23 Cdo 3152/2025-569 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce A. Z., zastoupeného JUDr. Katarzynou Krzysztyniak, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalované L. K. Z., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 294/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2025, č. j. 23 Co 37/2025-544, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení domáhal určení, že je výlučným vlastníkem v žalobě označených nemovitostí. Tvrdil, že za trvání manželství účastníků darovací smlouvou ze dne 31. 5. 2017 převedl na žalovanou spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 těchto nemovitostí, zatímco zbývající id. 1/2 zůstala v jeho vlastnictví. Následně od darovací smlouvy odstoupil dopisy ze dne 16. 6. 2021, 13. 1. 2023, 14. 9. 2023 a 2. 1. 2024 pro nevděk, který spatřoval v jednání žalované podřaditelném pod § 2072 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, neboť podle jeho tvrzení žalovaná ublížila jemu i osobám mu blízkým způsobem zjevně porušujícím dobré mravy. Toto jednání mělo podle žalobce spočívat zejména v tom, že žalovaná v mediálních rozhovorech a při soudním jednání veřejně uváděla o jeho osobě nepravdivé, dehonestující a zavádějící informace, včetně tvrzení o nevěře, vyhrožování, nezákonném přístupu k účtu, týrání, ponižování a sledování, a současně sdělovala informace umožňující identifikaci nezletilých dětí účastníků a místa jejich pobytu. Žalobce dále tvrdil, že žalovaná opakovaně v důsledku nadměrného požívání alkoholu zanedbávala péči o nezletilé děti, nepravdivě jej obvinila z neplnění vyživovací povinnosti a v dalších projevech vůle směřujících k odvolání daru poukazoval i na další jednání žalované vůči nezletilým dětem a na zaslání SMS zpráv jeho matce, v nichž jej měla žalovaná podle jeho tvrzení nepravdivě obvinit způsobem způsobilým zasáhnout jeho i jeho matku. Protože žalovaná neposkytla součinnost k uvedení zápisu v katastru nemovitostí do souladu s tvrzeným právním stavem, domáhal se žalobce požadovaného určení. 2. Okresní soud v Praha-východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 7 C 294/2021-477, zamítl žalobu o určení vlastnického práva k v žalobě označeným nemovitým věcem (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že snížil výši náhrady nákladů řízení, jinak ho v uvedeném výroku a ve výroku I potvrdil (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud jednak odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak řešit otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a rovněž otázku dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně. 5. Žalobce především namítl, že odvolací soud se v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, reprezentovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 29 Cdo 558/2017, nevypořádal s jeho námitkou podjatosti znalce PhDr. Libora Pytla. Tvrdil, že soudy nižších stupňů ze znaleckého posudku vycházely, ačkoli mezi žalovanou a znalcem měl existovat vztah ekonomické závislosti a vztah ošetřujícího lékaře a pacientky. Podle žalobce takový znalecký posudek nebyl způsobilým důkazním prostředkem a soudy byly povinny se uplatněnou námitkou podjatosti zabývat. 6. Dále žalobce namítl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dosud dovolacím soudem neřešené otázky, zda jsou pro posouzení podmínek odvolání daru pro nevděk relevantní majetkové poměry dárce a obdarované, včetně ekonomické nerovnosti vzniklé v důsledku předmanželské smlouvy. Podle žalobce soudy nižších stupňů nesprávně přihlédly k jeho tíži k majetkové nerovnosti mezi účastníky, ačkoliv při posouzení nevděku není namístě poměřovat hodnotu daru s celkovými majetkovými poměry dárce ani zohledňovat důsledky zákonem dovolené úpravy majetkového režimu manželů. 7. Žalobce dále namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil intenzitu jednání žalované z hlediska naplnění předpokladů odvolání daru pro nevděk podle § 2075 odst. 1 o. z. (z obsahu dovolání je však zřejmé, že dovolatel míní § 2072 odst. 1 o. z.) v kontextu probíhajících sporů mezi bývalými manželi, zejména v řízení o péči o jejich nezletilé děti. Přípustnost dovolání v tomto směru spatřoval v tom, že uvedená otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023. Tvrdil, že jej žalovaná v soudních řízeních, v médiích i ve zprávách zasílaných osobám jemu blízkým účelově očerňovala s cílem diskreditovat jej jako otce a získat výhodu řízení o péči o nezletilé děti účastníků, a současně opakovaně zanedbávala péči o nezletilé děti tím, že se v době, kdy je měla ve své péči, uváděla do stavu vylučujícího řádnou péči o ně. Podle žalobce bylo toto jednání svou závažností srovnatelné s jednáním posuzovaným ve věci sp. zn. 33 Cdo 1792/2023, přesto je odvolací soud neposoudil jako jednání dosahující intenzity zjevného porušení dobrých mravů. 8. Konečně žalobce namítal, že odvolací soud neposoudil jednání žalované komplexně a při právním hodnocení věci nezohlednil všechny okolnosti významné pro závěr o naplnění podmínek odvolání daru pro nevděk, zejména dlouhodobost, soustavnost a účelovost vytýkaného jednání žalované a jeho dopad do poměrů dovolatele i osob jemu blízkých. 9. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 243e o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 13. Ačkoliv žalobce v dovolání ve vztahu k námitce nesprávného posouzení intenzity jednání žalované z hlediska naplnění předpokladů odvolání daru pro nevděk podle § 2072 odst. 1 o. z. v kontextu probíhajících sporů mezi bývalými manželi, zejména v řízení o péči o jejich nezletilé děti, uvedl, že jde o otázku dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně, pak Nejvyšší soud z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovodil, že žalobce ve skutečnosti neuplatnil kritérium přípustnosti spočívající v tom, že by tato otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nýbrž že namítal odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností. 14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Námitka žalobce, že pro posouzení podmínek odvolání daru pro nevděk nejsou relevantní majetkové poměry dárce a obdarované, včetně ekonomické nerovnosti vzniklé v důsledku předmanželské smlouvy (viz bod 6 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na řešení této otázky odvolací soud napadený rozsudek nezaložil. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na tom, že majetkové poměry účastníků či ekonomická nerovnost mezi nimi představují samostatné hledisko pro posouzení nevděku ve smyslu § 2072 odst. 1 o. z., nýbrž na tom, že jednání žalované, posuzované jednotlivě i v souhrnu a v širším kontextu vztahů mezi účastníky, nedosáhlo intenzity zjevného porušení dobrých mravů. Úvahy o majetkové nerovnosti mezi účastníky a o důsledcích jejich smluveného majetkového režimu manželů zohlednil odvolací soud pouze jako součást širšího skutkového a vztahového rámce projednávané věci, nikoli jako právní kritérium samostatně určující závěr o naplnění podmínek odvolání daru pro nevděk (viz body 10, 15 až 19 odůvodnění napadeného rozsudku). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1545/2023, a ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2472/2023). Námitka žalobce proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. 17. Žalobce dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil intenzitu jednání žalované z hlediska naplnění předpokladů odvolání daru pro nevděk podle § 2072 odst. 1 o. z. v kontextu probíhajících sporů mezi bývalými manželi, zejména v řízení o péči o jejich nezletilé děti, a rozhodl tak v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023 (viz bod 7 odůvodnění shora). 18. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 (dále například též v usneseních ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024, ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023, či ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 707/2023), vyložil, že podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru, tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci [srov. Hulmák a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 21–24]. Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat. Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým. 19. Odvolací soud výše uvedeným požadavkům v projednávané věci dostál. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že posuzoval jednotlivá žalobcem tvrzená jednání žalované jak samostatně, tak v jejich souhrnu, a to v širším kontextu dlouhodobě konfliktních vztahů mezi účastníky po rozpadu jejich manželství, rozvodového řízení a řízení o péči o jejich nezletilé děti. Přihlédl nejen k tomu, jak žalobce jednání žalované subjektivně vnímal, nýbrž především k tomu, zda tato jednání při objektivizovaném posouzení dosáhla intenzity zjevného porušení dobrých mravů. Zabýval se přitom povahou mediálních vyjádření žalované, jejími projevy v soudních řízeních, sdělením informací umožňujících identifikaci nezletilých dětí, tvrzenými pochybeními při péči o ně i SMS zprávami zaslanými matce žalobce. Dospěl k závěru, že tato jednání, byť je nelze vždy považovat za souladná s dobrými mravy a některá z nich označil za problematická, je třeba hodnotit v atmosféře vyhrocených sporů účastníků, přičemž nebylo zjištěno, že by žalovaná jednala se záměrem žalobci nebo osobám jemu blízkým ublížit způsobem odůvodňujícím revokaci daru (viz body 15 až 19 odůvodnění napadeného rozsudku). Závěr odvolacího soudu, že vytýkané jednání žalované nedosáhlo jednotlivě ani v souhrnu intenzity jednání zjevně porušujícího dobré mravy ve smyslu § 2072 odst. 1 o. z., proto odpovídá judikaturním východiskům uvedeným shora. Za těchto okolností je závěr odvolacího soudu, že jednání žalované nenaplňuje předpoklady nevděku podle § 2072 odst. 1 o. z., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 20. Namítá-li žalobce odklon od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023, přehlíží, že v citované věci odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, podle něhož jednání obdarovaného představovalo účelový postup směřující k diskreditaci dárkyně v souvislosti s řízením o úpravě poměrů k nezletilým dětem, přičemž právě z těchto skutkových zjištění vycházel i Nejvyšší soud při posouzení naplnění předpokladů § 2072 odst. 1 o. z. O takový skutkový závěr se však napadené rozhodnutí v nyní projednávané věci neopírá. Odvolací soud naopak vyšel z toho, že jednání žalované, posuzované jednotlivě i v souhrnu a v širším kontextu konfliktních vztahů účastníků po rozpadu jejich manželství, nedosáhlo intenzity zjevného porušení dobrých mravů ve smyslu § 2072 odst. 1 o. z. Z označeného rozhodnutí proto nelze dovozovat obecný závěr, že každé konfliktní či dehonestující jednání mezi bývalými manželi v souvislosti s řízením o péči o nezletilé děti bez dalšího naplňuje předpoklady nevděku podle § 2072 odst. 1 o. z. Tato námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 21. Namítá-li dále žalobce, že odvolací soud neposoudil jednání žalované komplexně a při právním hodnocení věci nezohlednil všechny okolnosti významné pro závěr o naplnění podmínek odvolání daru pro nevděk, zejména dlouhodobost, soustavnost a účelovost vytýkaného jednání a jeho dopad do poměrů dovolatele i osob jemu blízkých (viz bod 8 odůvodnění shora), pak touto námitkou ve skutečnosti toliko polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Z odůvodnění napadeného rozsudku přitom plyne, že odvolací soud jednání žalované posoudil jednotlivě i v souhrnu a v širším kontextu vztahů mezi účastníky, aniž je shledal jednáním dosahujícím intenzity zjevného porušení dobrých mravů ve smyslu § 2072 o. z. (viz body 15 až 19 odůvodnění napadeného rozsudku). Skutková zjištění soudů nižších stupňů přitom v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu tudíž dovolatel nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod. Skutkové námitky pak ani nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022). 22. Namítá-li žalobce, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jeho námitkou podjatosti znalce (viz bod 5 odůvodnění shora), pak ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolatel touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však není případ projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). 23. Pro přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. navíc není přiléhavý ani odkaz žalobce na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 29 Cdo 558/2017, neboť ve zmiňované věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno výlučně na zjištěních učiněných ze zpracovaného znaleckého posudku, zatímco ve zdejším řízení soudy nižších stupňů vycházely i z dalších důkazů (viz body 15 až 19 odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i body 61 až 65 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Odvolací soud se proto svým postupem od shora citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud ve své judikatuře již vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu (vedle již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2835/2020, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2190/2020). 24. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že mínil-li žalobce svými námitkami zpochybnit hodnocení dotčeného znaleckého posudku odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud podotýká, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1995/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2268/2022). 25. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 26. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutím soudů nižších stupňů o náhradě nákladů řízení (tj. části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II napadeného rozsudku) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani (objektivně) přípustné. 27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 5. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu