23 Cdo 342/2026-301 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce J. J., zastoupeného Mgr. Adamem Liberdou, advokátem se sídlem v Ostravě, Brandlova 1685/9, proti žalované TRE BAU s.r.o., se sídlem v Ostravě, Poruba, Spartakovců 6014/3, identifikační číslo osoby 29390150, zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 1670/12, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 21/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2025, č. j. 4 Co 47/2023-252, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 83 C 21/2022-212, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Ladislava Popka ze dne 14. 9. 2022, č. sporu 883167-02/2022 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III). 2. Jednalo se o již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, neboť jeho první rozsudek ze dne 3. 5. 2023, č. j. 83 C 21/2022-73, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 2. 2024, č. j. 4 Co 47/2023-95, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. K odvolání žalobce odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. na otázce, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Konkrétně dovolatel formuloval tyto otázky: a) Otázka, zda právní jednání učiněné za společnost statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným zároveň zavazuje jednatele osobně. Dovolatel zde namítal, že v listině „Žádost o platbu na fakturu“ byla sjednána rozhodčí smlouva mezi žádající společností ERUPTIVA s.r.o., jejímž byl žalobce toliko statutárním zástupcem, a společností AA+STAVEBNINY KONSYS s.r.o. Podle dovolatele tak nelze učinit závěr, že by rozhodčí smlouva zavazovala rovněž žalobce, když nevystupoval jako strana rozhodčí smlouvy. Z další listiny „Schválení žádosti o platbu na fakturu“ obsahující převzetí ručitelského závazku statutárními zástupci žádající společnosti za pohledávky společnosti AA+STAVEBNINY KONSYS s.r.o. a současně obsahující text jiné rozhodčí smlouvy (z níž rozhodce dovozoval svoji pravomoc vydat nyní napadený rozhodčí nález) pak nelze dle dovolatele dovozovat jakoukoliv souvislost s „Žádostí o platbu na fakturu“. Z listiny „Schválení žádosti o platbu na fakturu“ není zřejmé, mezi kým byla rozhodčí smlouva v ní obsažená uzavřena, a i když text rozhodčí smlouvy odkazuje na identifikaci smluvních stran obsažených v záhlaví smlouvy, záhlaví listiny žádnou identifikaci stran neobsahuje. Odvolací soud se dle dovolatele odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3958/2013, a od rozsudku ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013. b) Otázka, zda lze dovodit oznámení o přijetí nabídky na uzavření smlouvy z konkludentního nekonkrétního jednání adresovaného osobě odlišné od oferenta. Rozhodčí smlouva dle dovolatele nemohla být platně uzavřena, protože mu nikdy nebyla doručena akceptace právního předchůdce žalované. Odvolací soud se svým závěrem, že k dokončení kontraktačního procesu došlo, aniž by bylo třeba sdělení přijetí návrhu druhé straně, neboť v opačném případě by odběratel nemohl odebírat zboží na fakturu, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k akceptaci nabídky při kontraktačním procesu a odkázal na jeho konkrétní rozhodnutí. c) Otázka limitace ručitelského závazku výší sjednaného kreditu (ve výši 100 000 Kč) a aplikace § 2022 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že poskytnutí kreditu na objednávky „na fakturu“ v maximální výši 100 000 Kč sjednané v listině „Schválení žádosti o platbu na fakturu“ nemělo s ručením žalobce žádnou souvislost a ručitelé převzali ručení neomezené. Podle dovolatele sjednání výše kreditu zakládalo právo ručitelů podle § 2022 o. z. plnění odepřít a odvolací soud se tak odchýlil od judikatury k tomuto ustanovení, na jejíž konkrétní rozhodnutí dovolatel odkázal. d) Otázka, zda odvolací soud v téže věci v následném rozhodnutí (po předchozím zrušovacím usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně) mohl pominout ratio svého předchozího rozhodnutí, změnit podstatné právní posouzení věci a založit na něm odlišný výsledek řízení, aniž by účastníky předem seznámil se svým novým právním názorem a umožnil jim se k němu vyjádřit. Dovolatel namítal překvapivost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který se odchýlil od svého původního právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí, kterým v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Dle dovolatele odvolací soud postupoval v rozporu s ústavněprávními požadavky na předvídatelnost rozhodnutí a se zákazem překvapivých rozhodnutí, čímž porušil právo dovolatele na spravedlivý proces a odchýlil se od judikatury Ústavního soudu, na jehož konkrétní rozhodnutí poukázal. 5. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Dovolání není přípustné. 13. Dovolatelova otázka [výše shrnutá pod bodem a)], prostřednictvím které dovolatel namítal, že nebyl stranou rozhodčí smlouvy a že z listiny „Schválení žádosti o platbu na fakturu“, v níž byla rozhodčí smlouva sjednána, nevyplývá, kdo ji uzavřel, nezaloží přípustnost dovolání, neboť argumentace k této otázce je postavena na vlastních (a v řízení před soudy obou stupňů neprokázaných) skutkových tvrzeních dovolatele. 14. Dovolací soud připomíná, že ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Proto předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017). 16. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, vyplývá, že listiny „Žádost o platbu na fakturu“ a „Schválení žádosti o platbu na fakturu“ spolu souvisely a s dalšími listinami představovaly součást jednoho celku, což vyplynulo i z výpovědi svědka, který popsal mechanismus uzavírání smluv užívaný ve společnosti AA+STAVEBNINY KONSYS s.r.o. po celou dobu jeho působení ve společnosti. Soudy dále vycházely z toho, že v textu listiny „Schválení žádosti o platbu na fakturu“ bylo sjednáno převzetí ručitelského závazku statutárními zástupci žádající společnosti a rovněž v ní byla obsažena rozhodčí smlouva, jejímiž stranami byly společnost AA+STAVEBNINY KONSYS s.r.o. a statutární zástupci žádající společnosti, tedy žalobce a J. K., kteří byli dostatečně identifikováni v listině „Žádost o platbu na fakturu“. Odvolací soud také zdůraznil, že žalobce obě listiny podepsal, přičemž v případě listiny „Schválení žádosti o platbu na fakturu“ byla pravost žalobcova podpisu prokázána znaleckým posudkem znalce z oboru písmoznalectví, odvolací soud proto neměl pochybnosti o tom, že žalobce si musel být vědom toho, že převzal ručitelský závazek a že podepsal rozhodčí smlouvu. 17. Za takto zjištěného skutkového stavu, z něhož plyne, že listinu obsahující rozhodčí smlouvu žalobce podepsal a byl označen jako její strana, se pak při právním posouzení odvolací soud nemohl odchýlit od dovolatelem odkazované judikatury Nejvyššího soudu týkající se toho, že rozhodčí doložka uzavřená mezi dlužníkem a věřitelem zavazuje toliko její strany, nikoli ručitele (srov. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3958/2013). Stejně tak se odvolací soud nemohl odchýlit ani od judikatury, podle níž jednání jednatele za společnost je jednáním této společnosti (např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013), neboť ze skutkových závěrů soudů vyplývá, že žalobce převzal ručitelský závazek a vystupoval jako strana rozhodčí smlouvy sám, nikoli v pozici jednatele společnosti jednajícího za společnost. 18. Ani dovolatelova otázka výše shrnutá pod bodem b) týkající se kontraktačního procesu, prostřednictvím které namítal, že nedošlo k uzavření smlouvy, neboť mu nebyla doručena akceptace právního předchůdce žalovaného, nezaloží přípustnost dovolání. Odvolací soud ji totiž posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. 19. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že přijetí nabídky v rámci kontraktačního procesu nemusí být výslovné, zvláštním případem přijetí nabídky je pak faktické přijetí. Podle § 1744 o. z. s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Uvedené znamená, že adresát nabídku akceptuje tak, že plní podle nabídky. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas. Vznik smlouvy podle tohoto ustanovení také vyžaduje přijetí nabídky a účinnost tohoto přijetí, účinnost přijetí však spojuje již s projevem vůle obláta, aniž by bylo vyžadováno jeho dojití (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1584/2020, či rozsudek ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1076/2022, nebo rozsudek ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 27 Cdo 3435/2024). Z citované judikatury vyplývá, že zákon nevylučuje, aby jak návrh na uzavření smlouvy, tak jeho následné přijetí, byly učiněny jinak než slovy (nevýslovně), pakliže obě tato jednání budou shodného obsahu a bude z nich bezpochyby seznatelná vůle stran uzavřít smlouvu určitého obsahu. 20. Pokud tedy odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že k dokončení kontraktačního procesu mezi stranami došlo, neboť společnost AA+STAVEBNINY KONSYS s.r.o. začala žádající společnosti dodávat zboží na fakturu (v opačném případě by žádající společnost nemohla zboží odebírat na fakturu a musela by za něj platit hotově, což nebylo v řízení ani tvrzeno), a současně poukázal na v řízení prokázaný dlouhodobý mechanismus uzavírání smluv mezi stranami, neodchýlil se svým závěrem od shora citované judikatury vztahující se k faktické akceptaci nabídky v rámci kontraktačního procesu. 21. Otázka výše shrnutá pod bodem c), prostřednictvím které dovolatel namítal, že soudy měly výši kreditu sjednaného v listině „Schválení žádosti o platbu na fakturu“ považovat za omezení ručitelského závazku žalobce do výše tohoto kreditu, ve své podstatě představuje otázku výkladu zmíněného právního jednání, v němž byl kredit a ručitelský závazek sjednán. Dovolatel prostřednictvím této otázky tudíž rozporuje závěry soudů o tom, že kredit tak, jak byl stranami sjednán, nepředstavoval omezení ručení žalobce, nýbrž jeho funkce spočívala ve sjednání způsobu placení; tedy v tom, že do výše kreditu zákazník mohl odebírat zboží na fakturu (a zaplatit za něj v rámci splatnosti tam uvedené), k němuž soudy dospěly na základě výkladu právního jednání. 22. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). 23. Požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, odvolací soud dostál. Soudy obou stupňů zjišťovaly, k čemu vedla vůle stran při sjednání kreditu v předmětné listině, rovněž přihlédly k průběhu kontraktačního procesu, zavedené praxi mezi stranami a rovněž se zabývaly následným chováním stran po uzavření smlouvy. Z uvedeného plyne, že postup, který odvolací soud při výkladu právního jednání zvolil, se neodchyluje od požadavků judikatury (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, uveřejněný pod č. 5/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a úvaha odvolacího soudu není ani zatížena chybou v logice, přičemž v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí nepřísluší dovolacímu soudu přezkum samotného závěru odvolacího soudu o obsahu právního jednání (resp. výsledku, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání). 24. Ani námitka výše shrnutá pod bodem d) týkající se překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu nezaloží přípustnost dovolání. 25. Namítal-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od svých předchozích závěrů vyslovených v prvním (zrušovacím) rozhodnutím v této věci, nepředložil ve skutečnosti dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. otázku, kterou by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž překládá dovolacímu soudu námitku vad řízení, tedy vad v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu na to, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není. 26. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že odvolací soud se svým v pořadí druhým rozhodnutím (které je nyní dovoláním napadeno) neodchýlil od svých závěrů uvedených v prvním zrušujícím usnesení. Z odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu (na č. l. 95) vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti závěrů soudu prvního stupně, který se řadou námitek vznesených žalobcem proti rozhodčímu nálezu vůbec nezabýval, a dále pro neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v dalším řízení doplnil dokazování a rovněž se zabýval žalobcem uváděnými námitkami tak, jak mu uložil odvolací soud, a odvolací soud následně v navazujícím odvolacím řízení neshledal jeho rozhodnutí nesprávným, nikterak se od svých původních závěrů uvedených ve zrušujícím usnesení neodchýlil. 27. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani za rozhodnutí překvapivé, neboť mu není možno vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07). V projednávané věci nemohlo být napadené rozhodnutí ani překvapivé, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí (oproti dovolatelově mínění) nikterak překvapivě neodchýlil od svých původních závěrů o tom, čím se měl soud prvního stupně znovu zabývat, a v nyní napadeném rozhodnutí dospěl při posouzení týchž námitek žalobce, které byly posuzovány v řízení před soudem prvního stupně a stejně tak v řízení odvolacím, k závěru o správnosti rozsudku soudu prvního stupně. V napadeném rozhodnutí proto odvolací soud z pohledu předchozího řízení neřešil žádnou novou otázku, na kterou by účastníci neměli možnost adekvátně reagovat. 28. Dovolatelova námitka týkající se překvapivosti napadeného rozhodnutí pak nezakládá přípustnost dovolání ani z důvodu dovolatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, neboť prostřednictvím této námitky neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny. 29. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu