23 Cdo 3158/2025-216 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně “WORLD INVEST” v.o.s., se sídlem v Otvicích, Obecní 23, identifikační číslo osoby 14868938, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, proti žalovanému T. D., zastoupenému JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 1161/46, o zaplacení částky 163.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 18 C 347/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2025, č. j. 14 Co 649/2024-180, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.764,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 18 C 347/2021-157, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 163.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 163.000 Kč od 31. 7. 2021 do zaplacení (výrok I). Co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 163.000 Kč od 26. 3. 2020 do 30. 7. 2021 a zákonného úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 163.000 Kč od 31. 7. 2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2025, č. j. 14 Co 649/2024-180, odvolání žalovaného směřující do výroku II rozsudku soudu prvního stupně odmítl (první výrok). Ve výrocích I a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení dovolatelem následovně formulovaných otázek: a. „kdo je ve sporném řízení dle o. s. ř. aktivně legitimován jako věřitel, kdy je fyzická osoba požádána jinou fyzickou osobou o půjčku, tuto půjčku dotyčná fyzická osoba poskytne údajně z prostředků právnické osoby, u níž není v žádném statutárním či obdobném orgánu, kdy výběr těchto prostředků nijak nezahrne do účetnictví této právnické osoby a v účetnictví právnické osoby se tyto prostředky nikde nenacházejí“; b. „zda i v případě stvrzení dluhu má věřitel jako žalobce v rámci sporného soudního řízení podle o. s. ř. povinnost tvrzení ohledně stvrzeného dluhu, tj. je jeho povinností vylíčit rozhodné skutečnosti týkající se existence, vzniku, výše a splatnosti dluhu, a pokud tuto povinnost nesplní, jde tato skutečnost k jeho tíži“; c. „zda může soud přiznat věřiteli v rámci sporného soudního řízení podle o. s. ř. pohledávku, kterou věřitel nepřihlásil do insolvenčního řízení dlužníka a od které byl v rámci usnesení o oddlužení dlužník osvobozen“. 4. Dovolatel současně namítá, že se odvolací soud nevypořádal „s námitkami žalovaného způsobem elementárně nutným pro řádné odůvodnění rozsudku“, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázce požadavků na řádné odůvodnění rozhodnutí jako součásti práva na spravedlivý proces. 5. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu „ve všech svých výrocích“ zrušen. 6. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že žalovaný pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a že dovolání není důvodné. Navrhuje proto, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, příp. odmítnuto. 7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání. 8. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Ačkoliv dovolatel v bodě I. svého dovolání vymezuje jeho rozsah tak, že brojí proti nadepsanému rozsudku odvolacího soudu „do výroků I a III“, jím uplatněné dovolací námitky (pod dvěma body označenými shodně III.) dle obsahu dovolání věcně směřují proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a to právě „ve výrocích I a III“. Dovolací soud, veden požadavkem posuzovat dovolání podle jeho obsahu, proto omezil kvantitativní rozsah své přezkumné činnosti ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. pouze na druhý výrok napadeného rozhodnutí. 10. Dovolací soud je současně ustálen v tom, že může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013]. Za způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání proto nelze považovat citaci zmíněného ustanovení pod bodem V. podaného dovolání. 11. Splnění požadavku vymezit předpoklady přípustnosti dovolání lze však spatřovat v tvrzení dovolatele, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení [otázky] hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu“ (poslední odstavec pod bodem II.), a že „právní názor odvolacího soudu skutkový stav nesprávně právně hodnotí, a to způsobem, který nebyl takto v judikatuře soudů (Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) dosud najisto vyřešen, případně jej hodnotí [ad bod b) podaného dovolání] odlišně od stávající rozhodovací praxe soudů“ (bod IV.). 12. Z pohledu vymezení požadavků přípustnosti dovolání tak jde-li o dovolací otázky nadepsané pod písm. a) a c), spatřuje dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání ve skutečnosti, že tyto otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Ve vztahu k dovolací otázce nadepsané pod písm. b) poté vzal dovolací soud za uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání přesvědčení dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 13. Dovolatel však v této souvislosti neuvádí, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (kdy i takové vymezení přípustnosti dovolání plynoucí z právní argumentace by ve světle judikatury Ústavního soudu mohlo obstát, srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/23). Dovolání žalovaného tak ve vztahu k dovolací otázce nadepsané pod písm. b) neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. 14. Ve zbývající části dovolání [otázky nadepsané pod písm. a) a c)] dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností. 15. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 16. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 17. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 18. Dovolání není přípustné. 19. Dovolání lze podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel však svými námitkami [rozvíjejícími dovolací otázky nadepsané pod písm. a) a c)] nezpochybňuje ve skutečnosti správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkového stavu, na němž odvolací soud své právní posouzení založil. Takové námitky však přípustnost dovolání založit nemohou. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). 20. Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolací soud uvádí, že závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalovaný nesouhlasí. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobcem na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor představovat nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, či ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že se v posuzované věci nejedná o výjimečný případ, v němž je skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 21. Přípustnost dovolání s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod konečně nezakládají ani námitky dovolatele, kterými poukazuje na nedostatečné odůvodnění a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Rovněž v tomto případě se totiž přesvědčení dovolatele o existenci těchto vad odvíjí toliko od nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Dovolací soud přitom neshledal, že by dovolatelem uplatňované námitky byly vypořádány způsobem, který by zakládal rozpor s požadavky kladenými ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu na řádné odůvodnění a přezkoumatelnost soudních rozhodnutí. 22. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu