjednaných v čl. 2.4. Smlouvy (odebrané sumy). b) Dle smlouvy o podpoře prodeje byly ujednány odebrané sumy za rok 2020 ve výši 486.000 Kč a za rok 2021 ve výši 486.000 Kč (čl. 2.4. Smlouvy). c) Za poskytnutí služeb podle čl. 2.1. Smlouvy (marketingové služby, zejména reklama a propagace výrobků žalobkyně a samotné žalobkyně) a přijetí povinností podle čl. 1.3., 2.2. a 2.3. Smlouvy byla ujednána jednorázová odměna ve výši 80.000 Kč za celou předpokládanou dobu trvání smlouvy (čl. 3.1. Smlouvy). Poskytovatel uhradí zákazníkovi odměnu na základě řádně vystaveného daňového dokladu, a to nejdříve po prvním odběru piva, úhrada faktury bude provedena jednorázově, a to dohodou o vzájemném započtení závazků a pohledávek, kdy závazky jsou v tomto případě myšleny vystavené faktury za odebrané pivo (čl. 3.2 a 3.3. Smlouvy). d) Z dohody o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 13. 8. 2020 bylo zjištěno, že se smluvní strany dohodly na vzájemném zápočtu závazků a pohledávek, a to pohledávek žalobkyně vyúčtovaných fakturami ve výši 80.000 Kč. e) Ze zprávy žalobkyně ze dne 24. 10. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná odebrala zboží žalobkyně za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 175.923,80 Kč včetně DPH, v období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 65.770,60 Kč včetně DPH. Celkový objem zákazníka tak za posuzované období činil 241.694,40 Kč včetně DPH. f) Nejpozději v měsíci únoru 2022 došlo k faktickému ukončení smluvního vztahu mezi účastníky. 3. Soud prvního stupně měl za prokázané získání odměny žalované od žalobkyně ve výši 80.000 Kč, byť nebyla realizována formou finanční výplaty, ale formou odběrů dodávek produktů žalobkyně. Dále měl za prokázané, že žalovaná nedostála svým smluvním povinnostem, v rozporu se Smlouvou realizovala čepování a prodej produktů konkurence žalobkyně. Stejně tak žalovaná nedostála své smluvní povinnosti o sjednaných odběrech ve výši 2 x 486.000 Kč. Odběry pro žalobkyni fakticky realizovala v období od 1. 1. 2020 do února 2022, přičemž v období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2021 odebrala množství piva v hodnotě 241.695 Kč, tj. 24,86 % z původně ujednaného množství. 4. Dle soudu prvního stupně tak žalovaná byla povinna žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení ve výši 60.000 Kč, když se jedná o plnění z právního důvodu, který odpadl. K tomu soud prvního stupně uvedl, že žalovaná by mohla být úspěšná pouze tehdy, pokud by prokázala úhradu žalované částky či zánik žalované pohledávky jiným způsobem, popřípadě že splnila svou smluvní povinnost o množství odebraného piva. Ničeho takového žalovaná nenabídla. 5. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2025, č. j. 23 Co 141/2025-192, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 60.000 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). 6. Dle odvolacího soudu ze smlouvy o podpoře prodeje č. 3/2019 vyplynulo, že podle čl. 3.1. Smlouvy vznikl zákazníkovi (žalované) za poskytnutí služeb podle této Smlouvy nárok na jednorázovou odměnu ve výši 80.000 Kč, která byla uhrazena ze strany žalobkyně. Právním důvodem tohoto finančního plnění v rozsahu 80.000 Kč byla tato Smlouva. K ukončení této Smlouvy došlo na jaře roku 2022 na základě ústně uzavřené dohody zahrnující ukončení dodávek zboží a zpětného odběru výčepního zařízení ze strany žalobkyně z provozovny žalované. Ze strany žalobkyně nebylo tvrzeno nic o tom, že by součástí takové dohody bylo nějaké ujednání o vrácení části poskytnuté odměny, součástí smlouvy o podpoře prodeje v čl. 4. bylo sice ujednání pamatující na porušení závazku odebrat konkrétní rozsah zboží podle čl. 2.3., ale s důsledkem vzniku práva poskytovatele prodloužit stávající Smlouvu o adekvátní dopočet zbývající částky v daném období s tím, že Smlouva bude prodloužena na základě písemného dodatku. K uplatnění takového práva ze strany žalobkyně nedošlo, písemný dodatek nebyl sjednán a za tohoto skutkového stavu má odvolací soud za to, že prosté ukončení, resp. shoda na ukončení podpory prodeje, nemůže být chápána jako odpadnutí právního důvodu, podle kterého byla poskytnuta odměna podle čl. 3 Smlouvy se vznikem povinnosti tuto odměnu buď zcela, či zčásti vrátit. Jestliže smlouva o podpoře prodeje byla koncipována tak, že s porušením závazku zákazníka ke konkrétnímu odběru zboží v relevantním období nebyla spojena konkrétní sankce v podobě smluvní pokuty či jiného plnění nebo jednání o rozvazovací podmínce ve vztahu k důvodu pro poskytnutí odměny, pak si žalobkyně za tohoto skutkového stavu nemůže nárokovat vrácení poskytnuté odměny, a nelze tak hovořit o tom, že by tu právní důvod byl a že by v důsledku ukončení smluvního vztahu odpadl. Takto poskytnutí odměny pro zákazníka ze strany poskytovatele nebylo podle Smlouvy koncipováno. Poskytnutí odměny bylo realizováno podle platně uzavřené smlouvy a při přijetí povinností podle čl. 1.3. a 2.2. Smlouvy, nicméně i pro případ, kdy žalovaná své povinnosti neplnila, nedošlo tím automaticky k ukončení smluvního vztahu, a tedy k odpadnutí právního důvodu nebo ke vniku nároku na nějakou sankci. Ve výsledku měl odvolací soud za to, že právní důvod k poskytnutí odměny ve výši 80.000 Kč tu byl, nezanikl, když konstrukce Smlouvy neumožňuje přijmout závěr, že došlo k odpadnutí tohoto právního důvodu. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 8. V konkrétnosti dovolatelka namítá, že: a) Mělo být dovozeno, že z důvodu předčasného zániku Smlouvy odpadl právní důvod pro zaplacení odměny. Odměna byla žalované poskytnuta za poskytnutí služeb dle čl. 2.1. Smlouvy a přijetí povinností podle čl. 1.3., 2.2. a 2.3. Smlouvy, když toto plnění ze strany žalované mělo trvat po celou dobu trvání Smlouvy, tj. až do 1. 9. 2022. Tím, že došlo k předčasnému ukončení Smlouvy, odpadl právní důvod pro plnění, které žalovaná přijala v souvislosti se svým závazkem, jenž předčasně zanikl. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2356/2023, a judikaturu zde citovanou. b) Dle dovolatelky se odvolací soud při výkladu smluvního ujednání Smlouvy odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, když odvolací soud interpretoval obsah Smlouvy zcela v rozporu s jejím účelem, resp. v rozporu s vyjádřenou vůlí smluvních stran. Předčasné ukončení Smlouvy mělo mj. za následek, že žalovaná nebyla nadále povinna plnit (a ani neplnila) povinnosti ze Smlouvy vyplývající, přesto však inkasovala odměnu za plnění těchto povinností za celou dobu původně předpokládaného trvání Smlouvy. Pokud však Smlouva předčasně zanikla, odpadl právní důvod pro poskytnutí odměny, a to bez ohledu na to, zda byla ve Smlouvě sjednána jakákoliv konkrétní sankce nebo rozvazovací podmínka. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). 9. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 10. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že by mělo být odmítnuto, příp. zamítnuto. 11. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 12. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 15. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky aplikace zákonných výkladových kritérií obsahu právního jednání a současně otázky vypořádání práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 16. Dovolání žalobkyně je proto i důvodné. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 17. Dle § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jako „o. z.“), co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2). 18. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k aplikaci výkladových pravidel dle § 556 a násl. o. z. dovozuje, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 19. Současně však úsudek soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Není-li v řízení takovýto (společný) úmysl jednajících, jenž je odlišný od jeho jazykového vyjádření, tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (objektivní metoda výkladu) (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1190/2024). 20. Nejvyšší soud také již opakovaně dovodil při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, že při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, či ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012). 21. Dovolací soud ve vztahu k problematice přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem výkladu právního jednání, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při zjišťování obsahu právního jednání (o skutečné vůli jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021). 22. Tak je tomu i v poměrech věci zde vedené, neboť odvolací soud neprovedl výklad posuzovaného právního jednání důsledně, tak jak jej pojímá ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu výše citovaná. Odvolací soud dovodil, že právní důvod plnění ve výši 80.000 Kč vyplývá ze Smlouvy s tím, že porušením závazku zákazníka ke konkrétnímu odběru zboží v relevantním období nebyla spojena konkrétní sankce v podobě smluvní pokuty či jiného plnění nnebo ujednání o rozvazovací podmínce ve vztahu k důvodu pro poskytnutí odměny. Odvolací soud však v tomto vyšel toliko výhradně z textu smlouvy, aniž by náležitě zkoumal, jaký účel (smysl) sjednané plnění ve výši 80.000 Kč sledovalo. 23. Spornou právní otázkou ve věci zde vedené byla otázka, zda je žalovaná povinna vrátit žalobkyni plnění v částce 60.000 Kč, jež jí bylo poskytnuto žalobkyní ze smlouvy o podpoře prodeje č. 3/2019. Řešení této právní otázky však nutně předpokládá právní kvalifikaci tohoto plnění, jež vychází ze zjištění o důvodu (účelu) poskytnuté platby. 24. Právní závěr přijatý odvolacím soudem vychází toliko z úvahy, že předmětná částka byla poskytnuta dle Smlouvy a ve Smlouvě nebyl ujednán zvláštní mechanismus vypořádání odměny v případě porušení smluvní povinnosti žalovanou či pro případ předčasného ukončení závazku. Podle odvolacího soudu tak plnění mělo funkci jednorázové odměny spojené s uzavřením Smlouvy, a bylo tak nezávislé na plnění, k němuž se ve Smlouvě zavázala žalovaná. Takovýto interpretační úsudek však dosud nevypořádává ve smyslu výše uvedených judikaturních závěrů požadavky výkladu právních jednání. Jde primárně o požadavek subjektivního výkladu obsahu právních jednání (srov. odst. 19 výše) a posouzení žalobních tvrzení o žalobkyní odvozovaném úmyslu stran o vzniku práva na plnou odměnu pouze v případě celého odběru zboží (srov. první stranu žaloby). Současně přehlíží další významné okolnosti (další části smluvních ujednání), které vznik závazku provázely. Při zjišťování obsahu právního vztahu se tak v dalším řízení odvolací soud musí vypořádat s námitkami dovolatelky o tom, že ze smlouvy plyne, že odměna byla žalované poskytnuta jako úplata za poskytnutí služeb dle čl. 2.1. Smlouvy, resp. přijetí povinností podle čl. 1.3., 2.2. a 2.3. Smlouvy po celou dobu trvání závazkového vztahu. Tato zjištění odvolací soud ve svém hodnocení dosud pomíjí, ačkoliv v takovém případě by účel (smysl) plnění byl odlišný a odlišná by byla i právní kvalifikace pro případ, kdy závazek zanikl dohodou dříve, než bylo ujednáno. 25. Dovolání je současně přípustné pro otázku vypořádání práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl. Právní závěry odvolacího soudu jsou v řešení této otázky neúplné, tudíž nesprávné. 26. V případě, že nebude výkladem právních jednání zjištěno, že úmysl stran směřoval při uzavření Smlouvy i k vypořádání práv věřitele na plnění v případě, kdy dohodou stran závazek zanikne a nebude poskytnut celý rozsah odebíraného zboží, je třeba právní nárok posoudit podle pravidel o vypořádání bezdůvodného obohacení. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 392/2020) i v poměrech právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 je namístě hovořit o bezdůvodném obohacení vzniklém plněním z právního důvodu, který odpadl, za předpokladu, že právní důvod k plnění v době, kdy je poskytováno, existuje, avšak následně v důsledku další právní skutečnosti ztratí své účinky (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014), přičemž právní skutečností, která vede k odpadnutí důvodu poskytnutého plnění, může být i dohoda o zániku závazku podle § 1981 o. z. s účinky ex nunc (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1934/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2855/2022). Závěr 27. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. 28. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 1. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu