23 Cdo 2936/2025-188 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně I. Š., zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, proti žalovanému K. F., zastoupenému Mgr. Barborou Plesníkovou, advokátkou se sídlem v Habartově, Máchova 619/0, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 13 C 260/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2025, č. j. 10 Co 244/2025-150, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28 950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí v žalobě označených nemovitostí. Tvrdila, že tyto nemovitosti původně nabyla do výlučného vlastnictví a že darovací smlouvou ze dne 4. 2. 2019 převedla na žalovaného spoluvlastnický podíl o velikosti jejich ideální jedné poloviny za účelem realizace společného bydlení. Téhož dne účastníci uzavřeli samostatnou písemnou dohodu, v níž si žalobkyně vymínila další důvody pro odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk. Žalobkyně od darovací smlouvy odstoupila dopisem ze dne 2. 2. 2024, v němž jako důvod nevděku označila tehdy tvrzené chování žalovaného v průběhu manželství, zejména neshody týkající se soužití a vedení společné domácnosti. Poté, co bylo manželství účastníků uzavřené v roce 2020 rozsudkem soudu ze dne 14. 6. 2024 pravomocně rozvedeno, opřela žalobkyně svou argumentaci též o závěry rozvodového rozsudku, podle nichž jednou z příčin rozvratu manželství měl být mimomanželský poměr žalovaného. Dovozovala, že tím byly naplněny podmínky nevděku jak ve smyslu § 2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, tak podle smluvního ujednání účastníků. Protože žalovaný neposkytl součinnost k uvedení zápisu v katastru nemovitostí do souladu s tvrzeným právním stavem, domáhala se žalobkyně požadovaného určení. 2. Okresní soud v Rokycanech jako soud prvního stupně rozsudkem určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem v žalobě označených nemovitostí (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). 3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného a žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žaloba žalobkyně na určení, že je výlučným vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, se zamítá (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 5. Předně žalobkyně namítla, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže při odlišném hodnocení listinných důkazů neposkytl žalobkyni řádné poučení podle § 118a ve spojení s § 213b o. s. ř. a omezil-li se na obecné konstatování, že věc „může posuzovat jinak“, čímž jí znemožnil procesní obranu. Z tohoto důvodu považuje žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, a ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4327/2016. Zároveň žalobkyně namítla, že zamýšlel-li odvolací soud dojít k odlišným skutkovým či právním závěrům, měl povinnost zopakovat veškeré dokazování, které dříve provedl soud prvního stupně. 6. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud pochybil, jestliže věc meritorně rozhodl, ačkoliv měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, neboť za situace absence poučení podle § 118a o. s. ř. nebyl oprávněn sám provádět rozsáhlé dokazování, nýbrž měl umožnit jejich odstranění v řízení před soudem prvního stupně. Tímto postupem se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3233/2017. 7. Podle žalobkyně odvolací soud rovněž pochybil, pokud se bez provedení dokazování odchýlil od pravomocného rozsudku o rozvodu manželství, v němž byla konstatována nevěra žalovaného, aniž tento odklon řádně odůvodnil. Podle žalobkyně byl povinen z těchto skutkových závěrů vycházet, případně v odůvodnění vysvětlit důvody odchýlení. Tím se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3535/2021. Žalobkyně má navíc za to, že nedostatek takového odůvodnění činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. 8. Žalobkyně dále namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil časovou osu vztahů mezi účastníky, existenci a povahu vztahu žalovaného k jiné ženě i příčiny rozvratu manželství, nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, včetně výslechu svědkyně S. a listin, a že závěr, podle něhož tvrzení o nevěře žalovaného nebylo důvodem pro odvolání daru, je s těmito důkazy v rozporu. 9. Odvolací soud podle žalobkyně rovněž nesprávně posoudil otázku, zda tvrzení o nevěře žalovaného, uplatněné až po odvolání daru ze dne 2. 2. 2024, představovalo nový skutkový důvod odvolání daru, anebo pouze precizaci již dříve tvrzených důvodů. Žalobkyně namítá, že o nevěře žalovaného v době původního odvolání daru nevěděla a že její následné tvrzení pouze konkretizovalo již dříve popsané chování žalovaného. Uzavřel-li odvolací soud, že šlo o nový důvod pro revokaci daru, nikoli o pouhou precizaci, odchýlil se podle žalobkyně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000. 10. Dále žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda jednání žalovaného spočívající v mimomanželském (i psychickém) vztahu může za daných okolností naplnit znaky nevděku podle § 2072 odst. 1 o. z., pokud uzavřel, že tomu tak není. Podle žalobkyně takové jednání představuje zjevné porušení dobrých mravů vůči dárci a odvolací soud se tímto závěrem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018. 11. Žalobkyně konečně namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil výklad ujednání účastníků obsaženého v čl. III dohody ze dne 4. 2. 2019, když toto ujednání vyložil odlišně než žalobkyně. Podle žalobkyně bylo pro vznik oprávnění odvolat dar postačující, že jednou z příčin rozvratu manželství byla skutečnost na straně žalovaného, aniž by muselo jít o příčinu výlučnou. 12. Ze shora uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že došlo k nevděku žalovaného a žalobkyně dar platně odvolala; současně aby nařídil projednání věci jiným senátem z důvodu tvrzených závažných procesních pochybení a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. 13. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, zpochybnil důvodnost jednotlivých dovolacích námitek žalobkyně, označil dovolání za nepřípustné a navrhl, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl, a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 16. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 17. V části dovolání, v níž žalobkyně namítla nesprávné posouzení výkladu ujednání účastníků obsaženého v čl. III dohody ze dne 4. 2. 2019, konkrétně zda pro vznik oprávnění odvolat dar postačuje, že jednou z příčin rozvratu manželství byla skutečnost na straně žalovaného, aniž by muselo jít o příčinu výlučnou [viz bod 11 odůvodnění shora], a dále že odvolací soud měl povinnost zopakovat veškeré dokazování, které dříve provedl soud prvního stupně [viz bod 5 odůvodnění shora], dovolání trpí vadou spočívající v absenci obligatorních náležitostí dovolání, neboť žalobkyně nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 18. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, a ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023). 19. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, pak Ústavní soud konstatoval, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2321/2022). 20. Dovolání tak v dané části trpí vadou, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence konkrétního předpokladu přípustnosti dovolání nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. 21. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu zbývajících námitek žalobkyně. 22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 24. Žalobkyně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku předpokladů odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk dle § 2072 odst. 1 o. z., a rozhodl tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 (viz bod 10 odůvodnění shora). 25. Nejvyšší soud již v žalobkyní citovaném rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 (dále například též v usneseních ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024, ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023, či ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 707/2023), vyložil, že podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci [srov. Hulmák a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 21–24]. Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat. Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým. 26. V žalobkyní citovaném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 dovolací soud dále uvedl, že by nebyl opodstatněný závěr, že by chování žalované jako obdarované bylo za daných okolností objektivně způsobilé žalobci jako dárci zjevně ublížit, pokud sice v průběhu jejich manželství navázala nový vztah s jiným mužem, mimomanželský vztah však navázala v době, kdy její manželství se žalobcem již dlouhodobě nebylo funkční, přičemž se na jeho rozvratu výrazně podílelo amorální chování samotného žalobce. 27. Odvolací soud výše uvedeným požadavkům v projednávané věci dostál, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že při svém právním posouzení věci hodnotil jednání žalovaného z hlediska objektivního i subjektivního a vycházel přitom ze skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. bod 28 odůvodnění níže), podle nichž vztahy mezi účastníky byly dlouhodobě zatíženy neshodami týkajícími se vedení společné domácnosti, jejího financování a celkového způsobu soužití, přičemž jednání žalovaného, v němž žalobkyně spatřovala nevděk, se pohybovalo v rovině těchto konfliktů. Odvolací soud současně uzavřel, že takové jednání nebylo objektivně způsobilé představovat zjevné porušení dobrých mravů ani naplnit předpoklady ustanovení § 2072 o. z. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi rovněž zdůraznil, že ani navázání mimomanželského vztahu samo o sobě nemusí za všech okolností představovat jednání objektivně způsobilé naplnit znaky nevděku, zejména pokud k němu dochází v kontextu již narušených vztahů mezi účastníky (srov. žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1794/2018). 28. Za těchto okolností je závěr odvolacího soudu, že jednání žalovaného nenaplňuje předpoklady nevděku podle § 2072 odst. 1 o. z., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 29. Námitky žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil časovou osu vztahů mezi účastníky, existenci a povahu vztahu žalovaného k jiné ženě, příčiny rozvratu manželství, jakož i že nesprávně vyhodnotil obsah provedených důkazů, včetně výslechu svědkyně Ing. Spalové a listin, a že závěr, že tvrzení o nevěře žalovaného nebylo důvodem pro odvolání daru, je v rozporu s provedenými důkazy (viz bod 8 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť těmito námitkami žalobkyně brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a proti jejich hodnocení důkazů. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně) a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry soudů nižších stupňů nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem, jímž je podle platné procesní úpravy pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024), což však z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá. 30. Ani žalobkyní předestřená otázka, zda se odvolací soud mohl bez provedení dokazování odchýlit od skutkového závěru pravomocného rozsudku o rozvodu manželství o nevěře žalovaného (viz bod 7 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od závěrů judikatury Nejvyššího soudu. Z ní vyplývá, že v souladu s právní úpravou, která účinky právní moci propůjčuje pouze výroku rozhodnutí (viz § 159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř.), nejsou právní moci účastny ani jednotlivé dílčí právní závěry soudu uvedené v odůvodnění rozsudku či snad dokonce skutková zjištění soudu (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020), tedy ani zjištění obsažené v odůvodnění pravomocného rozvodového rozsudku ohledně konkrétní příčiny rozvratu manželství. Řečeno jinak, i tuto skutečnost je soud v dalším řízení vedeném mezi týmiž účastníky oprávněn posoudit samostatně. V projednávané věci se nadto sluší poznamenat, že se odvolací soud ve skutečnosti neodchýlil od skutkových závěrů, ke kterým dospěl v pravomocně skončeném rozvodovém řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 26/2024 Okresní soud v Rokycanech, jestliže příčinu rozvratu manželství účastníků primárně shledal ve vzájemném odcizení účastníků, kteří nebyli schopni se dohodnout na společném hospodaření a na chodu domácnosti (viz zejména bod 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 31. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, jestliže nesprávně posoudil tvrzení o nevěře žalovaného, uplatněné až po odvolání daru ze dne 2. 2. 2024, jako nový skutkový důvod odvolání daru, ačkoli podle žalobkyně šlo jen o precizaci již dříve tvrzených důvodů (viz bod 9 odůvodnění shora). 32. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že odvolání daru je jednostranným adresovaným hmotněprávním jednáním, jehož účinky nastávají okamžikem, kdy dojde obdarovanému. Výzva k vrácení daru přitom může být obsažena i v žalobě. Právě skutkové vymezení důvodů ve výzvě k vrácení daru, případně v žalobě, určuje okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování a právního posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 33 Cdo 224/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3438/2015). Důvody pro odvolání daru lze v žalobě nebo v řízení před soudem precizovat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024). Změní-li však žalobce důvod pro vrácení daru, nejde o pouhou změnu právní kvalifikace uplatněného nároku, nýbrž o změnu žaloby spočívající v tom, že žalobce, ač nadále požaduje stejné plnění, opírá svůj nárok o jiný skutkový základ, než jak jej vylíčil původně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3438/2015, či již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1147/2024). 33. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž žalobkyně v odvolání daru ze dne 2. 2. 2024 spatřovala důvod revokace daru v nespokojenosti s chováním žalovaného v průběhu manželství, ve zhoršení jeho vztahu k jejím dcerám, v neshodách ohledně vedení a financování společné domácnosti a v tom, že účastníci přestali společně hospodařit, přičemž tvrzení o nevěře žalovaného v tomto projevu vůle obsaženo nebylo. Žalobkyně sice následně tvrdila, že tento důvod uplatnila jako precizaci původních tvrzení ve výzvě k součinnosti ze dne 12. 7. 2024 a poté i v žalobě, odvolací soud však uzavřel, že v poměrech projednávané věci nešlo o pouhou precizaci již uplatněných důvodů odvolání daru, nýbrž o doplnění dalšího skutkového důvodu pro revokaci daru (viz zejména body 13, 16, 20 a 21 odůvodnění napadeného rozsudku). Uzavřel-li odvolací soud na tomto základě, že v projednávané věci došlo ze strany žalobkyně k doplnění dalšího důvodu pro revokaci daru (spočívajícím v nevěře žalovaného) až v žalobě, neodchýlil se od citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, nýbrž je s ním naopak v souladu. Námitka žalobkyně proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž založit nemůže. Nejvyšší soud k tomu pouze doplňuje, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu ani tento žalobkyní uvedený (další) důvod pro revokaci daru obsahově naplněn nebyl (srov. bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku). 34. Hodlala-li žalobkyně uvedenou námitkou zpochybnit závěr odvolacího soudu o obsahu jejího projevu vůle směřujícího k odvolání daru ze dne 2. 2. 2024, konkrétně závěr, že z tohoto právního jednání nevyplývalo uplatnění tvrzení o nevěře žalovaného jako důvodu revokace daru, pak tím přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ve skutečnosti zpochybňuje závěr, k němuž odvolací soud dospěl při výkladu právního jednání. Nejvyšší soud přitom již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku dospěl, například tím, že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy logickým pochybením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci. 35. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky dovolatelky, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a překvapivý, že odvolací soud měl pro absenci poučení podle § 118a o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, jakož ani námitka, že žalobkyni byla odepřena soudní ochrana, v důsledku čehož mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces (viz body 5 až 7 odůvodnění shora), neboť dovolatelka těmito námitkami nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však není případ projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). 36. K dovolatelkou namítané překvapivosti napadeného rozsudku Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011). O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, neboť otázky rozhodné pro posouzení věci, zejména naplnění předpokladů nevděku podle § 2072 o. z., možnost precizace důvodů odvolání daru v žalobě a význam tvrzení o nevěře žalovaného pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku, byly předmětem řízení již před soudem prvního stupně. Žalobkyně tak měla možnost k nim uplatnit svou skutkovou i právní argumentaci, což také učinila. Odvolací soud proto nezaložil své rozhodnutí na úvahách, s nimiž by žalobkyně nemohla v průběhu řízení počítat, a jeho rozhodnutí tak pro ni nemohlo být překvapivé. 37. Nejvyšší soud se konečně neztotožňuje ani s námitkou, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Nejvyšší soud má za to, že v projednávané věci představuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dostatečnou oporu k tomu, aby měla žalobkyně možnost proti němu v dovolání formulovat své námitky, což ostatně také učinila. 38. Výše uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3871/2023, ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1277/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1127/2025). 39. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku I podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 40. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti (nákladovým) výrokům II a III napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani (objektivně) přípustné. 41. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 19. 5. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu