23 Cdo 3147/2025-143 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Hradební 1547, proti žalované M. D., zastoupené Mgr. Ing. Jitkou Brázdovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, Kaunicova 62, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 14 C 99/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 7. 2025, č. j. 58 Co 113/2025-114, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.070 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, č. j. 14 C 99/2024-81, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem podílu o velikosti ideální ½ k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, v obci a katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2025, č. j. 58 Co 113/2025-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky naplnění předpokladů pro odvolání daru pro nevděk, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky určení okamžiku počátku běhu roční lhůty podle ustanovení § 2075 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), při pluralitě skutků nevděku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Současně dovolatel namítá, že odvolací soud porušil ustanovení § 132 o. s. ř. a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když potvrdil závěr soudu prvního stupně, který označil navržený důkaz výslechem účastníků za nadbytečný, a zamítl navržené doplnění dokazování. 4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že podané dovolání nepovažuje za přípustné, a proto by mělo být dovolacím soudem odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto. 6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 10. Dovolání není přípustné. 11. Dovolatel předně namítá, že „odvolací soud pojem zjevné porušení dobrých mravů zúžil na situace, kdy obdarovaný úmyslně zamýšlí dárci ublížit“, čímž „nepřípustně zužuje zákonný standard a popírá ochranný smysl institutu nevděku“. Odkazuje přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011, z nichž dovozuje, že „rozhodující je objektivní hrubost jednání“, a proto „motiv či subjektivní pohnutky obdarovaného nejsou určující“. 12. Dovolatel však přehlíží, že jím odkazované rozsudky vyjadřují závěry přijaté v režimu výkladu ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), tedy právní úpravy vrácení daru účinné do 31. 12. 2013. S účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, však právní úprava odvolání daru pro nevděk doznala změn. Zatímco totiž podle ustanovení § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy, podle ustanovení § 2072 odst. 1 o. z. možnost odvolat dar pro nevděk předpokládá, že obdarovaný dárci ublížil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom při výkladu § 2072 o. z. ustálila v závěru, že nevděkem podle ustanovení § 2072 odst. 1 o. z. již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci [srov. Hulmák a spol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, C. H. Beck, 2014, str. 21–24]. Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, jehož závěry přejímají například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023. sp. zn. 33 Cdo 1792/2023, ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3101/2024, nebo ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 23 Cdo 2009/2025). 13. Ve zkoumání úmyslu nebo hrubé nedbalosti na straně obdarovaného (žalované) jako jednoho z předpokladů účinného odvolání daru pro nevděk tedy nelze spatřovat rozpor s výslovným zněním ustanovení § 2072 odst. 1 o. z. ani s ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nadepsaná dovolací námitka proto přípustnost dovolání nezakládá. To platí tím spíše, že rozsudek odvolacího soudu [ani soudu prvního stupně] nestojí na závěru, že „k nevděku nedošlo pro absenci úmyslu žalované“, jak uvádí dovolatel. Žaloba dovolatele byla zamítnuta, neboť soudy nižších stupňů přijaly závěr, že vytýkané dílčí skutky nepředstavovaly z objektivního hlediska samostatně ani v souhrnu „zjevné porušení dobrých mravů“. 14. Přípustnost dovolání nemůže v poměrech řešené věci založit ani související námitka, že odvolací soud hodnotil jednotlivé skutky izolovaně, byť ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští, že teprve jejich souhrn může naplňovat zákonný znak nevděku. 15. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 707/2023, a ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024). 16. Pojem dobrých mravů přitom činí z ustanovení § 2072 o. z. právní normu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž rozhodovací praxe vztahující se k úpravě nového soukromého práva převzala závěry dosavadní judikatury, podle nichž úvahy soudů o splnění aplikačních podmínek normy s relativně neurčitou hypotézou může dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 950/2017, a ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 126/2021). 17. Odvolací soud těmto požadavkům v projednávané věci dostál, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že při svém právním posouzení věci hodnotil chování žalované komplexně jak z objektivního hlediska zjevného porušení dobrých mravů, tak subjektivního vnímání ublížení na straně dárce. Vycházel přitom ze skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), že vzájemné soužití žalované a manželky žalobce bylo poznamenáno dlouhodobými neshodami, které se projevovaly verbálními konflikty, standardně doprovázenými vzájemnými vulgaritami. Při vytýkaných dílčích skutcích, v nichž dovolatel spatřoval projev nevděku žalované, to přitom byla manželka žalobce, která žalovanou provokovala a jejíž jednání a reakce konflikt gradovaly. Z provedeného dokazování současně vyšlo najevo, že manželka žalobce ani dovolatel tyto verbální útoky subjektivně nepociťovali jako újmu. Ve vztahu k výzvě adresované manželce žalobce, aby se vystěhovala z rodinného domu, a sporu o snížení teploty na topení přitom nebyly zjištěny žádné okolnosti, za nichž by se tato chování dala objektivně považovat za zjevně rozporná s dobrými mravy. 18. Za těchto okolností nespatřuje dovolací soud důvod zpochybňovat přiměřenost závěru odvolacího soudu, že jednání žalované nelze samostatně ani v souhrnu považovat za zjevné porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 2072 o. z., které by odůvodňovalo odvolání daru pro její nevděk. 19. Přípustnost dovolání dále nezakládá ani dovolací námitka, že „v případě pluralitních skutků začíná lhůta [jednoho roku pro odvolání daru ve smyslu ustanovení § 2075 o. z.] běžet od okamžiku, kdy je celek jednání uzavřen – tedy od posledního projevu nevděku“. 20. Dovolatel tuto námitku zakládá na zkreslené interpretaci napadeného rozhodnutí, pakliže uvádí, že „odvolací soud stanovil počátek lhůty podle nejdříve zjištěného dílčího skutku…, aniž vzal v úvahu, že dárce odstoupil pro souhrn skutků…“. Z odstavce 53 napadeného rozhodnutí však vyplývá, že odvolací soud považoval za rozhodný den, kdy byl na základě domněnky dojití žalované doručen revokační úkon dovolatele, neboť závěr o naplnění předpokladů pro odvolání daru pro nevděk lze založit toliko na okolnostech, jež nastaly v průběhu jednoho roku předcházejícího tomuto úkonu. Proto odvolací soud uzavřel, že pro opožděné odvolání daru nebude přihlížet toliko k prvnímu ze čtyř vytýkaných skutků (viz odstavec 54 napadeného rozhodnutí). Naopak „ve vztahu k ostatním jednáním, pro které žalobce dar pro nevděk odvolal, došlo k odvolání daru včas, tedy v průběhu jednoroční lhůty uvedené v § 2075 o. z.“ (viz odstavec 56 napadeného rozhodnutí). 21. Takový postup je přitom v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3370/2017, z jehož odůvodnění vyplývá, že v § 2075 o. z. je stanovena lhůta, v níž může dárce dar pro nevděk odvolat. Že se jedná o ublížení popsané dárcem v úkonu odvolání daru (konkrétní útrpnost, kterou dárce považuje za nevděk), vyplývá přímo ze slovního vyjádření dotčeného ustanovení. Nelze tudíž – logicky vzato – při zvažování, zda jde o nevděk ve smyslu ustanovení § 2072 o. z., tedy ublížení naplňující kritéria zjevného porušení dobrých mravů, které dárce opravňuje dar odvolat, přihlížet k (jiným) útrpnostem, které obdarovaný dárci způsobil mimo dobu vymezovanou § 2075 o. z. Při akceptaci názoru prosazovaného dovolatelem [v poměrech odkazované věci dovolatel prosazoval názor, že při hodnocení, jak se choval obdarovaný vůči dárci v časovém období uvedeném v § 2075 odst. 2 o. z., by měl soud zohlednit i okolnosti a skutečnosti přesahující toto časové období, je-li to pro komplexní posouzení a zjevnou kontinuitu jednání obdarovaného potřebné] by byla lhůta jednoho roku uvedená v § 2075 nadbytečná a irelevantní. Nelze proto kumulovat nevhodné počiny obdarovaného vůči dárci v řádu let a tyto pak v souhrnu označit za nevděk s tím, že posledním úkonem ve spojení s předchozími jednáními obdarovaného došlo podle dárce k naplnění skutkové podstaty nevděku. 22. Namítá-li konečně dovolatel, že odvolací soud pochybil, jestliže převzal postup soudu prvního stupně, který neprovedl všechny jím navrhované důkazy, pak ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalobce jejím prostřednictvím namítá vadu řízení, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022). 23. V projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. kvalifikovanou vadou opomenutého důkazu mající přesah do ústavněprávní roviny, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). 24. Pro úplnost dovolací soud rovněž konstatuje, že i když dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, z obsahu podaného dovolání vyplývá, že je podává jen do prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se proto druhým výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 25. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. 26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu