23 Cdo 516/2026-142 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Martinem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, proti žalovanému Z. M., zastoupenému Mgr. Lukášem Seibertem, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, Jandovo stromořadí 377, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 156/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 8. 2025, č. j. 35 Co 78/2025-105, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že kupní smlouva, kterou dne 15. 11. 2007 uzavřel s žalovaným, je absolutně neplatná, neboť předmět převodu (v žalobě specifikované nemovitosti) z pohledu práva neexistuje. 2. Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 11. 2024, č. j. 18 C 156/2024-71, zamítl žalobu o požadovaném určení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladu řízení (výrok II). 3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I (výrok I napadeného rozsudku), změnil jej ve výroku II co do výše přiznané náhrady nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (výslovně v rozsahu všech výroků) dovoláním. To považoval za přípustné, neboť odvolací soud nesprávně posoudil v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, zda se žalobce může domáhat ochrany svých subjektivních práv prostřednictvím žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy (a zda posouzení platnosti kupní smlouvy může být pouze předběžnou otázkou v rámci jiného soudního řízení). Žalobce dále upozornil na to, že soudy nižších stupňů sice v rámci odůvodnění opakovaně konstatovaly, že předmětná kupní smlouva skutečně byla absolutně neplatná, avšak neučinily to v rámci meritorního výroku rozhodnutí, čímž mělo dojít k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V neposlední řadě pak žalobce upozornil, že nebyl soudy nižších stupňů poučen o povinnosti tvrdit svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že napadený rozsudek je (z důvodu nedostatečného odůvodnění) nepřezkoumatelný. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Žalobce v dovolání předně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci nebyl dán žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a namítá, že absolutní neplatnost kupní smlouvy nemusí být zkoumána toliko jako předběžná otázka. 11. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 [dříve písm. c)] o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3336/2009, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015, a ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018). 12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu dále obecně vychází ze závěru, že pokud právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního poměru (např. otázky platnosti právní skutečnosti zakládající, měnicí či ukončující právní vztah), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009, nebo ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1417/2017). Dovolací soud ve své rozhodovací praxi rovněž vyslovil závěr, že pozitivní určení vlastnického práva má přednost před negativním určením (že žalovaný není vlastníkem sporné nemovitosti), protože z negativního určení nevyplývá, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3892/2011). 13. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021 a judikaturu zde citovanou). Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3336/2009, a judikaturu zde citovanou). 14. Pro závěr, zda je na určení právního vztahu nebo práva naléhavý právní zájem, je rozhodný stav v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2494/2010, ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1627/2009, a ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1760/2020). 15. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že nebyl dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, neboť pravomocný rozsudek, jímž by bylo žalobě vyhověno, by nemohl sloužit k odvrácení budoucích sporů mezi účastníky. V daném případě by podle odvolacího soudu případné pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by byla určena neplatnost kupní smlouvy, nemohlo mít pro žalobce příznivý dopad v podobě změny zápisu jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí, neboť jím nelze dosáhnout toho, aby žalobce nadále nebyl zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. Uvedený závěr odvolacího soudu je v souladu se shora citovanou judikaturou, dle které má posouzení neplatnosti kupní smlouvy povahu pouze předběžné otázky ve vztahu k posouzení existence vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Jestliže za daných okolností odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, aniž by se dále zabýval důvodností argumentace žalobce o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy, postupoval v souladu se závěry shora citované judikatury Nejvyššího soudu, a uvedená námitka žalobce přípustnost jeho dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 16. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že žalobce se již v minulosti v řízení vedeném před Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 53 C 15/2011 domáhal určení, že žalovaný je vlastníkem bytové jednotky, jež byla předmětem převodu v dotčené kupní smlouvě. Uvedená žaloba však byla okresním soudem zamítnuta, a to z věcných důvodů. Vzhledem k tomu, že žalobce proti zamítavému výroku v uvedeném řízení nebrojil odvoláním, rozsudek okresního soudu nabyl právní moci. Jím bylo mezi stranami řízení deklarováno, že žalovaný není vlastníkem předmětné bytové jednotky. Takto již mezi účastníky pravomocně stanovený právní následek nelze žalobou o určení neplatnosti kupní smlouvy zvrátit. 17. Vzhledem ke shora uvedenému pak dovolání není přípustné ani pro další argumentaci žalobce ohledně absolutní neplatnosti kupní smlouvy, neboť ta se míjí s právním posouzením věci odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022). Odvolací soud totiž napadený rozsudek nezaložil na posouzení platnosti či neplatnosti kupní smlouvy, nýbrž vyšel z již zmiňovaného závěru, podle kterého u žalobce nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť ani pravomocné určení absolutní neplatnosti kupní smlouvy by neodstranilo spor mezi účastníky, tedy ze závěru, který představuje samostatný a prvořadý důvod pro zamítnutí žaloby (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2981/2021). 18. Namítá-li konečně žalobce, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a odvolací soud jej nedostatečně odůvodnil, čímž měl zasáhnout do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a dále že nebyl poučen o své povinnosti tvrdit svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení, uplatňuje tím ve skutečnosti vady řízení, k nimž by bylo možné přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ale není případ projednávané věci. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalobce proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vady řízení samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). 19. Uvedené závěry nelze zvrátit ani tvrzením žalobce, že namítanými vadami řízení bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv. V této souvislosti dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), která jsou součástí právního řádu. I v tomto kontextu je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pokud dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3871/2023, ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1277/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1127/2025). 20. Rozhodovací praxe je navíc ustálena v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Nejvyšší soud má za to, že v projednávané věci představuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dostatečnou oporu k tomu, aby měl žalobce možnost proti němu v dovolání formulovat své námitky, což ostatně také učinil. 21. Nejvyšší soud rovněž v minulosti vyjádřil názor, podle něhož poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (břemeno tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005), což ale není případ projednávané věci. V projednávané věci totiž odvolací soud vyšel z toho, že žalobce svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení dostatečně tvrdil (srov. bod 7 odůvodnění napadeného rozsudku), a proto nemusel být o své povinnosti jej tvrdit ze strany odvolacího soudu poučen. 22. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výroku I napadeného rozsudku odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 23. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu