23 Cdo 398/2026-117 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce OSA, z.s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 786/20, Bubeneč, identifikační číslo osoby 63839997, zastoupené Mgr. Markem Martinkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1089/22, proti žalované France Médias Monde, se sídlem v Issy-Les-Moulineaux, rue Camille Desmoulins 80, Francouzská republika, registrační číslo 2010B03599, o zaplacení 794 763,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 C 3/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2025, č. j. 2 Co 46/2024-85, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 14 460 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 31. 7. 2024, č. j. 2 C 3/2024-31, uložil žalované zaplatit žalobci částku 794 763,42 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2025, č. j. 2 Co 46/2024-85, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení čtyř otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na řešení jedné otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně dovolatelka formulovala následující otázky: a) Je datová schránka osoby Radio France Internationale - organizační složky zahraniční právnické osoby, tj. formálního držitele české vysílací licence, provozně neaktivního v žalované době, místem řádného doručení žaloby a kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. do vlastních rukou zahraniční právnické osoby? b) Jsou nečitelné důkazní listiny odkazované v žalobě, které mají prokázat skutkově předmět sporu a vytyčit právní kvalifikaci žalobních nároků, důvodem pro nevydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř.? c) Může nastat fikce uznání nároku, pokud je z rozporuplné žaloby a z obsahu k žalobě připojených nečitelných důkazních listin zřetelná bezdůvodnost žaloby? d) Zavazuje kvalifikovaná výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. žalovanou, jestliže ji vydal asistent soudkyně v rozporu s písemným pokynem soudkyně? e) Může být vážným důvodem ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. stávka justičních pracovníků konaná dne 29. 5. 2024, kvůli níž žalované nebylo umožněno v tento den nahlížet do soudního spisu za účelem přípravy a sepisu vyjádření vyžádaného kvalifikovanou výzvou? 4. U otázek pod body a) až d) dovolatelka namítala, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se podmínek pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala. Dovolatelka nesouhlasila s tím, že by v projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalobce nevytyčil žalobní tvrzení takovým způsobem, aby mohla být žaloba základem pro vydání rozsudku pro uznání [viz výše otázky pod bodem b) a c)], naopak žaloba byla vadná z důvodu rozporuplných žalobních tvrzení a připojených nečitelných listin, o které žalobce svůj nárok opíral. Poukázala na to, že judikatura dovodila, že pro vydání rozsudku pro uznání musí být splněna podmínka absence zjevné bezdůvodnosti žaloby a že z žaloby musí být zřejmý předmět sporu natolik, aby jej bylo možné právně kvalifikovat. 5. Dovolatelka rovněž namítala, že výzva podle § 114b o. s. ř. jí nebyla řádně doručena, neboť soud prvního stupně ji doručoval do datové schránky Radio France Internationale (dále také jen „RFI“ jakožto organizační složky žalované), nikoli přímo žalované. Uvedla, že RFI není podnikatelem a nebyla vysílatelem ani provozovatelem vysílání RFI na české vysílací frekvenci 99,3 MHz v žalovaném období. Odvolací soud se dle názoru dovolatelky při řešení otázky doručování [výše shrnuté pod bodem a)] odchýlil od stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015. 6. Dovolatelka také poukazovala na to, že nebylo na místě rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť v řízení nebyla nečinná, což plyne z toho, že její zapsaná vedoucí organizační složky byla nahlížet do spisu a podáním ze dne 22. 6. 2024 žádala o poskytnutí čitelných příloh k žalobě a samotné vyjádření k žalobě na výzvu soudu podala dne 25. 6. 2024. Poukázala na absenci zákonné povinnosti účastníka podat žádost o prodloužení lhůty k vyjádření a také na to, že z důvodu, že soud komunikoval toliko s RFI, nikoli přímo s žalovanou, musela být veškerá komunikace překládána do francouzštiny, aby se s ní žalovaná mohla seznámit. S odkazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu dovolatelka uvedla, že fikce uznání je vyhrazena pouze pro případy obstrukční pasivity žalovaného. 7. Dovolatelka namítala rozpor s judikaturou i u otázky výše shrnuté pod bodem d) a uvedla, že výzva podle § 114b o. s. ř. sice může být vydána asistentem soudce, ale pouze za předpokladu předchozího písemného pověření soudcem, a to podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011, které v projednávané věci chybělo, respektive asistent výzvu vydal v rozporu s pokynem ve spise. 8. Otázku výše shrnutou pod bodem e) považovala za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou a uvedla, že ze dne na den vyhlášená stávka justičního personálu soudů České republiky nemůže být žalované kladena k tíži. Namítala, že v době, kdy trvala stávková pohotovost justičních pracovníků, by bylo beze smyslu žádat soud o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě. 9. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Žalobce ve vyjádření k dovolání podrobně uvedl, proč dle jeho názoru žádná z dovolacích otázek nezaloží přípustnost dovolání, vyjádřil se k jednotlivým argumentům dovolatelky a navrhl, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za níž jedná osoba podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 12. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 15. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 16. Dovolání není přípustné. 17. První otázka dovolatelky [výše shrnutá pod bodem a)], prostřednictvím které dovolatelka namítala, že jí kvalifikovaná výzva nebyla řádně doručena do vlastních rukou, neboť byla doručena do datové schránky její organizační složky Radio France Internationale, nikoli přímo jí jako zahraniční právnické osobě, nezaloží přípustnost dovolání. 18. Dovolatelka namítala, že odvolací soud se při posouzení této otázky odchýlil od stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015. Tomuto názoru dovolatelky však nelze přisvědčit. 19. Nejvyšší soud v citovaném stanovisku dovodil, že soud doručuje do datové schránky adresáta písemná vyhotovení rozhodnutí nebo jiných dokumentů, a to v elektronické podobě (jejich elektronicky vyhotovené stejnopisy) a písemná podání účastníků (stran) nebo jiných osob v elektronické podobě, nedošlo-li k jejich doručení při jednání nebo jiném úkonu soudu (při úkonu trestního řízení) a umožňuje-li to povaha doručované písemnosti (§ 45 odst. 2 věta první o. s. ř.). Předpokladem je, že adresát má zpřístupněnou svou datovou schránku, že adresát má fyzickou osobu oprávněnou k přístupu do své datové schránky a že nedošlo (ani zpětně) ke znepřístupnění datové schránky v době od dodání úkonu do datové schránky až do doby, než nastanou účinky doručení. 20. Tamtéž uvedl, že byla-li identifikována datová schránka adresáta a jsou-li splněny také všechny další uvedené předpoklady, soud doručuje písemná vyhotovení rozhodnutí či jiných úkonů a další písemnosti do datové schránky, aniž by adresát musel žádat o takové doručení nebo soudu sdělovat identifikátor své datové schránky; soud zjišťuje z úřední povinnosti, zda jsou splněny předpoklady pro doručování písemností do datové schránky, a držitel datové schránky má právo očekávat, že mu soud bude veškerá písemná vyhotovení rozhodnutí či jiných úkonů a další písemnosti doručovat v elektronické podobě do datové schránky, ledaže by to neumožňovala povaha doručované písemnosti. Písemné vyhotovení rozhodnutí či jiného úkonu anebo jiná písemnost, které byly dodány do datové schránky adresáta, jsou doručeny okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu (viz § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, dále též jen „zákon o elektronických úkonech“). Při doručování do vlastních rukou je proto písemnost doručena teprve okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásila osoba, jejíž oprávnění zahrnuje rovněž přístup k písemnostem (dokumentům) určeným do vlastních rukou adresáta. 21. V nyní projednávané věci, jež se týká činnosti žalované na území České republiky, je adresou žalované pro doručování prostřednictvím veřejné datové sítě adresa její datové schránky (§ 46 odst. 1 o. s. ř.), jež jí byla jako zahraniční osobě s organizační složkou zapsané v registru osob [§ 25 písm. f) zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech] zřízena podle zvláštního předpisu (§ 5 odst. 1 zákona o elektronických úkonech). Výzva podle § 114b o. s. ř. byla žalované doručena tím způsobem, že se do této datové schránky přihlásila dne 22. 5. 2024 oprávněná osoba. Ostatně A. K. – zapsaná vedoucí organizační složky – se soudem z téže datové schránky také komunikovala a ve svých podáních výslovně uváděla, že žalovaná jedná v České republice prostřednictvím organizační složky. 22. Pozdější argumentace vznesená v odvolacím řízení, že výzva žalované nebyla řádně doručena, byla za takové procesní situace zjevně účelová. Pokud tedy soud prvního stupně doručil (do vlastních rukou adresáta) výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. do datové schránky zřízené žalované podle shora uvedených předpisů a žalovaná se prostřednictvím oprávněné osoby do datové schránky přihlásila (a prokazatelně s doručovanou písemností i seznámila), nelze soudu prvního stupně vytýkat vadu v doručování. 23. Otázky dovolatelky výše formulované pod body b), c) a e) se všechny týkaly podmínek pro vydání rozsudku pro (fikci) uznání. Odvolací soud se při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe (viz níže). 24. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004). Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle § 114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 25. Ve vztahu k otázce naplnění podmínek pro vydání výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že soud může rozhodnout ve věci samé (tedy i rozsudkem pro uznání), pokud mu v tom nebrání nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno, nebo takové vady žaloby, pro které nelze pokračovat v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, nebo ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004). 26. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), může soud postupovat podle § 114b odst. 1 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). 27. Podle judikatury dovolacího soudu jsou formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. toliko zákonné podmínky, za nichž tato fikce nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2855/2021). 28. Z výše uvedeného shrnutí judikatury vyplývá, že jednou z podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, resp. již pro vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř., je absence nedostatků podmínek řízení a bezvadnost žaloby, případně vady žaloby, které nebrání pokračování v řízení. Dovolatelčině argumentaci [viz výše otázky pod body b) a c)], která se týkala nedostatků žaloby, konkrétně toho, že v žalobě byla uvedena rozporuplná tvrzení a že žaloba byla zjevně bezdůvodná, neboť k ní byly jako důkazní návrhy přiloženy nečitelné listiny, ovšem nelze přisvědčit. Ze shora citované judikatury totiž vyplývá, že v žalobě musí být vylíčeny alespoň rozhodující skutečnosti, aby jimi byl vymezen předmět řízení a že nesmí mít vady bránící v pokračování řízení. Je třeba zdůraznit, že žaloba nemusí být zcela bezvadná, ale musí být prostá vad bránících v pokračování v řízení. Z obsahu žaloby v projednávané věci je zřejmé, že obsahuje vylíčení rozhodných skutečností, o které žalobce opírá uplatněný nárok. Nečitelnost jedné listiny z řady příloh žaloby (nadto pravděpodobně způsobená pouze špatným formátem tisku elektronické přílohy při založení do soudního spisu) ovšem nemůže představovat vadu, která by bránila v pokračování řízení, ani z ní nelze dovozovat zjevnou bezdůvodnost žaloby, jak činila dovolatelka. Nečitelnost jedné listiny tvořící přílohu žaloby proto nemohlo samo o sobě zapříčinit takovou vadu žaloby, pro kterou by nebylo možné pokračovat v řízení, ani objektivně nebránilo žalované relevantně reagovat na podanou žalobu, tedy vyhovět výzvě podle § 114b o. s. ř. 29. V projednávané věci nejde ani o situaci, kdy by se jednalo o zjevně bezdůvodnou žalobu, tedy žalobu, jíž by nebylo možno vyhovět, ani kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť žaloba je založena na tvrzení, že žalovaná ve svém vysílání dostupném na území České republiky užívala bez svolení autorskoprávně chráněná díla, k nimž spravuje majetková autorská práva žalobce, čímž se na úkor majitelů těchto práv žalovaná bezdůvodně obohatila. Případný nedostatek (nečitelnost) listinných důkazů přiložených k žalobě vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. nebrání. 30. Odvolací soud se tak při řešení otázek výše shrnutých pod body b) a c) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 31. Ani otázka shora shrnutá pod bodem e) týkající se toho, zda vážným důvodem ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. může být stávka justičních pracovníků, nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka argumentovala tím, že v důsledku jednodenní stávky konané 29. 5. 2024 jí bylo umožněno nahlížet do spisu až 31. 5. 2024. Jednodenní stávku zaměstnanců justice pak dovolatelka považovala za vážný důvod ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., který jí bránil včas se vyjádřit. Na řešení otázky, zda vážným důvodem ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. může být jednodenní stávka zaměstnanců justice nemohlo napadené rozhodnutí záviset již z toho důvodu, že žalovaná v průběhu lhůty k vyjádření nesdělila soudu, že jí ve včasném vyjádření bránila jednodenní stávka justičních pracovníků, ačkoli zákon v § 114b odst. 5 o. s. ř. výslovně požaduje, aby žalovaný vážný důvod, který mu brání se včas vyjádřit, sdělil soudu ve lhůtě k vyjádření. 32. Nejvyšší soud ve své judikatuře k vážnému důvodu podle § 114b odst. 5 o. s. ř. vychází z toho, že nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Jestliže se žalovaný na výzvu obsaženou v usnesení vydaném podle § 114b o. s. ř. bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří ve věci a ani před uplynutím této lhůty soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, nastává - jak vyplývá ze znění ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. - fikce, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3243/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2507/2020). 33. Zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. rozumí „vážným důvodem“, pro který žalovaný nemohl včas podat své vyjádření ve věci, popřípadě „vážným důvodem“, který žalovanému zabránil i v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. I když vymezení takového „vážného důvodu“ vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím k povaze věci - obecně uvést, že „vážný důvod“ vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost žalovaného. Za vážný důvod proto lze ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. považovat jednak překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod číslem 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5089/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1092/2018). 34. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z výše citovaných závěrů judikatury nemohla v projednávané věci jednodenní stávka konaná 29. 5. 2024, v jejímž důsledku žalované soud umožnil nahlížení do spisu dne 31. 5. 2024, představovat vážný důvod pro to, že se žalovaná nevyjádřila ve lhůtě, která uplynula 21. 6. 2024. Z uvedeného časového rámce plyne, že jednodenní stávka se konala 23 dnů před posledním dnem lhůty k vyjádření a po nahlížení do spisu zbývalo žalované v rámci lhůty k vyjádření 21 dnů. Jednodenní stávku v tomto kontextu tedy nebylo možné považovat za vážný důvod, který žalované znemožnil vyjádřit se ve lhůtě stanovené v kvalifikované výzvě. 35. K argumentaci dovolatelky, že z jejích kroků v rámci řízení nelze usuzovat na její nečinnost, je třeba poukázat na to, že veškeré úkony v řízení (kromě nahlížení do spisu) učinila až po uplynutí třicetidenní lhůty k vyjádření podle kvalifikované výzvy. Judikatura, na kterou dovolatelka v tomto směru odkazuje, proto není pro projednávanou věc přiléhavá. V dovolatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 25 Cdo 820/2024, se jednalo o případ, kdy žalovaná včas podala odpor proti platebnímu rozkazu a předmětem posouzení byla kvalita jejího včasného vyjádření. Stejně tak dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3443/2022, řešil zcela odlišnou procesní situaci, v níž byl vydán rozsudek pro uznání, aniž by advokát žalované o kvalifikované výzvě věděl, a současně z podání advokáta učiněného v průběhu lhůty pro vyjádření bylo zřejmé, že žalovaná nárok neuznává. V nyní projednávané věci se ovšem žalovaná ve lhůtě (jejímž posledním dnem byl 21. 6. 2024) nevyjádřila vůbec, neboť po uplynutí lhůty nejprve ve vyjádření ze dne 22. 6. 2024 toliko komentovala nečitelnost přílohy k žalobě a vyjádření ve věci samé učinila až podáním ze dne 25. 6. 2024. 36. Otázka dovolatelky výše shrnutá pod bodem d) týkající se toho, zda žalovanou zavazuje kvalifikovaná výzva podle § 114b o. s. ř. vydaná asistentem soudkyně v rozporu s písemným pokynem soudkyně založeným ve spise, nezaloží přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí je i v tomto směru v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 37. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je vyšší soudní úředník i asistent soudce oprávněn vydat kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011, uveřejněný pod číslem 35/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1557/2017, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3295/2016, ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1480/2019, ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2735/2019, a ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2137/2020). 38. Úvaha odvolacího soudu, podle které je v obecné rovině asistent soudce oprávněn vydat usnesení s výzvou dle § 114b odst. 1 o. s. ř., je tedy plně konformní s judikaturou Nejvyššího soudu (viz též přiměřeně jeho usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3295/2016). Současně citovaná rozhodovací praxe pokládá vydání uvedené výzvy za řádné, pokud byl daný asistent rozvrhem práce zařazen do soudního oddělení, v němž byla předmětná věc rozhodována, a současně byl-li k provedení onoho úkonu příslušným předsedou senátu (potažmo samosoudcem) pověřen, případně stanovil-li rozvrh práce, že podobná usnesení je asistent soudce oprávněn vydávat i bez speciálního pověření. 39. Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2024 v rozhodném znění je patrné, že asistent soudce Mgr. Daniel Němec, jenž spornou výzvu v projednávané věci vydal, byl zařazen do příslušného soudního oddělení 2 C. Přitom předsedkyně senátu 2 C, Mgr. Lucie Vobrová, jež byla oprávněna Mgr. Daniela Němce k vydání výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. pověřit, vydala v návaznosti na sporný úkon asistenta rozsudek pro uznání, z čehož je zřejmé, že neshledala v jeho postupu překročení jeho pověření k provádění úkonů v řízení. Ostatně Nejvyšší soud ve své judikatuře konstantně vychází z toho, že vydal-li kvalifikovanou výzvu asistent zařazený do kompetentního soudního oddělení, lze jeho postup dodatečně schválit soudcem daného oddělení, který je rozvrhem práce určen k projednání a rozhodnutí věci, což se v projednávaném případě stalo tím, že soudkyně na základě usnesení podle § 114b o. s. ř. shledala splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1557/2017, či usnesení ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3441/2023). 40. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 41. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu