23 Cdo 3075/2025-558 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce A. K., zastoupeného JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Slovanská 255/21, proti žalované B. K., zastoupené Mgr. Petrem Olivou, advokátem se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, o zaplacení 597 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 217 C 25/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2025, č. j. 69 Co 119/2022-536, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 201 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. V řízení se žalobce domáhal po žalované zaplacení 597 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že během jeho společného soužití s družkou (matkou žalované) se finančně i prací podílel na rekonstrukci a úpravách jejího domu v XY (dále jen „dům“ či „nemovitost“), kde spolu následně bydleli, v hodnotě 597 000 Kč. Takto zrekonstruovanou nemovitost matka žalované smlouvou ze dne 23. 8. 2016 darovala žalované. Matka žalované v roce 2014 na vyrovnání závazku vůči žalobci z titulu jím provedené rekonstrukce sepsala ve dnech 7. 5. 2014 a 30. 6. 2014 listiny, v nichž potvrdila, že žalobce, který se fyzicky i finančně podílel na rekonstrukci domu, má právo v něm dožít a nebude-li to možné, je variantou tohoto závazku vyplacení finančního odstupného, s čímž byla žalovaná obeznámena v době sepisu listin i při uzavření darovací smlouvy. S ohledem na úmrtí matky žalované dne 18. 11. 2016, po kterém žalovaná znemožnila žalobci další užívání nemovitosti, požadoval žalobce po žalované finanční vypořádání. 2. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 217 C 25/2017-370, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 2021, č. j. 217 C 25/2017-379, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 540 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), žalobu zamítl co do požadavku na zaplacení 57 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci a České republice na účet Okresního soudu v Šumperku (výroky pod body III a IV). 3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví uvedeným rozhodnutím (druhým v pořadí vydaným poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1039/2023) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 246 458,16 Kč, jinak žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 540 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci a České republice na účet Okresního soudu v Šumperku a rovněž o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výroky II, III a IV). 4. Ačkoliv odvolací soud shledal, že žalobci náleželo právo na zaplacení částky 540 000 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaná se podle § 1893 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) stala převzetím majetku své matky (darováním domu) solidárně zavázanou ze závazkového vztahu vzniklého z nepojmenované smlouvy uzavřené mezi žalobcem a matkou žalované (příp. z bezdůvodného obohacení za zhodnocení nemovitosti žalobcem), přihlédl k tomu, že žalovaná již žalobci plnila na základě předchozího pravomocného a vykonatelného rozsudku odvolacího soudu v dané věci ze dne 27. 10. 2022, č. j. 69 Co 119/2022-416, který byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu. Při zohlednění tohoto plnění (a nemožnosti žalobce vzít v rozsahu tohoto plnění žalobu účinně zpět podle § 96 odst. 6 občanského soudního řádu) přiznal žalobci nárok jen v takovém rozsahu, v jakém dosud nebyl žalovanou uhrazen, tj. v části příslušenství přiznané výrokem I rozsudku a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním (výslovně ve všech výrocích), v němž navrhla rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně (bez bližšího odůvodnění) navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku do rozhodnutí o dovolání. V dovolání namítla nesprávné právní posouzení věci. 6. Žalovaná měla dovolání za přípustné, neboť podle ní napadené rozhodnutí záviselo na řešení právních otázek, při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti na řešení otázky dosud judikaturně neřešené. Konkrétně namítla, že odvolací soud: - se odchýlil od závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1039/2023 ve vztahu k otázce rozsahu a obsahu dohody mezi žalobcem a matkou žalované a jejího projevu v listinách ze dnů 7. 5. 2014 a 30. 6. 2014, jakož i její známosti a akceptace žalobcem, čímž jednal v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004), podle které je právní názor vyjádřený ve zrušujícím rozhodnutí pro soud v dalším řízení závazný – dále jen „první námitka“, - založil rozhodnutí na závěru o vědomosti žalované o dluhu na základě pouhých presumpcí („osoba případu znalá“, „časové souvislosti“) v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů a bez řádného odůvodnění (odkazovala na nálezovou judikaturu Ústavního soudu) – dále jen „druhá námitka“, - řešil otázku určitosti dluhu převzatého podle § 1893 o. z. z hlediska míry konkretizace dluhu a způsobu určení jeho výše, tj. otázku, jak určitě musí být určen a specifikován dluh ve smyslu § 1893 o. z., aby byl způsobilý k převzetí vzhledem k požadavku vědomosti nabyvatele, která podle ní v judikatuře Nejvyššího soudu (v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1039/2023) nebyla „plně dořešena“, resp., že odvolací soud řešil otázku určitosti právního jednání (obsahu dohody mezi žalobcem a žalovanou o finančním vypořádání) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009) – dále jen „třetí a čtvrtá námitka“, - nesprávným postupem odňal žalované možnost jednat před soudem, nepřipustil-li v odvolacím řízení její výslech, čímž mělo dojít k porušení principů spravedlivého procesu a povinnosti soudu odůvodnit své závěry – dále jen „pátá námitka“. 7. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí. Měl za to, že odvolací soud nepostupoval v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu, že žalovaná v dovolání nepřípustně polemizuje s hodnocením důkazů a že odvolací soud se řádně zabýval vědomostí žalované o dluhu i určitostí závazku. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 9. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaná avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „ve všech výrocích“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že žalovaná jím fakticky napadá pouze výroky rozhodnutí ve věci samé (v případě zamítavého výroku posouzení, že žalobci náleželo právo na zaplacení uvedené částky) a že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k těmto výrokům totiž v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalovaná se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 10. Byť dovolání žalované směřovalo též proti výroku napadeného rozhodnutí, kterým byla žaloba vůči ní zamítnuta, bylo namístě žalovanou považovat za účastníka, v jehož poměrech tímto výrokem rozhodnutí soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, a žalovaná tak byla subjektivně legitimována k podání dovolání, a to s ohledem na specifickou situaci, v níž žalovaná plnila žalobci až na základě pravomocného a později zrušeného rozsudku odvolacího soudu a odvolací soud v důvodech napadeného rozhodnutí, kterým žalobu zamítl, dospěl k závěru, že požadované plnění žalobci náleželo a že nebýt poskytnutého plnění muselo by být žalobě vyhověno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, nebo ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2872/2021). 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. První námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezaloží, neboť odvolací soud se neodchýlil od judikatury citované žalovanou v dovolání. Odvolací soud v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1039/2023 zopakoval dokazování a provedl výklad právního jednání, na základě něhož dospěl k závěru, že v důsledku nemoci matky žalované byla mezi žalobcem a matkou žalované (tj. podle jejich shodné vůle) uzavřena ústní neformální dohoda o doživotním užívání nemovitosti žalobcem a, nebylo-li by to možné, o finančním vyrovnání ve výši odpovídající zhodnocení nemovitosti. Tato dohoda měnila předchozí příslib společného bydlení vyplývající z jejich společného soužití v nesezdaném poměru v domě, na jehož rekonstrukci se podílel žalobce a obsah dohody byl později deklarován listinami sepsanými matkou žalované dne 7. 5. 2014 (označenou „závazek“) a dne 30. 6. 2014 (označenou „má vůle“). Jinak řečeno podle závěrů odvolacího soudu šlo o novou dohodu, nahrazující původní příslib společného bydlení, z níž plynulo právo žalobce dožít v předmětném domě, protože se podílel fyzicky i finančně na rekonstrukci této nemovitosti, a rovněž povinnost matky žalované v případě nemožnosti dožití žalobce v domě zaplatit žalobci finanční vyrovnání odpovídající zhodnocení nemovitosti. Právě k tomuto závazku matky žalované vyplývajícímu z výše popsané ústní dohody deklarované uvedenými listinami měla žalovaná podle odvolacího soudu následně ve smyslu § 1893 o. z. přistoupit (srov. zejména odstavce 8, 9 a 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 13. Přípustnost dovolání nezaloží ani druhá námitka o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy ohledně vědomosti žalované o dluzích souvisejících s darovanou nemovitostí. 14. O tzv. extrémní rozpor, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018, jde obvykle v situaci, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl nikdy dospět při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.). V posuzované věci se však nejedná o případ, v němž by skutková zjištění soudů byla natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16). Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním (výslechem žalobce, listinnými důkazy, prohlášením babičky žalované a protokolem o její výpovědi) a zjištěními soudů nižších stupňů ohledně vědomosti žalované o dluhu souvisejícím s darovanou nemovitostí, resp. neshledal, že by hodnocení uvedených důkazů bylo založeno na libovůli. V posuzované věci tedy nejde o výjimečný případ, v němž by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání. 15. Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy přitom nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalovaná nesouhlasí. Odlišná verze skutku prosazovaná žalovanou na podkladě vlastního subjektivního hodnocení některých v řízení provedených důkazů (zejména obsahu výpovědi její babičky) sama o sobě takový extrémní rozpor představovat nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, či ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). Pouhý odlišný názor žalované v dovolání na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3493/2019). 16. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky uvedené ve třetí námitce. Oproti přesvědčení žalované tato otázka již byla vyřešena v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1039/2023 a od tohoto řešení se odvolací soud neodchýlil. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že vědomost nabyvatele ve smyslu § 1893 o. z. zahrnuje vědomost (příp. to, že nabyvatel musel vědět) o existenci určité právní povinnosti dlužníka uspokojit právo věřitele splněním a též o takových okolnostech týkajících se určitého dluhu, z nichž osobě v postavení nabyvatele muselo být zřejmé, že tato právní povinnost dlužníka souvisí s převáděným majetkem. Vědomost nabyvatele naopak nemusí zahrnovat přesnou výši dluhu. Obsah jeho vědomosti však musí být takový, aby nebyly pochybnosti o tom, o jaký dluh jde. V nyní posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění podle kterých žalovaná v době uzavření darovací smlouvy k domu, věděla o obsahu listin, v nichž byl deklarován mimo jiné závazek její matky týkající se finančního vyrovnání vůči žalobci v případě, že žalobce nebude moci v domě dožít, odůvodněný tím, že žalobce se podílel na rekonstrukci nemovitosti, tj. i na zhodnocení nemovitosti, a že též žalovaná věděla o tom, že dům byl rekonstruován, což sama připustila. Dovodil-li na základě těchto zjištění odvolací soud naplnění podmínek § 1893 o. z., neodchýlil se od výše citovaných judikaturních závěrů vyžadujících takový rozsah vědomosti nabyvatele, aby na jeho straně nebylo pochyb, o jaký dluh jde. Podle výše uvedených závěrů tedy byla rozhodná pouze vědomost žalované o existenci konkrétního dluhu mezi žalobcem a matkou žalované spočívajícího ve finančním vyrovnání za to, že se žalobce podílel na rekonstrukci domu, v němž již nebude moci dožít. Vědomost žalované o přesné výši dluhu (o přesném výpočtu výše dluhu s ohledem na konkrétní rozsah rekonstrukce a zhodnocení domu) podle výše citovaných judikaturních závěrů již nebyla nezbytná. 17. Přípustnost dovolání nemůže založit ani čtvrtá námitka, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které závěr o zdánlivosti právního jednání pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. Jinými slovy, teprve v případě, že pojmy použité v jazykovém vyjádření obsahu jednání jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jež měly naplnit (nelze ozřejmit, k jakým právním následkům vůle směřovala ani na základě aplikace výkladových pravidel), může soud přistoupit k závěru o zdánlivosti právního jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3352/2021, uveřejněné pod číslem 43/2023 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020). Základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč.). 18. Dovodil-li odvolací soud na základě provedeného dokazování a na základě provedeného výkladu právního jednání podle § 556 o. z. určitost obsahu dohody o finančním nároku žalobce vůči matce žalované, jež byla deklarována též v listinách vyhotovených matkou žalované jako „vyplacení finančního odstupného“ (v listinách bylo též uvedeno, že se žalobce „podílel fyzicky i finančně na renovaci uvedené nemovitosti“), s tím, že vůlí obou stran bylo doživotní užívání nemovitosti žalobcem a nebude-li to možné, že obsahem této dohody byla povinnost matky žalované zaplatit žalobci finanční vyrovnání ve výši odpovídající zhodnocení nemovitosti, nepostupoval v rozporu s výše uvedenou judikaturou. 19. Zpochybňovala-li žalovaná v dovolání skutečnost, že takový obsah dohody byl projeven a znám žalobci (který podle ní nemá ujasněn její obsah), pak fakticky zpochybňovala skutkové závěry (o společném úmyslu stran dohody) a hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě tyto skutkové závěry odvolací soud učinil. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). 20. Prostřednictvím páté námitky žalovaná tvrdí existenci vad řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o těchto údajných procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že oproti přesvědčení žalované odvolací soud nepřipuštění jejího výslechu v odvolacím řízení řádně odůvodnil (srov. odstavec 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud uvedl, že návrhu na výslech žalované, která dříve svou výpověď odmítla, nebylo vyhověno z důvodu koncentrace řízení a zásad neúplně apelace – nenaplnil žádnou ze zákonných výjimek). 21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. 22. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným. 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 25. 3. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu