23 Cdo 3257/2025-389 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce I. T., zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Křížem, advokátem se sídlem v Praze, Davidovičova 1675/4, proti žalovanému A. K., zastoupenému Mgr. Leonidem Kušnarenkem, advokátem se sídlem v Praze, Polská 1090/4, o zaplacení částky 144.800 Kč s příslušenstvím a částky 25.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 46 C 75/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, č. j. 12 Co 164/2025-347, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.790 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2025, č. j. 46 C 75/2024-284, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 144.800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 144.800 Kč od 24. 2. 2024 do zaplacení a částku 25.000 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25.000 EUR od 16. 3. 2024 do zaplacení (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2025, č. j. 12 Co 164/2025-347, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potud, že žalobu co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 144.800 Kč za dobu od 24. 2. 2024 do 4. 4. 2024 a z částky 25.000 EUR za dobu od 16. 3. 2024 do 25. 4. 2024 zamítl. V ostatním však výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu „komplexně řešeny“, a sice: a. „zda lze existenci smlouvy o zápůjčce mezi účastníky dovodit pouze z jediné finanční transakce (jedné platby) ve spojení s výpovědí svědka – osoby blízké žalobci, a to navzdory skutečnosti, že ve věci existuje rozsáhlá kontradiktorní důkazní situace (řada dalších finančních operací mezi účastníky, směnky a uznání dluhu, svědecké výpovědi potvrzující odlišný skutkový stav apod.)“; b. „zda může předžalobní výzva k vrácení zapůjčených peněz plnit funkci výpovědi smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2393 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ‚o. z.‘), zejména pokud v ní nebyla výslovně uvedena výpovědní lhůta a byla v ní stanovena lhůta k plnění kratší než zákonných šest týdnů“; c. „zda je v souladu se zásadou poctivosti v právním styku (§ 6 o. z.) postup věřitele, který podá žalobu na vrácení zápůjčky ještě před uplynutím zákonné výpovědní lhůty stanovené v § 2393 odst. 1 o. z., zejména učiní-li tak těsně před uplynutím promlčecí doby, čímž zapůjčiteli fakticky znemožní využít plné délky výpovědní lhůty a dlužníku případně znemožní uplatnit námitku promlčení“; d. „zda odvolací soud dostál své povinnosti náležitě odůvodnit své rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. a § 132 o. s. ř. v situaci, kdy se nevypořádal se zásadními [v dovolání blíže vymezenými] rozpory v provedených důkazech“. 4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že podané dovolání nepovažuje za přípustné, a proto by mělo být dovolacím soudem odmítnuto. 6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 10. Dovolání není přípustné. 11. Přípustnost dovolání nemůže v prvé řadě založit dovolací otázka nadepsaná pod písm. a), neboť jí dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkového stavu, na němž dovolací soud založil své právní posouzení. Skutkové závěry odvolacího soudu však nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). 12. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.). Dovolací soud uvádí, že závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalovaný nesouhlasí. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobcem na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor představovat nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, či ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak v posuzovaném případě nejedná. 13. Přípustnost dovolání s ohledem na jejich průmět do základních lidských práv a svobod nezakládají ani námitky dovolatele – rozvíjející dovolací otázku nadepsanou pod písm. d) – kterými poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Rovněž v tomto případě se přesvědčení dovolatele o existenci těchto vad odvíjí toliko od nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Dovolací soud přitom neshledal, že by odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo stiženo vadami, jež by zakládaly rozpor s požadavky kladenými ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu na řádné odůvodnění a přezkoumatelnost soudních rozhodnutí. 14. Přípustnost dovolání dále nezakládá ani dovolací otázka [nadepsaná pod písm. b)], zda může předžalobní výzva k vrácení zapůjčených peněz plnit funkci výpovědi smlouvy o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2393 odst. 1 o. z. 15. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 652/2021, rozhodl ve skutkově obdobném případu smlouvy o zápůjčce, že žádá-li žalobce vrácení poskytnutých peněz, nelze než dospět k závěru, že smluvní vztah uzavřený na dobu neurčitou vypovídá. Takový výklad jednostranného právního jednání je v souladu se zněním ustanovení § 555 odst. 1 o. z. a § 556 odst. 1 o. z., neboť podle okolností případu má požadavek na vrácení zápůjčky implicitně za následek výpověď takové smlouvy, jako předpokladu splatnosti zápůjčky sjednané bez okamžiku určení, kdy má být zápůjčka vrácena. 16. Tento závěr lze vztáhnout rovněž na poměry věci zde vedené, v níž žalobce výslovně „vyzývá k úhradě dlužné částky“ prostřednictvím dokumentů označených jako „výzva k plnění a předžalobní výzva“. Dospěl-li proto odvolací soud v odstavci 27 napadeného rozsudku k závěru, že žalobcem zaslané předžalobní výzvy představovaly současně také výpověď smlouvy o zápůjčce, neboť „těžko se lze domnívat, že věřitel, který vyzývá dlužníka k vrácení zapůjčené částky předžalobní výzvou, zároveň považuje dotčený právní vztah za nadále existující, protože listinu formálně neoznačí jako ‚výpověď‘“, nelze v tomto závěru spatřovat rozpor s výkladovými pravidly právních jednání ani uvedenou judikaturou dovolacího soudu, a tedy ani důvod zakládající přípustnost dovolání. 17. Konečně není dovolání přípustné ani pro řešení dovolací otázky nadepsané pod písm. c), neboť jejím prostřednictvím dovolatel předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 18. Dovolatel pomíjí, že námitku porušení zásady poctivosti v právním styku označil odvolací soud za nedůvodnou, neboť v poměrech řešené věci, kdy byly žaloby podány ještě v průběhu plynutí šestitýdenní výpovědní doby, nebylo vůbec možné uvažovat o tom, že by byly podány „těsně před uplynutím promlčecí doby“. Takový závěr je přitom v souladu s rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 31 Cdo 3263/2024, z něhož mimo jiné vyplývá, že neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 619 odst. 1 a 2 a § 629 odst. 1 o. z.) k uplatnění práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky ode dne, kdy se zapůjčitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že na základě výpovědi došlo k uplynutí výpovědní doby a právo na vrácení zápůjčky se stalo splatným. 19. Na závěru o nepřípustnosti dovolání pro porušení zásady poctivosti v právním styku nemůže ničeho změnit ani námitka, že žaloba byla podána předčasně a že právě tato předčasnost měla „zásadně zhoršit procesní postavení dovolatele“ tím, že nemohl využít plné délky výpovědní doby k vrácení zápůjčky. Jak totiž uvedl odvolací soud v odstavci 34 napadeného rozhodnutí, pro rozsudek je podle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době jeho vyhlášení, přičemž žalovaný neplnil žalobci ničeho ani po uplynutí výpovědní doby v průběhu soudního řízení. 20. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Dovolací soud pouze poznamenává, že k datu 23. 11. 2025 (ke dni podání vyjádření k dovolání) odpovídala částce 25.000 EUR tarifní hodnota 606.000 Kč. 22. Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již, s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 2. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu