23 Cdo 335/2026-375 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně E. S., zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, proti žalovanému V. N. H., zastoupenému Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem se sídlem v Praze, náměstí Míru 341/15, o zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 232/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, č. j. 17 Co 248/2025-322, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.039,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 25 C 232/2023-270, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 300.000 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2025, č. j. 17 Co 248/2025-322, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice „zda lze závěr o uzavření (a pravosti) písemné smlouvy o zápůjčce (a poskytnutí zápůjčky podle ní) učinit na základě listiny (s názvem smlouva o zápůjčce), na které chybí (absentuje) podpis zapůjčitele, navíc za situace, kdy žalobkyní (věřitelem) předložený doklad o poskytnutí zápůjčky (výpis z účtu tvrzeného zapůjčitele) obsahuje údaj o poskytnutí jiné (odlišné) výše peněžitých prostředků, než které jsou na uvedené listině uvedeny. To navíc za odvolacím soudem pominuté situace, kdy se žalovaný (údajný dlužník) neplatnosti (nepravosti) předložené listiny pro nedostatek (absenci) podpisu zapůjčitele výslovně dovolal.“. Současně namítá, že řízení je zatíženo (v dovolání blíže specifikovanými) vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že tvrzené dovolací důvody jsou nedůvodné a že rozhodnutí odvolacího soudu netrpí namítanými vadami. Navrhuje proto, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto. 6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 10. Dovolání není přípustné. 11. Ačkoliv dovolatel ve svém dovolání ohlašuje, že „nebude jakkoli hodnotit skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) a ani jejich hodnocení důkazů“, a předloženou dovolací otázku vymezuje jako otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolacímu soudu předkládá vlastní právní posouzení věci, jež se zakládá právě toliko na polemice se zjištěným skutkovým stavem. 12. Podstata dovolací argumentace spočívá konkrétně v přesvědčení dovolatele, že žaloba měla být zamítnuta, neboť existenci smlouvy o zápůjčce mezi původním zapůjčitelem a žalovaným, jejímž předmětem byla zápůjčka žalovanému v celkové výši 300.000 Kč se sjednaným úrokem 10 % z celkové částky ročně a se smluvním úrokem z prodlení, nelze mít za prokázanou na základě žalobkyní (jako právní nástupkyní původního zapůjčitele) předložené listiny ze dne 23. 2. 2022, jež je pouhou původním zapůjčitelem nepodepsanou kopií této smlouvy. 13. V poměrech věci zde řešené však soudy nižších stupňů vzaly uzavření smlouvy o zápůjčce s vymezením obsahu práv a povinností za prokázanou, a to i s odkazem na úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 4. 1. 2023. Z obsahu tohoto záznamu se podává, že žalovaný při své výpovědi na policii v souvislosti s vyšetřováním smrti původního zapůjčitele poté, co mu byla vyslýchajícím předložena právě kopie smlouvy o zápůjčce znějící na částku 300.000 Kč ze dne 23. 2. 2022, sám uvedl, že „tato smlouva není ještě splacená, někde ale by měla být ještě jedna ověřená“. Sám žalovaný tedy pravost smlouvy potvrdil, pročež odvolací soud uzavřel, že absence podpisu původního zapůjčitele na nalezené a žalobkyní předložené kopii smlouvy o zápůjčce není určující. Následnou snahu žalovaného dosáhnout změny této výpovědi z důvodu nesrovnalosti, jež se měla týkat právě tvrzení o existenci předmětné smlouvy o zápůjčce, přitom odvolací soud označil za „zjevně účelovou“, neboť k tomuto kroku přistoupil až poté, co se žalobkyně jako právní nástupkyně původního zapůjčitele začala domáhat plnění ze smlouvy u soudu. 14. Dovolatelem uplatněné námitky tak přípustnost dovolání založit nemohou, neboť skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). 15. K namítaným vadám řízení dovolací soud poukazuje na to, že námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což ve věci zde vedené není. 16. Odvolacím soudem učiněné závěry, včetně závěrů skutkových, přitom nelze ani označit za excesivní, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného postupu odvolacího soudu (a nebylo tak zasaženo do práva žalovaného na spravedlivý proces; k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, nebo ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1491/17). O výjimečný případ, kdy by daná otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (k tomu viz také nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tedy v posuzovaném případě také nejedná. 17. Dovolací soud stejně tak neshledal, že by nevyhovění žádosti dovolatele o odročení jednání představovalo kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny, jež by mohla založit přípustnost dovolání, pakliže žalovaný svou žádost podložil toliko kopií Propustky s razítkem FN Královské Vinohrady, Průvodkou eReceptu a poslední stranou lékařské zprávy FN Královské Vinohrady, z nichž nevyplývá, že by aktuální zdravotní stav dovolatele znemožňoval jeho účast na jednání. 18. Dovolací soud připomíná, že Ústavní soud při výkladu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. setrvale judikuje, že samotné podání žádosti o odročení jednání, byť odůvodněné například i zdravotními problémy, automaticky neznamená, že soud nemůže bez přítomnosti účastníka jednat a rozhodnout. Důvodnost a včasnost omluvy a žádosti o odročení je třeba vždy posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Ústavní soud současně dodává, že o tom, zda je účastník schopen účastnit se jednání, rozhoduje vždy soud – lékařská zpráva je pouze podkladem pro jeho rozhodování. Je na soudcích, aby na základě konkrétních okolností věci, zjištěného zdravotního stavu osoby a jejího předchozího chování sami posoudili odůvodněnost omluvy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 59/25, bod 9 a tam dále citovaná rozhodnutí). 19. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). 21. Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již, s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 4. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu