23 Cdo 524/2025-768 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, za účasti účastnice ŠKO-ENERGO, s.r.o., se sídlem v Mladé Boleslavi, Třída Václava Klementa 869, identifikační číslo osoby 61675938, zastoupené Mgr. Petrem Fojtkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, a za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně OTE, a.s., se sídlem v Praze 4, Jihlavská 1558/21, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká 1148/32, o nahrazení rozhodnutí správního úřadu, o zaplacení 113 275 817,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 13 C 221/2021, o dovolání účastnice ŠKO-ENERGO, s.r.o., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 103 Co 17/2022-644, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Účastnice je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 135 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. III. Účastnice je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalobkyně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 135 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce vedlejší účastnice na straně žalobkyně. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 09576-32/2018-ERU (dále jen „rozhodnutí ERÚ“), ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 09576-41/2018-ERU (dále jen „rozhodnutí Rady ERÚ“) tak, že bude účastnici uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 113 275 817,85 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 72 649 089,80 Kč od 19. 9. 2013 do zaplacení a z částky 40 626 728,05 Kč od 11. 2. 2014 do zaplacení. Žalobkyně je držitelkou licence na distribuci elektřiny a provozovatelkou regionální distribuční soustavy, účastnice je držitelkou licence na výrobu elektřiny a provozovatelkou výroben elektřiny – provozoven „teplárna ŠKO-ENERGO Mladá Boleslav“ (dále jen „provozovna Mladá Boleslav“) a „Kogenerace Kvasiny“ (dále jen „provozovna Kvasiny“), připojených k distribuční soustavě žalobkyně. Rozhodnutím ERÚ potvrzeným rozhodnutím Rady ERÚ byl zamítnut požadavek žalobkyně na zaplacení uvedené částky s příslušenstvím tvořené neuhrazeným příspěvkem na podporu obnovitelných zdrojů elektřiny vyúčtovaným žalobkyní účastnici za tzv. lokální spotřebu elektřiny v provozovně Mladá Boleslav v období od 1. 4. 2013 do 30. 9. 2013 (v částce 111 256 092,75 Kč s příslušenstvím) a v provozovně Kvasiny za období od 1. 8. 2013 do 30. 9. 2013 (v částce 2 019 725,10 Kč s příslušenstvím). 2. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 13 C 221/2021 -330, žalobu zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 35 758 Kč (výrok pod bodem II). 3. Krajský soud v Praze (poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, č. j. 23 Cdo 3400/2022-534, a věc byla Krajskému soudu v Praze vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem uvedeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nahradil rozhodnutí ERÚ ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ tak, že uložil účastnici povinnost zaplatit žalobkyni částku 113 275 817,85 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), rozhodl o povinnosti účastnice zaplatit náhradu nákladů řízení před správním úřadem ve výši 9 438 Kč žalobkyni (výrok II), náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 23 570 Kč žalobkyni a ve výši 23 401 Kč vedlejší účastnici na straně žalobkyně (výroky III a IV) a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 30 798 Kč žalobkyni a ve výši 26 684 Kč vedlejší účastnici na straně žalobkyně (výroky V a VI). 4. Účastnice napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) včasným dovoláním, v němž navrhla jeho změnu, popřípadě jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, příp. jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny rozdílně, nebo by měly být vyřešeny jinak. 5. Konkrétně měla účastnice dovolání za přípustné pro řešení těchto otázek (okruhů otázek): A) Zda v období od 1. 4. 2013 do 30. 9. 2013 (dále jen „rozhodné období“) ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále jen „zákon o POZE“), vyplývala povinnost výrobce elektřiny, jehož výrobna byla připojena k distribuční soustavě, platit složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů (dále též jen „příspěvek na POZE“) za elektřinu vyrobenou a spotřebovanou bez použití distribuční soustavy, tj. vyrobenou a spotřebovanou v rámci tzv. lokální spotřeby výrobce, a povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit příspěvkem na POZE také toto množství elektřiny, které nebylo předmětem služby distribuce elektřiny. B) Co bylo v rozhodném období věcnou podmínkou, aby provozovatel distribuční soustavy mohl účtovat výrobci elektřiny, jehož výrobna je připojena k distribuční soustavě, příspěvek na POZE podle § 28 odst. 1 zákona o POZE, resp. zda v rozhodném období mohl provozovatel distribuční soustavy uplatňovat po výrobci elektřiny, jehož výrobna je připojena k distribuční soustavě, zaplacení příspěvku na POZE podle § 28 odst. 1 zákona o POZE v rámci netypické smlouvy uzavřené mezi nimi, která řešila jejich vztahy související se samotným provozem tohoto připojeného zařízení a jejímž předmětem nebyla povinnost výrobce elektřiny platit provozovateli distribuční soustavy cenu za distribuci elektřiny (dále jen „otázka B1“). Zda v rozhodném období bylo možné zákonem stanovenou složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů podle § 28 odst. 1 zákona o POZE oddělit jinak než zákonem od ceny za distribuci elektřiny, která se platí na základě smlouvy o distribuci elektřiny podle § 50 odst. 6 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) v tehdy účinném znění (dále jen „otázka B2“). Zda v rozhodném období v souvislosti se založením povinnosti platit složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů podle § 28 odst. 1 zákona o POZE a povinnosti, resp. práva účtovat plnění této platební povinnosti se uplatní výlučně zákonná úprava, nebo zda je dána smluvní volnost (dále jen „otázka B3“). C) Zda zákonné zmocnění ERÚ ke stanovení výše příspěvku na POZE ke dni vydání cenového rozhodnutí č. 5/2012 (ke dni 30. 11. 2012) vyplývalo z tehdy účinného znění § 53 odst. 2 písm. l) zákona o POZE, resp. zda ERÚ měl ke dni vydání cenového rozhodnutí č. 5/2012 zákonné zmocnění k tomu, aby určil výši příspěvku na POZE též v případě, kdy možnost provozovatele distribuční soustavy požadovat po výrobci elektřiny, jehož výrobna je připojena k distribuční soustavě, úhradu příspěvku na POZE byla zahrnuta v jejich soukromoprávním vztahu, jehož předmětem byla (rovněž) úprava vztahů při provozu (a úprava provozu) výroben připojených k distribuční soustavě, ale ve kterém současně nebyla zahrnuta možnost provozovatele distribuční soustavy požadovat po výrobci elektřiny, jehož výrobna je připojena k distribuční soustavě, úhradu ceny za distribuci elektřiny, resp. Ve kterém nebyla zahrnuta povinnost připojeného výrobce hradit provozovateli distribuční soustavy cenu za distribuci elektřiny. D) Zda při posuzování ustanovení smluv o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě a o podpoře výroby elektřiny jako smluv tzv. formulářového typu je nutno se zabývat námitkou zneužití monopolního postavení provozovatelem distribuční soustavy (poskytovatelem podpory), který takovou smlouvu včetně obsažených ustanovení vypracoval (dále jen „otázka D1“). Zda lze považovat za porušení kogentního zákazu zneužití monopolního postavení podle § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění účinném do 31. 12. 2012, zapracuje-li provozovatel distribuční soustavy (poskytovatel podpory) jako tvůrce a strana smlouvy v monopolním postavení do smlouvy ustanovení, kterým je druhá smluvní strana, tj. výrobce, jehož výrobna je připojena k distribuční soustavě, zavázán poskytovat provozovateli distribuční soustavy (poskytovateli podpory) peněžité plnění, za které výrobce nezískává žádné protiplnění (tj. platit příspěvek na POZE), nebo které provozovateli distribuční soustavy (poskytovateli podpory) umožňuje účtovat výrobci, jehož výrobna je připojena k distribuční soustavě, takové plnění, a kteréžto plnění nijak nesouviselo s realizací a nebylo podmínkou připojení výrobny k distribuční soustavě a s plněním závazků podle typové smlouvy o připojení podle § 50 odst. 3 energetického zákona, jde-li o smlouvu o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě, a které nebylo podmínkou pro uzavření smlouvy a poskytnutí podpory výrobci, jehož výrobna je připojena k distribuční soustavě, jde-li o smlouvu o podpoře výroby elektřiny, a to aniž by současně výrobce měl podle takových smluv závazek platit provozovateli distribuční soustavy (poskytovateli podpory) cenu za distribuci elektřiny, a zda lze takové ustanovení považovat za absolutně neplatné (dále jen „otázka D2“). E) Zda při posuzování smlouvy o podpoře výroby elektřiny je nutno zabývat se také námitkami absolutní neplatnosti ustanovení smlouvy, její nezpůsobilosti vyvolat právní účinky a jejího zániku. F) Zda lze aplikovat ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a dospět k závěru o vázanosti smluvní strany jednáním jejího zaměstnance směřujícím k uzavření další smlouvy, při kterém nebyla doložena plná moc zaměstnance, v situaci, kdy tentýž zaměstnanec dříve za smluvní stranu podepsal se stejnou druhou smluvní stranou první smlouvu a doložil k tomu plnou moc, která jej opravňovala k uzavírání smluv a jejíž platnost byla časově omezena tak, že v době uzavření další smlouvy již tato platnost vypršela, tedy v situaci, kdy druhá smluvní strana musela při uzavření další smlouvy vědět, že dotyčný zaměstnanec smluvní strany musí mít k uzavírání smluv plnou moc, a kdy musela vědět, že platnost plné moci doložené zaměstnancem při podpisu první smlouvy je časově omezena tak, že v době uzavření další smlouvy již tato plná moc zanikla uplynutím doby (dále jen „otázka F1“). Zda při posuzování uzavření smlouvy o podpoře výroby elektřiny v lednu 2013 je nutno zabývat se i námitkou nedostatku vůle stran k uzavření takové smlouvy pro období od 1. 1. 2013 a zda lze dospět k závěru, že strany ve skutečnosti neměly vůli uzavřít smlouvu pro toto období, pro které tak již smlouva neplatila v situaci, kdy provozovatel distribuční soustavy přestal být od 1. 1. 2013 osobou, která měla zákonem stanovenu povinnost vyplácet podporu na výrobu elektřiny ve vybraných zdrojích na výrobu elektřiny, a kdy od 1. 1. 2013 byla bez náhrady zrušena, resp. nebyla znovu přijata, ustanovení obecně závazných právních předpisů, podle kterých provozovatel distribuční soustavy účtoval výrobci, jehož výrobna byla připojena k distribuční soustavě, prostředky na krytí nákladů spojených s podporou výroby elektřiny za množství elektřiny z lokální spotřeby výrobce a výrobce je hradil (dále jen „otázka F2“). Zda lze dospět k závěru, že smlouva o podpoře výroby elektřiny byla sjednána již ke konkrétnímu okamžiku před podpisem smluvních stran (k 28. 12. 2012), bylo-li ve smlouvě v den podpisu (4. 1. 2013) dohodnuto, že ujednání této smlouvy se vztahují i na období od tohoto konkrétního data před uzavřením smlouvy do uzavření smlouvy, a zda smlouva o podpoře výroby elektřiny „zanikla na základě ujednání čl. VIII. odst. 8 smlouvy o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě pro výrobnu Kvasiny“ (dále jen „otázka F3“). 6. Otázka A má být podle účastnice Nejvyšším soudem vyřešena jinak než v jeho rozsudcích ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, příp. má jít o otázku uvedenými rozhodnutími (tedy dosud judikaturně) neřešenou. Účastnice namítla nesprávnost závěrů citovaných rozhodnutí. Měla za to, že povinnost platit příspěvek na POZE zákon stanovil (jen) pro příjemce služby přenosu elektřiny nebo distribuce elektřiny poskytované na základě typové smlouvy podle energetického zákona a tato veřejnoprávní povinnost se vztahovala jen k množství přenesené či distribuované elektřiny, za které byla účtována cena za službu přenosu elektřiny či cena za službu distribuce elektřiny. V rozhodném období podle ní ze zákona nevyplývalo, že by se tato povinnost vztahovala i k jiné elektřině a že by příspěvek na POZE tako měly hradit spotřebitelé elektřiny. Až novelou zákona o POZE účinnou od 2. 10. 2013 byl rozšířen dopad uvedené veřejnoprávní povinnosti. Domnívala se, že v citovaných rozsudcích Nejvyšší soud nepřípustně výkladem rozšířil dopad veřejnoprávní platební povinnosti nad rámec zákona v rozporu s jeho jazykovým výkladem jen na základě nesprávného historického a teleologického výkladu, které však nesmí dotvořit právní normu, která sama nedosahuje určitých kvalit tak, aby zakládala veřejnoprávní povinnost jednotlivce. Podle ní takto Nejvyšší soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (odkazovala zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 7/19, ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, a ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 3701/15, též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 7 Afs 54/2006). 7. Otázka B1 byla podle účastnice vyřešena v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018, rozdílně od řešení přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, resp. účastnice spatřovala přípustnost dovolání v tom, že tato otázka má být vyřešena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3400/2022. Vyjádřila přesvědčení, že právo účtovat příspěvek na POZE bylo spojeno výlučně s existencí právního vztahu umožňujícího účtovat cenu za přenos nebo cenu za distribuci, neboť pouze v rámci tohoto vztahu se realizovala povinnost stanovená v § 50 odst. 6 věty první energetického zákona zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby. Takový právní vztah podle ní mohl být založen pouze typovou smlouvou o distribuci elektřiny podle § 50 odst. 6 energetického zákona. Měla též za to, že dovolací soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3400/2022 nesprávně oddělil zákonem stanovenou složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů od ceny za distribuci elektřiny a otázka B2 by tak podle ní měla být vyřešena jinak, příp. ji považovala za dosud judikaturně neřešenou (nebyla-li v daném rozsudku vyřešena). Otázka B3 zřejmě byla podle účastnice v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3400/2022 nesprávně vyřešena tak, že pro uplatnění práva účtovat příspěvek na POZE je dána smluvní volnost, což je řešení rozdílné od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn 23 Cdo 3008/2017, podle kterého je povinnost platit příspěvek na POZE stanovena zákonem a není založena na smluvní volnosti. Případně spatřovala účastnice přípustnost dovolání pro řešení otázky B3 v tom, že by měla být vyřešena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn 23 Cdo 3400/2022, resp. ji považovala za dosud judikaturně neřešenou, která by měla být vyřešena tak, že smluvní volnost se uplatní pouze do té míry, že strany uzavřou smlouvu, na kterou je zákonem navázáno placení a účtování ceny za distribuci elektřiny včetně příspěvku na POZE jako její složky. 8. Otázky C, D1, D2, E, F1, F2 a F3 podle účastnice nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Odvolací soud nesprávně posoudil při řešení otázky C zákonné zmocnění ERÚ ke stanovení výše příspěvku na POZE odkazem na § 53 odst. 2 písm. l) zákona o POZE, který se příspěvku na POZE vůbec netýká. Též namítla, že ERÚ měl zákonné zmocnění k regulaci cen pouze podle § 17 energetického zákona, a to k regulaci ceny za přenos elektřiny a distribuci elektřiny, podle níž mohl regulovat i cenu jednotlivých složek této ceny, včetně příspěvku na POZE. Neměl však zákonné zmocnění k tomu, aby určil výši peněžních prostředků na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, které by měly být účtovány v rámci závazkového vztahu nezávisle na existenci práva účtovat cenu za distribuci elektřiny. Prostřednictvím otázek D1 a E odvolacímu soudu vytýkala, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval jejími námitkami tam specifikovanými. Ve vztahu k otázce D2 se domnívala, že zapracování ustanovení o její povinnosti hradit příspěvek na POZE do smluv o připojení výroben k distribuční soustavě a o podpoře výroby elektřiny, které s ní uzavírala žalobkyně v monopolním postavení, bylo jeho zneužitím ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže s následkem absolutní neplatnosti ustanovení. Tato ustanovení nebyla podmínkou uzavření těchto smluv, nesouvisela s realizací připojení a nebyla podmínkou připojení výrobny ani podmínkou pro poskytnutí podpory. Podle účastnice odvolací soud při řešení otázky F1 nesprávně posoudil, že jednání zaměstnankyně účastnice (pouze dočasně zmocněné jednat za účastnici při uzavírání smluv) zavazovalo účastnici i ve vztahu k pozdějšímu uzavření smlouvy o podpoře výroby elektřiny v provozovně Kvasiny. K otázce F2 účastnice uvedla, že odvolací soud pominul její námitku nedostatku vůle stran k uzavření smlouvy o podpoře výroby elektřiny v provozovně Kvasiny pro období od 1. 1. 2013. K tomu tvrdila absenci vůle na obou smluvních stranách, neboť žalobkyně již od 1. 1. 2013 nebyla osobou ze zákona povinnou podporu vyplácet a podle čl. VIII odst. 8 písm. b) dříve uzavřené smlouvy o připojení výrobny v provozovně Kvasiny k distribuční soustavě měla zaniknout smlouva o podpoře výroby elektřiny při jejím sjednání před 1. 1. 2013. Ani účastnice neměla úmysl se smluvně zavazovat pro období od 1. 1. 2013 k poskytování peněžitého plnění žalobkyni, za které by neobdržela žádné protiplnění s ohledem na zákonný zánik povinnosti žalobkyně vyplácet podporu. Ve vztahu k otázce F3 účastnice měla za to, že smlouva o podpoře výroby elektřiny v provozovně Kvasiny byla sjednána již ke dni 28. 12. 2012, avšak nestihla se podepsat před 4. 1. 2013. 9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, popřípadě jeho zamítnutí. Měla za to, že žádná z vymezených otázek není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť uvedené otázky byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, odvolacím soudem byly posouzeny v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a nejsou dány důvody pro změnu této judikatury. Doplnila, že na posouzení některých z uvedených otázek též napadený rozsudek nezávisí. 10. Vedlejší účastnice na straně žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázky, na jejichž řešení je dovoláním napadený rozsudek založen, byly vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a právní posouzení věci odvolacím soudem považovala za správné. Navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, příp. jako nedůvodné zamítnout. 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 12. Ačkoliv v úvodu dovolání účastnice avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání účastnice s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v něm není uvedena žádná argumentace a účastnice se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Otázka A) přípustnost dovolání nezaloží, neboť odvolací soud postupoval v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, v níž byla tato otázka již vyřešena a ani v argumentaci účastnice dovolací soud nyní neshledává důvod, aby tuto otázku nyní vyřešil jinak. 15. Argumentovala-li účastnice tím, že v rozhodném období ze zákona o POZE (na rozdíl od jiného časového znění) nevyplývalo, že by se povinnost platit příspěvek na POZE vztahovala též k jiné elektřině, než jen k množství přenesené či distribuované elektřiny, za které byla účtována cena za službu přenosu elektřiny či cena za službu distribuce elektřiny, zcela pominula obsah § 28 odst. 3 zákona o POZE a závěry vyjádřené rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, jimiž bylo reagováno na obdobnou argumentaci účastnice vyjádřenou již v jejím dovolání proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu v této věci (srov. zejména odstavce 24 a 25 odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího soudu). V něm dovolací soud vysvětlil, že v § 28 odst. 3 zákona o POZE, který se týkal právě zmocnění k určení výše příspěvku na POZE ze strany ERÚ, bylo výslovně uvedeno, že „složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků“. Z tohoto zákonného ustanovení tedy bylo zřejmé zmocnění pro ERÚ k určení výše této složky ceny za distribuci elektřiny podle množství spotřebované elektřiny. Tím bylo v zákoně zřetelně vyjádřeno, že oproti jiným složkám ceny za distribuci (přenos) elektřiny, jejichž výše byla závislá na poskytnutí samotné služby distribuce či přenosu (dopravy) elektřiny, mohla být výše příspěvku na POZE určena odlišně (od jiných složek ceny za distribuci či přenos elektřiny), a to v závislosti na spotřebě elektřiny, bez ohledu na to, jaké bylo množství distribuované elektřiny. Bylo tím tedy vyjádřeno, že povaha příspěvku na POZE jako složky ceny za distribuci (přenos) elektřiny nemá odpovídat povaze protiplnění za službu distribuce (přenosu), tj. za distribuované (přenesené) množství elektřiny, jak bylo vysvětleno též již v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017. V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3400/2022 Nejvyšší soud též dodal, že právě na tuto zákonnou úpravu odkazoval § 9b odst. 1 vyhlášky ERÚ č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen, ve znění účinném od 5. 11. 2012 do 31. 12. 2013 (dále jen „vyhláška o regulaci cen“), k jejímuž vydání byl ERÚ zmocněn v § 98a odst. 2 písm. f) energetického zákona. Dodal, že v této vyhlášce (a jejích přílohách) byla výše příspěvku na POZE určována právě s ohledem na plánovanou spotřebu elektřiny účastníky trhu s elektřinou, a to včetně lokální spotřeby výrobců. 16. Při takto v § 28 odst. 3 zákona o POZE zřetelně vyjádřené vůli zákonodárce zatížit platbou příspěvku na POZE spotřebované množství elektřiny (výslovně „odlišně“ od jiných složek ceny za distribuci) pak nemohou obstát ani námitky účastnice o rozporu výkladu zákona o POZE dovolacím soudem s nálezovou judikaturou Ústavního soudu týkající se výkladu čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. podmínek, za nichž lze ukládat soukromým osobám povinnosti. Oproti přesvědčení účastnice Nejvyšší soud ve výše citovaných rozsudcích nezaložil závěr o rozsahu povinnosti k platbě příspěvku na POZE v rozhodném období pouze na historickém a teleologickém výkladu zákona při pominutí jeho jazykového výkladu, nýbrž vycházel též ze znění zákona o POZE včetně § 28 odst. 3 zákona o POZE, který však účastnice v dovolací argumentaci zjevně přehlíží. 17. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani pro řešení otázky B1, jež oproti přesvědčení účastnice nebyla v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (též sp. zn. 23 Cdo 3635/2018) a sp. zn. 23 Cdo 3400/2022 vyřešena vzájemně rozdílně. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3400/2022 uvedl, že tato otázka nebyla v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 vyřešena ve všech souvislostech, neboť se v něm podrobněji nezabýval tím, na základě čeho (tj. na základě jakých konkrétních smluv) mohou být založeny tzv. distribuční vztahy, jejichž součástí je povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby stanovená v § 50 odst. 6 věty první energetického zákona. Tato otázka, stejně jako otázka B2, pak byla vyřešena právě v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, od jehož závěrů se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby tyto otázky nyní vyřešil jinak. 18. Dovolací argumentace účastnice ve vztahu k otázkám B1 a B2 již byla v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3400/2022 vypořádána a na tam podrobně odůvodněné závěry lze v plném rozsahu odkázat. Lze však opětovně zdůraznit zejména to, že smyslem a účelem smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona nebylo pouze vymezení práv a povinností účastníka trhu s elektřinou a provozovatele distribuční soustavy týkajících se přepravy (distribuce) elektřiny distribuční soustavou, nýbrž v obecnější rovině též vymezení dalších povinností účastníka trhu s elektřinou (tj. i výrobce) ve vztahu k provozovateli distribuční soustavy vyplývajících ze samotné povahy provozu zařízení účastníka trhu s elektřinou (výrobny výrobce) připojeného k distribuční soustavě na základě smlouvy o připojení, tj. úprava dalších vztahů mezi účastníkem trhu s elektřinou (i výrobcem) a provozovatelem distribuční soustavy, k níž bylo připojeno zařízení účastníka trhu s elektřinou, navazujících na připojení jeho zařízení do distribuční soustavy a týkajících se provozu tohoto připojeného zařízení v distribuční soustavě. Povinnost „zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby“ stanovená v § 50 odst. 6 energetického zákona účastníku trhu (i výrobci) v sobě tedy zahrnovala nejen povinnost poskytnout protiplnění za činnosti poskytované provozovatelem distribuční soustavy při přepravě elektřiny, ale též povinnost uhradit další platby související již jen s tím, že je v distribuční soustavě provozováno zařízení účastníka trhu s elektřinou (i výrobce) k ní připojené. Úprava smluv mezi účastníky trhu s elektřinou obsažená v § 50 energetického zákona přitom nedefinovala konkrétní smluvní typy, ale vymezovala pouze náležitosti, které mají obsahovat určité smlouvy nejčastěji uzavírané v energetice. Ustanovení § 50 energetického zákona tedy zjevně nevylučovalo ani uzavření smluv řešících vztahy mezi účastníky trhu s elektřinou ve specifických (netypických) situacích. Na jejich obsah přitom bylo nezbytné nahlížet tam, kde se netypická situace shodovala s úpravou typického plnění upraveného v § 50 energetického zákona, v souladu se smyslem a účelem, pro které byly obsahové náležitosti smluv v typických vztazích v zákoně upraveny. Smyslem a účelem platební povinnosti účastníka trhu s elektřinou stanovené v § 50 odst. 6 energetického zákona bylo zajistit (kromě stanovení povinnosti protiplnění za službu přepravy elektřiny a další činnosti poskytované provozovatelem distribučních služeb) též úhradu dalších regulovaných plateb přímo nesouvisejících se samotnou přepravou elektřiny distribuční soustavou (včetně příspěvku na POZE), ale týkajících se již jen samotného provozu zařízení účastníka trhu s elektřinou připojeného k distribuční soustavě, tj. úhradu dalších nákladů provozovatele distribuční soustavy, jež musel vynakládat v souvislosti s tím, že v jeho distribuční soustavě bylo připojeno a provozováno zařízení účastníka trhu s elektřinou. Proto platební povinnost účastníka trhu s elektřinou k úhradě těchto dalších nákladů stanovená v § 50 odst. 6 energetického zákona (včetně příspěvku na POZE) mohla vzniknout i v tzv. distribučním vztahu založeném netypickou smlouvou (řešící jen vztahy vyplývající z provozu zařízení účastníka trhu s elektřinou připojeného k příslušné distribuční soustavě) bez nutnosti sjednat též službu samotné přepravy elektřiny distribuční soustavou a platit jako protiplnění ty složky ceny za distribuci související se samotnou přepravou elektřiny distribuční soustavou (srov. zejména odstavce 56 až 66 odůvodnění citovaného rozsudku). 19. K námitce nepřípustného „oddělení“ složky ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů od ceny za distribuci elektřiny jinak než zákonem, uplatněné prostřednictvím otázky B2, lze dodat, že ze závěrů rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3400/2022 též vyplývá, že skutečnost, že tato složka ceny za distribuci měla být odlišena od jiných složek ceny za distribuci elektřiny závislých na poskytnutí služby přepravy elektřiny (vzhledem ke své odlišné povaze a účelu) vyplývala z již výše citovaného § 28 odst. 3 zákona o POZE, kterým byl ERÚ zmocněn k určení její výše podle spotřeby elektřiny, tj. nikoliv v závislosti na distribuovaném množství elektřiny. Odlišnost příspěvku na POZE od jiných složek ceny za distribuci pak vyplývala též z dalších právních předpisů, k jejichž vydání byl zákonem zmocněn ERÚ, tj. z § 2 odst. 4 vyhlášky o regulaci cen a z § 5 odst. 8 a 10 Pravidel trhu s elektřinou (srov. zejména odstavce 48, 56, 57 a 58 odůvodnění citovaného rozsudku). 20. Nejvyšší soud ve vztahu k otázce B3 neshledává vzájemný rozpor mezi řešením přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3400/2022 a závěry judikatury Nejvyššího soudu, na které bylo odkazováno v jeho usnesení sp. zn. 23 Cdo 3008/2017. Povinnost platit příspěvek na POZE v rozhodném období je v judikatuře Nejvyššího soudu (včetně obou citovaných rozhodnutí) ustáleně posuzována jako povinnost vyplývající ze zákona (resp. založená na základě zákona). Pro její vznik však byla nezbytná i existence příslušného soukromoprávního vztahu, v jehož rámci se tato povinnost podle zákona mohla realizovat. Jinak řečeno podle zákonodárcem zvoleného mechanismu výběru se úhrada příspěvku na POZE jako povinnosti mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy mohla uskutečňovat v rozhodném období pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl na takový smluvní závazkový vztah navázán (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023). V takovém smluvním vztahu pak byla smluvní volnost účastníků vymezena (limitována) i ve vztahu k povinnosti výběru příspěvku na POZE ustanoveními energetického zákona, zákona o POZE a dalších podzákonných předpisů (srov. obdobně též závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, uveřejněného pod číslem 19/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, týkající se povahy vztahu mezi provozovatelem distribuční soustavy a výrobcem elektřiny při podpoře výroby elektřiny). Od uvedených judikaturních závěrů se přitom odvolací soud v nyní posuzované věci neodchýlil, uzavřel-li, že mezi žalobkyní a účastnicí byl uzavřen příslušný soukromoprávní vztah týkající se provozu výrobny elektřiny účastnice připojené k regionální distribuční soustavě žalobkyně, v jehož rámci byla realizována povinnost žalobkyně vyplývající ze zákona hradit příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny (a též cenu za další služby) související právě s provozem výroben připojených k regionální distribuční soustavě žalobkyně. 21. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží ani otázka C týkající se existence zákonného zmocnění ERÚ k určení výše příspěvku na POZE. 22. Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3400/2022 podrobně zabýval výkladem povinnosti účastníka trhu s elektřinou zaplatit provozovateli distribuční soustavy „cenu za distribuci a související služby“ ve smyslu § 50 odst. 6 energetického zákona, jejím smyslem a účelem, podrobně popsal jednotlivé složky této platební povinnosti a jejich povahu. Ve vztahu k zákonnému zmocnění ERÚ k určení výše příspěvku na POZE jako jedné z těchto složek určené na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů poukázal na již výše citovaný § 28 odst. 3 zákona o POZE a na to, že právě na tuto zákonnou úpravu odkazoval § 9b odst. 1 vyhlášky o regulaci cen, k jejímuž vydání byl ERÚ zmocněn v § 98a odst. 2 písm. f) energetického zákona a podle níž ERÚ také stanovil výši příspěvku na POZE v příslušném cenovém rozhodnutí. Dále dodal, že při regulaci cen se ERÚ musel řídit též § 19a energetického zákona, podle kterého stanovené ceny musely pokrývat alespoň náklady příslušných účastníků trhu s elektřinou. V rozsudku ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, pak Nejvyšší soud shrnul postup, který platil pro ERÚ při stanovení příspěvku na POZE jako regulované složky ceny za distribuci pro rok 2013. Odkázal přitom též na § 28 odst. 5 zákona o POZE, který stanovil pro ERÚ další pravidla, podle kterých měl postupovat při stanovení cen (zejména této složky ceny) pro následující kalendářní rok podle právního předpisu, který upravuje způsob regulace cen v energetických odvětvích a postupy pro regulaci cen (tj. podle vyhlášky o regulaci cen). Z výše uvedených závěrů je tedy zřejmé, že dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází ze závěru, že v rozhodném období existovalo zákonné zmocnění pro ERÚ postupovat při určení výše příspěvku na POZE jako jedné ze složek ceny za distribuci (s ohledem na její povahu) odlišně (nezávisle) od stanovení jiných složek ceny za distribuci závislých na poskytnutí samotné služby distribuce (přepravy) elektřiny, která byla jednou z činností provozovatele distribuční soustavy předpokládaných v § 50 odst. 6 energetického zákona. Jinak řečeno z uvedených rozhodnutí je zřejmý závěr, že ERÚ byl zákonem zmocněn k určení výše příspěvku na POZE jako složky ceny za distribuci nezávislé na tom, zda bude poskytnuta provozovatelem regionální distribuční soustavy i ta část služeb vymezených v § 50 odst. 6 energetického zákona spočívající v samotné přepravě elektřiny (její distribuci), za níž náleželo protiplnění odpovídající dalším (svou povahou odlišným) složkám ceny za distribuci. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat. 23. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. odstavec 53) ve vztahu ke správnosti výše uplatněné pohledávky (nároku na zaplacení příspěvku na POZE) odkázal kromě vyhlášky o regulaci cen a cenového rozhodnutí ERÚ č. 05/2012 též na § 53 odst. 2 písm. l) zákona o POZE (podle kterého „úřad stanoví vyhláškou způsob stanovení hodinového zeleného bonusu na elektřinu, hodinové ceny a ceny za činnost povinně vykupujícího“). Jde tedy o zmocnění, které se týká úpravy výplaty podpory za výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů, a nikoliv úpravy výše příspěvku na POZE. Takové vyjádření odvolacího soudu je pouze zřejmou chybou v psaní při písemném vyhotovení rozhodnutí, a to s ohledem na další obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se odvolací soud podrobně zabýval příspěvkem na POZE, nikoliv poskytováním samotné podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Správně takto odvolací soud zřejmě odkazoval na § 53 odst. 2 písm. i) zákona o POZE, podle kterého „úřad stanoví vyhláškou způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny“. Z dalšího obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. odstavec 34), v němž odvolací soud uvedl, že při právním posouzení vyšel především z právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, na které odkázal, se však podává, že i ve vztahu k posouzení otázky, zda byl ERÚ zmocněn k určení výše příspěvku na POZE nezávislé na poskytnutí samotné služby přepravy elektřiny, odvolací soud zjevně postupoval v souladu se shora citovanými závěry uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ani při posouzení otázky C se tak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 24. Prostřednictvím otázky D1 účastnice v dovolání fakticky uplatňuje námitku vady řízení a odvolacímu soudu vytýká nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí ve vztahu k vypořádání její námitky o zneužití monopolního postavení žalobkyně. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení účastnice o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). 25. Nadto je zřejmé z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, že odvolací soud se s uvedenou námitkou účastnice vypořádal, uvedl-li, že účastnice předmětné smlouvy uzavírala v postavení podnikatele, profesionála, že používání smluv tzv. formulářového typu je v obchodních vztazích mezi podnikateli běžné, že smlouvy o připojení obou výroben upravovaly mimo otázky samotného připojení též otázky týkající se provozu obou výroben připojených k regionální distribuční soustavě žalobkyně, že práva a povinnosti takové povahy byla sjednána i ve smlouvách o podpoře výroby elektřiny, že ve smlouvách o podpoře výroby elektřiny byl deklarován též závazek účastnice hradit žalobkyni cenu za systémové služby a ostatní regulované složky ceny v souladu s platným cenovým rozhodnutím ERÚ, a to (rovněž) za elektrickou energii vyrobenou a dodanou odběrateli či přímo spotřebovanou výrobcem bez použití distribuční soustavy žalobkyně, byla dohodnuta její povinnost zpracovávat výkazy „vlastní spotřeby“ a že obě smlouvy o podpoře výroby elektřiny deklarovaly povinnost účastnice hradit (též) příspěvek na POZE, a to podle příslušných právních předpisů a cenového rozhodnutí ERÚ. Jinak řečeno odvolací soud se s uvedenou námitkou vypořádal tak, že předmětná ustanovení zřejmě nepovažoval za zneužití monopolního postavení žalobkyně, neboť byla uvedena ve smlouvách, které se (obdobně jako typová smlouva o distribuci elektřiny) týkaly již samotného provozu elektrického zařízení připojeného k regionální distribuční soustavě žalobkyně, a že tato ustanovení pouze deklarovala zákonnou povinnost účastnice, jež současně byla profesionálem (podnikatelem), tj. že šlo o povinnosti, které by byl povinen platit každý účastník trhu s elektřinou v postavení účastnice. 26. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží ani otázka D2, neboť při její formulaci účastnice vychází z vlastního skutkového předpokladu, tj. z vlastního skutkového stavu, podle kterého uvedená smluvní ustanovení nijak nesouvisela s uzavíranými smlouvami o připojení provozoven účastnice k regionální distribuční soustavě žalobkyně a o podpoře výroby elektřiny z těchto výroben a též, podle kterého daná ustanovení zapracovala žalobkyně do smluv tak, aby získala plnění, za které neobdrží účastnice žádné protiplnění. Odvolací soud však vycházel z již výše uvedených zjištění, že uvedená ustanovení ve smlouvě o připojení reagovala na (oběma stranami) předpokládaný následný provoz obou výroben připojených k regionální distribuční soustavě žalobkyně, se kterým zákonná úprava spojovala mimo jiné vznik nákladů na straně provozovatele distribuční soustavy, které byl povinen hradit jeho smluvní partner. I smlouvy o podpoře výroby elektřiny předpokládaly stav, při kterém budou provozovány výrobny připojené do regionální distribuční soustavy žalobkyně, s čímž budou spojeny mimo jiné takové náklady žalobkyně. Zdůraznil též, že šlo o ustanovení pouze reflektující existenci zákonné povinnosti k úhradě. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). 27. Prostřednictvím otázek E a F1, F2 a F3 účastnice fakticky namítá nesprávnost právního posouzení smluv o podpoře výroby elektřiny uzavřených mezi ní a žalobkyní ve vztahu k provozovnám Mladá Boleslav a Kvasiny jako smluv způsobilých založit smluvní závazkový vztah, v jehož rámci by byla povinna platit příspěvek na POZE. Tyto otázky však nezaloží přípustnost dovolání, neboť jejich řešení nebylo pro napadené rozhodnutí (výlučně) určující. 28. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (či posouzení obrany jako nedůvodné), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). 29. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že již obě smlouvy o připojení výroben účastnice k regionální distribuční soustavě podle svého obsahu upravují práva a povinnosti týkající se i následného provozu obou výroben žalobkyně v distribuční soustavě žalobkyně a již samy tyto smlouvy zakládají soukromoprávní vztah mezi žalobkyní a účastnicí, jehož předmětem je (rovněž) úprava vztahů při provozu obou výroben připojených k distribuční soustavě žalobkyně, a v jehož rámci bylo možno ze strany žalobkyně požadovat po účastnici úhradu příspěvku na POZE. Jinak řečeno podle závěrů odvolacího soudu již smlouvy o připojení provozoven účastnice k distribuční soustavě založily příslušný soukromoprávní vztah, v němž mohlo být realizováno právo žalobkyně účtovat příspěvek na POZE a povinnost účastnice jej žalobkyni hradit. 30. Za této situace, kdy tento právní závěr, který je sám o sobě (bez ohledu na posouzení smluv o podpoře výroby elektřiny) postačujícím pro splnění podmínky existence příslušného soukromoprávního vztahu nezbytné pro možnost vyhovění žalobě (a konstatování nedůvodnosti obrany účastnice), nebyl dovoláním účastnice relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani otázky E, F1, F2 a F3, zpochybňující další závěr odvolacího soudu, podle kterého i smlouvy o podpoře výroby elektřiny týkající se obou provozoven účastnice byly způsobilé založit takový soukromoprávní vztah. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení těchto otázek by již nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu. 31. Pro úplnost lze k otázce E dodat, že i jejím prostřednictvím účastnice v dovolání fakticky namítla pouze vady řízení spočívající v absenci řádného odůvodnění, nadto z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se argumentací účastnice zabýval a neshledal ji důvodnou. Otázku F1 zakládala účastnice v dovolání na skutkových závěrech odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu (odvolací soud vycházel z toho, že s ohledem na další okolnosti, za kterých došlo k uzavření smlouvy o podpoře výroby elektřiny ve vztahu k provozovně Kvasiny, žalobkyně nemohla vědět, že k takovému jednání již není zaměstnankyně jednající za účastnici zmocněna). Ve vztahu k otázce F2 a F3 lze pro úplnost dodat, že odvolací soud zjevně měl za to (i s ohledem na následné chování stran), že strany měly vůli být vázány smlouvou o podpoře výroby elektřiny ve vztahu k provozovně Kvasiny i po 1. 1. 2013 s výjimkou těch smluvních ustanovení týkajících se povinnosti žalobkyně k povinnému výkupu elektřiny, úhradě zeleného bonusu a příspěvku KVET, která zanikla ze zákona uplynutím dne 31. 12. 2012. Dovoláním účastnice fakticky zpochybňovala toto skutkové zjištění soudu o vůli stran. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen otázkám právním. Námitky skutkové povahy tudíž nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014). 32. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání účastnice odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. 33. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li účastnice dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 28. 4. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu