23 Cdo 3097/2025-406 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Schlieger, s. r. o., se sídlem v Praze, U Nákladového nádraží 3265/10, identifikační číslo osoby 28787803, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 559/28, proti žalovanému J. M., zastoupenému Mgr. Markétou Medřickou, advokátkou se sídlem v Praze, Zelený pruh 1560/99, o zaplacení částky 2.150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 100/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2025, č. j. 28 Co 176/2024-368, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2024, č. j. 5 C 100/2021-227, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 50.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zatímco do částky 2.100.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Zároveň uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 284.611,50 Kč (výrok III) a rozhodnutí o náhradě nákladů státu vyloučil k samostatnému rozhodnutí (výrok IV). 2. K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 28 Co 176/2024-368, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a změnil jej ve výroku I tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 50.000 Kč s příslušenstvím, zamítl (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně namítá, že: a. odvolací soud „suploval činnost soudu prvního stupně, protože v rámci odvolacího řízení vedl dokazování, které svým rozsahem odpovídalo dokazování v řízení před soudem prvního stupně“, v čemž spatřuje postup v rozporu s ustanovením § 213 odst. 4 o. s. ř. a se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, a ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3426/2016, uveřejněného pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; a že b. „neakceptoval argumentaci [žalobkyně] stran uložení vysvětlovací povinnosti žalovanému“, čímž postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1733/2021, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1711/2016. 4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaný se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil. 6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tomuto požadavku však dovolatelka, měla-li za to, že přípustnost dovolání zakládají námitky vymezené v dovolání pod písm. c) v bodech 41–45, nedostála. Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby tyto předpoklady na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Rovněž Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, popř. též jeho usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). 9. Ve zbývající části dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností. 10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 13. Dovolání není přípustné. 14. Ačkoliv dovolatelka předestřené dovolací námitky vymezuje jako otázky procesního práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve skutečnosti představují toliko námitky vad řízení, jež neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (když vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem) a k nimž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Samy o sobě by přípustnost dovolání mohly zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovaly tzv. kvalifikované vady řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). 15. Postup odvolacího soudu, jenž zvolil podle dovolatelky „naprosto nestandardní“ a „pro poměry odvolacího řízení v České republice zcela neobvyklý“ postup, kterým „překročil… únosnou mez“, když „suploval činnost soudu prvního stupně“ a v rámci odvolacího řízení „vedl dokazování, které svým rozsahem odpovídalo dokazování v řízení před soudem prvního stupně“, však takovou kvalifikovanou vadu v konkrétních poměrech řešené věci nepředstavuje. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud při doplnění dokazování postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 4 o. s. ř., dovolací soud připomíná již zcela konstantní závěry své rozhodovací praxe (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008, nebo ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013), že toto ustanovení nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit. Naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení (a to i pokud by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování), nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Není proto v rozporu se zákonem (a z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení je naopak zpravidla vhodnější) postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011). 16. Jde-li dále o dovolatelkou namítané neuložení vysvětlovací povinnosti žalovanému, jde rovněž o námitku vad řízení, jež neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (když vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem) a k nimž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Samy o sobě by přípustnost dovolání mohly zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovaly tzv. kvalifikované vady řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Dovolací soud pro úplnost současně připomíná závěry své ustálené rozhodovací praxe, z nichž vyplývá, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. V některých případech ovšem strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana tyto informace k dispozici má. Jestliže potom strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu (a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení), nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany, jejíž nesplnění má za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která tuto povinnost nesplnila (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, a ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013). 17. V poměrech řešené věci však uvedené předpoklady pro nastoupení vysvětlovací povinnosti žalovaného nebyly dány, neboť žalovaný mohl porušit povinnost mlčenlivosti – tím, že by zneužil u žalobkyně získané informace o jejích klientech či potenciálních klientech a jejich poptávku využil k tomu, aby je sám oslovil nebo aby je oslovila jeho přičiněním [jím založená společnost] – pouze pokud měl možnost se k předmětným informacím dostat. Odvolací soud vzal přitom na základě tvrzení žalobkyně, svědeckých výpovědí a žalobkyní předložených listin za prokázané (přičemž skutková zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), že žalovanému byl zamezen přístup do interních systémů žalobkyně, do e-mailu a do dokumentů nejpozději počátkem června 2020, že doložené e-mailové zprávy jsou pouze reakcí žalovaného (resp. jím založené společnosti) na poptávku zájemců, nikoliv jejich primárním oslovením, a že až na dva případy byly veškeré kontakty na klienty získány žalobkyní až po datu, o němž sama tvrdila, že byl přístup do e-mailu a do všech interních systémů žalovanému odepřen. Provedené dokazování tak vyvrátilo opěrné body žalobkyní tvrzeného skutkového stavu, a proto nelze v odmítnutí uložit žalovanému vysvětlovací povinnost spatřovat takovou kvalifikovanou vadu řízení, jež by měla za následek porušení ústavnosti a zakládala by tak samostatně přípustnost dovolání. 18. Pro úplnost dovolací soud rovněž dodává, že i když dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, z obsahu podaného dovolání vyplývá, že je podává jen do prvního výroku ve věci samé. Nejvyšší soud se proto druhým a třetím výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 19. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 4. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu