23 Cdo 478/2026-573 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně JUSTRINON MANAGEMENT a.s., se sídlem v Praze 4, Modřany, U Vlečky 1749/4, identifikační číslo osoby 29216842, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalovanému R. N., zastoupenému JUDr. Petrem Gallatem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Filištínská 145/0, o zaplacení 107 923,18 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 12 C 74/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 7. 2025, č. j. 22 Co 184/2025-526, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 824 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném (původně) domáhala zaplacení částky v celkové výši 107 923,18 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, který žalovaný řádně nesplácel. 2. Žalovaný dne 27. 12. 2024 podal blanketní odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 11. 2024, č. j. 12 C 74/2016-476, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. 12 2024, č. j. 12 C 74/2016-489, kterým soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 107 923,18 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Toto odvolání bylo na výzvu soudu žalovaným doplněno podáním ze dne 12. 2. 2025. Okresní soud v Chrudimi následně usnesením ze dne 17. 2. 2025, č. j. 12 C 74/2016-506, žalovaného vyzval k úhradě soudního poplatku za odvolání do 15 dnů od doručení dotčeného usnesení. 3. Z důvodu nezaplacení soudního poplatku Okresní soud v Chrudimi usnesením ze dne 20. 3. 2025, č. j. 12 C 74/2016-512, zastavil odvolací řízení k odvolání žalovaného (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). 4. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení). 5. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. V něm namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil podmínky pro osvobození od soudních poplatků, ačkoliv podle jeho názoru splňoval podmínky ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. již v roce 2023. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýkal, že zastavením odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku byl zkrácen na svém právu na projednání věci v rámci podaného odvolání. Současně namítl nedostatečnost výzvy k zaplacení soudního poplatku, která neobsahovala poučení o možnosti žádat o osvobození od soudních poplatků, a dovozoval, že později přiznané osvobození se mělo vztahovat i na odvolací řízení. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení o odvolání vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích vedeném pod sp. zn. 22 Co 184/2025 se pokračuje. 6. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že postup soudů nižších stupňů považuje za zcela správný a bezchybný, a dovolání proto za zcela nedůvodné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl, a přiznal jí právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 10. Dovolání žalovaného trpí vadou spočívající v nedostatku obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalovaný nedostál požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní judikaturou dosud neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak, pak nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023, a ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 516/2024). 12. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze v dovolání identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4093/2015, uveřejněný pod číslem 95/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3946/2023). Judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl v projednávané věci odvolací soud odchýlit, však žalovaný v dovolání nijak neoznačil, přičemž tuto není lze identifikovat ani z vymezení dovolacího důvodu, potažmo z celkového obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). 13. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, který je obvykle splněn samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). 14. V projednávané věci žalovaný v dovolání brojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, namítá-li nesprávné posouzení podmínek pro osvobození od soudních poplatků, čímž sice vylíčil dovolací důvod, tj. v čem podle jeho názoru spočívá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, nicméně v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. již řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 15. Mínil-li žalovaný namítat, že bylo postupem soudů nižších stupňů porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, pak Nejvyšší soud doplňuje, že porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). 16. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalovaného trpí vadou spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, kterou nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. 17. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného pro nepřípustnost odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 18. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že dovolání žalovaného směřuje pouze proti výroku I napadeného usnesení, neboť ve vztahu k nákladům řízení (výroku II napadeného usnesení) dovolání postrádá jakékoliv odůvodnění. V uvedeném rozsahu by ostatně dovolání nebylo podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (objektivně) přípustné. 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., přičemž dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně), která podle § 7 bodu 5., 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. c) a odst. 3 (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 85/2013) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“) činí 2 710 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.; celkem tedy 3 824 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu