23 Cdo 489/2026-303 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. S., zastoupené JUDr. Martinem Hanke, advokátem se sídlem v Liberci, Rumjancevova 696/3, proti žalované R. L., zastoupené Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o zaplacení 750 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 105/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2025, č. j. 84 Co 299/2025-268, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 378 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 750 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jako součást pozůstalosti po svém otci, zemřelém dne 24. 11. 2020, nabyla i pohledávku vůči žalované (družce zůstavitele) z titulu neoprávněných výběrů peněz z účtů zůstavitele v žalované výši, které byly převedeny z jeho podnikatelského a osobního účtu ve dnech 23. a 24. 11. 2020. Poukázala na to, že dne 23. 11. 2020 byl již její otec hospitalizován s rakovinou ve velmi těžkém stavu a byl tlumen opiáty. 2. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 7 C 105/2024-171, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2025, č. j. 7 C 105/2024-198, opraveného usnesením téhož soudu ze dne 26. 8. 2025, č. j. 7 C 105/2024-203, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 366 023,27 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 383 976,73 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení i co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení z částky 366 023,27 Kč za dobu od 23. 11. 2023 do 25. 12. 2023 (výrok pod bodem II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích na náhradu nákladů řízení částku 12 031,96 Kč (výrok pod bodem IV) a též povinnost žalované zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích na náhradu nákladů řízení částku 17 031,96 Kč (výrok pod bodem V). 3. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ve výroku pod bodem I tak, že zamítl žalobu rovněž co do částky 366 023,27 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), odmítl odvolání žalované podané proti výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně (výrok II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 112 106,50 Kč (výrok III), rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích na náhradu nákladů řízení částku 29 063,92 Kč (výrok V). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně ve výrocích I, III, a V) včasným dovoláním, v němž navrhla jeho změnu, případně zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním podala i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku s tvrzením, že výkon rozsudku pro ni znamená nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. K tomu uvedla, že v současnosti trpí finanční nouzí, jelikož předmětná nemovitost v podílovém spoluvlastnictví dosud nebyla vypořádána a žalobkyně osobně nedisponuje žádnými podstatnými finančními rezervami. 5. Přípustnost dovolání spatřovala žalobkyně v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „zda poskytnutí peněžních prostředků jedním podílovým spoluvlastníkem druhému podílovému spoluvlastníkovi s výslovným účelovým určením k investici do společné věci představuje právní jednání v rámci správy společné věci, resp. dohodu spoluvlastníků o investici do společné věci ve smyslu § 1126 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, či zda se jedná o darování ve smyslu § 2055 odst. 1 a násl. občanského zákoníku“. Subsidiárně potom formulovala otázku „zda lze vůli bezúplatně obdarovat ve smyslu § 2055 a násl. občanského zákoníku u jednajícího dovozovat i v případě, kdy poskytovatel peněžních prostředků výslovně váže jejich použití na konkrétní účel sloužící k zachování nebo zhodnocení společné věci“. 6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, příp. zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedla, že žalobkyně v dovolání zpochybňuje skutková zjištění o zjištěné vůli zůstavitele převést finanční prostředky do vlastnictví žalované za účelem dokončení stavby rodinného domu a zabezpečení žalované jako jeho družky pro případ jeho blížící se smrti a zajištění dostavění jejího bydlení. Za správné měla též právní posouzení uzavřené smlouvy jako smlouvy darovací s účelovým určením. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 10. Pro řešení žalobkyní předložených právních otázek není podle § 237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť (výlučně) na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (jejich řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující). 11. V nyní posuzované věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že předmětná částka nebyla odčerpána z účtu zůstavitele bez právního důvodu, jak tvrdila žalobkyně v žalobě, neboť k jejímu převodu došlo na základě smlouvy (dohody), kterou uzavřeli zůstavitel a žalovaná (zůstavitel v době jejího uzavření nejednal v duševní poruše) a na základě výkladu smlouvy měl za to, že šlo o darování za současného udělení příkazu ze strany dárce, jak má být s předmětem daru naloženo (§ 2064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“), že s ohledem na okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena, nešlo o dohodu spoluvlastníků o správě společné věci (nebyla uzavírána za účelem správy společné nemovitosti), a že zůstavitel návrh na uzavření smlouvy (akceptovaný žalovanou) nedoplnil jakýmkoliv dodatkem pro případ, že by poskytnuté finanční prostředky nebyly zcela či zčásti žalovanou využity k zamýšlenému účelu, tj. na nevyužití prostředků k zamýšlenému účelu nevázal povinnost k jejich vrácení. Dovodil, že nesplněním příkazu závazek založený darovací smlouvou nezaniká, nesplnění příkazu nemá za následek odpadnutí právního důvodu – zrušení darovací smlouvy – a není tudíž ani důvodem pro vznik bezdůvodného obohacení, nýbrž dárce, popř. jeho dědic může požadovat splnění příkazu. Současně dodal, že i v případě, že by uzavřená smlouva nebyla smlouvou darovací, ale jinou, nemělo by to za zjištěného skutkového stavu za následek vznik povinnosti žalované vrátit žalobkyni tu část finančních prostředků, která (zatím) nebyla použita pro určený účel. Ani taková jiná smlouva totiž nebyla zrušena (právní vztah smlouvou založený nezanikl, doba provedení investic nebyla časově omezena), závazek z ní plynoucí (použít finanční prostředky na určený účel) stále trvá, přičemž žalovaná je i nadále spoluvlastníkem nemovitosti, do níž měly být prostředky investovány (nic jí proto nebrání investice do nemovitosti provádět i v současné době). 12. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). 13. Prostřednictvím otázek formulovaných v dovolání žalobkyně zpochybnila pouze jeden z právních závěrů, na kterých bylo napadené rozhodnutí založeno, tj. že mezi zůstavitelem a žalovanou byla uzavřena darovací smlouva, a nikoliv smlouva jinak právně posouzená. Prostřednictvím uvedených otázek však dovoláním nebyl napaden další z právních závěrů odvolacího soudu, podle kterého i v případě správnosti tvrzení žalobkyně o uzavření jiné než darovací smlouvy, ani taková jiná smlouva nebyla zrušena (neodpadl tak právní důvod, pro který žalované byly prostředky převedeny), závazek z ní plynoucí stále trvá a žalované nic nebrání investovat do nemovitosti i v současné době. Za této situace, kdy jeden z právních závěrů, který je sám o sobě postačujícím pro zamítnutí žaloby, nebyl dovoláním žalobkyně relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani žalobkyní předložené otázky, zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba zamítnuta. Ani případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení předložených otázek, by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu. 14. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobkyně avizovala, že dovoláním napadá „výroky I., III., a V.“ rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v dovolání není obsažena žádná argumentace, a žalobkyně se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. 16. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání žalobkyně v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o jejím akcesorickém návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 25. 3. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu