23 Cdo 2943/2025-1272 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně APTPOWER, a.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Všebořice, Havířská 346/100, identifikační číslo osoby 27827127, zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalované Skanska a.s., se sídlem v Praze 8, Karlín, Křižíkova 682/34a, identifikační číslo osoby 26271303, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, o zaplacení částky 3 486 704,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 53/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2024, č. j. 14 Co 302/2024-1114, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 7. 10. 2016 domáhala zaplacení částky 3 575 556 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že její právní předchůdkyně (společnost TAKU TECH, a.s., v likvidaci, identifikační číslo osoby 27824683) dne 26. 8. 2010 uzavřela s žalovanou jako generálním dodavatelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla realizace fotovoltaické elektrárny (FVE) na klíč. V průběhu let 2011 až 2015 došlo postupně ke čtyřem přerušením provozu FVE (v obdobích od 13. 10. 2011 do 18. 10. 2011, od 12. 12. 2011 do 4. 4. 2012, od 21. 4. 2012 do 27. 4. 2012 a od 11. 4. 2013 do 15. 4. 2013) v důsledku vadného provedení díla (způsobeného vadami projektové dokumentace), a proto žalobkyně požadovala zaplacení částek 402 565,02 Kč, 195 801 Kč, 183 353 Kč a 100 957 Kč, které vynaložila na opravy jednotlivých výpadků FVE, a dále náhrady škody (ušlého zisku) způsobené těmito výpadky představované částkami 233 163,40 Kč, 2 197 518,70 Kč, 173 346 Kč a 88 850,06 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 9 C 53/2016-1081, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3 575 556 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III). 3. Městský soud v Praze k odvolání žalované jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 3 486 704,12 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba se v daném rozsahu zamítá (výrok I napadeného rozsudku), a ve výroku I v rozsahu částky 88 850,06 Kč s příslušenstvím a ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I dovoláním, ve kterém zformulovala řadu právních otázek, na nichž podle ní byl napadený rozsudek založen a jež měl odvolací soud posoudit nesprávně. S ohledem na rozsáhlost dovolání a četnost dovolacích námitek je Nejvyšší soud shrnul podle toho, jaký ze závěrů odvolacího soudu jimi žalobkyně napadala. 5. Za prvé, žalobkyně (ve vztahu k jejím požadavkům na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vad FVE) brojila proti závěru odvolacího soudu, podle kterého tyto náklady nebylo možno přiznat jako náhradu škody, nýbrž výlučně z titulu práv z vadného plnění. Podle žalobkyně totiž nesprávně odvolací soud nerozlišoval mezi odpovědností za vady a odpovědností za škodu, přičemž nárok žalobkyně posoudil výlučně z pohledu odpovědnosti za vady. Odvolací soud (v rozporu se závěry judikatury Nejvyššího soudu, například rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008) neposoudil nárok žalobkyně na slevu z ceny díla samostatně a nezohlednil, že nárok plynoucí z odpovědnosti za škodu může být uplatněn nezávisle na případném uplatnění a vytknutí vad, čímž se měl odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001. 6. Odvolací soud podle dovolatelky rovněž nesprávně uzavřel, že částka, jejíhož zaplacení se žalobkyně po žalované domáhala, nepředstavuje ani slevu z ceny díla nebo následnou škodu. Podle žalobkyně totiž z judikatury Nejvyššího soudu (například z rozsudku ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2247/2007, z usnesení ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2148/2010, či z již zmiňovaného rozsudku sp. zn. 25 Cdo 270/2001) plyne, že v případě vadného plnění je sice možno požadovat slevu, nebrání to však tomu, aby objednatel požadoval náhradu škody včetně ušlého zisku, jestliže zhotovitel po řádném uplatnění nároku z vadného plnění sám vady neodstraní (jak plyne například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3439/2012). Nelze tak souhlasit s odvolacím soudem, že úprava nároků z vadného plnění nenabízí objednateli možnost nechat si vadu odstranit třetí osobou a požadovat náklady na opravu po zhotoviteli, jestliže ten odmítne provést opravu (případně ji neprovede v přiměřené lhůtě), což dle žalobkyně potvrzuje také judikatura Nejvyššího soudu (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017). 7. Jestliže pak poškozený požaduje náhradu škody vzniklé vadným plněním, podle žalobkyně není potřeba prokazovat řádné a včasné uplatňování nároků z vadného plnění, nýbrž pouze to, že dílo bylo vadné, v důsledku čehož vznikla škoda (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5234/2015). 8. Za druhé, žalobkyně namítala rovněž nesprávnost závěru odvolacího soudu, podle kterého nemohla být žalobkyni přiznána náhrada za náklady na odstranění vad FVE, jelikož práva z vadného plnění řádně neuplatnila (nezvolila si právo na slevu z ceny díla). Žalobkyně je však přesvědčena, že nárok na slevu u žalované uplatnila (v návaznosti na zjištění ze znaleckého posudku ČVUT) včas, tj. dne 7. 12. 2016, když dřívější uplatnění práva z vadného plnění nebylo (s ohledem na obtížnost zjištění jeho skutečné příčiny a podstaty) možné. Podle žalobkyně nadto ani volba jiného nároku z vadného plnění než slevy z ceny díla s ohledem na okolnosti případu nepřicházela v úvahu. Závěry odvolacího soudu jsou dále podle žalobkyně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2187/2020, podle něhož škoda spočívající ve vynaložení nákladů vznikne poškozenému až v okamžiku, kdy náklady skutečně vynaloží. 9. Bylo přitom na odvolacím soudu, aby posoudil, v jaké části žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení určité peněžité částky představuje nárok na slevu z ceny díla či naopak náhradu škody. Žalobkyně totiž neodpovídá za správnou kvalifikaci svého nároku, jestliže jej řádně vymezila vylíčením rozhodujících skutkových okolností (jak plyne například z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4541/2009). Jinými slovy, u nároků, které žalobkyně kvalifikovala jako nároky na náhradu škody, měl odvolací soud posoudit, zda nemohou být žalobkyni přiznány z části jako nároky z vadného plnění (jako sleva z ceny díla). 10. Odvolací soud navíc podle žalobkyně nevyhověl požadavkům judikatury (například rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2290/2014), když se z úřední povinnosti nezabýval otázkou, zda žalovaná jako zhotovitel věděla o výskytu předmětných vad. 11. Za třetí, žalobkyně nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož veškeré povinnosti z vadného plnění (a s nimi i povinnost nahradit žalobkyni náklady vynaložené na odstranění vad FVE) z předmětné smlouvy o dílo převzala společnost SOLAR-CZ s.r.o. (identifikační číslo osoby 28666160, zaniklá 20. 9. 2017) jako „nařízený dodavatel“ na základě dohody uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, žalobkyní, žalovanou a společností SOLAR-CZ s.r.o. dne 21. 1. 2011. Podle žalobkyně totiž k převzetí dluhu došlo za předpokladu, že celé dílo (včetně projektové dokumentace) bude provádět právě nařízený dodavatel, který má proto odpovídat za případné vady. Jelikož však projektovou dokumentaci dodávala společnost ESPLAN s.r.o. přímo žalované, za vady dokumentace odpovídá ona (odpovědnost za vady dokumentace se nestala předmětem převzetí dluhu). 12. Za čtvrté, žalobkyně zpochybňovala také závěr odvolacího soudu, že k okamžiku podání žaloby byly uplatněné nároky na náhradu škody (zisku ušlého v důsledku prvních tří výpadků FVE) již promlčeny. Odmítala, že vady byly pro žalobkyni zjistitelné nejpozději ke dni 13. 4. 2012 a že nejpozději k uvedenému datu si již žalobkyně byla vědoma vzniku škody v podobě nákladů na opravu výpadků FVE a ušlého zisku, jakož i osoby, která je jejich původcem. Skutečnou příčinu vad a vzniku škody (a s tím spojenou osobu za škodu odpovědnou) totiž bylo podle žalobkyně možno identifikovat až na základě znaleckého posudku vypracovaného ČVUT, a nikoli na základě stanovisek společnosti Satcon z 6. 2. 2012 a 23. 2. 2012. Uvedená stanoviska totiž podle žalobkyně byla v daném období pouze jedna z mnoha vzájemně si protiřečících možných vysvětlení poruch FVE. Složitost určení toho, kdy žalobkyně nabyla vědomí o výši a příčině škody, plyne i ze složitosti a rozsahu dokazování k daným skutečnostem v soudním řízení. Uvedené závěry odvolacího soudu (a s nimi související závěr o počátku plynutí promlčecí lhůty) tak jsou v rozporu zejména s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1021/2011, ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2534/2012, ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015, či ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4205/2016. 13. Ani výši škody (ušlého zisku) přitom podle žalobkyně nebylo možno určit dříve než po uplynutí jednoho roku. S ohledem na komplikovanou povahu technických otázek, jejichž vyřešení bylo pro identifikaci odpovědného subjektu a výše ušlého zisku nezbytné, byl pro počátek plynutí promlčecí lhůty rozhodný okamžik vypracování znaleckého posudku (obdobně jako tomu bylo například ve věci posuzované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3113/2011). Úvaha o možném uplatnění škody musí vycházet ze skutečné vědomosti žalobce o odpovědné osobě, nikoli pouze z podezření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2598/2019). 14. Vzhledem ke shora uvedeným nesprávným právním závěrům odvolacího soudu žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku I zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 15. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, upozornila, že žalobkyně svou argumentaci staví převážně na polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a navzdory četným odkazům na rozhodnutí Nejvyššího soudu neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadený rozsudek skutečně závisel. Odvolací soud podle žalované postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, kterou správně vyložil i aplikoval, a dovolání žalobkyně je proto nejen nepřípustné, ale také nedůvodné. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně aby je zamítl. 16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 17. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). 18. Nejvyšší soud nejdříve zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 19. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 20. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 21. Těmto požadavkům žalobkyně v projednávané věci nedostála ve vztahu k námitce (shrnuté shora jako třetí), že předmětem dohody o převzetí dluhu nebyla odpovědnost žalované za případné vady projektové dokumentace, neboť u této námitky rezignovala na jakékoli vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (a toto vymezení u dané námitky neplyne ani z obsahu zbytku dovolání). Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. 22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud v rozsahu shora uvedené námitky dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady. Nejvyšší soud dále zkoumal přípustnost dovolání v rozsahu zbylých námitek žalobkyně. 23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 25. Pro posouzení přípustnosti dovolání je nezbytné se v prvé řadě zabývat námitkou žalobkyně (shrnutou shora jako první), podle níž odvolací soud v napadeném rozsudku nesprávně rozlišil, zda jednotlivé žalobní nároky představují nároky z vadného plnění či náhradu škody. Podle žalobkyně má totiž objednatel právo domáhat se náhrady škody představující náklady na odstranění vad, jestliže zhotovitel vady neodstranil, ač byly řádně vytknuty. 26. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003, konstatoval, že z § 440 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, ve spojení s § 564 obch. zák., nepochybně vyplývá, jak ostatně dovodil i v rozsudku ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1180/2000, že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle § 436 a § 437 obch. zák., nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Obchodní zákoník tak brání tomu, aby byl účel ustanovení zákona o odpovědnosti za vady obcházen tím, že by se objednatel mohl domoci nahrazení újmy z vadného plnění nikoli uplatněním nároku z vad zboží, nýbrž požadavkem na plnění z odlišného právního důvodu. Obecně podle § 440 odst. 2 obch. zák. platí, že objednatel nemůže požadovat náhradu v rozsahu, v jakém mohl dosáhnout uspokojení uplatněním práva z odpovědnosti za vady, z žádného jiného právního titulu, tedy ani z titulu náhrady škody. To platí přiměřeně i pro práva z odpovědnosti za vady díla, v souvislosti s náhradou škody z vad díla (§ 564 obch. zák.). 27. Judikatura dovolacího soudu je přitom dlouhodobě ustálená na závěru, že odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou odlišnými závazkovými právními instituty, mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti. Odpovědnost za vady stíhá nedostatky vlastního plnění prodávajícího a sleduje, aby se kupujícímu dostalo ze závazkového právního vztahu plnění bez jakýchkoliv vad, tedy aby jím koupená věc měla sjednané vlastnosti a netrpěla vadami. Smyslem odpovědnosti za škodu oproti tomu je, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané skutečnosti (srov. žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněný pod číslem 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5361/2016, a ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3485/2022). Uvedené závěry se uplatní také ve vztahu k úpravě odpovědnosti za vady v obchodním zákoníku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3485/2022). 28. V projednávané věci žalobkyně požadovala jednak náhradu nákladů, které vynaložila na opravu FVE v reakci na její jednotlivé výpadky, představovanou částkami 402 565,02 Kč, 195 801 Kč, 183 353 Kč a 100 957 Kč, a jednak náhradu zisku ušlého v důsledku těchto výpadků představovanou částkami 233 163,40 Kč, 2 197 518,70 Kč, 173 346 Kč a 88 850,06 Kč (poslední z uvedených částek není předmětem dovolacího řízení). Jestliže za daných okolností odvolací soud uzavřel, že prvně jmenované částky vynaložené na odstranění vad FVE může žalobkyně požadovat pouze z titulu nároků z odpovědnosti za vady, tedy nikoli (také) z titulu náhrady škody, jeho úvaha se v ničem neodchyluje od závěrů shora citované judikatury dovolacího soudu. Uvedená námitka žalobkyně proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 29. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že daný závěr nezpochybňuje ani žalobkyní citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1304/2017, neboť i v něm Nejvyšší soud uzavřel, že právo žalobkyně nechat si odstranit vady díla třetí osobou a domáhat se po zhotoviteli úhrady s tím souvisejících nákladů má povahu práva z odpovědnosti za vady díla (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4178/2016, ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2577/2015, či ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5367/2016), nikoli náhrady škody. 30. Zmiňované právo nechat si odstranit vady díla třetí osobou a následně se po zhotoviteli domáhat úhrady takového odstranění je navíc pouze jeden ze způsobů vypořádání práv z odpovědnosti za vady, který však musí být ujednán ve smlouvě (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003). Nelze tak souhlasit s námitkou žalobkyně, podle níž uvedené právo z odpovědnosti za vady je objednateli k dispozici vždy (i v případě, že nebylo ve smlouvě o dílo sjednáno, tedy v případě posuzované věci). V projednávané věci přitom ze skutkových zjištění neplyne, že by strany smlouvy o dílo sjednaly možnost objednatele odstranění vad třetí osobou na náklady zhotovitele. 31. Žalobkyně dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že zmiňované částky jí nemohou být přiznány ani z titulu odpovědnosti za vady, a činí tak prostřednictvím námitek (shrnutých na druhém místě), že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda žalovaná jako zhotovitel věděla o výskytu předmětných vad, že žalobkyně neodpovídá za správnou právní kvalifikaci uplatněného nároku, který byl v žalobě řádně vymezen vylíčením rozhodných skutečností, a že žalobkyně u žalované ve skutečnosti řádně uplatnila právo z vadného plnění, a to včetně volby konkrétního nároku z odpovědnosti za vady. Žádná z těchto námitek však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud napadený rozsudek na posouzení uvedených otázek (výlučně) nezaložil. 32. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2531/2022, ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3485/2022, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 792/2024). 33. O takovou situaci jde i v nyní posuzované věci, neboť jeden z právních závěrů odvolacího soudu, jenž je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby ve vztahu k nárokům z vadného plnění, tedy k částkám 402 565,02 Kč, 195 801 Kč, 183 353 Kč a 100 957 Kč a k jejich příslušenství, nebyl dovoláním žalobkyně relevantně zpochybněn (a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu). Žalobkyni se totiž nepodařilo dovoláním zpochybnit závěr odvolacího soudu, že u žalované nebyla ve vztahu k těmto částkám dána pasivní legitimace, jelikož ohledně veškerých povinností vyplývajících z odpovědnosti za vady díla došlo k uzavření dohody o převzetí dluhu společností SOLAR-CZ s.r.o. (bod 52 odůvodnění napadeného rozsudku). Za dané situace by pak ani případné odlišné posouzení aktivní legitimace žalobkyně dovolacím soudem nemohlo vést ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu ve zmiňovaném rozsahu. 34. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně, podle které odvolací soud postupoval v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4167/2014, a ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, neboť uvedené odkazy jsou nepřiléhavé. 35. V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4167/2014, Nejvyšší soud vyložil, že za situace, kdy se zhotovitel odmítl zabývat odstraněním řádně reklamované vady díla, má objednatel právo na slevu z ceny díla, i když si nechal vadu odstranit třetí osobou a o této skutečnosti před odstraněním vady zhotovitele neuvědomil. Uvedený závěr pak Nejvyšší soud rozvedl ve zmiňovaném rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, podle něhož platí, že objednatel má (také) právo na náhradu účelně a předvídatelně vynaložených nákladů na odstranění vady díla z titulu náhrady škody, a to v rozsahu, ve kterém tyto náklady převyšují slevu z ceny díla odpovídající této vadě. 36. Závěry citované judikatury však na projednávanou věc nedopadají, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku neplyne, že by žalobkyně práva z vadného plnění (včetně volby práva na odstranění vady opravou díla) řádně uplatnila. Osobou, vůči níž měla být tato práva uplatněna, totiž byla (vzhledem k uzavřené dohodě o převzetí dluhu, jejíž obsah se žalobkyni dovoláním nepodařilo zpochybnit – k tomu viz výše) právní nástupkyně žalované, tedy společnost SOLAR-CZ s.r.o., nikoli sama žalovaná. 37. Tvrdí-li přitom žalobkyně v dovolání, že práva z vadných plnění uplatnila také vůči společnosti SOLAR-CZ s.r.o., uvedená skutečnost ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne. Žalobkyně tak ve skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). 38. Dovolací soud se konečně zabýval přípustností dovolání ve vztahu k námitkám (shrnutých shora na čtvrtém místě) týkajících se zbývajících tří částek, které žalobkyně požadovala z titulu náhrady škody jako ušlý zisk a ve vztahu k nimž odvolací soud žalobu zamítl z důvodu jejich promlčení. 39. V dané souvislosti dovolatelka brojí především proti závěrům odvolacího soudu, že žalobkyně si byla vědoma všech rozhodných okolností pro uplatnění práva na náhradu škody (zejména identifikace žalované jako osoby odpovědné, výpadku FVE jako příčiny škody a délky jednotlivých výpadků jako klíčového údaje pro výpočet výše ušlého zisku) nejpozději ke dni 13. 4. 2012 (ve vztahu k prvním dvěma ze škodných událostí), resp. nejpozději ke dni 28. 4. 2016 (ve vztahu k třetí škodné události). Žalobkyně totiž tvrdí, že vzhledem ke složitosti řešených technických otázek bylo možno zmíněné údaje postavit najisto až na základě vypracování znaleckého posudku ze dne 4. 2. 2016, od kterého je tak možno počítat plynutí promlčecí lhůty ke všem z uvedených nároků. 40. Žalobkyně však patrně přehlíží, že závěr o tom, ke kterému okamžiku si poškozený byl vědom okolností nezbytných pro uplatnění nároku na náhradu škody, a tedy od kterého okamžiku se odvíjí plynutí promlčecí lhůty, má povahu skutkového zjištění (obdobně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn 25 Cdo 4145/2019, či ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 367/2023). Žalobkyně tak uvedenou otázkou ve skutečnosti opět zpochybňuje správnost skutkových závěrů učiněných v řízení před soudy nižších stupňů. Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Nutno též připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 268/2003). 41. Pouze pro úplnost tak Nejvyšší soud podotýká, že závěry odvolacího soudu, podle nichž není možno vymezit vědomost poškozeného o škodě a osobě za ní odpovědné k okamžiku vypracování znaleckého posudku, odpovídají závěrům ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Z té plyne, že počátek subjektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy se poškozený dozví o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (například na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje tedy, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Pro podání žaloby o náhradu škody stačí totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, shodně též dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3113/2011). 42. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, a ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1720/2010, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002). Ze závěrů shora citované judikatury ohledně otázky výkladu počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody, formulovaných ve vztahu k výkladu ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák., lze přitom vycházet také při výkladu § 398 obch. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2523/2011, či ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015). 43. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku I napadeného rozsudku odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 44. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 4. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu