23 Cdo 565/2026-871 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně IDEAL – Trade Service, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Řípská 1549/11a, identifikační číslo osoby 48908126, zastoupené JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 100/31, proti žalované INSTALACE Praha, spol. s r.o., se sídlem v Praze , Truhlářská 1108/3, identifikační číslo osoby 45804371, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze , Sokolovská 32/22, o zaplacení 1.508.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 168/2008, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025, č. j. 5 Cmo 43/2025-831, takto: I. Dovolání žalobkyně i žalované se odmítají. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2024, č. j. 49 Cm 168/2008-759, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.314.762 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu v části požadující zaplacení dalších 193.238 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), žalované uložil povinnost k nahrazení nákladů řízení žalobkyně (výrok III) a dále rozhodl o vrácení záloh na znalečné žalobkyni (výrok IV). 2. K odvolání obou účastnic Vrchní soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil v části, v níž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 500.000 Kč s příslušenstvím, a ve zbývající části změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do 814.762 Kč s příslušenstvím zamítá, a výrok II rozsudku soudu prvního stupně se potvrzuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně, odvolacích a dovolacích řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Oba soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 1.508.000 Kč s příslušenstvím, a to na základě tvrzení, že mezi ní a žalovanou vznikl (v rámci obchodního vztahu charakteru investiční výstavby) závazkový vztah uzavřením smlouvy o nájmu sušičky Zander HDK 140/350 č. 03/25295 (dále jen „sušička“), přičemž tento závazkový vztah trval od 14. 11. 2005 do 5. 9. 2007. Žalobkyně se tak domáhala po žalované zaplacení výše uvedené částky z titulu ceny nájmu sušičky za výše uvedené období. Žalovaná se žalobě bránila zejména popřením tvrzení žalobkyně, že by s ní uzavřela smlouvu o nájmu sušičky, neboť podle jejího přesvědčení šlo o poskytnutí sušičky náhradní (pro provoz závodu DAIKIN v Plzni) v době, kdy probíhala reklamace původně dodané sušičky, která podle tvrzení žalované byla vadná. 4. Ve věci opakovaně rozhodoval jak soud prvního stupně (3x), tak soud odvolací (5x), tak i soud Nejvyšší (2x), přičemž otázkou, která byla opakovaně na všech stupních soudní soustavy v této věci řešena, bylo, zda je možné dovodit, že mezi žalobkyní a žalovanou existoval závazkový vztah založený smlouvou o nájmu sušičky, či zda je třeba žalobou uplatněný nárok posoudit podle právní úpravy o vydání bezdůvodného obohacení. 5. V nynějším rozsudku odvolací soud odkázal na své předchozí kasační usnesení ze dne 27. 7. 2022, č. j. 2 Cmo 435/2013-596, jímž zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. 7. 2013, č. j. 49 Cm 168/2008-372, s tím, že vztah mezi účastnicemi je nutno vypořádat podle právní úpravy o bezdůvodném obohacení, neboť nebyla prokázána existence smluvního vztahu, tj. smlouva o nájmu sušičky. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že by na základě § 16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), došlo mezi účastnicemi k uzavření nájemní smlouvy, neboť podle odvolacím soudem citované judikatury Nejvyššího soudu ani samotné zaslání faxu podnikatelem (objednávky zaslané touto formou z provozovny žalované) neprokazuje, že by se jednalo o jednání v provozovně tohoto podnikatele. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, jestliže nárok uplatněný žalobkyní posoudil podle právní úpravy bezdůvodného obohacení. Dále jako nedůvodnou, ve shodě se soudem prvního stupně, posoudil odvolací soud námitku promlčení vznesenou žalovanou. 6. Konečně se odvolací soud zabýval výší nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované užíváním sušičky bez právního důvodu. V tomto směru nepřipustil důkazní návrh žalované znaleckým posudkem ze dne 28. 3. 2025, který byl uplatněný v rozporu se zásadou neúplné apelace, neboť svým obsahem se jedná o revizní znalecký posudek k již opatřeným znaleckým posudkům Ing. Alexandra Čapky, Ph.D., a Ing. Tomáše Semráda a jako takový mohl být uplatněn již před soudem prvního stupně bez ohledu na to, že byl vypracován až 28. 3. 2025. Týž závěr pak vztáhl odvolací soud i k části Konzultační zprávy ze dne 7. 2. 2025, kterou rovněž předložila v dovolacím řízení žalovaná. Nicméně dodal, že v další části tohoto dokumentu byla zpochybněna odborná kompetence obou předchozích znalců. S tím se však odvolací soud vypořádal tak, že pokud oba znalci mají schopnost movitou věc znalecky ocenit, není důvodu pro pochybnosti o jejich schopnosti ocenit i nakládání s movitou věcí ve smyslu její ekonomické hodnoty (tedy služby v podobě nájmu takové věci). 7. Následně odvolací soud vyhodnotil rozdílné výsledky obou znaleckých posudků (Ing. Čapky a Ing. Semráda), neboť první z nich vycházel z premisy dlouhodobého nájmu sušičky, v kterémžto případě by nájemné činilo 666 Kč až 1.784 Kč týdně a druhý z nich vyšel z předpokladu krátkodobého pronájmu, kdy nájemné za jednotlivé týdenní úseky by činilo 9.365 Kč až 15.709 Kč bez DPH. Odvolací soud na podkladě provedeného dokazování nato dospěl, oproti soudu prvního stupně, k závěru, že se fakticky jednalo spíše o „dlouhodobý pronájem sušičky“, což bylo zapříčiněno odmítnutím reklamace původně dodané sušičky s tím, že bylo třeba kontinuálně řešit provoz v závodu DAIKIN v Plzni, kde byla sušička umístěna. 8. Zároveň bylo zjištěno, že daný typ sušičky je specifický a její pronájem není běžně v nabídce na relevantním trhu speciálních sušiček s tak velkým výkonem, přičemž výše nájemného v takovém případě je jen obtížně určitelná (což ve svých posudcích uvedli i oba znalci). Odvolací soud proto při aplikaci § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že výše bezdůvodného obohacení za užívání sušičky se bude odvíjet od horní hranice nájemného v posudku znalce Ing. Čapky, tj. od částky 160 560 Kč, přičemž k závěrům znalce Ing. Semráda přihlédl jen v omezené míře. V úvahu nicméně vzal též výši žalobkyni fakturovaných částek za pronájem sušičky ze strany dh group, s. r. o., které se pohybovalo měsíčně od 49.320 Kč do 61.650 Kč bez DPH, tj. 58.690,80 Kč až 73.363,50 Kč s DPH. Jako podklad pro stanovení výsledné částky vzal odvolací soud i týdenní sazbu nájemného jiného sušiče (DTPA4). Rovněž tak odvolací soud zohlednil argumentaci žalované, podle níž by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby stanovená náhrada za užití sušičky po dobu 94 měsíců (správně 94 týdnů – poznámka Nejvyššího soudu) přesahovala téměř třikrát její cenu. Podle odvolacího soudu tedy výše bezdůvodného obohacení bude přesahovat horní hranici nájemného uvedeného v posudku znalce Ing. Čapky a bude se blížit dolní hranici nájemného určeného posudkem znalce Ing. Semráda. V dané věci podle přesvědčení odvolacího soudu neexistuje exaktní způsob, jak stanovit přesnou výši náhrady za užití sušičky žalovanou. Úvahou provedenou na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že za spravedlivou výši náhrady bezdůvodného obohacení žalované lze považovat částku 500.000 Kč. 9. K odvolání žalobkyně, která odvolání podala proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud uvedl, že částka 193.238 Kč představovala daň z přidané hodnoty (DPH) ze žalobou požadované částky 1.314.762 Kč, přičemž DPH se platí při smluvním plněním nikoliv v případě plnění, které se neopírá o smlouvu. 10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně i žalovaná dovoláním. 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání obou účastnic rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. 12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání obou účastnic. 13. Podle § 236 o. s. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 14. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. a) Dovolání žalobkyně 15. Z obsahu dovolání žalobkyně vyplývá, že směřuje jednak proti měnící části výroku I rozsudku odvolacího soudu (co do 814.762 Kč s příslušenstvím) a dále proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně (co do částky 193.238 Kč). 16. Žalobkyně v dovolání brojí výhradně proti závěru obou soudů, že nárok uplatněný žalobou je třeba posoudit podle právní úpravy o vydání bezdůvodného obohacení, nikoli z titulu plnění vyplývajícího z existence smluvního závazkového vztahu mezi účastnicemi řízení. Podle žalobkyně odvolací soud takto postupoval a rozhodl v rozporu se svými skutkovými závěry učiněnými v rozhodnutích z roku 2016 a 2019, jakož i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1026/2004; zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). 17. Dovolací soud nicméně dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel (rovněž s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1026/2004), že samotné zaslání faxu podnikatelem neprokazuje, že by šlo o jednání v provozovně tohoto podnikatele ve smyslu § 16 obch. zák. 18. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v právě uvedeném rozhodnutí (jakož i v rozhodnutích navazujících – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4266/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3178/2017) Nejvyšší soud akcentoval, že při aplikaci § 16 obch. zák. je třeba zkoumat to, kde byla listina obsahující návrh na uzavření smlouvy (objednávku) podepsána. Konkrétně pak uzavřel, že „nebyla-li identifikována podepsaná osoba, ani určeno místo, kde byla listina podepsána, nebylo možno bez dalšího aplikovat § 16 obchodního zákoníku.“ Rozsudky obou soudů v této věci pak vychází ze zjištěného skutkového stavu, podle něhož nebylo prokázáno, kdo objednávku za žalovanou (odeslanou faxem) podepsal, ani zda tak učinila (nezjištěná osoba) v provozovně žalovaného (viz i poslední kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 7. 2022, na které pak odvolací soud odkázal i v nyní napadeném rozsudku – viz jeho odstavec 35). Zdůraznit je třeba, že podle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu pro aplikaci § 16 obch. zák. nepostačuje zjištění, že objednávka (návrh) odešla z faxu umístěného v provozovně podnikatele (v tomto případě žalované), kterak vyzdvihuje žalobkyně, nýbrž je také třeba skutkového zjištění, že taková objednávka byla v provozovně podnikatele též podepsána. Takové skutkové zjištění však žádný ze soudů nižších stupňů neučinil. 19. Poukazuje-li žalobkyně na (již výše uvedené) usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Cdo 4266/2010 (citací z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v této věci z roku 2013), pak dovolací soud pokládá za vhodné relevantní pasáž z tohoto rozhodnutí znovu ocitovat. Nejvyšší soud v tomto usnesení zopakoval a poněkud formulačně zvýraznil závěry svého rozsudku, sp. zn. 32 Odo 4266/2010, s tím, že „nebyla-li identifikována konkrétní osoba, která učinila právní úkon, a kumulativně ani určeno konkrétní místo, kde byl učiněn, není možno bez dalšího aplikovat § 16 obch. zák.“ V souzené věci však nebylo zjištěno, která konkrétní osoba měla právní úkon (právní jednání) za žalovanou učinit, ani zda se tak stalo (podpisem objednávky) v provozovně žalované. Tyto skutkové závěry přitom nezpochybňuje ani sama žalobkyně. 20. Dovolací soud dodává, že předmětem jeho nynějšího přezkumu nemohou být předchozí rozhodnutí odvolacího soudu (tím méně soudu prvního stupně), a tedy ani právní úvahy, které odvolací soud do těchto svých rozhodnutí zahrnul (což platí tehdy, pokud tyto úvahy nebyly převzaty do konečného rozhodnutí). Dovolací soud vychází v tomto usnesení z právního hodnocení provedeného odvolacím soudem v posledním rozhodnutí a též ze skutkových zjištění, které odvolací soud učinil (či převzal od soudu prvního stupně), přičemž skutková zjištění soudů nižších stupňů přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 21. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud svým postupem porušil princip legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodování soudu, jestliže bez dalšího vysvětlení změnil své vlastní dřívější závěry podstatné pro posouzení věci, aniž umožnil využití dříve provedených a nikdy nevyvrácených důkazů (o jednání stran a ozřejmění kontextu věci, a to výslechem svědků a čtením listin prokazujících, že žalovaná dlouho korespondenčně odmítala platit za nájem pouze z důvodů namítaného záručního plnění dodavatele, nikoliv že by nájem záložního sušiče nepožadovala a neobjednala) a že opomenul důkazy, na základě kterých dříve připustil aplikaci § 16 obch. zák. na daný případ, jedná se ve své podstatě o zpochybnění procesního postupu odvolacího soudu, a tudíž o námitky spočívající v existenci vad řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není (viz obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1467/2017). 22. Nad rámec nutného odůvodnění si však dovolací soud dovoluje doplnit, že postup odvolacího soudu nemohl být pro žalobkyni překvapivý, jestliže rozhodný právní názor týkající se aplikace § 16 obch. zák. na souzený případ účastnicím odvolací soud vyjevil již ve svém posledním kasačním rozhodnutí, přičemž nevycházel z jiného relevantního skutkového základu pro posouzení toho, zda bylo možno dovodit uzavření (nájemní) smlouvy mezi účastnicemi řízení (viz výše). Žalobkyně pak proti takovému posouzení v rámci posledního odvolacího řízení nijak nebrojila. 23. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání žalobkyně, a Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. b) Dovolání žalované 24. Žalovaná svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu. Brojila v něm zejména proti odvolacím soudem dovozené výši bezdůvodného obohacení, přičemž v této souvislosti nepovažovala za správný jeho postup podle § 136 o. s. ř. Dále odvolacímu soudu vytýkala neprovedení některých důkazů označených žalovanou až v odvolacím řízení a také nesouhlasila s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. 25. Dovolání žalované nicméně není objektivně přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu [(§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastnicemi, a to za všechna dosavadní řízení před soudy všech stupňů. Dovolání tak nemůže být shledáno přípustným pro řešení otázky [ad c)], která se týká aplikace § 150 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. 26. Dále je nutno zdůraznit, že dovolání žalované není subjektivně přípustné v tom rozsahu, v němž napadla rozsudek odvolacího soudu v té jeho části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 814.762 Kč s příslušenstvím a dále v té jeho části, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). 27. Dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky [ad b)], tedy za jakých okolností lze rozhodnout o nepřipuštění provedení důkazu předloženého až v odvolacím řízení za situace, kdy (odvolací) soud zároveň konstatoval specifickou důkazní nouzi odůvodňující postup podle § 136 o. s. ř. Tato otázka fakticky obsahuje výtku procesní vady řízení před odvolacím soudem, kterou by se však dovolací soud mohl zabývat až v případě, že by dovolání žalované bylo shledáno přípustným (§ 241a, věta druhá, o. s. ř.), což se v daném případě nestalo. 28. Zároveň ve vztahu k této otázce nebyl žalovanou řádně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání jako jedna z jeho nezbytných náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a dovolání tak v tomto rozsahu trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. 29. Platí totiž, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz). 30. V textu dovolání (bod 7) žalovaná vyjmenovává všechny zákonem předvídané předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a zároveň avizuje, že u každé konkrétní otázky uvede, pod který důvod přípustnosti ji subsumuje. Ve vztahu k rozebírané otázce tak ovšem nečiní. Zmiňuje jen, že v případě důkazního břemene nepřípustnost takového postupu konstatoval jak Nejvyšší, tak i Ústavní soud, avšak již neuvádí, ve kterých konkrétních rozhodnutích tak jmenované soudy měly učinit (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Jinými slovy z dovolání žalované není zřejmé, od které konkrétní judikatury se měl odvolací soud svým (žalovanou zpochybňovaným) procesním postupem odchýlit. 31. Dovolání pak není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro posouzení otázky [ad a)], zda soud může s odvoláním na postup podle § 136 o. s. ř. odhlédnout od závěrů znaleckého posudku, neboť odvolací soud se za dané konkrétní situace při aplikaci § 136 o. s. ř. neodchýlil od závěru ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tedy ani od té, kterou ve svém dovolání cituje žalovaná. 32. Žalovaná se odvolává zejména na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018, v němž Nejvyšší soud (s odkazem na svou dřívější rozhodovací praxi) vyslovil závěr, že „při posuzování výše obohacení je soudu rovněž k dispozici postup podle § 136 o. s. ř., který by se měl zásadně odvíjet právě od ceny obvyklého nájemného, jež eventuálně může být následně korigována zohledněním specifik, z nichž lze usuzovat na nižší či vyšší hodnotu konkrétního užívacího oprávnění. K určování výše obvyklého nájemného by přitom mělo být přistupováno na základě podkladů umožňujících přinejmenším jistou kvantifikovatelnost hodnoty užívacího oprávnění usurpovaného obohaceným tak, aby i případná úvaha ve smyslu § 136 o. s. ř. mohla obstát jako náležitě podložená. Tímto informačním zdrojem bývá zpravidla znalecký posudek, i když i rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští, že v kontextu konkrétní posuzované věci mohou být postačující jiné podklady dostatečně vypovídající o nájemném obvyklém v daném místě a čase.“ 33. V témže rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že „volné uvážení soudu je namístě tam, kde lze výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, či nelze-li ji zjistit vůbec. Takovou úvahu je přitom možné založit jedině na dostatečném zjištění skutečností umožňujících kvantitativní posouzení srovnatelných souvislostí v daném místě a čase, jež bude ústit v logické a pečlivě odůvodněné rozhodnutí soudu. Je nutné mít na paměti, že naznačená činnost soudu nemůže být projevem libovůle, tedy nikterak nepodloženého úsudku, nýbrž se musí jednat o přezkoumatelné hodnocení daných okolností.“ 34. Konečně Nejvyšší soud v odkazovaném rozsudku citoval závěry dřívějšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007, podle něhož „má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku.“ Nejvyšší soud v žalovanou citovaném rozsudku nicméně připomněl, že tento závěr byl formulován za situace, kdy soud prvního stupně výši náhrady za bezdůvodné obohacení stanovil na základě obvyklé ceny nájemného podle znaleckého posudku a odvolací soud volnou úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř., přičemž zcela odhlédl od závěrů posudku, a vzal v úvahu listinný důkaz (sdělení příslušné obce) a další faktory, které považoval ve věci za relevantní pro určení odlišné výše obvyklého nájemného. 35. Nejvyšší soud proto v rozsudku, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018, zdůraznil, že „soud nemůže přehlédnout závěr znaleckého posudku založený na využití odborných znalostí a zkušeností znalce a nahradit jej, byť částečně, závěrem vlastním, aniž by náležitě vysvětlil důvody, které jej k takovému postupu vedou. Má-li ve věci, v nichž byla posuzována odborná otázka za pomocí znalce, za to, že jsou dány důvody, pro které je na místě závěry znalce vzít toliko za základ vlastních úvah o takové otázce, nemůže se zásadně obejít bez slyšení znalce, popřípadě doplnění znaleckého posudku, kde by se znalec z odborného hlediska vyjádřil k důvodům, jež v rámci zamýšleného postupu podle § 136 o. s. ř. soud vedou k tomu závěry znalce korigovat. Jestliže si soud za pomoci znalce neobjasní, zda důvody pro postup podle § 136 o. s. ř. mohou z odborného hlediska obstát, pak je právní posouzení věci (určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení volnou úvahou soudu) neúplné, a tudíž nesprávné, a dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je uplatněn právem.“ 36. Odvolací soud se v právě souzeném případě nedostal do rozporu s těmito závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vyšel-li z toho, že soudu byly předloženy a k důkazu provedeny dva znalecké posudky, které se co do výše obvyklého nájemného za předmětnou sušičku podstatně lišily, a to zejména proto, že každý z nich vycházel z jiné premisy stran dlouhodobosti či naopak krátkodobosti pronájmu sušičky. Dále odvolací soud vyšel z konstatování obou znalců, že pronájem podobné sušičky není na relevantním trhu běžně v nabídce a že nájemné u takto specifického zařízení je obtížně určitelné. Odvolací soud při aplikaci § 136 o. s. ř. také vycházel z dalších (v řízení) provedených důkazů, z nichž učinil (pro žalovanou příznivější) závěr o spíše dlouhodobém charakteru užívání sušičky a při úvaze o konkrétní výši obohacení vycházel ze závěrů obou znaleckých posudků, byť k závěrům znalce Ing. Semráda přihlédl (z výše uvedených důvodů) jen v omezené míře. V této souvislosti ovšem odvolací soud nepřehlédl ani další důkazní materiál o výši plateb, které za užívání předmětné sušičky hradila žalobkyně společnosti dh group, s.r.o. Na tomto podkladě dospěl odvolací soud k tomu, že výše bezdůvodného obohacení na straně žalované přesahuje horní hranici nájemného uvedenou ve znaleckém posudku Ing. Čapky a blíží se spodní hranici nájemného určeného posudkem znalce Ing. Semráda. 37. Nejvyšší soud proto neshledal, že by se odvolací soud při použití citovaného ustanovení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podmínky pro aplikaci § 136 o. s. ř. byly v dané věci splněny, neboť co do základu byl nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení zjištěn, odvolací soud vysvětlil nepoměrné obtíže pro zjišťování výše nároku (celkové výše bezdůvodného obohacení) a vzal v úvahu relevantní skutková zjištění, o něž opřel svou vlastní úvahu o určení výše nároku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4430/2017, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 1425/18). 38. Z výše uvedeného vyplývá, že ani v případě dovolání žalované nebyly naplněny podmínky jeho přípustnosti, a Nejvyšší soud proto rovněž toto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 39. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. V Brně dne 19. 5. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu