23 Cdo 3012/2025-222 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Nové Město, identifikační číslo osoby 69797111, proti žalované CARAVAN METROPOL, spol. s r.o., se sídlem v Klíčanech, Báštěcká 85, identifikační číslo osoby 61056561, zastoupené Mgr. Otakarem Janebou, advokátem se sídlem v Praze 1, U železné lávky 568/10, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 354/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2025, č. j. 29 Co 181/2025-196, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 9136 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2025, č. j. 18 C 354/2019-168, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II). 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 3. Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se původní žalobce M. Z. domáhal po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky, kterou zaplatil žalované jako zálohu na kupní cenu za dodání obytného vozu Burstner Liso T 744 Fiat Ducato 2017. Původní žalobce následně e-mailem ze dne 17. 1. 2017 od smlouvy odstoupil ze závažných zdravotních důvodů a požadoval navrácení zálohy. Na tento e-mail zaměstnankyně žalované odpověděla s tím, že nelze zálohu vrátit, neboť bude použita na úhradu vzniklých nákladů a bude proúčtována; je možné ji použít v případě nákupu jiného vozu v pozdější době. Následně strany komunikovaly ohledně řešení, ovšem neshodly se na vrácení zálohy, ani na jiném řešení, které by obě strany akceptovaly. V průběhu soudního řízení původní žalobce zemřel a soudy na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 18 C 354/2019-88, nadále v řízení pokračovaly s nynější žalobkyní. 4. Soud prvního stupně uzavřel, že původnímu žalobci nesvědčil žádný ze zákonných důvodů odstoupení od smlouvy podle § 2001 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a strany si ve smlouvě k důvodům odstoupení ničeho neujednaly, ovšem z následného jednání žalované bylo zřejmé, že odstoupení původního žalobce konkludentně akceptovala, neboť obytný vůz krátce po odstoupení původního žalobce prodala jinému zájemci. Podle soudu prvního stupně tak konkludentní akceptací odstoupení došlo k zániku závazku mezi původním žalobcem a žalovanou a žalovaná tak měla povinnost původnímu žalobci zaplacenou zálohu vrátit z titulu bezdůvodného obohacení. 5. Odvolací soud oproti tomu dospěl k závěru, že původnímu žalobci nevzniklo právo odstoupit a nemohl tak smlouvu jednostranným právním jednáním ukončit; smlouva mohla být v daném kontextu ukončena toliko dohodou stran podle § 1981 o. z., na jejíž uzavření se v souladu s § 1724 odst. 2 o. z. přiměřeně použijí ustanovení o uzavření smlouvy. Na tomto základě odvolací soud uvedl, že e-mail původního žalobce představoval návrh (nabídku) k dohodě o ukončení smlouvy, kterou ovšem žalovaná neakceptovala, resp. žalovaná byla ochotna akceptovat to, že bude smlouva ukončena, ale nikoli vrácení zálohy. Její odpověď odvolací soud proto hodnotil jako odmítnutí dohody, resp. jako nabídku jiné dohody, kterou ale původní žalobce neakceptoval. Soud tak uzavřel, že mezi stranami k dohodě o ukončení smlouvy nedošlo, neboť pouze ze skutečnosti, že žalovaná obytný vůz prodala jinému zájemci, nevyplývá její vůle přistoupit na dohodu o ukončení smlouvy s vrácením zaplacené zálohy. Dohoda o vypořádání zaplacené zálohy musela být dle odvolacího soudu součástí dohody o ukončení smlouvy, neboť nejde o oddělitelné právní vztahy, protože zaplacení zálohy bylo integrální součástí smlouvy. 6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního rádu (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a také na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelka formulovala tyto otázky, které dle jejího názoru dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny: a) Je jednání žalované spočívající v tom, že žalobci nabídla použít zaplacenou zálohu jako slevu na prodej jiného vozu, jejím konkludentním souhlasem s odstoupením žalobce od kupní smlouvy (učiněným z důvodu nespadajícího pod zákonné důvody podle § 2001 o. z.)? b) Je konkludentním souhlasem s odstoupením žalobce od smlouvy jednání žalované spočívající v tom, že prodala předmět kupní smlouvy třetí osobě? c) Došlo k zániku kupní smlouvy od počátku v důsledku konkludentního souhlasu žalované s odstoupením žalobce od kupní smlouvy (učiněným z důvodu nespadajícího po zákonné důvody podle § 2001 o. z.)? d) Je žalovaná v důsledku zániku kupní smlouvy povinna vydat žalobci zaplacenou zálohu na kupní cenu z titulu bezdůvodného obohacení? 7. K uvedeným otázkám dovolatelka argumentovala tím, že závěr odvolacího soudu ohledně toho, že smlouva mohla být ukončena pouze písemnou dohodou stran, jejíž součástí by bylo i vypořádání zaplacené zálohy, není správný. Měla za to, že pokud nebylo od smlouvy možné odstoupit podle § 2001 a násl. o. z. a k jejímu zrušení nedošlo ani dohodou stran, pak došlo k jejímu zrušení v důsledku faktického jednání žalované, která obytný vůz prodala třetí osobě. Souhlas žalované s odstoupením od smlouvy byl dle dovolatelky konkludentní, neboť vyplynul z jejího jednání. Uvedla, že pokud z jednání stran shodně vyplyne vůle netrvat na uskutečnění prodeje, nelze nutit strany k písemnému projevu této vůle, když ji projevily již svým jednáním. Smlouva tak zanikla od počátku v důsledku konkludentního jednání stran a žalovaná je povinna vydat zálohu z titulu bezdůvodného obohacení. 8. Dále dovolatelka formulovala otázku týkající se zániku kupní smlouvy, jejímž předmětem byla věc individualizovaná a nezastupitelná, z důvodu následné nemožnosti plnění (§ 2006 o. z.), k čemuž mělo dojít v důsledku jednání žalované, která předmět smlouvy prodala třetí osobě. Tuto otázku odvolací soud dle názoru dovolatelky vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vztahující se k následné nemožnosti plnění, na jejíž konkrétní rozhodnutí dovolatelka odkázala. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že judikatura, na kterou dovolatelka odkazuje, není na řešenou věc aplikovatelná, reagovala na argumentaci v dovolání a závěrem navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto a byla jí přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za kterou jedná osoba mající právnické vzdělání (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 14. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 15. Dovolání není přípustné. 16. Dovolatelčiny otázky výše shrnuté pod body a) až d) týkající se posouzení, zda žalovaná svým jednáním konkludentně souhlasila s odstoupením původního žalobce od smlouvy a zda závazkový právní vztah mezi stranami smlouvy v důsledku toho zanikl, nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí. 17. Nejvyšší soud připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 18. Pro závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku žalobkyně nebylo rozhodující posouzení, zda došlo ke konkludentní akceptaci odstoupení od smlouvy. Odvolací soud naopak svoji úvahu založil na tom, že odstoupení od smlouvy je jednostranným právním jednáním, které nemohlo vyvolat právní následky, pokud původnímu žalobci nesvědčil zákonný důvod pro odstoupení podle § 2001 a násl. o. z. (vzhledem k tomu, že strany smlouvy nesjednaly žádné ujednání ohledně důvodů odstoupení), a že tak v projednávaném případě přicházelo v úvahu pouze ukončení smlouvy dohodou stran. Odvolací soud tak založil své rozhodnutí na posouzení, zda mezi stranami došlo k dohodě o zániku závazku ve smyslu § 1981 o. z., a na základě posouzení skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně ohledně komunikace mezi stranami dospěl k závěru, že nikoli. Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí nebylo založeno na řešení dovolatelčiných otázek týkajících se toho, zda lze jednání žalované považovat za konkludentní souhlas s odstoupením od smlouvy. 19. Ani dovolatelčina argumentace, že z jednání obou smluvních stran vyplynula shodná vůle závazek ukončit a že odvolací soud konkludentně projevenou vůli stran nerespektoval, nezakládá přípustnost dovolání. Dovolatelka při formulaci této námitky vycházela z vlastních (v řízení před soudy obou stupňů neprokázaných) tvrzení, že obě strany projevily vůli závazek ukončit. Odvolací soud naopak v rozhodnutí vycházel z toho, že ze skutkových závěrů učiněných na základě provedeného dokazování nevyplynulo, že by se setkaly shodné projevy vůle stran (ať už projevené výslovně či konkludentně) ohledně ukončení smlouvy; z jednání obou stran sice vyplynulo, že nezbytně netrvají na pokračování závazku, ovšem neshodly se na konkrétní podobě ukončení smlouvy, zejména co do způsobu vypořádání zaplacené zálohy. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že nelze učinit závěr o zániku závazku dohodou, neboť vůle stran se neprotnula ve všech podstatných bodech nezbytných pro závěr, že se strany dohodly na zániku závazku. Pokud dále dovolatelka tvrdila, že odvolací soud nerespektoval neformálně projevenou shodnou vůli stran smlouvy a „nutil“ je uzavřít písemnou dohodu o zániku závazku, nemá taková námitka žádnou oporu v napadeném rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by soud shledal absenci dohody o ukončení závazku z důvodu nedostatku písemné formy, naopak se zabýval tím, zda z komunikace mezi stranami lze dovodit, že se strany shodly na podstatných bodech pro učinění závěru o existenci dohody o ukončení smlouvy (nehledě na její formu). 20. Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů a že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017). 21. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi rovněž zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). Takovou právní otázku dovolatelka ve svém dovolání neformulovala. 22. Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelčina námitka týkající se zániku závazku z důvodu následné nemožnosti plnění, kterou dovolatelka formulovala jako otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 23. Takovou argumentaci a s ní související nová skutková tvrzení ovšem dovolatelka předkládá poprvé v dovolacím řízení. Pokud se jí proto odvolací soud nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaná až v dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. navíc v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti či důkazy (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1051/2016 nebo ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1015/2017, či ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2423/2017 nebo ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2752/2019). 24. Navíc ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil a jimiž je dovolací soud vázán, ani nevyplývá, že by se objektivně splnitelný předmět smlouvy (dodání obytného vozu upraveného na míru) stal později objektivně nemožným plněním. Dovolatelka následnou nemožnost plnění dovozuje z toho, že žalovaná obytný vůz prodala třetí osobě. Z uvedeného ovšem nelze (bez dalšího) usuzovat, že by bylo objektivně nemožné dodat další shodně upravený obytný vůz. Podle § 2006 o. z. plnění není nemožné, lze-li dluh splnit za ztížených podmínek či s většími náklady (k tomu srov. judikatorní závěry vyjádřené kupříkladu v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010, a ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 23 Cdo 3482/2024). 25. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu