23 Cdo 383/2025-250 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a.s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, identifikační číslo osoby 49241494, proti žalovanému Ing. Jiřímu Vackovi, se sídlem v Chebu, Nad Jezem 1776/5, identifikační číslo osoby 64840841, zastoupenému JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o zaplacení 250 562 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 10 C 256/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2024, č. j. 64 Co 410/2024-217, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení jako nároku na vrácení podpory při nesplnění smluvních podmínek jejího poskytnutí. Tvrdila, že s žalovaným (na základě jeho žádostí o podporu v rámci programu Podpora nákupu půdy), uzavřela dvě smlouvy o poskytnutí finančních prostředků určených pro snížení úrokového zatížení (č. 1425001261 a č. 1425003261), dále jen „smlouvy o podpoře“, dle kterých se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému podporu úroků z úvěrů poskytnutých žalovanému a žalovaný se zavázal plnit povinnosti uvedené ve smlouvách o podpoře a k nim příslušných pokynech. Na základě smluv o podpoře žalobkyně vyplatila žalovanému podporu ve výši 129 270 Kč a 121 292 Kč. Po provedené kontrole žalobkyně zjistila, že žalovaný ode dne 1. 1. 2016 nehospodařil na podporovaných pozemcích tak, jak mu ukládala smlouva o podpoře a další pokyny, neboť na základě pachtovní smlouvy propachtoval podporované pozemky společnosti Velkostatek Hůrka s. r. o. (jejímž byl jediným společníkem a jednatelem) – dále také jen „společnost“. Žalovanému žalobkyně dne 8. 10. 2020 doručila závěrečné vyúčtování, ve kterém jej vyzvala k zaplacení přeplatku na podpoře za období od 1. 1. 2016 v žalobou požadované výši. 2. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 10 C 256/2023-182, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 128 519 Kč a 121 292 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 751 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 278,14 Kč (výrok pod bodem III). 3. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I a III (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 301 Kč (výrok II). 4. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, včasně podaným dovoláním, v němž namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, eventuálně, aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dovolání rozporoval zejména správnost závěru odvolacího soudu, že žalovaného nelze v právním smyslu ztotožňovat se společností, a k tomu vymezil okruh právních otázek týkajících se „existence totožného (jednoho) subjektu práva“, resp. „aplikace formalistického přístupu při výkladu realizace projevu vůle“, které podle něj v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, in eventum spatřoval přípustnost dovolání v tom, že při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2999/2016, a ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 95/2019, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3053/2018 – rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na https://www.nsoud.cz). Konkrétně formuloval tyto otázky: a) Kdo za uvedené účastníky právního vztahu, tj. žalovaného a společnost fakticky projev vůle činí? b) Zda fyzická osoba jako jediný společník a jednatel společnosti, jež současně jedná v totožné záležitosti sama za sebe, jakožto podnikající fyzická osoba, projevuje vůli současně za oba účastníky, když platí, že právnická osoba sice má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku, avšak sama o sobě, ve smyslu teorie fikce podle občanského zákoníku, žádnou vůli nemá, a tedy v případě právnické osoby proto ani nelze hovořit o její svéprávnosti (tj. o způsobilosti právnické osoby pro sebe vlastním jednáním nabývat práva a povinnosti), přičemž vůle fyzických osob (členů orgánů), které za ni jednají (zastupují ji) a nahrazují její vůli (míněno vůli dané právnické osoby)? c) Zda může vzniknout a posléze trvat řádný smluvní vztah (v daném případě prostřednictvím pachtovní smlouvy) s oddělenými zájmy, právy a povinnostmi jednotlivých účastníků za situace, kdy jedna a tatáž fyzická osoba (žalovaný) právně jednala za druhého účastníka (společnost) jako její jednatel a současně jednala na druhé straně tohoto právního vztahu za sebe, jako příjemce podpory, kdy předmětem plnění (činnosti) v tomto konkrétním právním vztahu nebyly činnosti, jež by spadaly do věcné působnosti a pravomoci jednatele? d) Zda projev vůle obou zúčastněných, tj. žalovaného a společnosti měl (resp. má) být veden striktně záměrem formalistického oddělování vůle subjektu žalovaného a vůle společnosti za situace, kdy faktickým původcem projevu vůle je (může být) pouze jedna a tatáž fyzická osoba, a to současně za sebe (realizace projevu vůle fyzické osoby) a za společnost (realizace projevu vůle jakožto jednatel společnosti), jejímž jediným společníkem a současně jediným jednatelem je uvedená fyzická osoba, tj. žalovaný? e) „Zda fyzická osoba jako jediný společník a jednatel společnosti, jež současně jedná v totožné záležitosti sama za sebe, jakožto podnikající fyzická osoba, je jediným subjektem práva, jenž projev vůle činí a komu náleží (čí je) projev vůle, jež je přičítána uvedeným účastníkům právního vztahu, tj. žalovanému a společnosti Velkostatek Hůrka s.r.o. fakticky projev vůle činí?“ f) Zda odůvodňuje naplnění znaků samostatné činnosti (práce) žalovaného, jakožto zcela nezávislé a oddělené od činnosti (práce) společnosti (to vše tak, aby činnost společnosti nepředstavovala výkon nezávislé práce na základě živnostenského oprávnění ze strany žalovaného) fakt, že společnost a žalovaný jsou čistě z formálního hlediska evidováni v příslušné registraci pod jinými identifikačními čísly jako dva subjekty? g) Zda formalistické oddělování dvou de lege existujících identifikačních čísel účastníků (identifikační číslo žalovaného a identifikační číslo společnosti) obstojí proti faktu, že v rámci dané právní události (rozhodnutí ohledně uzavření pachtovní smlouvy, jakož i vlastní uzavření pachtovní smlouvy) je to fakticky pouze tatáž konkrétní fyzická osoba, kdo realizuje veškerá právní jednání za oba účastníky, vč. toho, že tato fyzická osoba je jediným původcem záměru daného právního jednání (rozhodnutí ohledně uzavření pachtovní smlouvy, jakož i vlastní uzavření pachtovní smlouvy)? 5. Žalovaný měl za to, že z jím citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu pro poměry nyní posuzované věci vyplývá, že podnikání žalovaného, který je jediným společníkem a jednatelem společnosti, je výkonem nezávislé práce žalovaného na základě živnostenského oprávnění, a že žalovaný tak vykonával svou podnikatelskou činnost „prostřednictvím společnosti“. 6. Podle žalovaného napadené rozhodnutí též porušuje § 157 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť postrádá řádné odůvodnění a je nepřezkoumatelné. V této souvislosti žalovaný vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho argumentací obsaženou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4160/2019, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV.ÚS 2766/15, a ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4152/18, které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). 7. Žalovaný dále v dovolání polemizoval s právním posouzením věci odvolacím soudem ohledně vznesené námitky promlčení, včetně námitky o neúčinnosti jednostranného prohlášení žalovaného o prodloužení promlčecí lhůty veškerých práv vzniklých žalobkyni. Nesouhlasil též se závěrem o tom, že porušil smlouvy o podpoře, neboť podle něj odvolací soud nesprávně vyložil smlouvy tak, že obsahovaly podmínku hospodaření na pozemcích žalovaným, ačkoliv podmínkou smluv bylo pouze samotné hospodaření s pozemky (což podle svého přesvědčení splnil, neboť na pozemcích hospodařil prostřednictvím své vlastní společnosti – propachtoval pozemky sám sobě – a tím bylo dosaženo účelu smluv). Zpochybnil též závěry odvolacího soudu o tom, že nebyl slabší smluvní stranou. Zdůraznil, že neměl možnost znění smlouvy nijak ovlivnit a byl v podřízeném postavení vůči žalobkyni, která direktivně určovala, co žalovaný může a co nikoliv. Vzhledem k tomu žalovaný setrval na názoru, že věc měla být rozhodována ve správním soudnictví. Žalovaný vyjádřil nesouhlas též s tím, jak byla odvolacím soudem posouzena jeho námitka nepřiměřenosti úroku z prodlení. 8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl. Podle žalobkyně ve vztahu mezi žalovaným a společností nešlo o posouzení výkonu závislé práce v rámci pracovněprávního vztahu a závěry rozhodnutí dovolacího soudu, na které žalovaný odkázal v dovolání, se podle ní na nyní posuzovaný spor nemohou uplatnit. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Přípustnost dovolání nemůže založit odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2999/2016 (a další navazující rozhodnutí), neboť je nepřípadný a z uvedeného rozhodnutí nevyplývají závěry, které žalovaný dovozoval. V tam projednávané věci posuzoval Nejvyšší soud otázku, zda fyzická osoba jako jediný společník a jednatel společnosti s ručením omezeným může být současně zaměstnancem takové společnosti, tj. zda může mezi takovými osobami vzniknout pracovněprávní vztah. Dovodil, že mezi těmito osobami pracovněprávní vztah vzniknout nemůže (pro absenci prvku výkonu závislé činnosti) a že činnost takové fyzické osoby je výkonem nezávislé práce na základě živnostenského oprávnění. Dovolací soud v daném rozhodnutí neuzavřel, že by taková fyzická osoba „vykonávala svou podnikatelskou činnost prostřednictvím společnosti s ručením omezeným“, jak se mylně domníval žalovaný, nýbrž učinil závěr, že tato osoba ve vztazích se společností s ručením omezeným nevystupovala jako její zaměstnanec, ale vystupovala v rámci své vlastní nezávislé činnosti. Pro úplnost tak lze dodat, že i v citovaném rozhodnutí dovolací soud zřetelně vycházel z odlišení fyzické osoby jako samostatné nezávislé osoby od společnosti s ručením omezeným jako samostatné právnické osoby, v níž je taková fyzická osoba pouze společníkem a jednatelem. Od řešení tam vznesené právní otázky existence pracovněprávního vztahu se v nyní řešené věci odvolací soud nemohl odchýlit, neboť ji zjevně neposuzoval. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. 12. Žalovaný spatřoval přípustnost dovolání pro řešení jím vymezených otázek jako otázek dosud judikaturně neřešených. Nejvyšší soud však již opakovaně zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, tj. které odvolací soud neřešil, resp. nebyly pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Otázky a) až g) nemohou založil přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo (takto formulované otázky odvolací soud neřešil). Pro odvolací soud nebylo určující, zda činila projevy vůle za žalovaného a za společnost tatáž osoba – žalovaný. Určující pro napadené rozhodnutí bylo posouzení, zda žalovaný, který byl žadatelem o podporu, porušil uzavřením pachtovní smlouvy k podporovaným pozemkům se společností, v níž byl jediným jednatelem a společníkem, sjednané podmínky podpory (povinnost, aby na nakoupené půdě hospodařil a nepřevedl žádná dispoziční oprávnění k tomuto předmětu hospodaření na jiného, tedy ani právo užívání ani právo brát užitky), tj. zda bylo lze vůči žalovanému považovat společnost za odlišný subjekt při uzavření pachtovní smlouvy. 13. Z obsahu dovolání je patrné, že v něm žalovaný zpochybňoval též řešení otázky totožnosti žalovaného a společnosti jako jediného subjektu ve vztahu k uzavření pachtovní smlouvy, na níž napadené rozhodnutí záviselo. Dospěl-li při řešení této otázky odvolací soud k závěru, že žalovaného (ani s přihlédnutím k tomu, že při uzavření pachtovní smlouvy jednal žalovaný za obě smluvní strany, tj. též jako jednatel společnosti) nelze ztotožňovat se společností, v níž je jediným společníkem a jednatelem, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž ve své ustálené rozhodovací praxi (mimo jiné fakticky i v žalovaným citovaných rozhodnutích) vychází ze závěru, že společnost s ručením omezeným je samostatným subjektem práva, který nelze ztotožňovat (zaměňovat) s jejími společníky či jednateli (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014, a ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4749/2018). 14. Prostřednictvím námitky o absenci řádného odůvodnění žalovaný v dovolání ve skutečnosti namítal vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalovaného o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou právní otázku, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nad rámec výše uvedeného lze doplnit, že dovolací soud napadené rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovaného v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu dovolání, v němž se žalovaný vymezoval vůči konkrétním právním závěrům odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). K uvedené námitce lze také dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). 15. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 17. V nyní posuzované věci žalovaný ve vztahu k dalším dovolacím námitkám (uvedeným výše v odstavci 7), v nichž polemizoval se správností (dalšího) právního posouzení věci odvolacím soudem, nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by považoval za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, příp. nespecifikoval, od jaké konkrétní judikatury se měl odvolací soud odchýlit při řešení konkrétní právní otázky (či otázek). Nedostál tak v této části výše uvedeným požadavkům na obsahové náležitosti dovolání, neboť uvedenou argumentací vymezil toliko (další) dovolací důvody. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je však odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). 18. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. 19. Žalovaný avizoval v úvodu dovolání, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolací soud však posoudil rozsah dovolání žalovaného s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v něm není obsažena žádná argumentace, a žalovaný se tak zjevně domáhá (též) jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by ani nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 20. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady). 21. Podle § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. není třeba odůvodňovat výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení (k výši náhrady nákladů hotových výdajů účastníka, který nebyl v dovolacím řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil jejich výši vynaložených po 1. 1. 2025 srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2535/2025). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 2. 2026Mgr. Jiří Němec předseda senátu