23 Cdo 2762/2024-993 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně M. M., zastoupené Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem v Praze, Slánská 1678/20, proti žalovaným 1) JIPS stavební firma s.r.o., se sídlem v Plzni, Nad Týncem 646/31, identifikační číslo osoby 29090989, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, 2) Jaroslavu Kodešovi, se sídlem v Rakovníku, Bezděkov 1017, identifikační číslo osoby 71694838, zastoupenému JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Národní 416/37, 3) Janu Suchému, se sídlem v Druztové, č. p. 127, identifikační číslo osoby 76124541, zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem v Plzni, K Starým valům 442/10, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného 2 ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, o zaplacení částky 227.251,50 Kč s příslušenstvím a částky 67.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 15/2019, o dovolání žalovaných 2 a 3 proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2024, č. j. 56 Co 1/2023-926, takto: I. Dovolání žalovaného 2 se odmítá. II. Dovolání žalovaného 3 se odmítá. III. Žalovaný 2 je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.906,40 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Žalovaný 3 je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.906,40 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala vůči všem žalovaným zaplacení částky 227.251,50 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních, a vůči žalované 1 dále zaplacení částky 67.500 Kč s příslušenstvím, eventuálně odstranění vad díla jeho opravou. V žalobě žalobkyně uvedla, že si u žalované 1 objednala stavbu rodinného domu podle projektu vyhotoveného žalovaným 2 jako projektantem, přičemž technický dozor investora na stavbě vykonával žalovaný 3. Stavba však byla provedena vadně. Přípisem ze dne 15. 9. 2016 žalobkyně vyzvala všechny žalované k odstranění vad a žalovanou 1 také k zaplacení slevy z ceny oken ve výši 67.500 Kč. K odstranění vad ani k zaplacení slevy však nedošlo. Žalobkyně nechala vady domu odstranit jiným dodavatelem za cenu 227.251,50 Kč. Žalobkyně vyzvala k úhradě celkových nákladů ve výši 307.414,50 Kč, zahrnující dále náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky v podobě výdajů na vypracování znaleckého posudku na zjištění existence a rozsahu vad ve výši 33.880 Kč a na vypracování projektové dokumentace provedení opravy střechy ve výši 46.283 Kč. 2. Okresní soud Plzeň-město (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2022, č. j. 13 C 15/2019-762, rozhodl, že žalovaná 1 je povinna zaplatit žalobkyni částku 307.414,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I), že žalovaný 2 je povinen zaplatit žalobkyni částku 307.414,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok II), že v rozsahu částky 280.163 Kč a příslušenství ve výroku specifikovaného plněním žalované 1 na povinnost uvedenou ve výroku I zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost žalovaného 2 uvedená ve výroku II a naopak; ve zbývajícím rozsahu jsou žalovaní 1 a 2 povinni poskytnout žalobkyni plnění podle výroků I a II společně a nerozdílně (výrok III), že žalovaná 1 je povinna zaplatit žalobkyni také částku 22.500 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok IV), že v části, v níž se žalobkyně domáhala vůči žalovaným 1 a 2 zaplacení ve výroku blíže specifikovaného příslušenství z částky 80.163 Kč, vůči žalované 1 zaplacení ve výroku blíže specifikovaného příslušenství z částky 200.000 Kč a vůči žalovanému 3 zaplacení částky 307.414,50 Kč a ve výroku blíže specifikovaného příslušenství z ní, se žaloba zamítá (výrok V), že v části, v níž se žalobkyně domáhala vůči žalované 1 provedení opravy ve výroku blíže specifikované, se žaloba zamítá (výrok VI), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII až X). Doplňujícím rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 13 C 15/2019-880, pak soud prvního stupně rozhodl, že rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 8. 2022, č. j. 13 C 15/2019-762, se doplňuje výrokem, že žaloba o zaplacení částky 45.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z částky 45.000 Kč jdoucím od 1. 10. 2016 do zaplacení se zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. 3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: a) Žalobkyně a žalovaný 2 mezi sebou někdy v lednu 2013 uzavřeli ústní smlouvu o dílo, v níž se žalovaný 2 zavázal zhotovit pro žalobkyni za úplatu dílo spočívající v projektové dokumentaci domu a žalobkyně se zavázala zaplatit mu za to cenu. b) Žalobkyně jako objednatel a žalovaná 1 jako zhotovitel uzavřely dne 20. 9. 2013 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výstavba domu (dále též jen „dílo“). c) Žalobkyně a žalovaný 3 mezi sebou dne 17. 9. 2013 uzavřeli písemnou smlouvu, v níž se žalovaný 3 zavázal vykonávat pro žalobkyni stavební a technický dozor na stavbě domu a žalobkyně se zavázala zaplatit mu za to cenu. d) Dílo bylo provedeno a žalobkyni předáno na základě předávacího protokolu dne 31. 10. 2014. e) Dílo při převzetí mělo vady spočívající v absenci vzduchotěsného napojení parotěsnicí vrstvy na obvodové zdivo (dále jen „vada č. 1“). f) Po převzetí žalobkyní se v záruční době na domě vyskytly vady spočívající v existenci netěsných štěrbin v místě prostupu vaznic západním štítovým zdivem do exteriéru balkónového podhledu a v místě uložení krajní krokve na toto zdivo a v existenci prasklin v samotných vaznicích z interiéru skrz štítové zdivo do exteriéru (dále jen „vada č. 2“). g) Na domě se po převzetí žalobkyní v záruční době vyskytly také vady spočívající v netěsnostech připojovacích spár výplní okenních otvorů č. 03, 06, 07, 08, 10 a 11 (dále jen „vada č. 3“). Tyto konstrukční vady měl dům již v době jeho převzetí žalobkyní. h) Žalobkyně vytkla vady u zhotovitele přípisem ze dne 11. 6. 2015, doručeným žalované 1 dne 17. 6. 2015, a druhé vytknutí vad díla učinila přípisem svého zástupce ze dne 15. 9. 2016, doručeným žalované 1 krátce poté. 4. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1 soud prvního stupně dospěl k závěru, že dům měl při převzetí žalobkyní vady č. 1 a 3 a nejpozději v záruční době se na něm vyskytly vady č. 2. Soud přitom dospěl k závěru, že žalovaná 1 za všechny tyto vady odpovídá, a to na základě ustanovení § 645 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Projektová dokumentace vyhotovená žalovaným 2 byla projektovou dokumentací pro ohlášení stavby a nemusela obsahovat dílčí řezy a výkresy střechy a krovu a také je neobsahovala. Žalovaná 1 věděla, o jaký typ projektové dokumentace jde a že detaily běhu parotěsnicí vrstvy v ní nemusejí být obsaženy. Jelikož projektová dokumentace je ve smyslu § 645 odst. 2 obč. zák. pokynem objednatele daným zhotoviteli, měla žalovaná 1 žalobkyni upozornit na nevhodnost projektové dokumentace ve smyslu její nedostatečnosti pro provádění stavby. 5. Jelikož tedy žalovaná 1 za všechny výše uvedené vady díla odpovídá a její odpovědnost nezanikla prekluzí, vznikla žalobkyni konkrétní práva z odpovědnosti za vady. Primárním právem žalobkyně bylo podle § 648 odst. 1 obč. zák. a čl. VI. bodu 6.4 smlouvy o dílo právo na bezplatné odstranění vad. Toto právo žalobkyně vůči žalované 1 uplatnila již přípisem ze dne 11. 6. 2015 ve vztahu ke skvrnám na fasádě podhledu balkónu, k vylučování tekutiny z vaznic a k vlhkostním skvrnám otvorů oken č. 06, 10 a 11. Na způsobu bezplatného odstranění těchto vad se pak písemně dohodla se žalovanou 1 při místním šetření dne 29. 9. 2015. 6. Situace se však zásadně změnila poté, co se žalobkyně ze znaleckého posudku dozvěděla, že vlhkostní skvrny jsou projevem zásadnější vady, jejíž existence jí do té doby nebyla známa a jež spočívala v absenci vzduchotěsného napojení parotěsnicí vrstvy systému nadkrokevní izolace (vada č. 1). Za této situace na žalobkyni nebylo možné spravedlivě požadovat, aby umožnila provedení bezplatného odstranění vady způsobem dohodnutým dne 29. 9. 2015. Žalobkyně tedy přípisem svého zástupce ze dne 15. 9. 2016 opět vyzvala žalovanou 1 k bezplatnému odstranění vad (včetně vad č. 1 a 2 a netěsností připojovacích spár otvorů oken č. 03, 07 a 08, které tímto přípisem poprvé vytkla), avšak u vady č. 1 nikoli dříve dohodnutým způsobem, ale komplexním a dlouhodobě funkčním a spolehlivým řešením. 7. Žalovaná 1 na reklamaci ze dne 15. 9. 2016 reagovala pouze návrhem dohody o narovnání, v němž svoji odpovědnost za vady neuznala ani neodmítla, k požadavkům žalobkyně se nevyjádřila a navrhla pouze narovnání všech tvrzených vad zaplacením jednorázové částky. Reklamaci tedy řádně nevyřídila a k odstranění vytčených vad nepřistoupila. 8. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně má tedy vůči žalované 1 právo na slevu z ceny díla. Skutečnost, že si mezitím nechala vady díla odstranit třetí osobou, na tom nic nemění; právo objednatele na slevu z ceny díla není závislé na tom, zda si vady díla nechal či nenechal odstranit. 9. K vyčíslení nároků soud prvního stupně uvedl, pokud jde o pokles obvyklé ceny domu způsobený vadami, že ze znaleckého posudku ze dne 4. 4. 2021 má za prokázané, že cena střechy s vadami č. 1 a 2 je o 40.370 Kč nižší než cena střechy bez těchto vad. Naopak obvyklá výše nákladů na odstranění předmětných vad je podstatně vyšší – z téhož znaleckého posudku má soud za prokázané, že obvyklá výše nákladů na odstranění vad č. 1 a 2 činila v roce 2014 i v roce 2017 včetně příplatku za pracovní pohotovost nejméně 202.624 Kč, pravděpodobně však – při rozpočtové rezervě 10–20 % – zhruba 212.000–222.000 Kč. K tomu je třeba připočíst nutné náklady vzniklé v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady (§ 509 obč. zák.) v podobě výdajů na zpracování znaleckého posudku znalecké kanceláře ze dne 27. 7. 2016, jímž došlo k řádnému zjištění podstaty a rozsahu vad, ve výši 33.880 Kč a výdajů na nezbytnou projektovou dokumentaci na odstranění vad střechy včetně rozpočtu ze dne 28. 7. 2017 ve výši 46.283 Kč. Ze znaleckého posudku znalecké kanceláře ze dne 27. 7. 2016 má soud za prokázané, že obvyklá výše nákladů na pravidelnou kontrolu a obnovu tmelení oken po dobu jejich životnosti činí 3.750 Kč na jedno okno, při šesti oknech tedy 22.500 Kč. Obvyklá výše nákladů na nutné opravy a nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady tedy činí u vad č. 1 a 2 celkem minimálně 202.624 Kč + 33.800 Kč + 46.283 Kč = 282.707 Kč, spíše však zhruba 292.083–302.083 Kč, a u vad č. 3 celkem 6 x 3.750 Kč = 22.500 Kč. Přihlédne-li se tedy ke všem výše uvedeným okolnostem, zejména pak k poklesu obvyklé ceny střechy o 40.370 Kč a k výši nákladů na nezbytné opravy a nutných nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady v celkové výši 302.083 Kč, je podle názoru soudu na místě stanovit přiměřenou slevu z ceny díla v důsledku vad č. 1 a 2 na částku 200.000 Kč a přiměřenou slevu z ceny díla v důsledku vad č. 3 na částku 22.500 Kč. 10. V rozsahu přesahujícím slevu z ceny díla ve výši 200.000 Kč soud požadavek žalobkyně vůči žalované 1 na zaplacení částky 227.251,50 Kč právně posoudil jako nárok na náhradu škody. Nejedná se o dva různé nároky se samostatným skutkovým základem, nýbrž skutkově o nárok jediný – o náhradu nákladů na vlastní odstranění vad díla (v užším smyslu) – který soud v rozsahu 200.000 Kč právně posoudil podle ustanovení o slevě z ceny díla a ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení o náhradě škody. Nevyhoví-li zhotovitel důvodně uplatněnému požadavku objednatele na bezplatné odstranění vady díla opravou a náklady účelně a předvídatelně vynaložené na odstranění této vady převyšují slevu z ceny díla odpovídající této vadě, jsou tyto náklady v rozsahu převyšujícím slevu z ceny újmou reparovatelnou prostřednictvím náhrady škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2577/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014). 11. Pokud jde o výši škody, ta spočívá ve snížení majetku žalobkyně vynaložením nákladů na řádné zjištění a odstranění vad. Škoda nevzniká již samotným provedením díla s vadami, neboť tím se majetek žalobkyně nijak nesnížil – snížil se až tím, že žalobkyně vynaložila náklady na řádné zjištění vad a jejich odstranění třetí osobou. Těmito náklady je částka 227.251,50 Kč zaplacená za opravy střechy na jaře 2018. 12. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2 soud prvního stupně dovodil, že žalovaný 2 se zavázal vypracovat pro žalobkyni „projektovou dokumentaci“, resp. stavební projekt, aniž by bylo sjednáno, jaký konkrétní typ projektové dokumentace žalovaný 2 pro žalobkyni vypracuje. Soud prvního stupně k tomu dovodil, že žalovanému 2 vznikla povinnost vypracovat pro žalobkyni projektovou dokumentaci, kterou bude možno použít podle účelu smlouvy, jímž byla výstavba rodinného domu, tedy projektovou dokumentaci pro provádění stavby podle § 134 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu [stavební zákon (dále také jen „zákon č. 183/2006 Sb.“)], a žalobkyni vznikla povinnost zaplatit žalovanému 2 cenu za zhotovení tohoto typu projektové dokumentace. Sjednaná výše ceny projektové dokumentace a to, že žalovaný 2 na ni žalobkyni poskytl slevu, na tom nic nemění. Soud se tak neztotožnil s námitkou, že povinností žalovaného 2 bylo vyhotovit pouze projektovou dokumentaci pro ohlášení stavby. 13. Žalovaný 2 žalobkyni za vady domu neodpovídá, neboť nebyl smluvní stranou smlouvy o dílo na výstavbu domu ze dne 20. 9. 2013 a neměl vůči ní postavení zhotovitele domu. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. však odpovídá žalobkyni za škodu způsobenou porušením právní povinnosti vyplývající mu ze smlouvy, kterou se žalobkyní uzavřenu měl, a to ze smlouvy o dílo na zhotovení projektové dokumentace pro výstavbu domu. Jeho povinností podle § 499 obč. zák. bylo vyhotovit projektovou dokumentaci pro provádění stavby. To však neučinil a vyhotovil pouze projektovou dokumentaci pro ohlášení stavby podle § 105 odst. 8 zákona č. 183/2006 Sb., která byla pro provedení stavby nedostatečná. Jeho povinností také bylo vyhotovit tuto projektovou dokumentaci řádně, to však také neučinil, neboť jím navržená konstrukce krovu není podle znaleckého posudku ze dne 27. 7. 2016 vhodná pro realizaci střešní skladby s tepelnou izolací v pozici nad krokvemi. Žalovaný 2 tedy odpovídá za škodu, kterou tím způsobil a která spočívá ve vynaložení nákladů na následné odstranění vad č. 1 a 2 v hodnotě 227.251,50 Kč, ve výdajích na zpracování znaleckého posudku ze dne 27. 7. 2016, jímž došlo k řádnému zjištění podstaty a rozsahu vad, ve výši 33.880 Kč a výdaji na nezbytnou projektovou dokumentaci na odstranění vad střechy včetně rozpočtu ze dne 28. 7. 2017 ve výši 46.283 Kč. 14. K námitce promlčení práva žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému 2 soud prvního stupně dovodil, že není důvodná. Samotným postavením vadného domu se majetek objednatele nesnižuje, ke snížení jeho majetku dochází až faktickým vynaložením nákladů na odstranění vad. K tomuto závěru dospívá ustálená soudní praxe; je-li kupříkladu předmětem řízení škoda spočívající v nákladech na odstranění nepovolených stavebních úprav na základě závazného rozhodnutí orgánu veřejné moci, pak je počátek běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby svázán s okamžikem vynaložení těchto nákladů, kdy dochází ke vzniku skutečné škody; skutečnou škodu nepředstavuje samotné znehodnocení nemovitosti nepovolenými stavebními úpravami ani tyto nepovolené úpravy samotné, ale až vynaložení nákladů na jejich odstranění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4206/2013). Je tomu podobně jako u škody související se vznikem soukromoprávního dluhu nebo s pravomocným uložením veřejnoprávní pokuty poškozenému, u nichž bylo v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dovozováno, že tato škoda vzniká nikoli okamžikem vzniku dluhu nebo právní mocí rozhodnutí o uložení pokuty, ale až splněním dluhu a zaplacením pokuty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, a ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2744/2006, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1020/2006, a ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1836/2001). V souzené věci tedy žalobkyni vznikla škoda až vynaložením nákladů na odstranění vad č. 1 a 2. 15. K tomu soud prvního stupně doplnil, že je pravdou, že žalobkyně by nemohla oddalovat začátek běhu obou lhůt do neomezeně vzdálené budoucnosti tím, že by k odstranění vad přikročila kupříkladu za dvacet let po jejich zjištění. V souzené věci však žalobkyně takto nepostupovala a časový rozestup mezi znaleckým posudkem ze dne 27. 7. 2016, z něhož se vady dozvěděla, a zahájením odstraňování vad díla v červnu 2018 byl dán nejprve tím, že žalovaná 1 nereagovala na reklamaci ze dne 15. 9. 2016 a vady neodstranila, dále nutností pořídit podrobnou projektovou dokumentaci na provedení oprav a následně vyhledáváním zhotovitele. Žalobkyně si tedy nepočínala liknavě a provedení oprav nedůvodně neodkládala. Kdyby se přesto trvalo na tom, že k odstranění vad mohla přikročit ihned po získání znaleckého posudku ze dne 27. 7. 2016, je spravedlivé přičíst jí obvyklou délku procesu stanovení konkrétního způsobu odstranění vad a vlastního odstranění, představujícího zhruba šest měsíců, neboť skutečná škoda vzniká až ukončením tohoto procesu. Obdržela-li žalobkyně posudek ze dne 27. 7. 2016 krátce po jeho vyhotovení, proces stanovení konkrétního způsobu odstranění vad a jejich vlastního odstranění by skončil dne 27. 1. 2017. Teprve tehdy by žalobkyni vznikla škoda a žalobkyně by se o ní dozvěděla. Subjektivní promlčecí doba by jí skončila dne 27. 1. 2019. Žaloba však byla u soudu podána již dne 23. 1. 2019, tedy včas. 16. Vzájemnou provázanost plnění žalovaných 1 a 2 soud prvního stupně u nároku na slevu z ceny díla ve výši 200.000 Kč s příslušenstvím a u nároku na náhradu nutných nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady ve výši 80.163 Kč vyjádřil tím, že plněním jednoho žalovaného zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného, neboť ze zákona nevyplývá solidární vázanost zhotovitele z pohledávky na slevu z ceny díla a náhradu nutných nákladů a škůdce z pohledávky na náhradu škody a nákladů spojených s jejím uplatněním. Ve zbývajícím rozsahu se u žalovaných 1 a 2 jedná o pohledávku na náhradu škody, z níž jsou tito žalovaní podle § 438 odst. 1 obč. zák. zavázáni společně a nerozdílně. 17. Ve vztahu k žalovanému 3 soud prvního stupně dovodil, že žaloba není ani zčásti důvodná. Měl za prokázané, že mezi žalobkyní a tímto žalovaným byla uzavřena mandátní smlouva podle § 566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), v níž se žalovaný 3 zavázal vykonávat pro žalobkyni stavební a technický dozor při výstavbě domu. Kdyby porušil svoji povinnost z této smlouvy, pak by podle § 373 obch. zák. odpovídal za škodu tím vzniklou. Stavební dozor spočívá podle § 2 odst. 2 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb. v odborném dozoru nad prováděním stavby; osoba jej vykonávající podle § 153 odst. 3 a 4 zákona č. 183/2006 Sb. odpovídá za soulad prostorové polohy stavby s ověřenou dokumentací, za dodržení obecných požadavků na výstavbu, za bezbariérové užívání stavby a jiných technických předpisů a za dodržení rozhodnutí a jiných opatření vydaných k uskutečnění stavby, sleduje způsob a postup provádění stavby, zejména bezpečnost instalací a provozu technických zařízení na staveništi, vhodnost ukládání a použití stavebních výrobků, materiálů a konstrukcí a vedení stavebního deníku nebo jednoduchého záznamu o stavbě, a působí k odstranění závad při provádění stavby. 18. Činnosti žalovaného 3 byly konkretizovány v čl. II. bodu 3 mandátní smlouvy tak, že zahrnují provádění dozoru realizace prací na staveništi, provádění dozoru a kontroly při provádění zkoušek na staveništi, dohled nad průběžným vedením stavebního deníku, kontrolování zápisů, vyjadřování se k zápisům v něm provedeným a zapisování stanovisek technického dozoru z úrovně investora (stavebníka), organizování koordinačních porad všech zainteresovaných, kontrolování správnosti a úplnosti fakturovaných prací, pořízení dokumentace průběhu výstavby, kontrolu a převzetí dokladové části od zhotovitele a dohled nad dodržováním časového harmonogramu prací. 19. Povinností žalovaného 3 naopak nebylo ověřovat správnost a úplnost projektové dokumentace ani doplňovat odbornými zásahy její chybějící části; opačný názor, ukládající osobě provádějící stavební dozor i tuto povinnost, je mylný. Žalovaný 3 nebyl povinen projektovou dokumentaci jakkoli doplňovat o chybějící části a sám vyhledávat nebo vyhotovovat chybějící výkresy detailů; jako technický dozor stavebníka byl naopak povinen dohlížet na to, aby žalovaná 1 prováděla dílo v souladu s ověřenou projektovou dokumentací. 20. Soud prvního stupně ve vztahu žalovaného 3 k vadě č. 1 dovodil, že ta byla způsobena neúplností projektové dokumentace a žalovaný by za jí způsobenou škodu odpovídal, kdyby porušil nějakou svoji povinnost, která měla vzniku takové škody zabránit. Tu žalovaný 3 – byť ve velmi omezeném, takřka minimalistickém rozsahu – splnil. Dne 4. 2. 2014 přeposlal žalobkyni e-mailovou zprávu žalovaného 2 ze dne 27. 1. 2014, v níž žalovaný 2 uvádí, že projektová dokumentace je zpracovaná pouze pro ohlášení stavby a že správně by měla být řešena i prováděcí dokumentace, kde by byly všechny detaily zakresleny. Tímto způsobem tedy žalovaný 3 upozornil žalobkyni na nedostatečnost projektové dokumentace a na nezbytnost projektové dokumentace pro provádění stavby. Ještě téhož dne 4. 2. 2014 pak zaslal žalovanému 2 a v kopii též žalované 1 a žalobkyni e-mailovou zprávu, v níž upozornil, že detail řešení ukončení nadkrokevní izolace u okapu a tepelné izolace směrem od pozednice je v projektové dokumentaci řešen odlišným způsobem, než je uvedeno v typovém výkresu DEKTRADE, s. r. o. Tím žalovaný 3 jak žalobkyni, tak žalovanou 1 upozornil, že projektová dokumentace je v ukončení nadkrokevní izolace (včetně parotěsnicí vrstvy, která je její součástí) u okapu nedostatečná nebo přinejmenším rozporná s výkresem detailu vyhotoveným autorem systému nadkrokevní izolace. 21. Dle soudu prvního stupně není dána odpovědnost žalovaného 3 za škodu způsobenou vadami č. 2, neboť tyto vady se na domě vyskytly až po provedení díla v záruční době a objemové změny vaznic a krajní krokve nejsou v příčinné souvislosti se žádným jeho jednáním; byly-li způsobeny nesprávností projektové dokumentace projekčním řešením krovu, nelze za to činit odpovědným jeho, neboť nebylo jeho povinností přezkoumávat správnost projektové dokumentace. 22. Jelikož tedy žalovaný 3 neporušil žádnou svoji povinnost ze závazkového vztahu se žalobkyní ve smyslu § 373 obch. zák., za škodu spočívající ve vynaložení nákladů na zjištění existence a rozsahu vad č. 1 a 2, na stanovení způsobu jejich odstranění a na jejich vlastní odstranění neodpovídá. Proto soud žalobu proti němu v celém rozsahu zamítl. 23. Krajský soud v Plzni (dále též „odvolací soud“) rozsudkem označeným v záhlaví rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrzuje (první výrok), že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V mění v části týkající se žalovaného 3 tak, že žalovaný 3 je povinen zaplatit žalobkyni částku 307.414,50 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu se výrok V potvrzuje (druhý výrok), že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III mění tak, že v rozsahu částky 280.163 Kč s příslušenstvím plněním žalované 1 na povinnost uvedenou ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost žalovaného 2 uvedená ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně a povinnost žalovaného 3 uvedená ve výroku II rozsudku odvolacího soudu a naopak; ve zbývajícím rozsahu jsou žalovaní povinni poskytnout žalobkyni plnění podle výroku I a II rozsudku soudu prvního stupně a podle výroku II rozsudku odvolacího soudu společně a nerozdílně (třetí výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (čtvrtý až osmý výrok). 24. Ve vztahu k odpovědnosti žalované 1 za vady díla a její odpovědnosti za škodu odvolací soud odkázal na správné skutkové a právní závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění jeho rozsudku. Pokud jde o hodnocení znaleckých posudků, které byly v řízení předloženy účastníky řízení či podány na základě zadání soudu prvního stupně, soud prvního stupně správně uvedl, že může hodnotit pouze to, zda jsou náležitě odůvodněny a podloženy, zda jejich odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení a zda znalec hodnotil všechny skutečnosti, k nimž bylo třeba přihlédnout, nemůže však hodnotit jejich odborné závěry. 25. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně měl rovněž za to, že v řízení byla dostatečně prokázána odpovědnost žalovaného 2 za škodu způsobenou porušením právní povinnosti vyplývající mu ze smlouvy, tedy ze smlouvy o dílo na zhotovení projektové dokumentace pro výstavbu domu. 26. Ve vztahu k odpovědnosti za škodu žalovaného 3 odvolací soud zopakoval dokazování mandátní smlouvou ze dne 17. 9. 2013 a dále provedl důkaz dopisem ze dne 9. 9. 2013, jímž žalovaný 3 žalobkyni poskytuje písemné informace o své činnosti stavebního dozoru investora pozemních staveb „se specializací na provádění odborného stavebního a technického dozoru investora při výstavbě“. 27. Odvolací soud uvedl, že pokud se žalobkyně na základě ujištění žalovaného 3 dle dopisu ze dne 9. 9. 2013 a ujednání v mandátní smlouvě, kterou s žalovaným 3 uzavřela, spolehla na to, že dílo bude provedeno bezvadně, lze její očekávání hodnotit jako oprávněné. Žalobkyně mohla důvodně očekávat, že ji žalovaný 3, pokud nezabránil vadnému provedení instalace parotěsnicí vrstvy, upozorní na chybné provedení střešní konstrukce, a to nejen přeposíláním korespondence, kterou vedl s projektantem, tedy žalovaným 2. 28. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že nebylo povinností žalovaného 3 ověřovat správnost a úplnost projektové dokumentace; jestliže však, jak vyplývá z e-mailové korespondence mezi ním a žalovaným 2 ze dne 4. 2. 2014 (přeposílané žalobkyni), věděl, že detail řešení ukončení nadkrokevní izolace je v projektové dokumentaci řešen odlišně, než je uvedeno v typovém výkresu DEKTRADE, s. r. o., mohl a měl učinit více – zápis do stavebního deníku, oznámení stavebnímu úřadu, svolání koordinační porady. 29. Podle názoru odvolacího soudu tak žalovaný 3 porušil povinnost vyplývající z mandátní smlouvy a společně s žalovanými 1 a 2 odpovídá za škodu spočívající ve vynaložení nákladů na zjištění existence a rozsahu vady č. 1 i vady č. 2 (která se sice vyskytla až po provedení díla v záruční době, avšak souvisí s vadou č. 1, tj. vadným provedením instalace parotěsnicí vrstvy při absenci řádné projektové dokumentace pro provádění stavby), na stanovení způsobu odstranění vad a na vlastní odstranění vad. Stejně jako u žalovaného 2 se jedná o částku 227.251,50 Kč (náklad na vlastní odstranění vad), 33.800 Kč (náklad na zjištění podstaty a rozsahu vad znaleckým posudkem ze dne 27. 7. 2016) a 46.283 Kč (náklad na vypracování projektové dokumentace pro odstranění vad). 30. Ani vůči žalovanému 3 není nárok žalobkyně na náhradu škody promlčen. Stejně jako soud prvního stupně měl odvolací soud za to, že žalobkyni vznikla škoda až vynaložením nákladů na odstranění vad č. 1 a 2 zaplacením doplatku ceny díla ve výši 87.251,50 Kč dne 1. 6. 2018, k tomuto datu se tedy žalobkyně dozvěděla o škodě a věděla i o tom, kdo je k její náhradě povinen, a jestliže žalobu u soudu podala 23. 1. 2019, její právo na náhradu škody vůči žalovanému 3 promlčeno není. II. Dovolání a vyjádření k němu A. Dovolání žalovaného 2 a vyjádření k němu 31. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2 dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť závisí na vyřešení právních otázek, a to: a) Co má být výsledkem činnosti projektanta, uzavřou-li smluvní strany smlouvu o dílo, jejímž předmětem je příprava projektové dokumentace pro výstavbu rodinného domu, avšak nesjednají-li si výslovně rozsah zpracování projektové dokumentace ve smyslu předpisů stavebního práva? b) Od jakého okamžiku počíná plynout promlčecí doba ve vztahu k náhradě škody plynoucí z vady projektové dokumentace, která nebyla součástí zhotovení díla spočívajícího ve výstavbě rodinného domu, ale samostatným dílem? c) Je povinností soudu zajistit revizní znalecký posudek, je-li stranou sporu předloženo odborné vyjádření zpochybňující závěry znaleckého posudku, respektive může soud v takovém případě překonat odborné vyjádření vlastním výkladem? d) V případě, že projektová dokumentace vyžaduje řešení náročné na kvalitu provedení projektované stavby a na stavbě jakožto dílu dojde k výskytu vady v důsledku nedostatečně kvalitního provedení navrženého řešení, jedná se o vadu projektové dokumentace, nebo vadu díla? 32. Dle žalovaného 2 otázka shora označená pod písm. a) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a odvolací soud spolu se soudem prvního stupně nesprávně použily judikaturu z nepřiléhavých, byť podobných věcí. Namítá, že soudy věc nesprávně posoudily, když uzavřely, že měl zpracovat dokumentaci pro provádění stavby, neboť účelem smlouvy bylo získání ohlášení stavby, nikoli podklad pro stavbu ve vyšší úrovni detailu. 33. U otázky shora označené pod písm. b) se dle žalovaného 2 soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména rozsudků ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1720/2010, a ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, jakož i usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4206/2013, a ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2695/2019. Žalovaný 2 namítá, že subjektivní promlčecí doba začala běžet nejpozději dne 27. 7. 2016 (znalecký posudek), žaloba byla podána až 23. 1. 2019. 34. Rovněž u otázky shora označené pod písm. c) se dle žalovaného 2 soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od usnesení ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012. Dle žalovaného 2 soud prvního stupně pochybil, když odmítl vypracování revizního znaleckého posudku, ačkoliv současně uvedl, že věcnou správnost znaleckého posudku nemůže posuzovat. 35. Otázka shora označená písm. d) dle žalovaného v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a odvolací soud spolu se soudem prvního stupně věc nesprávně právně posoudily. Žalovaný 2 namítá, že projektová dokumentace nebyla vadná, ale záměrné řešení bylo pouze náročné na realizaci. Vada vznikla vadnou realizací stavby, soudy přesto kvalifikovaly vadu jako vadu projektu, aniž by zohlednily možné pochybení zhotovitele. Soud prvního stupně a odvolací soud na základě provedeného znaleckého posudku dospěly k přesvědčení o vadnosti projektové dokumentace zpracované žalovaným 2, ačkoliv tento závěr z provedeného dokazování nevyplývá. Měly se však zabývat tím, zda vada vznikla z projektové dokumentace, nebo z nedostatečného provedení navrženého řešení. 36. Žalovaný 2 uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se vůči žalovanému 2 zamítá v celém rozsahu, eventuálně aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 37. Žalobkyně se k dovolání žalovaného 2 vyjádřila tak, že dovolání není přípustné, a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, respektive zamítl. B. Dovolání žalovaného 3 a vyjádření k němu 38. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též žalovaný 3 s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky hmotného práva, která doposud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla vyřešena. 39. Žalovaný 3 v konkrétnosti předkládá k posouzení tyto právní otázky: i) Je možné, aby se žalobkyně (objednatel) domáhala (1) nároku z titulu odpovědnosti za vady ve formě slevy z ceny díla, a dále pak (2) náhrady škody z takové vady vzešlé, za situace, kdy smlouva o dílo předpokládá odstranění vady díla nejprve opravou díla provedenou zhotovitelem a žalobkyně (objednatel) k takovému postupu neposkytne zhotoviteli přiměřenou součinnost a tvrzené vady díla odstraní sama prostřednictvím třetí osoby? ii) Je možné, aby se žalobkyně domáhala u soudu nároku na zaplacení z titulu odpovědnosti za vady v podobě slevy z ceny díla a současně nároku na náhradu škody z této vady vzešlé za situace, kdy v době před podáním žaloby takové nároky (na zaplacení) vůči žalovaným neuplatnila, resp. uplatnila (a nezměnila) nárok jiný (na odstranění vady opravou), a změnu své původní volby provedla až v průběhu řízení před soudem? Má tato skutečnost případně vliv na rozhodnutí o případné předčasnosti podané žaloby a na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení? iii) Může existovat pasivně solidární odpovědnost z nároků o jiném právním základu v případě nároku na zaplacení slevy z ceny díla a současně nároku na zaplacení náhrady škody? iv) Je nárok objednatele, kupujícího, příkazce apod. na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vady (vadného plnění) nárokem z titulu odpovědnosti za vady? Omezovala právní úprava účinná do 31. 12. 2013 možnost postupovat podle obecné úpravy nároků z odpovědnosti za vady jen na závazky ze smluv o dílo a smluv kupních? Nebo byla aplikovatelná i na závazky z jiných typů smluv, např. příkazní? Hovoří-li soud v napadeném rozhodnutí o škodě (a její náhradě), pak: Jedná se vůbec o škodu? Pokud ano, je to škoda „vzešlá z vady“, nebo snad nějaká „jiná škoda“? v) Je možná existence souběhu nároku z odpovědnosti za vady (slevy) a nároku na náhradu škody v režimu nepravé (falešné) pasivní solidarity v případě více pasivně věcně legitimovaných subjektů? vi) Otázka přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. vii) Otázka promlčení žalovaného nároku. viii) Otázka předpokladů odpovědnosti za škodu a jejich vztahu k vadám díla. 40. V souvislosti s dovolací námitkou pod bodem i) žalovaný 3 namítá, že žalobkyně odmítla žalované 1 umožnit provedení opravy vytýkané vady. Žalobkyni tak nesvědčí nárok z titulu odpovědnosti za vady (na slevu z ceny díla), a tedy ani nárok na náhradu škody případně vzešlé z případně vadného díla, když pro toto nejsou splněny elementární podmínky – není zde zhotovitele (žalované 1), který by odstranění vady opravou odmítl či s ním byl v prodlení. 41. V souvislosti s dovolací námitkou pod bodem ii) žalovaný 3 namítá, že žalobkyně v rámci notifikace tvrzených vad ze dne 15. 9. 2016 uplatnila vůči všem žalovaným nejprve nárok na odstranění vady opravou. Žalobkyně před podáním žaloby neprovedla změnu zvoleného nároku z odpovědnosti za tvrzené vady. V reakci na kvalifikované námitky ze strany žalovaných až v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobkyně přípisem ze dne 6. 3. 2019 adresovaným všem třem žalovaným uplatnila ze stejného důvodu nárok na zaplacení slevy z ceny díla ve výši odpovídající žalované částce. 42. V souvislosti s dovolací námitkou pod bodem iii) žalovaný 3 namítá, že nárok žalobkyně není možné uplatnit v jednom řízení jako solidární vůči všem třem žalovaným, neboť takovému postupu brání existence individuálních smluv mezi žalobkyní a jednotlivými žalovanými. Pasivně solidární odpovědnost z nároků o jiném právním základu v případě nároku na zaplacení slevy z ceny díla a současně nároku za zaplacení náhrady škody však podle názoru žalovaného 3 nemůže existovat. 43. V souvislosti s dovolací námitkou pod bodem iv) žalovaný 3 namítá, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není seznatelné, jak dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že nárok žalobkyně na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vady je nárokem na náhradu škody. Již z tohoto důvodu je tato, pro věc zásadní, otázka vyřešena soudy obou stupňů bez patřičného odůvodnění, a tedy nepřezkoumatelně. Nepřezkoumatelné rozhodnutí pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí vyšších soudů porušuje právo účastníka řízení na spravedlivý proces. 44. V souvislosti s dovolací námitkou pod bodem v) žalovaný 3 namítá, že, byť komplikovaně, a ne zcela srozumitelně, soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích formulují vztah mezi žalovanou 1 (sleva z ceny díla) a žalovanými 2 a 3 (náhrada škody) jako tzv. falešnou (nepravou) pasivní solidaritu. Soudy obou stupňů v souzené věci uzavřely (zřejmě), že zde existuje falešná (nepravá) pasivní solidarita i za situace tvrzeného souběhu (i) nároku z odpovědnosti za vady (slevy) a (ii) nároku na náhradu škody. Tato otázka je Nejvyšším soudem dosud neřešena. 45. V souvislosti s dovolací námitkou pod bodem vi) žalovaný 3 namítá, že napadené rozhodnutí je neodůvodněné, a tedy nepřezkoumatelné, s čímž ustálená rozhodovací praxe spojuje zásah do práva účastníka řízení na spravedlivý proces, a tedy bez dalšího důvod k dovolacímu přezkumu. 46. V souvislosti s dovolací námitkou pod bodem vii) žalovaný 3 namítá, že nárok byl promlčen, neboť subjektivní lhůta uplynula nejpozději 1. 11. 2017, resp. 28. 7. 2018. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou ohledně počátku subjektivní i objektivní lhůty. 47. V souvislosti s dovolací námitkou pod bodem viii) žalovaný 3 namítá, že ve věci absentují předpoklady odpovědnosti za škodu. Je-li žalovanému 3 vytýkáno, že neučinil více, muselo by se jednat o nějakou situaci, kdy bylo postupováno stavebním dodavatelem v rozporu s projektovou dokumentací. Žádný takový rozpor však na předmětné stavbě nebyl identifikován, neb soudem posuzovaný detail provedení ukončení parotěsné fólie nebyl předmětnou dokumentací řešen, což je skutečnost mezi účastníky nesporná a v řízení nadto prokázaná. 48. Žalovaný 3 uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu druhého, třetího a čtvrtého výroku a akcesorického pátého, šestého a osmého výroku změnil tak, že se žaloba vůči žalovanému 3 v plném rozsahu zamítá a žalovanému 3 se přiznává právo na náhradu nákladů řízení, eventuálně se navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve specifikovaném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 49. Žalobkyně se k dovolání žalovaného 3 vyjádřila tak, že dovolání není přípustné, a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, respektive zamítl. III. Přípustnost dovolání 50. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda jsou přípustná. 51. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 52. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. A. Přípustnost dovolání žalovaného 2 53. Přípustnost dovolání nezakládá dovolací námitka žalovaného 2 shora označená písm. a), která se týká rozsahu projektové dokumentace. Žalovaný 2 upozorňuje na specifika zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, které stanovují odlišné požadavky na obsah projektové dokumentace pro ohlášení stavby a dokumentace pro provádění stavby. Na základě toho žalovaný 2 s odvolacím soudem polemizuje o tom, který z těchto druhů dokumentace měl žalovaný 2 jako zhotovitel dle smlouvy provést. 54. Žalovaný 2 namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 692/2020, který mj. uvádí, že „[p]ojem ‚urbanisticko-architektonická studie‘, sjednaný jako předmět díla podle Smlouvy č. 1, není v platných právních předpisech nijak vymezen. Již z toho důvodu na urbanisticko-architektonickou studii nelze bez dalšího aplikovat požadavky stanovené veřejným právem pro územní plánování a výstavbu (včetně požadavků stanovených ustanovením § 169 stavebního zákona), nýbrž je nejdříve třeba zjišťovat, jaký je obsah stranami smlouvy sjednaného závazku spočívajícího ve zpracování urbanisticko-architektonické studie.“. 55. Byť dovolací soud tento závěr vztahoval k právní úpravě účinné po 1. 1. 2014, vyplývá z něj i pro poměry obchodního zákoníku přiléhavý závěr, že otázka, jaké dílo má být dle smlouvy provedeno, závisí na výkladu této smlouvy (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, dle něhož § 536 odst. 1 obch. zák. „vyžaduje, aby se zhotovitel zavázal k provedení určitého díla. Za označení určitého díla není možno považovat určení díla tak, že je vymezeno jen obecně.“). 56. V samotné otázce výkladu smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 2 dovolací soud neshledává naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 57. Výkladem právních úkonů za použití pravidla podle § 35 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně (např. rozsudek ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012). Základní princip výkladu právních úkonů, který se promítl rovněž do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zakotvil ve své judikatuře i Ústavní soud (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V rozsudcích ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007, a ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 512/2006, se pak Nejvyšší soud vyjadřoval k výkladu smluv za pomoci interpretačního pravidla podle § 55 odst. 3 obč. zák. 58. Ustanovení § 55 odst. 3 obč. zák. stanoví interpretační pravidlo, podle něhož v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Pokud tedy smlouva obsahuje výraz či formulaci připouštějící její různý výklad, potom budou nejasnosti a tím i případně nepříznivé důsledky s nimi spojené přičteny k tíži dodavatele. Jedná se o zvláštní právní normu, která modifikuje obecná interpretační pravidla upravená v § 35 obč. zák. pro právní režim spotřebitelských smluv obecně a vychází z čl. 5 směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 59. Dovolací soud v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vyložil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. 60. Tak tomu v poměrech věci zde vedené není. Soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud přejímá, v odůvodnění svého rozsudku náležitě zdůvodnil [odstavce 148–150 odůvodnění], z jakých důvodů je vymezení předmětu díla ve smlouvě mezi žalobkyní a žalovaným 2 dostatečně určité, i proč nelze přijmout výklad zastávaný zde žalovaným 2, že jeho povinností bylo vyhotovit pouze projektovou dokumentaci pro ohlášení stavby. Odvolací soud pak dále akcentuje pravidlo § 55 obč. zák., tak jak je vykládáno v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu výše citované. Soudy nižších stupňů se tak v otázce výkladu smlouvy od závěrů přijatých ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nikterak neodchýlily. 61. Žalovaný 2 v této souvislosti dále namítá, že soudy nižších stupňů z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3129/2009, nesprávně dovodily povinnost žalovaného 2 informovat žalobkyni o potřebnosti zpracování projektové dokumentace pro provádění staveb. Řešení této otázky však nemá vliv na posouzení, co bylo ujednaným předmětem smlouvy o dílo. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). 62. Za této situace pak přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka týkající se vadnosti předmětu díla [shora označená písm. d)]. Dovolatel v dovolání nezpochybňoval právní posouzení příčinné souvislosti, tj. posouzení mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, nýbrž pouze rozporoval správnost skutkových zjištění soudů o důvodech vzniku předmětné vady, když tvrdil, že tato vada ve skutečnosti vznikla pouze nesprávnou realizací stavby zhotovitelem pro její stavební náročnost. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vychází ze zjištění, že je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaného 2 (jež spočívá v provedení projektové dokumentace pro ohlášení stavby podle § 105 odst. 8 zákona č. 183/2006 Sb., která byla pro provedení stavby nedostatečná) a existencí škody na nemovitosti. Tento svůj závěr pak soud prvního stupně náležitě zdůvodnil [odstavec 181 odůvodnění]. Že otázka existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je otázkou skutkovou, Nejvyšší soud vysvětlil již v důvodech usnesení ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, uveřejněného pod číslem 109/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též např. v rozsudku ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001. 63. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). 64. Žalovaný 2 dále namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku určení počátku běhu promlčecí lhůty [dovolací námitka shora označená písm. b)]. 65. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody i v dovoláním vymezenou otázkou, s níž spojuje dovolatel přípustnost dovolání. Současně v tomto rámci nelze posuzovat jiný než uplatněný žalobní nárok. Dovolatel z pohledu vymezení přípustnosti dovolání dostál zákonným požadavkům ve vztahu k otázce určení běhu subjektivní promlčecí lhůty („doby“ – v poměrech řešené úpravy občanského zákoníku z roku 1964). Tuto otázku odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu, tak i o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná), a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného o protiprávním úkonu nebo události, kterou byla škoda způsobena, ale i o tom, že vznikla majetková újma určitého rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, a dále vědomost o tom, kdo za ni odpovídá. Běh subjektivní promlčecí doby však nemůže započít dříve než běh objektivní promlčecí doby, tj. dříve, než škoda vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2232/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2554/2017). 66. Dovoláním nebyl (úspěšně) zpochybněn závěr odvolacího soudu, že žalovaný 2 odpovídá v příčinné souvislosti s porušením povinnosti za škodu, jež spočívá ve vynaložení (celkových) nákladů na odstranění vady stavby (které dle soudů nelze posuzovat odděleně), k čemuž došlo dle skutkových zjištění až zaplacením doplatku ceny opravy dne 1. 6. 2018. Za této situace není závěr odvolacího soudu o nepromlčení práva na náhradu takovéto škody v rozporu s judikaturou. Dovolací soud v této souvislosti opět zdůrazňuje vázanost jednak dovolacími důvody, v dovolání vymezenou otázkou, s níž spojuje dovolatel přípustnost dovolání, a konečně vázanost uplatněným žalobním nárokem a skutkovými okolnostmi zjištěnými soudy nižších stupňů. 67. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka shora označená pod písm. c), dle níž soudy měly zajistit revizní posudek. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). 68. Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) přitom nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014). 69. Soudy pak nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1056/2019, nebo ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020). 70. Soud prvního stupně vyložil, že neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem k posudku znalecké kanceláře ze dne 27. 7. 2016, č. ZP 0396/2016, neboť tento posudek je formulován srozumitelně, logicky a bezrozporně a pověřenec znalecké kanceláře jej při jednáních vysvětlil a obhájil. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně neprovedení důkazu revizním posudkem náležitě odůvodnil a že i odvolací soud provedení důkazu revizním znaleckým posudkem shledává nadbytečným. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je v tomto ohledu v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. B. Přípustnost dovolání žalovaného 3 71. Přípustnost dovolání nezakládá dovolací námitka shora označená bodem i), v níž žalovaný 3 namítá neexistenci nároku objednatele při neposkytnutí součinnosti. Žalovaný 3 uvádí, že žalobkyně odstranění vady díla opravou žalované 1, a tedy i žalovanému 3, znemožnila pro absolutní neposkytnutí součinnosti. 72. Žalovaný 3 tak však zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu tím způsobem, že prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci a na ní zakládá právní závěry, jež pak konfrontuje s judikatorními závěry dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3105/2023). 73. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na které odvolací soud odkazuje, však vyplývá, že k odstranění vad nedošlo pro nedostatek součinnosti na straně žalobkyně, ale proto, že žalovaná 1 jakožto zhotovitel reklamaci žalobkyně řádně nevyřídila a k odstranění vytčených vad nepřistoupila. Na tomto základě pak soud prvního stupně dovozuje, že žalobkyni podle § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, vznikla stejná práva, jako by se jednalo o vady, které nelze odstranit, dle § 648 odst. 2 obč. zák. 74. Za této situace pak přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka shora označená bodem ii), v níž žalovaný 3 namítá, že žalobkyně před podáním žaloby neprovedla změnu zvoleného nároku z odpovědnosti za tvrzené vady. Právně tedy žalobkyně vůči žalovaným setrvala u původní volby nároku na odstranění vady opravou. I zde žalovaný 3 pomíjí skutečnost, že soudy měly za prokázané, že zhotovitel (žalovaná 1) svoji povinnost k odstranění vady nesplnil, a z toho důvodu došlo ke změně v obsahu práv z vadného plnění na straně objednatele (žalobkyně) [viz odstavec 165 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně]. 75. K samotné otázce možnosti objednatele žádat po zhotoviteli náklady účelně a předvídatelně vynaložené na odstranění této vady převyšující slevu z ceny díla odpovídající této vadě pak soud prvního stupně správně odkázal na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014. V něm dovolací soud mimo jiné dovodil, že jestliže zhotovitel nevyhoví důvodně uplatněnému požadavku objednatele na bezplatné odstranění vady díla opravou a náklady účelně a předvídatelně vynaložené na odstranění této vady převyšují slevu z ceny díla odpovídající této vadě, jsou tyto náklady v rozsahu převyšujícím slevu z ceny újmou reparovatelnou prostřednictvím náhrady škody. Od těchto závěrů, z nichž ve svém právním posouzení vyšel soud prvního stupně, nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v poměrech věci zde vedené. 76. V citovaném rozsudku dále dovolací soud uvádí, že právo na náhradu škody není podmíněno uplatněním nároku na slevu z ceny, nýbrž zejména též že v situaci, kdy zhotovitel odmítl vyhovět důvodnému požadavku na odstranění vad díla, může objednatel požadovat slevu i dodatečně, bez ohledu na to, zda vadu již nechal odstranit třetí osobou. 77. Důvodné tak nejsou ani námitky žalovaného 3 o tom, že žalobkyně před podáním žaloby neprovedla změnu zvoleného nároku z odpovědnosti za vady. K tomu lze dále odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021, dle kterého skutek je u nároku na náhradu škody vymezen jednáním (porušením smluvní povinnosti provést dílo řádně, tj. bez vad) a následkem, tj. způsobeným poškozením stavby (vyduté podlahy, popraskaná dlažba, příčky atd.). Nikoliv způsobem (metodou) vyčíslení výše škody. 78. K uvedeným dovolacím námitkám žalovaného 3 je nutno dodat, že z jejich obsahu plyne, že se vztahují k důvodnosti nároku ve vztahu k žalovanému 1 jakožto zhotoviteli. Jde-li o dovolání, které uplatnil žalovaný 3, pak tyto námitky nemohou zakládat přípustnost dovolání již proto, že na nich napadené rozhodnutí ve vztahu k žalovanému 3 nespočívá. 79. Žalovaný 3 v dalších dovolacích námitkách [shora označené body iii)–v)], zpochybňuje samotnou právní kvalifikaci nároku přiznaného mezi žalobkyní a žalovaným 3, jakož i vzájemný vztah nároků vůči žalovaným 1, 2 a 3. 80. Žalovanému 3 lze přisvědčit v té míře, že soudy v právním posouzení vycházely ze závěru, že mezi žalobkyní a každým ze tří žalovaných existovala samostatná smlouva (smluvní vztah), každá s odlišným předmětem plnění. Zpochybňuje-li však dále závěr, že nárok žalobkyně na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vady je nárokem na náhradu škody, pak zjevně přehlíží, že v tomto případě jde o vadné plnění ze smlouvy o dílo mezi žalobkyní a žalovanou 1, jejímž předmětem byla výstavba domu. Nárok na náhradu škody vůči žalovanému 3 se pak opírá o porušení smluvní povinnosti z příkazní smlouvy ze dne 17. 9. 2013; nejde tak o uplatnění práv z vadného plnění z této smlouvy. 81. V rozsudku ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, Nejvyšší soud uvedl, že odpovědnost za vady je třeba odlišit od odpovědnosti za škodu. Oba tyto závazkové právní instituty mají jiný účel, jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti. Porušení povinnosti splnit řádně závazek je předpokladem odpovědnosti za vady i odpovědnosti za škodu. Za nedostatky vlastního plnění je dána odpovědnost za vady. Teprve jiná újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, je škodou. Jde o újmu, kterou vyvolaly vady poskytnutého plnění, nikoliv o újmu spočívající ve vadnosti poskytnutého předmětu plnění. Odpovědnost za vady sleduje, aby se nabyvateli dostalo ze závazkového právního vztahu smluvené plnění bez jakýchkoliv vad. Nelze-li toho dosáhnout (např. výměnou věci či její opravou), slouží k finančnímu vyrovnání snížení hodnoty věci vzhledem k její vadě či chybějící vlastnosti (sleva). Odpovědnost za škodu sleduje oproti tomu účel, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané skutečnosti (události). Z ustanovení § 510 obč. zák. tedy současně vyplývá, že z důvodu náhrady škody se nelze domáhat nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady. Znamená to, že nabyvatel nemůže požadovat náhradu újmy za vadně poskytnuté plnění z titulu náhrady škody a naopak. 82. Ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud navázal na zásady zformulované již ve svém rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 12/1989, v němž dovodil, že pokud jde o vztah odpovědnosti za škodu a odpovědnosti za vadné poskytnutí služby, platí, že cestou odpovědnosti za škodu není možné dosáhnout odčinění majetkové újmy fyzické osoby spočívající v samotné vadnosti např. zhotovené věci nebo provedené opravy (úpravy). Náprava této majetkové újmy může být přiznána vždy jen v rámci odpovědnosti za vady. Při rozlišení mezi tím, kdy má majetková újma fyzické osoby povahu vady služby a kdy má povahu utrpěné škody, je třeba dovodit, že zatímco o vadu jde tam, kde újma spočívá ve vadném poskytnutí služby (ve vadnosti poskytnutého předmětu služby), újma, která vzniká jako důsledek tohoto vadného plnění, je škodou fyzické osoby. Na tyto závěry navázal v řadě svých rozhodnutí (např. v rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněném pod číslem 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2267/2007). 83. Vztaženo do poměrů věci zde vedené pak z uvedeného plyne, že soudy nižších stupňů se od těchto závěrů neodchýlily, jestliže ve vztahu k žalovanému 3 dovozovaly, že náklady vynaložené na odstranění vady stavby jsou právě onou jinou újmou, jež vznikla v příčinné souvislosti porušení povinnosti žalovaného 3 splnit řádně závazek. Jde o újmu, která nespočívá ve vadnosti poskytnutého plnění žalovaným 3. Za této situace je pak i přiléhavý odkaz soudu prvního stupně na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 253/2005, z nichž vyplývá, že případná odpovědnost stavebního dozoru za škodu, jež je dána ve spojitosti s vadným provedením stavby, se odvíjí od obsahu jeho vlastního vztahu s poškozeným. 84. Za těchto okolností pak dovolání nečiní přípustným ani otázka vzájemné pasivní solidarity mezi žalovanými. V části nároku, ohledně které byla žalovaným uložena povinnost plnit žalobkyni společně a nerozdílně, bylo totiž právo žalobkyně soudy kvalifikováno – jak výše vysvětleno – jako právo na náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti, nikoliv jako právo z vadného plnění. Skutečnost, že jde u každého ze žalovaných o jinou smluvní povinnost založenou jejich vlastní smlouvou vůči žalobkyni, je v tomto ohledu nerozhodná. 85. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému podle § 438 odst. 1 obč. zák. s tím, že ve vzájemném poměru se škůdci vypořádají podle své účasti na způsobení škody – § 439 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3738/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2413/2012). Úprava společné odpovědnosti více osob odpovědných za škodu vycházející ze zásady solidarity má obecnou platnost pro všechny případy a vztahuje se nejen na případy, kdy škůdci způsobili škodu společným jednáním, ale i na případy, kdy jednotliví škůdci odpovídají na základě odlišných principů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5/2006, či ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5059/2009, potažmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1234/2015). Dělená odpovědnost více škůdců za způsobenou škodu podle § 438 odst. 2 obč. zák. je pak výjimkou z tohoto obecného pravidla, a lze ji proto vyslovit pouze v odůvodněných případech. Takový postup přitom vyžaduje podrobné zdůvodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2891/2012, či rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 1997, sp. zn. 19 Co 215/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 4/1998, s. 86). V poměrech obchodního zákoníku Nejvyšší soud vyložil, že § 383 obch. zák. stanoví v případě plurality škůdců výhradně solidární odpovědnost, aniž připouští výjimku (srov. usnesení ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 667/2016). 86. Skutečnost, že v rozsahu částky 280.163 Kč spolu s příslušenstvím, rozhodly soudy tak, že plněním žalované 1 v rozsahu poskytnutého plnění zaniká povinnost žalovaného 2 a povinnost žalovaného 3 a naopak, reflektuje toliko tu skutečnost, že tento nárok je vůči žalované 1 kvalifikován jako nárok na přiměřenou slevu z díla (200.000 Kč) a na náhradu nutných nákladů, které vznikly v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady (33.880 Kč + 46.283 Kč = 80.163 Kč). Na straně žalovaných 2 a 3 jde však i v tomto rozsahu o plnění, jež je náhradou škody vzniklé porušením smluvní povinnosti. 87. Jestliže soud prvního stupně vzájemný vztah těchto nároků vyjádřil tím, že plněním jednoho žalovaného zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného, neboť ze zákona nevyplývá solidární vázanost zhotovitele z pohledávky na slevu z ceny díla a náhradu nutných nákladů a škůdce z pohledávky na náhrady škody a nákladů spojených s jejím uplatněním [odstavec 191 odůvodnění], není takový závěr v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 88. Nejvyšší soud již v minulosti pro vztah náhrady škody a bezdůvodného obohacení vyložil (srov. rozsudek ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2464/2000, a usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4188/2016), že platná právní úprava zakotvená v § 511 odst. 1 obč. zák. připouští solidaritu pouze v těch případech, kdy je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, účastníky dohodnuto nebo vyplývá-li z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně. V ustanoveních občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení není upravena možnost založit solidární povinnost soudním výrokem. Ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. pak obsahuje úpravu společné odpovědnosti více škůdců za škodu, a nelze proto na jeho základě stanovit ve výroku rozhodnutí povinnost škůdce plnit solidárně s bezdůvodně obohaceným. [V poměrech literatury k nynějšímu § 2915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, srov. též Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. § 2894–3081. Velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, § 2915, s. 376–377, marg. 9: „Na druhou stranu takto nelze rozhodnout, pokud neodpovídají všichni dlužníci z důvodu náhrady škody; např. jeden odpovídá za škodu, povinnost druhého se zakládá na vydání bezdůvodného obohacení.“] 89. Tento závěr se uplatní i v případě souběhu práva na náhradu škodu a práv z vadného plnění. Z teleologického hlediska je odůvodněn tím, že náhrada škody a práva z vadného plnění mají odlišný účel, směřují k jinému cíli a jejich uplatnění vyžaduje splnění rozdílných předpokladů. Zatímco v případě práv z vadného plnění je účelem náprava narušené ekvivalence plnění mezi stranami (srov. výše), v případě náhrady škody jde o kompenzaci vzniklé újmy (k účelu práv z vadného plnění a náhrady škody podrobněji srov. Kolmačka, V. Přiměřené snížení ceny jako prostředek nápravy narušené subjektivní ekvivalence. Právní rozhledy 13-14/2021, s. 457 a násl.; ke vztahu náhrady škody a bezdůvodného obohacení srov. Melzer, F., Csach, K. In: Melzer, Tégl a kol. Op. cit., Úvodní výklad před § 2991, s. 1247, marg. 63). 90. Nejvyšší soud dále v dřívějších rozhodnutích vyložil (srov. rozsudky ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, a ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1702/2011, nebo usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4188/2016), že jsou-li dva subjekty povinny ke stejnému plnění a nejde-li o solidaritu (§ 438 obč. zák.), kdy jeden subjekt plní z titulu bezdůvodného obohacení a druhý z jiného právního důvodu, jedná se o tzv. falešnou solidaritu dlužníků. V takové situaci, kdy jednomu věřiteli plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh a tím i povinnost druhého. [„Prakticky jde o to, že oba nároky někdy směřují k dosažení stejného hospodářského cíle; je-li tento dosažen, musí zaniknout i druhý nárok, jinak by byl poškozený, resp. ochuzený kompenzován dvakrát.“ (srov. Melzer, Csach. Op. cit., s. 1249, marg. 71)]. 91. I pro vztah práv z vadného plnění a náhrady škody se proto obdobně uplatní závěr z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, v němž Nejvyšší soud dovodil, že jsou-li splněny předpoklady vzniku nároků a nejde-li o solidaritu (§ 438 obč. zák.), je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech), samozřejmě s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel; v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita). Okolnost, že je tu více osob, kterým podle různých ustanovení zákona vznikla či mohla vzniknout současně závazková povinnost, není důvodem, který by vylučoval povinnost škůdce nahradit škodu, tj. újmu v majetkové sféře poškozeného. Případná existence nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo jej získal, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu, způsobenou odčerpáním peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení. 92. Žalovanému 3 nelze přisvědčit ani v jeho námitce [shora vymezené pod bodem vi)] o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). 93. V projednávané věci má Nejvyšší soud za to, že odůvodnění napadeného rozsudku představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaný měl možnost v dovolání proti němu formulovat své námitky, jak ostatně také učinil, neboť z obsahu dovolacích námitek vyplývá, že žalovanému 3 bylo z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, jak odvolací soud rozhodl a na základě jaké úvahy, neboť jeho právní posouzení v dovolání podrobně zpochybňoval. Lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu vadou nepřezkoumatelnosti netrpí 94. Jde-li o námitku nesprávného posouzení počátku běhu promlčecí lhůty [shora vymezenou pod bodem vii)], pak ani ta nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání. Věcně k tomu lze odkázat k vypořádání obdobné dovolací námitky žalovaného 2 výše. 95. Namítal-li dále žalovaný 3, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku předpokladů odpovědnosti za škodu [shora vymezenou pod bodem viii)], nepředkládá dovolacímu soudu k posouzení žádnou konkrétní otázku hmotného práva, jež by zakládala přípustnost dovolání. Jedná se toliko o speciální případ v judikatuře již posuzované obecné právní otázky, jenž tudíž přípustnost dovolání založit nemůže, neboť se soudy nižších stupňů od stávající judikatury dovolacího soudu nikterak neodchýlily (srov. namátkou obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2526/2016). Předpokladem obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. je 1) porušení právní povinnosti, 2) existence škody, 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti škůdce a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a 4) presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je přitom dle judikatury dovolacího soudu míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak žalovaný skutečně jednal (případně opomenul jednat), a tím, jak jednat měl, aby dostál povinnosti ukládané mu právním předpisem či jinou právní skutečností (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1106/2003, ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, nebo ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3879/2012, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2745/2017). Uvedené obecné principy soud potom posuzuje v poměrech konkrétního případu. Obdobně v poměrech obchodního zákoníku Nejvyšší soud vyložil, že dle § 373 obch. zák. vzniká povinnost k náhradě škody za kumulativního naplnění podmínek, kterými jsou vznik škody, porušení povinnosti ze závazkového vztahu a příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením závazkové povinnosti (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 377/2005, ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 60/2015, či ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3705/2017). 96. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, dle něhož z mandátní smlouvy ze dne 17. 9. 2013 vyplývala žalovanému 3 povinnost zajišťovat stavební a technický dozor spočívající zejména v provádění dozoru realizace prací na staveništi se speciální pozorností k částem stavby, které budou později zakryty, a to před jejich zakrytím, provádění dozoru a kontrol při provádění zkoušek na staveništi, dle potřeby organizování koordinačních porad všech stran zainteresovaných na plnění díla. Odvolací soud – oproti tvrzení žalovaného 3 – nevychází ze závěru, že by jeho povinností bylo ověřovat správnost a úplnost projektové dokumentace, nýbrž z toho, že jestliže žalovaný 3 řádně neupozornil žalobkyni na chybné provedení střešní konstrukce či nepodnikl jiné kroky bránící vadnému provedení instalace parotěsnicí vrstvy, nesplnil tím svoje povinnosti z mandátní smlouvy. 97. Závěrem dovolací soud zdůrazňuje pro posouzení dovolání žalovaných 2 a 3 soubor principů, jimiž byl při posouzení přípustnosti vázán a jež pro posouzení jejich přípustnosti, z pohledu jednotlivých otázek v dovolání vymezených, byly ve větší či menší míře zásadní pro závěr o nepřípustnosti dovolání. V řešené věci byly uplatněné nároky posuzovány ze smluvních závazků uzavřených v roce 2013, tedy podle předchozí úpravy soukromého práva, před účinností občanského zákoníku z roku 2012. Dovolací soud tak vycházel z judikaturních závěrů k právní úpravě občanského zákoníku z roku 1964. Dovolací soud byl přitom současně vázán vymezeným rozsahem uplatněných nároků v žalobě, v dovoláním vymezenou otázkou, s níž spojuje dovolatel přípustnost dovolání, a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Současně dovolací soud musel, z pohledu zákonné úpravy dovolacího řízení (zohledňující mj. principy rovnosti stran při posouzení výše uvedeného komplexu vázanosti), zohlednit okruhy těch dílčích právních posouzení odvolacího soudu, jež dovoláním zpochybněny nebyly. 98. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání žalovaného 2 a žalovaného 3 stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2 a žalovaného 3 podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 99. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňují. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. 4. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu