23 Cdo 480/2026-150 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně K. M., zastoupené Mgr. Martinem Pixou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova třída 1893/32a, proti žalované S. F., zastoupené JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem v Třeboni, Šustova 902, o 280 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 36 C 183/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2025, č. j. 5 Co 996/2025-127, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 943 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 280 000 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení zápůjčky, neboť žalované dne 8. 6. 2022 poskytla finanční prostředky ve výši 50 000 Kč na její účet a následně dne 27. 9. 2022 částku 230 000 Kč v hotovosti. Splatnost zápůjček nebyla sjednána, a proto žalobkyně dne 23. 2. 2024 zaslala žalované dopis (doručený dne 29. 2. 2024), jímž obě zápůjčky vypověděla. 2. Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 36 C 183/2024-80, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 280 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok II) a o náhradě nákladů státu (výrok III). 3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou výroků) napadla žalovaná dovoláním. V něm zformulovala následující otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně které byly „vyřešeny v rozporu s principy spravedlivého procesu“. V prvé řadě podle žalované odvolací soud nesprávně posoudil otázku, jaký je rozsah důkazní povinnosti zapůjčitele ohledně uzavření smlouvy a předání předmětu zápůjčky, a s ní související otázku, jaká je důkazní síla svědeckých výpovědí osob blízkých žalobci; tyto otázky měl odvolací soud posoudit v rozporu zejména s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, a ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1917/2021. Dále žalovaná namítla, že soudy nižších stupňů odmítly provést jí navržený důkaz (o zahájení a ukončení insolvenčního řízení), provedenou svědeckou výpověď hodnotily nesprávně („v rozporu s objektivními okolnostmi věci“) a odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, jelikož se řádně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Žalovaná měla za to, že odvolací soud porušil její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání upozornila, že žalovaná staví svou dovolací argumentaci pouze na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, označila dovolání za nepřípustné a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Žalovaná v dovolání formuluje otázku, jaký je „rozsah důkazní povinnosti“ zapůjčitele ve sporu o vrácení předmětu zápůjčky, a s ní související otázku, jaká je důkazní síla svědeckých výpovědí osob blízkých žalobci, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má totiž za to, že svědecké výpovědi, na jejichž základě soudy nižších stupňů dospěly k tomu, že žalobkyně poskytla žalované předmětné částky, byly nedostatečné, neboť šlo pouze o důkazy nepřímé, z důvodu blízkosti svědků k žalobkyni nedůvěryhodné a vnitřně rozporné. Žalobkyně tak podle žalované neunesla důkazní břemeno. 11. Uvedenými námitkami však žalovaná ve skutečnosti toliko zpochybňuje hodnocení provedených důkazů a správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci. 12. Z téhož důvodu pak nemůže přípustnost dovolání žalované založit ani její námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil věrohodnost výpovědi svědka a postavil na ní svůj závěr „v rozporu s objektivními okolnostmi věci“, neboť také touto námitkou žalovaná pouze zpochybňuje způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy. 13. Namítá-li dále žalovaná, že soud prvního stupně neprovedl všechny jí navržené důkazy a odvolací soud nedostatečně odůvodnil napadený rozsudek, když se řádně nepořádal s jejími odvolacími námitkami, čímž měly soudy nižších stupňů zasáhnout do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, uplatňuje tím ve skutečnosti vady řízení, k nimž by bylo možné přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ale není případ projednávané věci. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalované proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vady řízení samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). 14. Uvedené závěry nelze zvrátit ani tvrzením žalované, že namítanými vadami řízení bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv. V této souvislosti dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), která jsou součástí právního řádu. I v tomto kontextu je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pokud dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3871/2023, ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1277/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1127/2025). 15. Konečně lze k námitkám dovolatelky uvést, že napadené rozhodnutí není ani nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovanou v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Odvolací soud se přitom námitkami žalované zabýval a v dostatečném rozsahu se s nimi v rámci své vlastní argumentace vypořádal (uvedl vlastní argumentaci, která svým obsahem vyvrací její argumentaci). Podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu například usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). 16. K námitce žalované, že soud prvního stupně neprovedl všechny jí navrhované důkazy, pak Nejvyšší soud pro úplnost připomíná nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle které důkazní návrh účastníka řízení mohou soudy „odmítnout“, s náležitým odůvodněním, toliko ze tří důvodů: 1. skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost a 3. je nadbytečný, tedy argument, podle něhož byla-li by skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nebo ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Uvedená hlediska, na jejichž základě lze důkazní návrh účastníka odmítnout, aplikuje ve své rozhodovací praxi rovněž Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 818/2021). 17. V projednávané věci přitom z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že uvedeným judikaturním požadavkům soud prvního stupně dostál. Vysvětlil totiž, že žalovanou navržené důkazy neprovedl, jelikož skutečnost, která jimi měla být prokázána (tedy že ohledně majetku jednoho ze svědků v rozhodné době probíhalo insolvenční řízení), neměla relevantní souvislost s předmětem řízení (srov. body 14 a 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dovolací soud proto nemá za to, že by ze strany soudů nižších stupňů došlo k namítanému procesnímu pochybení a porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 18. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti napadenému rozsudku odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 19. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). V Brně dne 10. 3. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu